Poznámky a vzpomínky - 4. Rakouská ekonomická škola
Mises.cz: 07. ledna 2013, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0
Memoáry Ludwiga von Misese.
[Kompletní memoáry naleznete v sekci Literatura.]
V době, kdy jsem přišel na universitu, byl Carl Menger již na konci své učitelské kariéry. Rakouská ekonomická škola si získala pouze málo pozornosti a já jsem o ni v té době neměl žádný zájem.
O Vánocích 1903 jsem poprvé přečetl Mengerovu Grundsätze der Volkswirtschaftslehre. Tato kniha ze mne udělala ekonoma.
Uplynulo mnoho let, než jsem potkal Carla Mengera osobně. Tehdy mu bylo již přes sedmdesát, špatně slyšel a trpěl očním zákalem. Jeho mysl byla ovšem stále mladá a činorodá. Kladl jsem si otázku, proč tento muž nevyužil svých posledních let lépe. To, že byl stále schopen brilantní práce, bylo evidentní z jeho eseje Geld, kterým přispěl do Handwörterbuch der Staatswissenschaften.
Jsem přesvědčen, že jsem odhalil příčinu Mengerova předčasného odchodu do ústraní a ponoření se do ticha. Jeho bystrý intelekt jasně rozpoznal směr, kterým se Rakousko, Evropa a celý svět ubírají; viděl tuto nejvelkolepější ze všech civilizací mířit k záhubě. Předpovídal zvěrstva, která se dnes dějí, následky toho, že se svět odvrátil od liberalismu a kapitalismu. Sám udělal, co mohl, aby s těmito nepříznivými trendy bojoval. Jeho kniha Untersuchungen über die Methode der Sozialwissenschaften byla zamýšlena jako polemika proti destruktivním intelektuálním proudům, kterými pruské university zamořovaly svět kolem sebe. Zjistil, že tento boj je marný a beznadějný, a toto zjištění ho naplnilo temným pesimismem a zbavilo ho vůle bojovat. Tento pesimismus přenesl i na svého přítele a studenta, následníka trůnu Rudolfa. Jsem přesvědčen, že korunní princ si vzal svůj život ze zoufalství nad budoucností své říše a evropské civilizace, nikoliv kvůli ženě. Ta mladá dívka si přála zemřít společně s ním, ale on nespáchal sebevraždu kvůli ní.
Můj dědeček měl bratra, který zemřel mnoho let před mým narozením. Tento bratr, Dr. Joachim Landau, byl liberálním poslancem v rakouském parlamentu a blízkým přítelem svého stranického kolegy Dr. Maxe Mengera, bratra Carla Mengera. Jednoho dne vyprávěl mému dědečkovi o svém rozhovoru s Carlem Mengerem.
Podle mého dědečka, který mi toto vyprávěl někdy kolem roku 1910, pronesl Carl Menger následující poznámky:
Politiky evropských mocností povedou ke strašlivé válce, která skončí příšernými revolucemi, zánikem evropské kultury a zničením svobody a prosperity lidí všech národů. V očekávání těchto nevyhnutelných událostí doporučuje nakupovat a schovávat zlato a cenné papíry skandinávských zemí.
Veškeré Mengerovy životní úspory byly investovány ve švédských dluhopisech.
Člověk, který jasně viděl přicházející destrukci všeho, co považoval za hodnotné, se nedokázal vyhnout pesimismu a depresím. Dávní rétorové podrobně zvažovali, jaký by měl život král Priamos, kdyby pád Tróje předvídal už ve svých dvaceti letech! Carl Menger měl za sebou sotva polovinu života, když si uvědomil nevyhnutelnost pádu své vlastní Tróje.
Stejným pesimismem trpělo mnoho prozíravých Rakušanů. Tragickým privilegiem spojeným s rakušanstvím byla schopnost rozpoznat osud. Grillparzerova melancholie a rozmrzelost pramenily ze stejného zdroje. Pocit bezmoci tváří v tvář přicházející katastrofě dohnal do izolace puristu a nejschopnějšího z vlastenců Adolfa Fischofa.
Je pochopitelné, že jsem s Mengerem často diskutoval o Knappově Staatliche Theorie des Geldes.
Jak říkal Menger: „Je to logický výsledek vývoje pruských politických věd. Co s národem, jehož elity po dvou stoletích existence ekonomické vědy obdivují takové nesmysly a vnímají je jako zjevení Páně, když ve skutečnosti ani nejde o nic nového? Co může člověk od těchto lidí očekávat?“
Mengerovým nástupcem na vídeňské universitě byl Friedrich von Wieser. Wieser byl poctivý vědec a kultivovaný muž s vytříbeným intelektem. Měl štěstí, že se s Mengerovými pracemi seznámil dříve než jiní a také dříve než jiní rozpoznal jejich důležitost. V určitém smyslu k ekonomické vědě přispěl, ale nebyl příliš originálním myslitelem a pravděpodobně v součtu udělal více škody než užitku. Nikdy se opravdu nedostal k jádru subjektivní teorie hodnoty a toto omezení způsobilo, že se dopustil mnoha nešťastných chyb. Jeho představy o hodnotové kalkulaci by podporovaly názor, že by neměl být řazen mezi představitele rakouské školy. Ve skutečnosti měl daleko více společného s lausannskou školou, jejímiž dvěma vynikajícími představiteli v Rakousku byli Rudolf Auspitz a Richard Lieben.
Co odlišuje rakouskou školu od lausannské, je její teorie ekonomického jednání v protikladu k teorii ekonomické rovnováhy nejednání. Rakouská škola sice také používá ideje klidu a rovnováhy, bez nichž se ekonomické myšlení neobejde. Ale vždy si je vědoma čistě pomocné povahy těchto idejí. Rakouská škola se zaměřuje na vysvětlení cen takových, jaké na trhu skutečně existují, a nikoliv cen, které by existovaly za jistých, nikde nerealizovaných podmínek. Odmítá matematické metody nikoliv kvůli neznalosti či averzi k matematické přesnosti, ale protože neklade důraz na detailní popis podmínek hypotetické a statické rovnováhy. Rakouská škola nikdy nepodlehla fatální iluzi, že hodnoty se dají měřit, a vždy zastávala názor, že statistická data nemají nic společného s ekonomickou teorií, ale že patří do podoboru ekonomické historie.
Protože se rakouská ekonomie zabývá lidským jednáním, tak ani Schumpetera nelze považovat za jednoho z jejích představitelů. Ve svých prvních knihách se Schumpeter přihlásil více k Wieserovi a Walrasovi, a nikoliv k Mengerovi a Böhm-Bawerkovi. Pro něj je ekonomie disciplínou „ekonomických kvantit“, a nikoliv lidského jednání. Jeho Theorie der wirtschaftlichen Entwicklung je typickým produktem této teorie rovnováhy.
Je třeba vysvětlit nedorozumění, které by mohlo vzniknout kvůli termínu „rakouská škola“. Ani Menger, ani Böhm-Bawerk se nikdy nesnažili založit myšlenkovou školu v tom smyslu, jak je tento termín běžně chápán v akademických kruzích. Nikdy se nesnažili udělat ze studentů svoje slepé následovníky a poté je protlačovat na důležitá akademická místa. Věřili, že prostřednictvím knih, přednášek a kurzů mohou vytvořit podmínky vhodné k uchopení ekonomických problémů, a tak poskytnout společnosti cennou službu. Uvědomovali si však, že nemohou vychovat ekonomy. Jako průkopníci a kreativní myslitelé rozpoznali, že člověk nemůže zařídit vědecký pokrok a ani vynalézat podle plánu. Nikdy se nesnažili o jakoukoliv propagaci svých vlastních teorií. Pravda má převládnout sama od sebe, pokud člověku nechybí schopnost rozpoznat ji. Nutit lidi, aby bezduše opakovali nějaké učení, nemá žádný smysl, pokud tito lidé nejsou s to pochopit jeho podstatu a důležitost.
Menger se nijak nesnažil, aby mu kolegové oplátkou za jeho služby dávali doporučení pro jeho jmenování. Jako ministr a bývalý ministr financí mohl Böhm-Bawerk uplatňovat značný vliv, ale takové jednání se mu vždycky protivilo. Menger se několikrát pokusil, vždy ovšem neúspěšně, zabránit jmenování těch, kteří – jako například Zweideneck – neměli o ekonomii ani ponětí. Böhm-Bawerk se nesnažil ani o to. Ve skutečnosti spíše podpořil než zdržoval jmenování profesorů Gottla a Spanna na brněnskou Vysokou školu technickou.
Mengerův názor na tyto otázky lze ilustrovat na poznámce, kterou objevil Hayek, když procházel Mengerovy rukopisy. Stojí v ní: „Ve vědě existuje pouze jedna spolehlivá metoda jak dosáhnout vítězství myšlenky: člověk musí umožnit jakékoliv opačné myšlence plně se projevit.“ Schmoller, Bücher a Lujo Brentano si mysleli pravý opak. Ti neumožnili na německých universitách vyučovat nikomu, kdo nebyl jejich poslušným následovníkem.
Místa na fakultách rakouských universit se tak postupně dostávala do rukou dědiců německého historismu a nacionalismu. Alfred Weber a Spiethoff byli takto protlačeni na universitu v Praze. Jistý Günther dostal místo profesora ekonomie v Innsbrucku. O tomhle všem mluvím jenom proto, abych uvedl na pravou míru tvrzení France Oppenheimera, že si škola mezního užitku zmonopolizovala výuku ekonomie. Schumpeter, který byl po mnoho let profesorem v Bonnu, byl jediným případem, kdy německá universita zaměstnala učitele hlásícího se k moderní ekonomii. Mezi stovkami mužů, kteří učili ekonomii na německých universitách mezi roky 1870 až 1934, byste jinak nenašli jediného, který by se hlásil k rakouské, lausannské nebo moderní anglosaské ekonomické škole. Privatdozent nikdy neměl šanci získat stálé místo na fakultě, pokud panovalo podezření, že náleží k některé z těchto škol. V Německé říši se nevyučovala ekonomie, ale marxismus nebo nacionalismus. Totéž platilo i pro carské Rusko, kde se na universitách místo ekonomie vyučovala ekonomická historie pojatá z marxistického hlediska. Fakt, že se v Rakousku našli profesoři a vyučující, kteří učili i opravdovou ekonomii, byl neslučitelný s totalitními nároky německé „státní ekonomické vědy“.
Rakouská ekonomická škola byla rakouskou v tom smyslu, že vyrostla z kosmopolitní atmosféry rakouské kultury, kterou později zardousil národní socialismus. V této atmosféře mohla zakořenit filosofie France Brentana. V této atmosféře dospěla Bolzanova epistemologie, Machův empiricismus, Husserlova fenomenologie a Breuerova a Freudova psychoanalýza. Ovzduší v Rakousku nezamořoval duch hegeliánské dialektiky. V Rakousku nikdo nepovažoval za svou povinnost „překonávat“ anglosaské a západoevropské myšlenky. V Rakousku byly eudaemonismus, hedonismus a utilitarianismus studovány, a nikoliv odvrhovány.
Bylo by chybou domnívat se, že rakouská vláda všechna tato velká hnutí podporovala. Naopak, snažila se zabránit Bolzanovi a Brentanovi ve výuce, izolovala Macha a Husserla, Breuera a Freuda si nevšímala vůbec. Cenila si kompetence Böhm-Bawerka jakožto úředníka, nikoliv jako ekonoma.
Böhm-Bawerk byl profesorem v Innsbrucku. Ze své izolované pozice byl velmi nešťastný a intelektuální pustina jeho university, města a Tyrol se pro něj stala nesnesitelnou. Dal přednost práci ve Vídni na ministerstvu financí. Když odstupoval z pozice ministra, byla mu za jeho služby nabídnuta velkorysá penze, kterou odmítl, a namísto ní požádal o profesuru na vídeňské universitě.
Úvodní Böhm-Bawerkův seminář se stal na vídeňské universitě senzací. Jako téma pro první semestr si Böhm vybral základy teorie hodnoty; vůdce rakouských socialistů Otto Bauer (v té době byl Bauer mluvčím sociálních demokratů v parlamentu) se k němu zapsal, aby vyvrátil subjektivistickou teorii hodnoty ze svého marxistického hlediska. [1] Diskuse mezi Bauerem a Böhm-Bawerkem zaplnily celý zimní semestr a všichni další účastníci semináře zůstali v pozadí. Bauer využíval v plné míře svého brilantního řečnického nadání a ukázal se být důstojným protivníkem pro mého učitele, jehož kritika zasadila Marxově ekonomii smrtelný úder. Věřím, že nakonec sám Bauer musel v duchu uznat neudržitelnost Marxovy pracovní teorie hodnoty. Upustil od svého záměru napsat odpověď na Böhm-Bawerkovu kritiku Marxe. Tuto odpověď sepsal Hilferding. Bauer mi později mezi čtyřma očima přiznal, že Hilferding nedokázal problém v Marxově teorii pochopit.
Böhm-Bawerkových seminářů jsem se pravidelně zúčastňoval až do roku 1913. Během posledních dvou zimních semestrů se diskuse soustředily na moji teorii peněz a úvěru: moje vysvětlení kupní síly peněz v prvním případě a moji teorii hospodářského cyklu ve druhém. O rozdílech mezi názory Böhm-Bawerka a mými budu hovořit později.
Böhm-Bawerk byl skvělým učitelem. Na seminářích se považoval spíše za moderátora diskusí a do debat vstupoval jen příležitostně. Bohužel této svobody projevu někdy zneužívali žvanilové. Zvláště rušivými byly nesmysly, které fanaticky prosazoval Otto Neurath. Zásah Böhm-Bawerkovy autority by tomu mohl udělat přítrž, ale k tomu nikdy nedošlo. Böhmovo myšlení bylo stejné jako Mengerovo – každému má být umožněno plně promluvit.
Životní dílo Böhm-Bawerka leží před námi. Jeho mistrovská kritika starších ekonomických doktrín a jeho vlastní teorie se staly naším cenným dědictvím. A přesto člověk může říct, že Böhm-Bawerk mohl vyprodukovat ještě více, kdyby mu to okolnosti umožnily. Na svých seminářích a při soukromých diskusích rozvíjel myšlenky, které dalece překračovaly vše, co je obsaženo v jeho knihách. Ale jeho fyzický i duševní stav mu již tvrdou práci nedovolil. Dokonce i dvouhodinové semináře byly pro něj vyčerpávající. Jen díky síle denního zvyku v sobě našel dostatek energie, kterou potřeboval pro vědu. Celé své konání zasvětlil ekonomii; relaxací a zábavou pro něj byla návštěva symfonických koncertů.
Starosti o budoucnost Rakouska a jeho kultury zatemnily podzim Böhm-Bawerkova života. Několik dnů po vypuknutí války dostal infarkt. Moje jednotka byla tehdy umístěna v předvoji východně od Tarnopolu. Noviny s jeho nekrologem se k nám dostaly až na konci srpna.
Pozn.:
[1] Mimo Bauera byl dalším prominentním marxistickým účastníkem Böhm-Bawerkova semináře Nikolaj Bucharin. Ten se také zapsal záměrně z toho důvodu, aby se zkonfrontoval s předním Marxovým kritikem a bránil ortodoxní marxismus.
Bucharinova kritika rakouské školy, kterou později sepsal pod názvem Ekonomická teorie zahálčivé třídy, je v předmluvě uvedena touto větou: „Náš výběr protivníka pro tuto kritiku je pravděpodobně mimo diskusi, protože je dobře známo, že tím nejsilnějším protivníkem Marxismu je Rakouská škola.“
http://www.marxistsfr.org/archive/bukharin/works/1927/leisure-economics/preface1.htm