Porobení chudoby

Mises.cz: 10. dubna 2016, Henry Hazlitt (přidal Tomáš Macháček), komentářů: 2

- první kapitolu knihy "The Conquest of Poverty" přeložila Tea Tihounová

Kapitola 1: Problém chudoby

HISTORIE CHUDOBY JE TAKŘKA HISTORIÍ LIDSTVA. Starověcí spisovatelé nám o ní zanechali několik specifických zpráv. Pokládali ji za samozřejmou. Chudoba byla běžným údělem.

Antický svět Řecka a Říma, jak jej rekonstruují moderní historici, byl světem, kde domy neměly žádné komíny, a pokoje, v chladných obdobích vytápěny ohněm z krbu nebo ohniště uprostřed místnosti, byly naplněny kouřem, kdykoliv se oheň rozdělával, následkem čehož stěny, strop a nábytek byly začerněny a více či méně stále pokryty sazemi; kde se svítilo kouřovými olejovými lampami, které stejně jako domy, ve kterých byly užívány, neměly komíny; a kde oční potíže jako důsledek všeho toho kouře byly běžné. Řecká obydlí nebyla v zimě ničím vytápěna, neměla žádná dostačující hygienická příslušenství ani zařízení k mytí a praní.(1)

Především však všude panoval hlad a hladomor tak chronický, že se zaznamenávaly jen ty nejhorší případy. Z Bible se dovídáme, jak Josef faraónům doporučoval opatření k zamezení hladomoru v starověkém Egyptě. Za hladomoru v Římě v roce 436 př. n. l. skočily tisíce hladovějících lidí do Tibery.

Podmínky ve středověku nebyly lepší:

„Obydlím středověkých dělníků byly chatrče - zdi zhotovené z pár desek spojených hlínou a listy. Sítí a rákosí nebo vřes tvořily došky střech. Uvnitř domů byla jen jedna místnost, v některých případech dvě, neomítnuté a bez podlahy, stropu, komína, krbu nebo postele. A tady majitel se svou rodinou a svými zvířaty žil a zemřel. Neexistoval žádný systém odpadních vod pro domy, žádná kanalizace s výjimkou povrchových kanálů na ulicích, žádný jiný zdroj vody než městská pumpa a žádné znalosti těch nejprostších zásad hygieny. ´Žito a oves zásobily chlebem a pitím velkou část evropského lidu. …Nejistota živobytí, střídání postu a hladovění, sucha, nedostatek, hladomory, zločiny, násilí, dobytčí mory, kurděje, lepra, tyfové nemoci, války, nákazy, mor´ – byly součástí středověkého života v takové míře, o jaké v současném Západním světě nemáme ani potuchy.“(2)

A pak tu byl všudypřítomný hladomor:

„V jedenáctém a dvanáctém století byl hladomor [v Anglii] zaznamenán v průměru každých čtrnáct let a lidé trpěli hladomorem celkem 20 let během dvou set let. Ve třináctém století objevíme přibližně stejný podíl hladomorů; navíc vysoké ceny tento podíl ještě zvýšily. Celkově se nouze snížila během třech následujících století. Nicméně průměr mezi lety 1201 a 1600 je stejný, jmenovitě sedm hladomorů a deset let hladomoru v každém století.“(3)

Jeden autor sestavil detailní přehled dvaceti dvou hladomorů ve třináctém století na Britských ostrovech s tak typickými údaji jako: „1235: Hladomor a mor v Anglii; v Londýně zemřelo 20 000 osob; lidé jedí koňské maso, kůru stromů, trávu, atd.“(4)

Ale opakující se hladovění provází celou lidskou historii. Encyclopedia Britannica jmenuje jednatřicet významnějších hladomorů od dob starověku až po rok 1960.(5) Podívejme se nejprve na ty od středověku do konce osmnáctého století:

1005: hladomor v Anglii. 1016: hladomor po celé Evropě. 1064-72: sedmiletý hladomor v Egyptě. 1148-59: jedenáctiletý hladomor v Indii. 1344-45: velký hladomor v Indii. 1396-1407: hladomor Durga Devi v Indii, trvající dvanáct let. 1586: hladomor v Anglii, který inicioval vznik Zákona na ochranu chudých (Poor Law System). 1661: hladomor v Indii; dva roky vůbec nepršelo. 1769-70: velký hladomor v Bengálu; třetina populace – 10 miliónů lidí – zahynulo. 1783: hladomor Chalisa v Indii. 1790-92: Deju Bara, neboli hladomor lebek, v Indii, takto nazvaný neboť mrtví byli příliš početní, než aby mohli být pohřbeni.

Tento seznam není kompletní – jak by asi byl kterýkoliv jiný seznam. Například ve Francii v zimě roku 1709 zemřel podle soudobých údajů více než jeden milion lidí z 20 miliónové populace. (6) V osmnáctém stolení Francii postihlo osm hladomorů, které vyvrcholily nedostatkem obilí v roce 1788, což byla jedna z příčin Revoluce.

Je mi líto, že s takovou podrobností přetrvávám v tolika lidském utrpení. Činím tak jen proto, že masové hladovění je nejzřejmější a nejintenzivnější forma chudoby a tato kronika je potřebná, abychom si uvědomili děsivé dimenze a přetrvávání zla.

V roce 1798 mladý anglický farář Thomas R. Malthus probírající se touto smutnou historií anonymně publikoval Essay on the Principles of Population as it Affects the Future Improvement of Society (Esej o principech obyvatelstva jak ovlivňují budoucí zdokonalení společnosti). Jeho ústřední teorií bylo, že populace má neustálou tendenci přerůstat potravinové zásoby a produkci. Jestliže se populace nebude sama korigovat, bude se vždy rozpínat až k limitům své existence, a zde bude udržována nemocemi, válkou a konec konců i hladomorem. Malthus byl ekonomický pesimista nahlížející na chudobu jako na úděl člověka, kterému nelze uniknout. Ovlivnil Ricarda a další klasické ekonomy své doby a obecný tón jejich prací vedl Caclylea k tomu, že politickou ekonomii nazval „chmurnou vědou“.

Malthus vlastně odhalil pravdu epochálního významu. Jeho práce navedla Charlese Darwina na řetězec úvah, které vyústily ve vyhlášení teorie evoluce přirozeným výběrem. Ale Malthus příliš přehnal svůj případ a opomenul učinit nezbytné výhrady. Nevšiml si, že jakmile se lidem na jakémkoliv místě (stalo se, že to byla jeho vlastní Anglie) podařilo vydělat a ušetřit něco navíc, jakmile akumulovali trochu kapitálu a žili v období politické svobody a ochrany vlastnictví, mohl jim jejich liberalizovaný průmysl, myšlení a inovace nakonec umožnit nesmírně a urychleně znásobit produkci na hlavu za hranici čehokoliv dosaženého či sněného v minulosti. Malthus oznámil své pesimistické závěry právě v době, kdy měly být zamítnuty.

Průmyslová revoluce

V době, kdy průmyslová revoluce začínala, ji nikdo ještě nerozpoznal ani takto nepojmenoval. Jedním z důsledků zvýšené výroby, ke kterým průmyslová revoluce vedla, byl bezpříkladný růstu populace. V roce 1700 je obyvatelstvo Anglie a Walesu odhadováno na 5 500 000; v roce 1750 dosáhlo počtu okolo 6 500 000. Při prvním sčítání lidu v roce 1801 to již bylo 9 000 000 a v roce 1831 14 000 000. Ve druhé polovině osmnáctého století tak populace vzrostla o 40 procent a v prvních třech dekádách devatenáctého století o více než 50 procent. Nebylo to v důsledku žádné výrazné změny v porodnosti, ale díky téměř nepřetržitému poklesu míry úmrtnosti. Lidé tak nyní vyráběli zásoby potravin a dalších prostředků, aby uživili větší počet jedinců. (7)

Tento zrychlený růst populace nadále pokračoval. Ohromný trysk světové populace vpřed v devatenáctém století neměl v lidské historii obdoby. „V jednom století lidstvo zvýšilo svůj celkový počet o mnoho více, než dokázalo během předešlých miliónů let.“ (8) Ale to předbíháme náš příběh. Zabýváme se zde dlouhou historií lidské chudoby a hladovění spíše než krátkou historií toho, jak z ní lidský druh začal vycházet. Vraťme se tedy zpět ke kronice hladomorů, tentokrát od počátku devatenáctého století:

1838: intenzivní hladomor v Severo-západních Provinciích (Uttar Pradesh), Indie; 800 000 zemřelých. 1846-47 hladomor v Irsku, jako důsledek neúrody brambor. 1861: hladomor v severozápadní Indii. 1866: hladomor v Bengálu a Orisse; 1 000 000 zemřelých. 1869: intenzivní hladomor v Bombaji, Madrasu a Mysorei; 5 000 000 zemřelých. 1877-78: hladomor v Číně; údajně 9 500 000 zemřelých. 1887-89: hladomor v Číně. 1891-92: hladomor v Rusku. 1897: hladomor v Indii; 1 000 000 zemřelých. 1905: hladomor v Rusku. 1916: hladomor v Číně. 1921: hladomor v SSSR, zapříčiněný komunistickou hospodářskou politikou; nejméně 10 000 000 lidí patrně odsouzeno k záhubě dokud American Relief Administration (Agentura pro výpomoc) v čele s Herbertem Hooverem nezasáhlo a snížilo tak počet lidí, kteří skutečně zemřeli na přibližně 500 000. 1932-33: znovu hladomor v SSSR, zapříčiněný Stalinovou politikou kolektivizace; „milióny mrtvých“. 1943: hladomor v Bengálu; přibližně 1 500 000 zemřelých. 1960-61: hladomor v Kongu. (9)

Tuto pochmurnou historii můžeme posunout do současnosti zmíníme-li se o hladomorech v nedávných letech v komunistické Číně a hladomoru vyvolaném válkou v Biafře v letech 1968-70.

Seznam hladomorů od konce osmnáctého stolení však skýtá jednu nápadnou odlišnost od seznamu do tohoto data. Masové hladovění nepostihlo ani jednu zemi v nyní industrializovaném Západním světě. (Jedinou výjimkou je bramborový hladomor v Irsku; a i ten je pochybnou výjimkou, neboť Průmyslová revoluce se Irska poloviny devatenáctého století sotva dotkla – tehdy to byla stále ještě monokulturní agrární země.)

Není to v tom, že by v moderním Západním světě neexistovala sucha, škůdci, choroby rostlin a neúrody, ale že v případě, že se vyskytnou, nepropukne hladomor, protože postižené země jsou rychle schopny dovézt potraviny ze zahraničí, nejen díky existenci moderních dopravních prostředků, ale protože kromě své průmyslové výroby mají tyto země prostředky k zaplacení za tyto potraviny.

Jinými slovy, v dnešním Západním světě byly chudoba a hlad – až do poloviny devatenáctého století běžný stav v lidském životě – redukovány na nevýznamný problém postihující pouze menšinu. A tato menšina je neustále zmenšována.

Ale chudoba a hlad nadále přetrvávající ve zbytku světa – ve většině Asie, Střední a Jižní Americe a Africe – i nyní sužuje většinu lidského rodu – nebo-li ukazuje hrozivé dimenze problému, který musí být neustále řešen. A to, co se stalo a stále se ještě dnes děje v mnoha zemích, nás varuje, jak fatálně snadné je zničit veškerý již dosažený ekonomický pokrok. Bláznivé vládní intervence vedly v roce 1971 Argentinu, jednou hlavního světového producenta a exportéra hovězího, dokonce zakázat domácí konzumaci hovězího každý druhý týden. Sovětské Rusko, jehož hlavním ekonomickým problémem, předtím než bylo komunizováno, bylo najít exportní trh pro svůj obrovský nadbytek obilovin, bylo nuceno dovážet obilí z kapitalistických zemí. Mohli bychom pokračovat ve výčtu dalších příkladů se zhoubnými důsledky, které byly všechny zapříčiněny krátkozrakou vládní politikou.

Před více než třiceti lety E. Parmalee Prentice poukazoval, že lidstvo bylo zachráněno ze světa nedostatku tak rychle, že synové ani neví, jak jejich otcové žili:

„Tady je ovšem vysvětlení nespokojenosti s životními podmínkami tak často vyjadřované; lidé, kteří nikdy nepoznali nedostatek, v jakém žil svět po mnoho uplynulých století, jsou neschopni docenit skutečnou hodnotu takového nadbytku, který dnes existuje, a jsou nešťastní, že není ještě větší.“ (10)

Jak prorocké u postojů rebelantské mládeže v 70. letech! Současným obrovským nebezpečím je, že netrpělivost a ignorace mohou ve společné kombinaci zničit během jediné generace pokrok, který zabral nesčíslně generací lidstva, než jej bylo dosaženo.

„Ti, kteří se nepoučí z historie, jsou odsouzeni k tomu, aby ji zopakovali.“

(1) E. Parmalee Prentice, Hunger and History, Harper & Bros., 1939, str.39-40.
(2) Ibid., str.15-16.
(3) William Farr, „The Influence of Scarcities and of the High Prices of Wheat on the Mortality of the People of England“, Journal of the Royal Statistical Society, 16. února, 1846, sv. IX, str. 158.
(4) Cornelius Walford, „The Famines of the World“, Journal of the Royal Statistical Society, 19. březen, 1878, sv. 41, str. 433.
(5) „Famine“, Encyclopedia Britannica, 1965.
(6) Gaston Bouthoul, La population dans la monde, str. 142-43.
(7) T. S. Ashton, The Industrial Revolution (1760-1830), Oxford University Press, 1948, str.3-4.
(8) Henry Pratt Fairchild, „When Population Levels Off“, Harper´s Magazine, květen, 1938, sv. 176, str. 596.
(9) „Famine“ and „Russia“, Encyclopedia Britannica, 1965.
(10) Hunger and History, str. 236.