Poznámky a vzpomínky - 9. Moje učitelské aktivity ve Vídni

Mises.cz: 05. dubna 2013, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 1

[Kompletní memoáry naleznete v sekci Literatura.]

Žádné jiné povolání pro mne nebylo tak přitažlivé jako universitní profesor. Brzy jsem poznal, že kvůli svým politickým názorům nikdy řádnou profesuru na německé universitě nedostanu. To bylo pro mě politováníhodné jen z toho důvodu, že jsem si musel na živobytí vydělávat neakademickou prací. Titul Privatdozent mi nabízel dost příležitostí k tomu, abych mohl vyučovat.

V roce 1913 jsem byl pozván na právní fakultu vídeňské university jako Privatdozent. Na jaře 1918 jsem získal titul „profesor extraordinarius“. Žádného dalšího pokroku v akademické kariéře jsem nedosáhl. Předpokládám, že moje jméno bylo vyškrtnuto ze seznamu vyučujících v roce 1938, ale nacionální socialisté se neobtěžovali mě o tom informovat.

V prvních letech své akademické kariéry jsem přednášel, později jsem se omezil na vedení dvouhodinového semináře o otázkách ekonomické teorie. Jeho úspěch rostl rok od roku. Téměř všichni studenti, kteří brali studium ekonomie vážně, někdy můj seminář navštívili. Připouštím, že to bylo jen malé procento z těch stovek studentů práv a společenských věd, kteří každý rok získali doktorát. Ale můj seminář byl zcela přeplněn. Semináře obvykle nemívají více než 20–25 účastníků, můj jich měl pravidelně 40–50.

Poté, co Wieser odešel do penze a Grünberg se přesunul do Frankfurtu, byla tři profesorská místa ekonomie obsazena Othmarem Spannem, Hansem Mayerem a hrabětem Ferdinandem Degenfeld-Schonburgem. Spann ekonomii vůbec neznal a ani ji neučil. Místo toho vyučoval nacionální socialismus. Degenfeldovy znalosti by stěží stačily na nějaké zapadlé obchodní akademii. Mayer byl oblíbeným žákem Wiesera. Znal práce Wiesera a také Mengera a Böhma. Sám ale nikdy nepřišel s žádnou originální myšlenkou a myslím, že se ani nikdy nepropracoval ke skutečnému pochopení ekonomie. Svůj čas na universitě trávil otevřenou válkou se Spannem a několika politováníhodnými intrikami zaměřenými proti mně. Jeho přednášky nestály za mnoho a jeho semináře nebyly o moc lepší. Mnozí studenti, mladí doktoři a početní zahraniční návštěvníci, kteří ve Vídni trávili semestr nebo dva, nepokrytě dávali přednost mojí výuce.

Spann i Mayer na mé úspěchy u studentů žárlili, a to se pak projevovalo několikerým způsobem. Moji studenti tvrdili, že se s nimi při zkouškách zachází mimořádně špatně; nemohl jsem si pravdivost takových tvrzení ověřit, ale jasně jsem naznačil, že nikterak netrvám na tom, aby studenti navštěvující můj seminář v něm byli oficiálně zapsáni. Ze čtyřiceti či padesáti studentů jich pak bylo zapsáno jen osm či deset. Potíže měli i doktorandi ve společenských vědách, kteří se mnou chtěli psát svoje disertace. Ti, kteří toužili po habilitaci, si museli dávat mimořádný pozor, aby se mnou nebyli nikterak spojováni.

Mým studentům byl odepřen přístup do knihovny na katedře ekonomie. Toto opatření se ovšem minulo cílem, protože jsem dohlédl na to, aby knihovna Handelskammer byla opatřena vším potřebným. Konkrétně moderní anglosaskou literaturou byla zásobena lépe než universitní knihovna.

Všechny tyto drobné šikany mě ale tolik netrápily. Daleko závažnější byl ohromný úpadek úrovně výuky společenskovědních oborů na vídeňské universitě. Atmosféra, která na universitě panovala za mých studentských let, nadobro zmizela. Mnoho profesorů by stěží šlo označit za vzdělané lidi. Na fakultách převládl duch nepřátelský k vědě a kultuře. V první polovině dvacátých let jsem byl často zván na setkání profesorů a vedení university. Hlavním tématem rozhovorů na těchto setkáních bylo jak získat více peněz ze státního rozpočtu. Byl jsem tam tehdy zván proto, že počítali s mou přímluvou u finančního rady Herr Patzauera a komisaře Zimmermana. Na jedné z těchto schůzek byl čten dopis od zahraničních přátel vídeňské kultury. Tento dopis obsahoval termíny „pragmatismus“ a „behaviorismus“. Bylo jasné, že nikdo z přítomných tyto výrazy nikdy před tím neslyšel. Při jiné příležitosti vyšlo najevo, že jméno Benedette Croce je neznámé všem a Henri Bergson většině. Mezi účastníky tehdy byl předseda akademie věd Oswald Redlich, profesor středověkých dějin, a hrabě Wenzel Gleisbach, profesor trestního práva.

Člověk si tak může představit průměrnou úroveň vzdělání studentů. Vedl jsem státní zkoušky z ekonomie a financí. Neznalosti předváděné kandidáty byly zničující. Ještě horší byl ovšem fakt, že to nikomu ze členů zkušební komise očividně vůbec nevadilo. Vzpomínám, jaké problémy jsem měl s přesvědčováním komise o tom, aby nechala propadnout kandidáta, který věřil tomu, že Marx žil v osmnáctém století a že daň z piva je přímou daní. Samozřejmě jsem později zjistil, že s neznalostmi tohoto druhu se lze setkat i na těch nejvyšších místech. Jednou jsem debatoval s rakouským prezidentem Miklasem, který byl dříve gymnazijním učitelem dějepisu, a Richardem Reischem, guvernérem centrální banky. V průběhu diskuse jsem se zmínil o Frankfurtském míru. Miklas se zeptal, kdy a mezi jakými zeměmi byla tato dohoda uzavřena.

V Rakousku existuje nepřekonatelná propast mezi mizející skupinkou vídeňských intelektuálů a masami takzvaných „vzdělaných“ lidí. Vzdělávací systém se ocitl v tak hlubokém úpadku, že již nenabízí mladým lidem žádné opravdové vzdělání. Většina doktorů práv, společenských věd a filosofie byla svými profesory neadekvátně školena, nedokáže samostatně myslet a pečlivě se vyhýbá veškeré závažnější literatuře. Ze stovky vídeňských právníků by si jich možná tak deset bylo schopno přečíst odborný časopis v angličtině či francouzštině. Tento poměr je ještě menší mimo Vídeň a mezi právníky ve státních službách.

Jako úředník u Handelskammer jsem proti těmto podmínkám vystupoval. Jako učitel jsem se na svých seminářích setkával hlavně s vybranou skupinou těch nejnadanějších. Dokonce i v letech 1906 až 1912, kdy jsem vyučoval ekonomii na vídeňské dívčí obchodní akademii, a v akademickém roce 1918/1919, kdy jsem na Vídeňské exportní akademii (později přejmenované na Institut pro světový obchod) vedl kurzy pro důstojníky vracející se do civilního života, jsem měl převážně nadprůměrné studenty.

Hlavním těžištěm mých vzdělávacích aktivit byl můj Privatseminar. Od roku 1920 jsem každých čtrnáct dní sezval několik nadaných mladých lidí. Moje kancelář v Handelskammer byla dost veliká, aby se do ní pohodlně vešlo dvacet až pětadvacet osob. Obvykle jsme se scházeli v sedm večer a rozcházeli okolo půl jedenácté. Na těchto setkáních jsme debatovali o důležitých problémech v ekonomii, společenské filosofii, sociologii, logice a epistemologii ve vědách o lidském jednání. V tomto kruhu se zrodila mladší rakouská ekonomická škola. V tomto kruhu zažívala vídeňská kultura jeden ze svých posledních rozkvětů.

Zde jsem nebyl ani učitelem, ani vedoucím semináře. Byl jsem pouze primus inter pares, který dostával více, než rozdával.

Všichni, kteří patřili k tomuto kruhu, přišli dobrovolně, vedeni pouze svojí touhou po poznání. Přišli jako studenti, ale brzy se z nich stali přátelé. Později se ke kruhu připojili i někteří z mých vrstevníků. Zahraniční vědci, kteří byli na návštěvě Vídně, byli v našem kruhu vítanými hosty a aktivně se zapojovali do dění.

Privatseminar neměl žádné oficiální stanovy nebo funkce. Nebyl nijak propojen ani s universitou ani s Handelskammer. Byl a zůstal vždy pouze přátelským kroužkem. Ti, kteří stáli mimo něj, mohli znát pouze publikované práce jeho jednotlivých účastníků.

Nepěstovali jsme si žádné sektářské myšlení. V diskusích mezi námi se objevovalo daleko více rozporů než vzájemného souhlasu. V jednom jsme ale byli zajedno: v touze nadále rozvíjet vědy o lidském jednání. Každý z nás se pak vydal tou cestou, kterou považoval za nejlepší. Nikdy jsme nezvažovali vydávání společného časopisu nebo sebraných prací. Každý z nás si dělal svou vlastní práci. A přesto každý z nás pracoval pro náš kruh, bez nároku na jinou odměnu než na uznání od svých přátel.

V této výměně myšlenek byla jistá velikost, nacházeli jsme v ní štěstí i satisfakci.

Mimo Privatseminar existovalo ještě druhé sdružení přátel ekonomického výzkumu. Od 12. dubna 1908 jsme Karl Pribram, Emil Perels, Else Cronbach a já pořádali setkání věnovaná diskusím o ekonomických problémech a zásadních otázkách v příbuzných oborech. Netrvalo dlouho a naše skupina se rozrostla. Zentrralstelle für Wohnungsreform nám poskytovala důstojné místo pro naše schůze. Když jsem byl během války mimo Vídeň, tak se k přibírání nových členů přistupovalo příliš neopatrně. V době, kdy jsem se vrátil, pak setkání ustala docela. Okamžitě po válce jsem se snažil o obnovu této skupiny. Abychom se vyhnuli konfliktům s úřady, museli jsme ovšem založit formální sdružení, které jsme nazvali Nationalökonomische Gesellschaft. Krátce poté jsme opět měli problémy a začalo být jasné, že spolupráce se Spannem není možná. Úspěšně se nám podařilo Spanna vyloučit a společnost mohla obnovit svoje aktivity.

Každý, kdo projevil skutečný zájem o ekonomické problémy, mohl být zvolen členem této společnosti. Večerní setkání jsme pořádali  nepravidelně v konferenční místnosti bankovní asociace. Členové společnosti i hosté zde pořádali přednášky, po kterých následovaly živé diskuse. Základ členů této společnosti se rekrutoval z účastníků mého Privatseminar; ale kromě nich zde byli i ekonomové Richard Schüller, Siegfried Strakosch von Feldringen, Victor Graetz a mnoho dalších.

Jelikož Geselschaft nechtěl být „na kordy“ se všemi universitními profesory, bylo nutné udělat z Hanse Mayera jeho předsedu. Já sám jsem byl místopředsedou. Poté, co jsem odešel v roce 1934 do Ženevy, tak se Gesellschaft pomalu rozpadal.

Dne 19. března 1938 rozeslal Hans Mayer všem členům upozornění, že všichni neárijští členové Nationalökonomische Gesellschaft musí být vyloučeni „vzhledem ke změněným podmínkám v Rakousku a Německu a vzhledem k zákonům, které nyní platí také v tomto státě“.

To bylo naposled, co jsem o této společnosti slyšel.

Seznam pravidelných účastníků Privatseminar:

• Ludwig Bettelheim-Gabillon
• Victor Bloch
• Martha Stefanie Braun
• Friedrich Engel von Janosi
• Walter Fröhlich
• Gottfried von Haberler
• Friedrich A. von Hayek
• Marianne von Herzfeld
• Felix Kaufmann
• Rudolf Klein
• Helene Lieser-Berger
• Rudolf Löbl
• Gertrud Lovasy
• Fritz Machlup
• Ilse Mintz-Schüller
• Oskar Morgenstern
• Elly Offenheimer-Spiro
• Adolf G. Redlich-Redley
• Paul N. Rosenstein-Rodan
• Karol Schlesinger
• Fritz Schreier
• Alfred Schütz
• Richard von Strigl
• Erich Vögelin
• Robert Waelder
• Emanuel Winternitz