Poznámky a vzpomínky - 7. První světová válka

Mises.cz: 13. března 2013, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 1

[Kompletní memoáry naleznete v sekci Literatura.]

V této knize nebudu popisovat svoje osobní zkušenosti během války[1], soustředím se spíše na ideové otázky a jen v tom rozsahu, abych učinil svůj záměr srozumitelnějším.

Válka byla výsledkem ideologie, která byla hlásána z německých kateder po celá desetiletí. Profesoři ekonomie přispěli k intelektuální přípravě na válku velkou měrou. Jakožto „intelektuální bodyguard Hohenzollernů“ sepsal (11. října 1914) Schmoller slavný Manifest 93, profesor Schumacher, který nastoupil po Schmollerovi v Berlíně, připravil program anexí šesti centrálních sdružení. Sombart napsal Händler und Helden. Franz Oppenheimer se mohl přetrhnout v útocích na anglickou a francouzskou kulturu. Místo ekonomie byly vyučovány válečné doktríny.

V táboře nepřátel to nevypadalo o mnoho lépe, ale zde člověk alespoň nalezl daleko více těch, kteří před zapojením se do válečné propagandy dali přednost mlčení. A Edwin Cannan považoval za povinnost ekonoma protestovat.

Během prvních několika válečných měsíců jsem téměř nedokázal číst noviny. Podmínky se později trochu zlepšily. Na konci roku 1917 jsem již nesloužil na frontě, ale v ekonomickém oddělení ministerstva války. V té době jsem napsal jen dva krátké eseje. Jeden se týkal klasifikace peněžních teorií a později byl připojen ke druhému vydání Teorie peněz a úvěru. Druhý, Vom Ziel der Handelspolitik, jsem použil, když jsem psal knihu Nation, Staat und Wirtschaft, vydanou v roce 1919. Byla to sice vědecký spis, ale můj záměr byl politický. Pokusil jsem se odvrátit veřejnost v Německu a Rakousku od tehdy ještě nepojmenovaných národněsocialistických ideálů, stejně jako podpořit obnovu demokraticko-liberální politiky. Mé knize se ovšem dostalo malé pozornosti. Ale vím, že časem bude čtena více. Několik mých přátel, kteří ji četli, o tom vůbec nepochybuje.

V časopise Sdružení rakouských bank a bankéřů jsem ke konci války publikoval krátký esej o kvantitativní teorii peněz. Tento časopis byl určen pouze členům sdružení, a nikoliv široké veřejnosti. Moje klidné, akademické pojednání o problému inflace ovšem cenzura odmítla a musel jsem ho revidovat, než mohlo vyjít. V dalším čísle se objevily odpovědi. Jedna z nich, jestli si dobře vzpomínám, byla od bankovního ředitele Rosenbauma, který financoval Federnův Volkswirt.

V létě 1918 organizovalo vrchní velitelství politické školení pro důstojníky. Připravil jsem si pro tuto příležitost přednášku Válečné náklady a válečné půjčky, v níž jsem se snažil upozornit na nebezpečné inflační tendence. Moje přednáška byla poté publikována ze stenografického záznamu, ale nikdy jsem neměl možnost vidět, co tenkrát nakonec vytiskli.

Moje válečná zkušenost obrátila mou pozornost k problému, který se pro mne stával den ode dne důležitějším. Mohl bych ho vskutku nazvat zásadním problémem naší kultury.

Jen ten, kdo plně porozumí ekonomické teorii, může plně porozumět velkým otázkám ekonomické a sociální politiky. Pouze ten dokáže posoudit, zda kapitalismus, socialismus či intervencionismus vytvářejí vhodné prostředí pro společenskou spolupráci. Politická rozhodnutí se ovšem neřídí míněním ekonomů, nýbrž míněním široké veřejnosti. O tom, co se bude dít, rozhoduje většina. To platí pro všechny vládní systémy. Dokonce i absolutní králové a diktátoři musí vládnout v souladu s požadavky veřejného mínění.

Existují myšlenkové školy, které jednoduše odmítají tyto problémy uznat. Ortodoxní marxismus tvrdí, že dialektický proces historického vývoje nevyhnutelně směřuje lidstvo k jedné základní cestě, která nakonec vede ke spáse v socialismu. Dalším znakem marxismu je přesvědčení, že dělnická třída se nikdy nemůže mýlit. Rasový mysticismus má tentýž koncept ohledně rasy. Jednotlivé lidské rasy si intuitivně nalézají řešení podle své přirozenosti a jedna vyvolená rasa nalézá vždy ta správná. Náboženský mysticismus, i když se objevuje zahalen v sekulárním hávu, například jako führerprincip, spoléhá na Boha, který své děti nikdy neopustí, ale bude je chránit od zlého, například skrze zjevení nebo tím, že jim pošle požehnaného Pastýře. Ve skutečnosti existují rozdílné názory i v rámci jedné třídy, rasy či národa; různí lidé touží po vůdcovství s různými agendami a různé církve hlásají Slovo Boží. Člověk by musel být slepý, aby prohlašoval, že na otázku, jestli má dojít ke snížení úrokových měr a úvěrové expanzi, lze odpovědět odvoláním se na dialektiku historie, třídní uvědomělost, rasovou či národnostní charakteristiku, slovo Boží nebo vůdcův příkaz.

Liberálové osmnáctého století byli naplněni nespoutaným optimismem, který hlásal, že lidstvo je racionální, a tudíž pravdivé myšlenky nakonec zvítězí. Světlo nahradí temnotu, bigotní úsilí udržet lidi v nevědomosti a pověře, aby se jim snáze vládlo, nemůže zabránit pokroku. Osvíceno rozumem se lidstvo posunuje směrem ke stále většímu zdokonalování. Demokracie, se svobodou myšlení, projevu a tisku, bude zárukou úspěchu správných idejí: nechť se masy rozhodnou a nakonec dojdou k tomu nejsprávnějšímu řešení.

My dnes již tento optimismus nesdílíme. Spor ekonomických teorií přinesl daleko větší nároky na úsudek lidí než konflikty v době osvícenství: tyranie a svoboda, privilegia a rovnost před zákonem, pověra či věda.

Lidé se musí rozhodnout. Je samozřejmou povinností ekonoma informovat svoje spoluobčany. Co se ale stane, pokud ekonom v souboji s demagogy neobstojí či pokud lidé nejsou s to pochopit jejich učení? Když víme, že ani velice inteligentní lidé jako J. M. Keynes, Bertrand Russell, Harold Laski a Albert Einstein nebyli schopni porozumět základním ekonomickým problémům, neměli bychom považovat pokus směřovat masy ke správným řešením za beznadějný?

Mýlí se ti, kteří se domnívají, že pomoc přijde v podobě nějakého nového volebního systému nebo nějakého vylepšení školního vzdělávání. Pokud navrhované změny ve volebním systému přinesou to, že bude části lidí odepřeno právo volit zákonodárce či jiné veřejné činitele, neznamená to dlouhodobě žádné řešení. Pokud se činitel dosazený menšinou odmítne podrobit veřejnému mínění většiny, tak bude svržen revolucí. Výhoda demokratického systému spočívá v tom, že umožňuje mírové přizpůsobování vládního systému a personálu vůli lidí. To pak v rámci státu zaručuje kontinuální společenskou kooperaci neohrožovanou občanskými válkami. Problém, který jsem zde nastínil, není specifický pouze pro demokracii. Ten existuje za všech okolností a ve všech představitelných vládních systémech.

Říká se, že jádro problému spočívá v oblasti veřejného vzdělávání a informování. Ale nejspíše klameme sami sebe, pokud věříme, že správné mínění zvítězí  rozšiřováním knih a časopisů a přednáškami; tyto prostředky jsou k dispozici i následovníkům chybných teorií. Zlo spočívá přesně v tom faktu, že masy nejsou intelektuálně schopny zvolit si prostředky vedoucí k cílům, které si přejí. To, jak snadno lze ovlivnit úsudek lidí silou sugesce, dokazuje, kolik lidí není schopno učinit nezávislé rozhodnutí. V tom spočívá velké nebezpečí.

Tak jsem i já dospěl k beznadějnému pesimismu, kterým již dlouho trpěli ti nejlepší evropští myslitelé. Z dopisů Jacoba Burckhardta dnes víme, že tento velký historik si rovněž nedělal žádné iluze o budoucnosti evropské civilizace. Tento pesimismus zlomil Carla Mengera. Vrhl stín i na život Maxe Webera, který se během svého pobytu na vídeňské universitě v posledních měsících války stal mým dobrým přítelem.

Jak si člověk počíná tváří v tvář nevyhnutelné katastrofě, závisí na jeho temperamentu. Na gymnáziu, jak bylo zvykem, jsem si zvolil za své moto verš z Vergilia: Tu ne cede malis sed contra audentior ito (Neustupuj před zlem, ale odvážně se mu postav). Tato slova jsem si v duchu neustále opakoval během těch nejtemnějších hodin války. Znovu a znovu jsem se ve válce dostával do situací, z nichž racionální úvaha nenacházela žádnou možnost úniku; pak se ale stalo něco neočekávaného, a s tím přišla i spása. Neztratím svou odvahu ani dnes. Chci udělat všechno, co je v silách ekonoma. Nikdy mě neunaví říkat to, o čem vím, že je  pravda. Takto jsem se rozhodl napsat knihu o socialismu. Tento záměr jsem zvažoval již před válkou, po jejím skončení jsem se vrhl do jeho uskutečnění.