Poznejme nepřítele: Anatomie Fedu 9

Mises.cz: 23. ledna 2013, Jan Mašek, komentářů: 21

Toto je součást série článků o americkém Federal Reserve System. Jako zdroj inspirace a mnoha užitečných informací mi sloužil kurz Anatomy of the Fed na Mises Academy od Roberta Murphyho, kterému tímto neobyčejně děkuji. Všechny případné chyby jsou ale samozřejmě moje vlastní. Všechny články také naleznete v sekci Literatura.

Bilionová mince

V poslední době se diskutuje o platinové minci v hodnotě bilion (tj. milion milionů) dolarů. Má Obamovi pomoci vyřešit problém s dluhovým stropem. Myšlenka se objevila již poměrně dávno, ale do širokého povědomí pronikla až v červenci 2011, kdy americký Kongres řešil krizi dluhového stropu. Nejdřív to většina lidí považovala za bláznovství, pak Kongres dluhový strop zvýšil a na minci se zapomnělo. Za pouhý rok a půl ale Obama stačil nové peníze rozfofrovat a dluhový strop potřebuje zase zvýšit. Otázka bilionové mince je znovu na stole a tentokrát ji berou vážně i těžké váhy mezi ekonomy, v čele s nejslavnějším žijícím mizerným ekonomem Paulem Krugmanem.

Jak to technicky funguje?

Zákon z roku 1996 umožňuje státu (Secretary of the Treasury, něco jako ministerstvo financí) vydávat mince. Na zlaté a stříbrné mince jsou limity, co se týče hodnoty, ale zákon umožňuje vydat i platinové a na ně limit není. Takže Obama může nechat vyrobit malou platinovou minci, jejíž cena je dnes kolem 1,640 dolarů za unci. Akorát na ní nechá vyrýt „jeden bilion dolarů“. Samozřejmě nikdo normální mu za takový kousek plechu nedá bilion – s jednou výjimkou. Tou výjimkou je Fed. Obama toto perpetuum mobile na tisk peněz uloží u Fedu. Fed se na minci podívá, zjistí, že má hodnotu bilion, a Obamovi připíše na účet bilion dolarů. Pokud bude Obama chtít, tak si peníze z tohoto účtu nechá proplatit v hotovosti, tzn. v papírových bankovkách. Kdyby jich Fed měl málo, nechá je vytisknout od Úřadu pro rytí a tisk (moneyfactory.org).

Je dobré zdůraznit jednu věc. Není to tak, že platinová mince za bilion dolarů má hodnotu bilion. Ne, taková mince sama je bilion. Není to tak, že trh jí ocenil na bilion a zítra může mít hodnotu jinou. Taková mince je to samé jako bankovka s nominální hodnotou bilion. Podobné bankovky ostatně existovaly – například v Zimbabwe.

Takže na konci této operace má Strýček Sam (Barack Obama) o bilion dolarů víc. Fed má rovněž o bilion vyšší jak aktiva, tak pasiva. Na aktivech má onu zázračnou minci, na pasivech závazky vůči Obamovi. V ekonomice je potom o bilion dolarů víc. V odborné terminologii se tomu říká čistá tiskařina.

Je to samozřejmě naprostá šaškárna, protože mince má pořád na trhu hodnotu jen oněch $1,640. Možná nějaký sběratel by za ní dal víc, jen aby se mohl chlubit, že vlastní důkaz nebetyčné drzosti politiků. Řekněme, že kvůli tomuto by ji Fed prodal za desetinásobek, tzn. 16 tisíc dolarů. Zcela jistě by ji ale neprodal za nic ani vzdáleně připomínajícího bilion dolarů. Je to právnický, účetní a politický podvod, který je ale v dnešním světě běžný. Že jde jen o účetní trik (accounting gimmick), přiznává i Krugman. Tento trik ale podporuje.

Je zásadní rozdíl mezi touto operací bilionová mince a ostatními operacemi Fedu. A to dokonce i těmi nekonvenčními, se kterými přišel až Bernanke po roce 2007. Když totiž Fed tiskne peníze, aby nakupoval „prašivá“ aktiva jako mortgage-backed securities nebo státní dluhopisy, tak vlastní nějaký majetek, který má nějakou hodnotu. Samozřejmě mnohem menší, než kolik peněz za něj Fed vytiskl, ale nějakou má. Fed je může prodat. Ale platinovou minci prodat nemůže. Nebo může, ale za 1,640 dolarů. Fed tyto peníze nemůže ani teoreticky z ekonomiky „vyndat“. Může tak udělat jen Obama, když Fedu pošle na účet bilion dolarů, Fed tyto peníze zničí a pošle Obamovi kurýrem onu minci.

Jedna mince vládne všem, jedna jim všem káže... fandové Pána prstenů mi rozumějí.

Co je to dluhový strop?

Americký federální Kongres a prezident nemají žádné pravomoci kromě těch, které jim dává Ústava. Když český parlament schválí hegerovku v každé hospodě, tak to tak prostě bude. Když ji schválí federální Kongres, tak se mu teoreticky lidé vysmějí, protože takovou pravomoc mu Ústava nedává. Ale v praxi to je často jinak [1].

Ústava dává prezidentovi pravomoc si půjčovat peníze na svůj provoz. Ale každou půjčku mu musí schválit Kongres, aby se neurval ze řetězu a nezačal si půjčovat na svoje megalomanské pomníčky. Během 1. světové války žádosti o další půjčky chodily tak často, že se kongresmanům nechtělo trávit tolik času jejich schvalováním, že tento požadavek v roce 1917 nahradili dluhovým stropem: limitem na celkový počet dolarů, které smí stát dlužit. Když toho limitu stát dosáhne, tak musí buď vyrovnat svoje hospodaření, aby se příjmy rovnaly výdajům, nebo může požádat Kongres o zvýšení limitu. Jelikož známe politiky, tak si dokážeme představit, která možnost je pravděpodobnější.

A když prezident o zvýšení limitu požádá, tak se historicky ukázalo, že je mu Kongres přátelsky nakloněn. Strop zvýší pokaždé. Někdy kolem toho kongresmani dělají divadlo a na oko žádají budoucí úspory, ale ty úspory jsou vždy velmi budoucí, podle plánu začnou třeba za deset let. Do té doby se všechno změní a žádné úspory nepřijdou.

Od roku 1917 kongresmani strop zvýšili více než stokrát. Přesné číslo se mi nepodařilo sehnat; i tak prestižní média jako CNN nebo New York Times jen uvádějí statistiku od 60. let. Ale ne od začátku, tzn. 1917. Zajímavé.

Ale vždyť o nic nejde...

Zastánci bilionové mince tvrdí, že vlastně o nic nejde, protože stát minci uloží u Fedu, a až mu Kongres dluhový strop zvýší, tak ji zase vybere a peníze stáhne z oběhu a nahradí je klasickým dluhem. Prostě jen minci využijí na „překlenovací období“. Zde je pozoruhodná jistota, s jakou předpokládají, že Kongres dluhový strop skutečně zvýší. Vůbec si nepřipouští jinou možnost. Podle nich je to automatika a zadlužování se doaleluja je jediné možné, a dokonce jediné zodpovědné řešení. George Orwell by jen chápavě pokýval hlavou, tohle je newspeak v praxi.

Rovněž se říká, že prezident musí utratit peníze, ke kterým ho zavázal Kongres, když mu schválil rozpočtový deficit. Podle nich Kongres schválil deficit ve výši bilion dolarů, deficit znamená samozřejmě další zadlužení, a tak tedy je potřeba se dále zadlužit. Ten samý Kongres tedy nemůže říct A (zadlužit se – při schvalování rozpočtu) a současně B (nezadlužit se – při schvalování zvýšení dluhového stropu). To ale není tak docela pravda, protože prezidentovi deficit jen schválili, pokud k němu dojde. Ovšem dojít k němu nemusí. Prezident může, pokud chce, rozpočet vyrovnat. Stačilo by snížit výdaje o bilion, přičemž jen armáda stojí 800 miliard, což je úroveň z roku 2002.

Jediným prezidentem v historii USA, který splatil veškerý dluh, byl Andrew Jackson v roce 1836. Jeho portrét je na dvacetidolarových bankovkách. V tom smyslu je zajímavé, že Jackson byl zakladatelem Demokratické strany, tj. strany, která je dnes považována za obdobu evropských sociálních demokracií, levicových stran usilujících o co nejvyšší moc politiků a úředníků na úkor slušných lidí.

Je to legální? A komu tím prospějete, co?!?

Ústavní soud ještě nerozhodoval, zda je bilionová mince legální, ale podle většinového názoru právníků se zdá, že ano. V tom smyslu je zajímavý názor Laurence Triba, profesora ústavního práva z Harvardu. Podle něj kongresmani při schvalování zákona sice asi neměli na mysli bilionovou minci (měli nejspíš na mysli pamětní drobné mince), ale za prvé na duch zákona se nikdo neptá a za druhé „není důležité právo, ale politické a ekonomické okolnosti“. Jelikož profesor Tribe je tvrdý socialista, tak patrně všechno socialistické je v souladu s právem a všechno protistátní je s právem v rozporu. Otázka je, proč tedy vůbec právo mít, když o všem podle pana profesora mají rozhodovat „politické a ekonomické okolnosti“, rozuměj státní úředníci. Což se hodí vědět, až nám nějaký právník bude zase předkládat svůj odborný, neideologický právní názor.

I kdyby náhodou soud prohlásil bilionovou minci za nelegální, Obama má další možnost. Stát může prodávat majetek. Majetkem (aktivem) je i opce. Opce znamená možnost něco do určitého data v budoucnosti koupit za předem stanovenou cenu. Je to ale možnost, ne povinnost. Pokud této možnosti do určitého data nevyužije, tak opce zaniká a nic dalšího se neděje.

Stát tedy například může Fedu prodat opci, v rámci které Fed může za 3 měsíce koupit státní majetek za 10 bilionů dolarů. Celé to bude šaškárna a stát nebude mít žádný zájem nic Fedu prodávat a Fed zájem nic kupovat. Za ty 3 měsíce opce vyprší. Ale už jen za tu možnost Fed státu zaplatí. A kde peníze vezme? Naši čtenáři už vědí. Vycucá si je z prstu. Prostě je natluče klávesnicí na státní účet. Nabouchá tam jedničku a pár nul a je to, job done. Včera peníze nebyly, dnes jsou.

Když politici schvalovali zákon umožňující státu prodávat svůj majetek soukromému sektoru, měli samozřejmě na mysli prodej státních budov, státních podniků a podobně. Ale v systému práva, kdy se právo neřídí žádným principem, ale vytvářejí ho politici, nelze legislativně popsat každou z milionů možných konkrétních životních situací. Zejména když v momentě schvalování zákona o těch možnostech ani nevědí. Ale protože v současném právu platí zvrácený princip „co je psáno, to je dáno“, tak tohoto jinak bohulibého ustanovení lze zneužít.

I Krugman sám uznává, že smysl tohoto zákona bylo vydávání pamětních mincí, ne způsob, jak financovat gigantické výdaje Strýčka Sama. Krugman říká: „Ano, smysl zákona bylo umožnit sbírat pamětní mince. Ale tak, jak je to napsané..., to umožňuje sehnat hotovost k financování vládních výdajů.“

Jaká nám z toho plyne lekce?

Že jakmile má někdo monopol, tak ho zneužije. Většina lidí toto chápe v případě soukromých monopolů, ale nechápe to v případě státních monopolů [2]. A nepomůže žádná legislativa.

Někteří tvrdí, že celkové množství peněz se nemusí zvýšit, protože Fed může sice minci koupit, ale současně prodat některá svá aktiva. To je sice pravda, ale zaprvé: to je už druhá operace, která může a nemusí nastat. Zadruhé, i když nastane, tak to bude mít negativní efekt právě na ona aktiva. Fed je nebude moci prodat za ceny, za které je koupil – právě proto je kupoval, protože nikdo jiný je nechtěl. Kdyby se napřklad ukázalo, že Fed prodává motgage-backed securities, aby financoval výdaje státu, tak jejich cena klesne a vlastníci MBS se dostanou do problémů. Kdyby prodával státní dluhopisy, tak jejich cena rovněž klesne, a tudíž jejich úrokové sazby vzrostou, což zdraží financování státu.

Obama nakonec vydání mince zamítl. Přišlo mu to přiliš okaté. Tak okaté, že i laici by prohlédli, že jde o prachsprostý tisk peněz, a začalo by jim to trošku smrdět. Takže se prozatím spokojí s tiskem peněz postaru, jako je kvantitativní uvolňování. A proč říkám „prozatím“? Protože odmítnout tento nápad trvalo Obamovi řadu dní a zpočátku ho dokonce zvažoval.

Takže i když Obama zatím bude „prodávat“ dluhopisy a Fed je bude „kupovat“, oblbnout se tím nechá jen John Doe z ulice. My víme, že přesný výraz je tisk. Bohužel volební právo má John Doe.

[1] V tomto smyslu je zajímavé, že federální Kongres není suverénem ve tvorbě práva na území USA. Například vraždu nepostavil mimo zákon federální Kongres, ale jednotlivé státy USA (ovšem všechny samozřejmě). Zákonodárnou pravomoc na území USA nemá federální Kongres, ale samy státy na svém území. Alespoň teoreticky. V praxi si ovšem federální Kongres tyto pravomoci přisvojuje. Normálně například nesmi žádného člověka nutit si pořídit nějaký produkt. Ale smí vybírat daně. A tak zdravotní pojištění technicky není povinné, akorát když si ho nepořídíte, budete platit pokutu jako mourovatí. Resp. ne pokutu, vlastně. Daně.

[2] Termín „soukromý monopol“ zde myslíme tak, jak se běžně chápe. Ve skutečnosti ale soukromý monopol neexistuje. Proti každé firmě stojí konkurence. A i když je na svém trhu jediná na světě, tak to je jen proto, že je nejlepší, a nemá to navěky; někdo lepší se může kdykoliv objevit. Skutečný monopol je tedy jen státní, kdy je konkurence zakázaná zákonem. Takový monopol může mít stát (tvora peněz, policie, pošta, školství) nebo ho stát může udělit „soukromé“ firmě.