Mises.cz

Mises.cz

Právo a odvolání se ve svobodné společnosti

Byl by v soukromém právním systému nekončný kolotoč odvolávání se normou nebo je to jen představa zarytých etatistů?

V mém online kursu na Mises Academy, který se zabývá soukromým právem a obranou, patřil mezi hlavní zájem studentů proces odvolání se. Pokud se někomu nelíbí rozhodnutí soudu v etatistické společnosti, jakou jsou například současné Spojené státy, může se odvolat k soudu vyššímu. Nicméně tento proces odvolávání má logickou stopku – nejvyšší soud.

Ale jak by odvolávání fungovalo v dobrovolném systému soukromého práva? Mohli by se obžalovaní bránit zřejmému hrubě vysokému odsouzení? A pokud ano, co by zabránilo vrahovi roztočit kolotoč věčného odvolávání se? Jak by mohl tržní systém práva dojít k vůbec nějakému rozhodnutí bez nějaké organizace, které by stála na vrcholu justiční pyramidy?

Jak by mohlo fungovat soukromé právo

V předchozím článku jsem se věnoval mechanismu soukromého právního systému. Rekapitulace: Ve společnosti, která postrádá instituci organizované krádeže a násilí – jinými slovy postrádá Stát – by lidé také měli spory. Tyto spory by sahaly od čestných neshod mezi byznysmeny nad podmínkami komerčních kontraktů k pozůstalým, kteří by hledali spravedlnost pro vraha jejich rodinného příslušníka.

V civilizované společnosti, speciálně pokud by měla sofistikovanou tržní ekonomiku, by lidé nechtěli, aby byla „spravedlnost vzatá do vlastních rukou“ normou. Místo toho by většina lidí chtěla ujistit své sousedy a obchodní partnery, že se svým majetkem nakládají oprávněně.

Například pokud jednoho dne pojedu po své příjezdové cestě a uvidím zloděje Tadeáše, jak utíká mými zadními dveřmi s laptopem v ruce, mohl bych se já osobně cítit ospravedlněný k tomu, abych šel k němu domů a vyrazil dveře se slovy: „To je můj počítač a beru si ho zpátky!“ Také bych se cítil ospravedlněný k tomu, abych si s sebou vzal pár mých urostlých přátel, pro případ že mezi mnou a Tadeášem selže komunikace.

Bylo by ale hloupé takto ve skutečnosti jednat, minimálně v případě, že moji hypotetičtí sousedé jsou alespoň trochu podobní těm skutečným. Oni by si nemohli být jistí, že Tadeáš skutečně ukradl počítač, zvlášť když by pobíhal dokola a obviňoval mě z vloupání se do jeho domu spolu s členy mého gangu.

Nyní můžeme pozorovat pragmatickou funkci nezaujatého soudce. Na volném trhu bez státní monopolizace tohoto odvětví by soukromí soudci nabízeli své služby. V mém příkladu bych mohl darovat Tadeášovi seznam deseti renomovaných soudců z mého okresu, kteří se zabývají případy vloupání. Řekl bych Tadeášovi, že mám originální účtenku za zakoupení laptopu (s jeho sériovým číslem) a že ho zachytil můj domácí kamerový systém. Potom bych navrhl Tadeášovi, aby si vybral jakéhokoliv soudce chce, a šli bychom k soudu.

Pokud by Tadeáš souhlasil, pak bychom oba vypovídali, případně zavolali svědky a tak dále, podle toho, co by vyžadovaly procedury soudce, kterého jsme shodně s Tadeášem vybrali. Soudce by ušil tuto proceduru tak, aby se jeho „názor“ na tuto záležitost s velkou pravděpodobností shodoval s představou spravedlnosti, kterou drží alespoň část naší komunity. Pamatujte: v systému soukromého, dobrovolného práva není žalující a hájící se strana přiřazována konkrétnímu soudci, kvůli jeho „jurisdikci“.

Právě naopak – soudci by si navzájem konkurovali a snažili se přilákat klienty. Toto je důvod, proč by soukromí soudci – na rozdíl od těch volených, nebo státem vybraných – měli mnohem větší motivaci k tomu, aby soudili férově. Pokud by byl jakýkoliv soukromý soudce chycen, jak přijímá úplatek, nebo pokud by vynesl zvláště pobuřující rozsudek, byl by pravděpodobně zruinován. Alespoň jedna ze stran budoucích sporů by se obávala podvolit se rozhodnutí tohoto soudce, a tak by se rozhodla pro jeho konkurenta.

Ale co když by Tadeáš nesouhlasil ani s jedním soudcem na mém seznamu? Předpokládejme, že by místo toho navrhl jako soudce svého nevlastního bratra, který je ve skutečnosti automechanik, ale je podle Tadeáše „vážně férovej chlap“? Evidentně by každý rozumný člověk naší komunity viděl, že Tadeáš je téměř jistě zloděj a že já říkám pravdu. Pokud bych šel k renomovanému soudci a předložil mu svůj případ proti Tadeášovi bez jeho přítomnosti a pokud by se mnou soudce souhlasil, měla by naše komunita jen malou sympatii k Tadeášovi, pokud bych k němu šel s profesionálními bouchači, abych si vzal zpátky svůj laptop.

A co odvolání?

Je důležité si pamatovat, že v právních sporech je to soudce, kdo se pod svůj názor podepíše. Speciálně v dobrovolném, soukromém právu by bylo zřejmé, že soudci – kteří dávají expertní poradenství co o dané věci říká právo – se odlišují od lidí, kteří právo vymáhají. Jelikož moderní státy si monopolizovaly soudní systém a zároveň kontrolují nejsilnější vynucovaní agentury (i.e. policii a armádu), často mícháme tyto dvě instituce dohromady.

Ale ve volno-tržní anarchii by společnosti poskytující soudní názory by nebyly nezbytně ty samé společnosti, které mají ozbrojený personál, aby zajistil dodržování těchto názorů. (Ve skutečnosti by bylo pravděpodobně profitabilní, aby tyto společnosti zůstaly oddělené, právě z důvodu ujištění zákazníka).

Ale zpátky k našemu příběhu. Co by se stalo v tomto scénáři: Tadeáš souhlasí s jedním mnou navrženým soudcem. Oba předložíme naše důkazy. Já ukážu účtenku od počítače a záznam z kamery ze dne loupeže. Stejně tak dosvědčím, že jsem osobně viděl Tadeáše utíkat z mého domu.

Ale pro tentokrát by Tadeáš tvrdil, že to nemohl udělat, protože se díval na fotbal v místním baru, právě v době, kdy jsem projížděl po své příjezdové cestě. Bohužel Tadeáš byl sám a barman, ačkoliv ho poznává jako stálého zákazníka, si není jistý, že Tadeáš byl přesně v tuto dobu v baru.

Nyní pokud sériové číslo z laptopu sedí s mojí účtenkou a pokud záznam z mojí kamery jasně ukazuje Tadeášův obličej, můžeme věřit, že by soudce rozhodl v můj prospěch. Tadeáš by potom mohl zkusit jít dál k dalším soudcům (z mého seznamu), aby si poslechli jeho odvolání. Ale ti by se podívali na důkazy a odpověděli mu „Promiň hochu, ale já bych rozhodl úplně stejně. Neplýtvej svým časem a penězi, abych se tímhle případem zabýval.“

Nicméně otočme tento scénář. Předpokládejme, že bych neměl takové zřejmé důkazy. Například laptop se u Tadeáše nenašel a jediný důkaz, který proti němu mám, je moje slovo a záznam, který ukazuje chlápka, který vypadá jako Tadeáš, ale nemůžeme si být jisti, protože na sobě má lyžařské brýle.

Předpokládejme, že během soudu by ani Tadeáš neměl slušné alibi. A soudce by třeba rozhodl v můj prospěch. Ale po skončení soudu by se objevil nový důkaz: Tadeáš si vzpomněl, že se zastavil u bankomatu předtím, než se šel dívat na fotbal. Banka zkontroluje své záznamy a ano, sedí to! Někdo si vybral peníze z Tadeášovy karty 15 minut před tím, než Tadeáš tvrdí, že byl v baru a sledoval hru. A kamera uvnitř bankomatu potvrdila, že se skutečně jednalo o Tadeáše.

Nyní má Tadeáš solidní zázemí pro odvolání. Vyrazí na nákupy a několik soudců tvrdí, že by rozhodně byli ochotni otevřít případ, protože původní rozhodnutí je nyní podezřelé. Tadeáš by šel zpátky ke mně a nabídl mi seznam těchto soudců, kde by opět všichni byli experti na případy vloupání a všichni by měli dostatek zkušenosti s rozhodováním odvolacích soudů.

Pokud bych ani s jedním nesouhlasil, role by se prohodily: Tadeáš by šel za tím nejdůvěryhodnějším soudcem a přednesl by případ beze mě. Za předpokladu, že by měl soudce názor, že Tadeáš by měl být osvobozen, komunita by teď pravděpodobně předpokládala, že Tadeáš byl nevinen celou dobu. Pokud bych se v tuto chvíli snažil najmout skupinu bouchačů, abychom se vloupali do Tadeášova domu, žádná uznávaná společnost by se nenechala najmout. Ztratila by pověst, kterou v komunitě získala, protože by pomáhala „vynutit“ rozhodnutí, které bylo zřejmě zrušené při odvolání.

Kde to skončí?

V předchozích několika odstavcích jsem nastínil, jak by mohla odvolání fungovat v komerční společnosti založené na dobrovolné spolupráci. Jak jsme viděli, nemusela by být nastavena arbitrární pravidla, která specifikují například: „Můžete podat pouze dvě odvolání v civilním sporu a čtyři v kriminálním.“ Myslím, že je chybou, když se anarchokapitalističtí teoretikové snaží centrálně naplánovat strukturu celého právního zákoníku. Tak jako nemůžeme přesně předpovědět, jak by fungoval volný trh v sektoru vzdělávání nebo médií, nemůžeme předpovídat, jak by vypadal volný trh v sektoru práva.

Profesionální soudci z jedné oblasti by jistě mezi sebou dosáhli nějaké dohody týkající se odvolání. Za čas by se vyvinuly standardní procedury. Cílem by samozřejmě (z pohledu soudců) bylo přilákat zákazníky.

Nezapomínejme na to, že v systému soukromého práva chtějí potenciální zákazníci soudců dvě věci: Na jednu stranu chtějí rozhodnutí v daném případu. Takže pokud by soudci měli takovou vzájemnou dohodu, že se prohrávající strana může odvolávat roky pořád dokola, potom by si lidé, kteří vedou nějaký spor, takové soudce vůbec nevybírali. Věděli by, že najmutí soudce jim vůbec nepomůže vyřešit daný problém a pokračovat v poklidném životě.

Na druhou stanu by potenciální klienti chtěli nějakou metodu, jak se odvolat, pokud by se skutečně objevil nový důkaz, nebo pokud by se během soudního procesu stalo něco nesprávného. Jinými slovy, znesvářené strany by spolu souhlasily: 'Dobře, zřejmě nedokážeme problém vyřešit sami. Vezmeme náš sporu k soudci Brownovi, který, jak oba víme, vynášel férové rozsudky již více než deset let v podobných případech, jako je ten náš. Oba souhlasíme dodržet jeho názor, pokud se nestane něco obzvláště bláznivého, jako že Brown řekne, že s ním komunikovali ufoni, a že proto souhlasí v tomto sporu s jedním z nás. Samozřejmě v takové situaci nejsme morálně vázáni dodržovat jeho rozhodnutí a prohrávající strana se samozřejmě odvolá a bude se snažit najít jiného soudce k přednesení sporu.“

Závěr

Je velmi obtížné si představit společnost bez nějaké centralizované instituce, které o sobě tvrdí, že je konečným arbitrem v rozhodování právních sporu. Většina lidí by prostě předpokládala, že potřebujeme stát, abychom měli skutečnou vládu zákona.

Ale ve skutečnosti vidíme, že státní činitelé patří mezi ty největší kriminálníky a nejvíce „protiprávní“ profese. Jakmile pochopíme základy, jak by mohl soukromý právní systém fungovat, padá typická námitka proti skutečně svobodné společnosti.


Původní článek naleznete zde.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed