Valnou většinu tohoto článku jsem napsal v době, kdy na části území ČR zuřily povodně, ale s jeho dokončením a publikací jsem záměrně nějakou dobu počkal. Proč? Když o podobných věcech diskutuji s ostatními (a leckdy takovou diskusi vyvolá právě to, že dám někomu přečíst článek), velmi často jsou jejich reakce emocionální, protože ve společnosti stále panují předsudky, že kdo chce více svobody, brojí proti státu, regulacím a solidaritě vynucené násilím, je automaticky bezcitný sobec. Pak většinou platí jistá (přímá) úměra mezi bouřlivostí takových emocí a frekvencí výskytu nešťastných lidí v médiích, kteří v ideálním (pro média) případě zrovna pláčou uprostřed zbytků svého majetku. Z toho důvodu jsou lidé obecně k podobným diskusím otevřenější v době, kdy je vyšší poptávka po zprávách o unesených dětech, takže média nemají důvod ukazovat povodňové nářky.

Proměny a vývoj mého vztahu k povodním

Od útlého dětství, kdy jsem se poprvé dozvěděl o existenci živelných katastrof, až někam do svých cca patnácti let, jsem o povodních a podobných věcech smýšlel podobně, jak mi bylo řečeno, že to má správně být. Lidé v postižených oblastech jsou chudáci, je to hrozné, co se tam děje a jsem moc rád, že se to nestalo mně.

Každá pomoc takovým lidem je skvělá, prospěšná a správná. Zejména ta státní pomoc je žádoucí a co by si ti lidé bez státu vůbec počali. Speciální extra povodňová daň je samozřejmě na místě.

Když se ale odhlédlo od všech těch správných věcí, byly mi nějaké povodně osobně vlastně ukradené. Ti lidé byli někde daleko, mě se to netýkalo, takže nezájem.

Někdy v období dospívání, kdy jsem začal trochu víc přemýšlet o světě obecně a politice konkrétně, začal jsem pochybovat, jestli je správné, aby takto postiženým lidem pomáhal stát. Nešlo ani tak o tu daň, v té době jsem ještě neviděl moc jasnou souvislost mezi tím, že pokud stát někomu peníze dává, musí je někomu jinému brát. Co mi ale už tehdy přišlo nespravedlivé, byla určitá nerovnost mezi tím, proč by měl někdo dostat peníze, které by kompenzovaly jeho škodu, jen proto, že podobné neštěstí postihlo více lidí v tutéž dobu. Když někomu shoří dům, musí se postarat sám a nikoho to nezajímá. Proč by tedy oběti povodní měly být kompenzovány jen proto, že jich je více a mluví se o tom?

Zároveň s tím, jak ve mně hlodaly pochybnosti o správnosti globální státní pomoci, přestávala mi být celá situace ukradená osobně. Možná to bylo tím, že jsem o celé věci víc přemýšlel, možná tím, že jsem se stával dospělejším, ale kdybych se měl k nějakému důvodu přiklonit definitivně, řekl bych, že nejvíce to bylo dáno postojem, že pokud se stávám odpůrcem pomáhajícího státu, měla by tato solidarita přejít na občany.

Rozhodně nemohu říci, že bych se nějak přetrhl, ale vytřídil jsem pár nepoužívaných věcí ze svého šatníku a dal je do sbírky oblečení pro zatopené oblasti. Žádná moc velká pomoc to sice nebyla, stálo mě to jen čas, který byl v tom věku celkem levný, ale rozhodně to bylo víc než nic.

O pár let později, kdy jsem jasně vnímal souvislost mezi vybranými a rozdanými penězi, jsem měl jasno v tom, že stát by povodňové škody kompenzovat neměl a to ne kvůli nějaké nespravedlnosti mezi kolektivní škodou a škodou jednotlivce, nýbrž prostě proto, že se jedná o donucení všech občanů k tomu, aby platili za cizí problémy. Nehledě na to, že každý se může pojistit a je jeho věc, jestli to udělá, nebo raději zariskuje, nicméně pak by měl nést zodpovědnost za své rozhodnutí.

A přesně tím tempem, kterým klesalo mé přesvědčení o správnosti zásahu státu, rostla má osobní invence ohledně pomoci druhým. Když přišla velká voda do Plzně, stál jsem mezi dobrovolníky, kteří stavěli hradby z pytlů s pískem a pomáhali s evakuací posledním z těch, kteří zůstali ve svých domovech u řeky. Dodnes si pamatuji pocit (a rozhodně nebyl příjemný), který mě zachvátil ve chvíli, kdy jsem běžel s prázdnými pytli z jednoho břehu řeky na druhý po téměř zatopeném mostě, který se v tu chvíli otřásl a vyloudil šílenou ránu.

Zajímavé bylo, že na každého člověka, který něco dělal, připadalo cca 50 až 100 lidí, kteří přihlíželi z povzdálí. Ještě zajímavější je, že jsem mezi některými poznal právě takové, se kterými jsem vedl politické debaty končící většinou tím, že jsem byl nařčen z nedostatečné solidarity.

Nyní se nacházím v té fázi poznání, že stát je pravděpodobně úplně špatně od základu, takže v mém pohledu na pomoc při povodních se nic podstatného nemění s výjimkou toho, že dřív jsem uznával státní kompenzaci škod na veřejných prostranstvích; teď neuznávám veřejná prostranství jako taková.

V mém osobním vnímání celé situace se změnilo především to, že zprávy, které ve mně dříve vzbuzovaly lítost a soucit, mě nyní naprosto znechucují. Možná je to tím, že jsem stejné záběry viděl už tolikrát, možná tím, že jsem o věcech dál přemýšlel. V každém případě vidět ubrečeného člověka, který v slzách sděluje, že v uplynulých šesti letech čtyřikrát o všechno přišel, protože to vzala voda a teď nezbývá, než to znovu postavit, ve mně už nevyvolává soucit a touhu pomáhat; spíš se tato touha transformovala v nutkání dotyčné osobě nafackovat (kdybych nemusel platit tuhle demenci ze svých daní, je mi to fuk, ať se třeba utopí, když nechápe, že stavět stále dokola dům na místě, kde ho opakovaně bere povodeň, není moc dobrý nápad, dokud se nestane bobrem).

Postupně jsem tedy svou pomoc přesměroval jinam, kde mi přijde, že je využita smysluplnějším způsobem. Lidem postiženým velkou vodou sice také občas ještě přispěji, ale pečlivěji vybírám, kam své peníze pošlu (při minulých povodních jsem například pomohl rodině mimo záplavové oblasti, které narušil statiku domu sesuv půdy vyvolaný přívalovými dešti).


Rozhodně sebe v tomto směru neshledávám nijak výjimečným případem, spíše naopak. U liberálně smýšlejících lidí se setkávám s daleko větší osobní solidaritou, než u lidí, kteří zastávají různé koncepty takzvaného sociálního státu ve všemožných podobách.

Ono je to i docela logické. Lidé, kteří žijí v představě, že by se měl starat stát, delegovali tuto zodpovědnost pryč od sebe a s jejich životními postoji se neslučuje to, že by měli pomáhat oni sami.

Takoví jedinci rádi o solidaritě mluví, ale když se pozorněji zamyslíme nad rozhovorem libertariána a socialisty, který na první pohled vypadá tak, že socialista vyžaduje solidaritu a libertarián ji odmítá, podrobným zkoumáním lze dojít k tomu, že socialistovo tvrzení: 'Ať se stará stát,' v podtextu mimo jiné říká 'tedy ne já', zato libertariánovo tvrzení: 'Ať se starají svobodní lidé,' může zahrnovat i jeho samotného (a typicky zahrnuje). To nemusí nutně znamenat, že socialista je sobec, který si v důsledku své sobeckosti neumí představit solidaritu bez násilí (páchaného státem). Může to být klidně obráceně - protože je přesvědčen o tom, že pomáhat má stát, naprosto logicky necítí osobní zodpovědnost, neboť správné řešení vidí jinde. Tak či onak, výsledek je v tomto případě bohužel stejný; bez ohledu na to, co je příčinou a co důsledkem.

A co to tedy znamená zrovna v případě povodní?

Pro pomáhající: Z výsledků mnohých výzkumů a statistik jasně vyplývá, že v zemích s nižším zdaněním přispívají lidé více peněz na charitu (a není to národní mentalitou, protože tento trend lze pozorovat i v rámci jednotlivých zemí, kde se v čase mění daňová zátěž). Přímočarý důvod, proč podobná zákonitost platí, lze spatřovat v tom, že lidé, kteří mají více peněz, jsou ochotni také víc peněz přispívat.

Jsem si však jist, že toto není jediný důvod. Domnívám se dokonce, že to není ani hlavní důvod. Ten spatřuji právě v tom, že i ve stejném systému se stejným zdaněním bude zastánce silného státu tíhnout k tomu, aby problémy řešil právě stát (bylo by nelogické, kdyby to při svých názorech vnímal jinak); naopak zastánce svobody bude zcela přirozeně státu nedůvěřovat a tím pádem bude mít tendenci co nejvíce zodpovědnosti přenést na sebe. Druhá věc je samozřejmě to, jak se k tomu který z nich postaví, ale to už záleží na morálce jednotlivce. Libertarián může pomáhat, nebo se může na pomoc vykašlat. Socialista může řádně pracovat a platit daně (tedy pomáhat skrze stát), nebo se flákat a brát dávky (čímž na rozdíl od libertariána, který může být v nejhorším případě lhostejný k problémům druhých, tyto problémy nejen neřeší, ale ještě navíc aktivně přidělává).

Pro postižené: Mají-li tito lidé zafixované, že stát se o ně má starat, nemají žádnou motivaci k tomu, aby své problémy řešili (například přestěhováním), protože i když pomineme, že to vždy nějak dopadne a někdo jim něco dá (respektive někdo někoho donutí, aby jim něco dal), tak především ani necítí daný problém jako osobní zodpovědnost. Možná někomu mohou připadat tato slova jako silná a přehnaná, ale já jsem si jist, že jsou zcela na místě. Zrovna při minulých povodních se řešilo, že kdesi na Moravě existuje vesnice, která je při každé velké vodě zaplavena a nějakým způsobem se uvažuje o tom, že by stát mohl vybudovat jakýsi protipovodňový val. Obyvatelé vesnice už několik let žádají o val, aniž kohokoliv z nich napadlo, že by se mohli na val složit (je-li cena valu nižší než škoda způsobená vodou za nějaké časové období, pak se jistě vesnici taková investice vyplatí; je-li cena valu vyšší, pak se to nevyplatí ani státu, protože když už nic jiného, je výhodnější škody platit v plné výši). Rozhovory s obyvateli této vísky, zejména pak s jednou velmi hysterickou paní, obsahovaly (mimo jiných myšlenkových skvostů) výkřiky jako například (doslovná citace): 'Tohle už není možný!! My tu máme velkou vodu každej rok!! Kdy už s náma někdo něco udělá??' Tohle (a mnoho dalších podobných projevů tamnějších obyvatel) je typická ukázka totálně zdegenerovaného uvažování, kdy už mají postižení živelnou katastrofou pocit, že je něčí (ne jejich) povinnost, aby s tím něco dělal. Uvažují-li lidé tímto způsobem (a čím to asi je), nelze očekávat, že by někdy dospěli k rozumnému řešení (stavba valu na vlastní náklady, přestěhování se jinam, ....), když ani nechápou, že vzniklá situace je jejich problém (samozřejmě ne jejich vina, nicméně řešit to musí primárně oni).

Naopak v případě, že by jim pomáhali lidé z dobré vůle a svobodně, těžko by asi někoho z postižených napadlo na dobrovolníky ječet, kdy už s tím konečně něco udělají, protože by se jim pak mohlo snadno stát, že příště na pomoc nikdo nepřijde. A už jen fakt, že není na koho ječet a koho označit za viníka, nevyhnutelně vede postižené k tomu, aby místo nesmyslného požadování zásahu zvenku, začali řešit problém sami, což ve výsledku pomůže všem.