Poznámky a vzpomínky - 14. Moje aktivity v Ženevě

Mises.cz: 13. července 2013, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

[Kompletní memoáry naleznete v sekci Literatura.]

Po třiceti letech služby mne moje postavení v Handelskammer opravňovalo odejít do důchodu s penzí téměř 15.000 šilinků ročně. Každému úředníkovi Handelskammer se roky válečné služby započítávaly dvojnásobně. Navíc se mi započítaly i tři roky předválečné služby, jelikož každý započatý služební rok se počítal jako rok celý. Tak jsem získal právo na důchod  1. října 1932. Toto datum jsem očekával se smíšenými pocity. Na jedné straně jsem se chtěl zbavit závazků svého úřadu, abych se mohl plně věnovat vědecké práci. Na druhé straně musím připustit, že se mi slíbená penze zdála za podmínek, které tehdy panovaly, dosti nejistou.

Aparát Handelskammer se stal nepohodlný všem politickým stranám. To bylo z velké části způsobeno aktivitami, jež byly vnímány jako výsledek mého úsilí. Handelskammer byla vždy trnem v patě sociálním demokratům. Großdeutschen ji vnímali jako překážku Anschlussu a jako intelektuální pokračovatelku vídeňské Handelskammer. Uvnitř křesťansko-sociální strany získalo převahu agrárnické křídlo, z větší části pod Dollfusovým vedením. Tito agrárníci viděli v Handelskammer hlavního oponenta své politiky. Jejich záměrem bylo zrušit Handelskammer prostřednictvím zvláštní legislativy v průběhu restrukturalizace ekonomiky. Slogan „Ständestaat“ byl v Rakousku poněkud nesmyslný. Neměl jiný účel než zajistit křesťansko-sociální straně a jejím spojencům v Heimwehru neomezenou stranickou vládu. Nikdo ve skutečnosti nevěděl, co si má pod pojmem „Ständestaat“ představit. Všichni věděli jenom to, že se jim obchodní komora do tohoto státu nehodí a měla by zmizet.

Mimo mne existovali jen dva úředníci v Handelskammer, kteří byli v pozici, odkud mohli bojovat za její zachování: Dr. Wilhelm Becker ve Vídni a Dr. Wilhelm Taucher v Grazu, jehož druhou prací byla výuka na místní universitě. Na podzim 1937 a během několika prvních týdnů roku 1938 byl členem Schuschniggovy vlády. Můj záměr odejít do penze oba dva znepokojoval a přesvědčili mě, abych zůstal, zasadil se za věc Handelskammer a bránil tak naše penzijní nároky. V sázce zde byly už jen naše osobní zájmy. Vnitřní boj o Rakousko skončil ve chvíli, kdy se banky a velký průmysl dostaly do přímé závislosti na centrální bance.

Na jaře 1934 jsem dostal neočekávané pozvání, abych vyučoval mezinárodní ekonomické vztahy na Institut Universitaire des Hautes Etudes Internationales v Ženevě v akademickém roce 1934/1935. Okamžitě jsem to přijal. Ovšem na svoje místo v Handelskammer jsem nerezignoval. Ponechal jsem si místo vedoucího oddělení financí a do Vídně jsem jezdil tak často, jak to bylo nutné. Ale vzdal jsem se dvou třetin svého platu, abych vykompenzoval dobu, kdy budu pryč.

Když jsem v roce 1934 přišel do Ženevy, předpokládal jsem, že moje pozvání bude platit jen na jeden akademický rok. Ale moje smlouva byla neustále obnovována, tak jsem zůstal v Ženevě až do roku 1940.

Měl jsem pocit vysvobození od denní rutiny v Handelskammer a od politických povinností, kterým bych ve Vídni nemohl uniknout. Konečně jsem se mohl soustředit výlučně na vědecké problémy.

Institut byl výtvorem svých ředitelů, Williama E. Rapparta a Paula Mantouxe. Učební povinnosti členů fakulty byly minimální: jedna hodinová přednáška a jeden dvouhodinový seminář týdně. Mezi vyučujícími i studenty panovalo vzájemné porozumění. V této unikátní instituci panoval duch liberalismu .

Všichni jsme si uvědomovali, že bojujeme za ztracenou věc. Záplava barbarství byla na vzestupu všude okolo.

Ženeva té doby bude v dějinách zapsaná jako sídlo Ligy národů. Liga národů nebyla nikdy funkční institucí. Diplomaté proměnili velkou myšlenku v byrokratický aparát s několika stovkami zaměstnanců. Byli zde úředníci, kteří neměli jiný zájem než udržet se ve svých křeslech. Hlavou této byrokracie byl malomyslný francouzský úředník Joseph Avenol, který neměl ani špetku představivosti. Podřízení se svému šéfovi podobali.

Liga národů ovšem neselhala kvůli neschopnosti a lhostejnosti úředníků. Nikdy nemohla fungovat, protože postrádala věrohodný ideologický základ. V liberálním světě by jednotlivé státy a národy mohly mírově spolupracovat bez jakékoliv nadnárodní organizace. Ve světě rozervaném nacionalismem nemohly konflikt odstranit ani dohody, ani vzniklé nadnárodní instituce.

Selhání Ligy národů také paralyzovalo rozvoj institutu založeného Rapportem a Mantouxem. Mladí lidé, kteří přicházeli do Ženevy, nechtěli pouze poslouchat přednášky a účastnit se seminářů. V Ženevě chtěli uniknout z omezeného nacionalismu svých domovských zemí a užívat si ducha mezinárodní spolupráce. Ale to, co viděli z Ligy národů, jim přinášelo roztrpčení a zbavovalo je veškeré odvahy. Shledávali atmosféru v Ženevě nesnesitelnou. Byli zklamáni vším, co zažívali z „mezinárodního“ života.

Začátek války výrazně omezil aktivity v Institutu. Ze studentů zde zbyli pouze Švýcaři a političtí uprchlíci, kteří čekali na svou příležitost emigrovat za oceán. Jelikož jsem již dále nechtěl žít v zemi, pro kterou jsem představoval politickou zátěž a bezpečnostní riziko, v červenci 1940 jsem Institut opustil.