Poskytování silnic soukromým trhem
Mises.cz: 17. listopadu 2010, Cato Institute (přidal Petr Málek), komentářů: 23
Krátká exkurze do historie soukromých cest a silnic. Tento článek by měl zbořit další převládající mýtus - že potřebujeme vládu, aby nám postavila silnice.
Před tím, než ve 20. století začala federální vláda USA financovat dálnice, tuto roli zastávaly jednak vlády jednotlivých států a jednak soukromý sektor. Soukromé společnosti stavěly tisíce mil placených cest napříč americkými státy během 18. a 19. století. První soukromá cesta propojila Philadelphii a Lancaster v roce 1794. V roce 1800 už v USA existovalo 69 silničních firem registrovaných ve státech New Hampshire, Vermont, Massachusetts, Rhode Island, Connectitut, New York, New Jersey, Virginia a Maryland. Tato tendence pokračovala během 19. století – nové silnice se objevily v těžařských státech jako Colorado, Nevada nebo Kalifornie. Financování silničních společností bylo zcela dobrovolné – pouze ve státech Ohio, Pennsylvánie a Virgínie docházelo k nějakým dotacím ze strany státu.
V 19. století v USA bylo již 2500 firem, které provozovaly soukromé cesty. Celková délka těchto silnic byla přes 30 tisíc mil. Investice v oblasti Nová Anglie během první poloviny 19. století se na celkové tehdejší ekonomice podílely větším dílem než jakým se ve 20. století podílely na ekonomice vládní investice do mezistátního dálničního systému. Ve Velké Británii v roce 1830 existovalo 1116 silničních spolků, které udržovaly v chodu 22 000 mil placených cest. Tyto spolky byly téměř úplně financovány soukromým kapitálem.
Soukromé silniční společnosti byly organizovanou inovací. Aspekty vlastnictví spolků, jejich autority, územní působnosti i financování z dobrovolných zdrojů jsou dnes stejně skutečné, jako byly tehdy. Společnosti prodávaly své akcie místním lidem, kteří tak mohli profitovat z pomoci své lokální komunitě. Zájem financovat neplynul ani tak z možnosti přijímat dividendy, jako spíš z možnosti tuto silnici využívat, a také z určité společenské prestiže, která se těmto drobným investorům dostávala. Ačkoliv silniční společnosti přinášely místním komunitám kvalitní služby, staly se zanedlouho předmětem státních regulací ohledně vybírání mýtného.
Postupem času se silniční firmy adaptovaly na nastávající změny v dopravním průmyslu a začaly se stávat dobrým doplňkem k rozšiřující se dálkové železnici. Železnice se později začala potýkat se silnou konkurencí ze strany motorových aut ve 20. století. Bohužel, místo aby politici nechali působit volný trh, aby poskytl soukromé asfaltované silnice pro automobily, začali potírat soukromé vlastnictví silnic a nahrazovat je „bezplatnými“ státními silnicemi, financovanými z daní. Silnice 20. století byly prakticky všechny státní, stojící mimo systém soukromého trhu.
Pokud se díváme dopředu, nenacházíme žádné technické ani ekonomické důvody, proč by silnice a dálnice 21. století nemohly být znovu soukromé. Moderní technologie jako GPS umožňuje strhávat z účtu každého uživatele přesně podle toho, kolik po dané dálnici ujel. Tato metoda nemusí zasahovat do jeho soukromí, a dokonce vozidlo ani nemusí kvůli platbě zastavovat. Bylo už to úspěšně vyzkoušené ve státě Oregon, kde si účastníci pilotního projektu mohli vybrat, zda budou platit za silnice pomocí spotřební daně z benzínu, anebo zda budou platit podle ujetých mil. Technologie na bázi GPS se také používají k placení mýtného pro kamiony na německých dálnicích. Dokonce i Kongresem navržená Komise pro financování struktury národní povrchové dopravy v roce 2009 jednohlasně doporučila, aby Spojené státy přistoupily k účtování platby za silnice na základě ujetých mil namísto spotřební daně z benzínu.
Zatímco placení za používání silnic pomocí daně z benzínu znamená posílání peněz do tajemných a složitých vládních fondů bez jakékoliv možnosti zjistit, jak budou tyto peníze použity, poplatky za ujetou vzdálenost naopak poskytují přesnou a transparentní informaci o tom, za jakou konkrétní silnici nebo její část uživatel platí, a vyplavou tedy na povrch rozdíly v efektivitě jednotlivých vzájemně si konkurujících poskytovatelů silnic a dálnic. Tato informace, která může být dostupná bez odhalení identity jednotlivých uživatelů, by se jistě rychle dostala do médií a všeobecného povědomí, a tím by přesunula moc nad financováním silnic z rukou těžkopádné vlády do rukou svobodných lidí, kteří silnici používají.
Text je částí článku, který najdete zde.
V 19. století v USA bylo již 2500 firem, které provozovaly soukromé cesty. Celková délka těchto silnic byla přes 30 tisíc mil. Investice v oblasti Nová Anglie během první poloviny 19. století se na celkové tehdejší ekonomice podílely větším dílem než jakým se ve 20. století podílely na ekonomice vládní investice do mezistátního dálničního systému. Ve Velké Británii v roce 1830 existovalo 1116 silničních spolků, které udržovaly v chodu 22 000 mil placených cest. Tyto spolky byly téměř úplně financovány soukromým kapitálem.
Soukromé silniční společnosti byly organizovanou inovací. Aspekty vlastnictví spolků, jejich autority, územní působnosti i financování z dobrovolných zdrojů jsou dnes stejně skutečné, jako byly tehdy. Společnosti prodávaly své akcie místním lidem, kteří tak mohli profitovat z pomoci své lokální komunitě. Zájem financovat neplynul ani tak z možnosti přijímat dividendy, jako spíš z možnosti tuto silnici využívat, a také z určité společenské prestiže, která se těmto drobným investorům dostávala. Ačkoliv silniční společnosti přinášely místním komunitám kvalitní služby, staly se zanedlouho předmětem státních regulací ohledně vybírání mýtného.
Postupem času se silniční firmy adaptovaly na nastávající změny v dopravním průmyslu a začaly se stávat dobrým doplňkem k rozšiřující se dálkové železnici. Železnice se později začala potýkat se silnou konkurencí ze strany motorových aut ve 20. století. Bohužel, místo aby politici nechali působit volný trh, aby poskytl soukromé asfaltované silnice pro automobily, začali potírat soukromé vlastnictví silnic a nahrazovat je „bezplatnými“ státními silnicemi, financovanými z daní. Silnice 20. století byly prakticky všechny státní, stojící mimo systém soukromého trhu.
Pokud se díváme dopředu, nenacházíme žádné technické ani ekonomické důvody, proč by silnice a dálnice 21. století nemohly být znovu soukromé. Moderní technologie jako GPS umožňuje strhávat z účtu každého uživatele přesně podle toho, kolik po dané dálnici ujel. Tato metoda nemusí zasahovat do jeho soukromí, a dokonce vozidlo ani nemusí kvůli platbě zastavovat. Bylo už to úspěšně vyzkoušené ve státě Oregon, kde si účastníci pilotního projektu mohli vybrat, zda budou platit za silnice pomocí spotřební daně z benzínu, anebo zda budou platit podle ujetých mil. Technologie na bázi GPS se také používají k placení mýtného pro kamiony na německých dálnicích. Dokonce i Kongresem navržená Komise pro financování struktury národní povrchové dopravy v roce 2009 jednohlasně doporučila, aby Spojené státy přistoupily k účtování platby za silnice na základě ujetých mil namísto spotřební daně z benzínu.
Zatímco placení za používání silnic pomocí daně z benzínu znamená posílání peněz do tajemných a složitých vládních fondů bez jakékoliv možnosti zjistit, jak budou tyto peníze použity, poplatky za ujetou vzdálenost naopak poskytují přesnou a transparentní informaci o tom, za jakou konkrétní silnici nebo její část uživatel platí, a vyplavou tedy na povrch rozdíly v efektivitě jednotlivých vzájemně si konkurujících poskytovatelů silnic a dálnic. Tato informace, která může být dostupná bez odhalení identity jednotlivých uživatelů, by se jistě rychle dostala do médií a všeobecného povědomí, a tím by přesunula moc nad financováním silnic z rukou těžkopádné vlády do rukou svobodných lidí, kteří silnici používají.
Text je částí článku, který najdete zde.