Právo kupecké a mezinárodní obchod

Mises.cz: 16. května 2011, The Freeman (přidal Jakub Skala), komentářů: 7

Je Stát nezbytný ke kvetoucímu mezinárodnímu obchodu? Tradiční moudrost praví, že ano. Podle této moudrosti by mezinárodní obchod bez mezistátních smluv, Státních soudů zabývajících se zahraničními záležitostmi a bez Státem vytvořených právních postupů určených pro mezinárodní obchodníky uvadal. Někteří političtí komentátoři zašli tak daleko, že navrhují zavedení světového právního systému, aby byl zajištěn kontinuální růst mezinárodního obchodování.

Minimálně z povrchu se zdá myšlenka, že Státní zásahy mohou být pro mezinárodní obchod nevyhnutelné, rozumná. Jak by bez Státních zásahů mohli obchodníci pocházející z různých právních systémů – a to nezmiňujeme různé kultury, jazyky a náboženství – uzavřít závazné smlouvy, které by poskytovaly jistotu, kterou potřebují k obchodu s lidmi za hranicí svého národa? Jaké právo by zaujalo precedens bez světového soudu pro soukromé mezinárodní obchodní smlouvy? Soudy kterého státu by řešily spory obchodníků? A jak by si obchodníci zajistili férové slyšení u domovských soudů svých soupeřů? Bez nadnárodního právního systému nebo alespoň spolupráce jednotlivých národních vlád by se tyto a zástupy dalších potenciálních problémů pramenících z obchodních sporů mezi dvěma stranami z různých zemí světa zdály nepřekonatelné.

Přesto dokázaly soukromé jednotky tyto spory překonat – bez vlády. Mezinárodní obchod poprvé odstartoval pod soukromým mezinárodním právním systémem zvaným lex mercatoria neboli Právo kupecké. A mezinárodní obchod vzkvétá v podmínkách soukromoprávních dohod dodnes.

V jedenáctém století Evropané dosáhli zemědělského pokroku, který umožňoval uživit větší populaci. Rostoucí populace začala častěji migrovat do městských oblastí. Z těchto měst se zrodila nová třída kupců. Kupci napříč Evropou byli rozděleni jazykem, vzdáleností a lokálním právem. Aby byl umožněn obchod, potřebovali společnou sadu obchodních pravidel. Z těchto potřeb vzešlo Právo kupecké.

Právo kupecké bylo čistě neformálním souborem práva. Vyvinulo se z mezinárodních obchodních zvyklostí kupců a sdílených právních pojetí. Římské právo (ius gentium) poskytlo mnoho těchto základních teorií, které si kupci upravili tak, aby vyhovovaly jejich speciálním potřebám, jak ukazuje Bruce L. Benson ve svém eseji „The Spontaneous Evolution of Commercial Law“ (Spontánní evoluce obchodního práva).

Ve svých počátcích spoléhalo Právo kupecké výhradně na soukromé rozhodování i vynucování práva. Kupci prováděli většinu raného mezinárodního obchodu na trzích po celé Evropě. Na těchto trzích lokální autority prováděly své běžné aktivity jako zabraňování násilí, ale běžně nerozhodovaly spory mezi mezinárodními obchodníky.

Stejně tak tyto autority nevynucovaly podmínky soukromých obchodních smluv. Mezinárodní obchodníci zformovali za tímto účelem vlastní soudy a aplikovali v těchto případech své vlastní právo. Soudy kupců se začaly nazývat „soudy zaprášených bot“ kvůli stavu, ve kterém byly boty kupců, kteří často a hodně cestovali mezi jednotlivými trhy. U těchto soudů figurovali kupci jako soudci – rozhodovali spory ostatních kupců na základě sdílených zvyků. Kupecké soudy vynucovaly své rozhodnutí soukromě (nikoliv státně) tím, že vyhrožovali kupcům, kteří se nepodvolí rozsudku, ztrátou reputace a ostrakizací z kupecké komunity.

Výhody lex mercatoria

Středověcí mezinárodní obchodníci používali soukromý systém mezinárodního obchodního dohledu lex mercatoria místo vládního z několika důvodů. Zaprvé žádali bleskové rozhodování sporů. Přerušování obchodování kvůli řešení smluvních sporů bylo nákladné. Právo kupecké minimalizovalo náklady tím, že se vyhýbalo formalitám běžným u Státních soudních slyšení. Flexibilní pravidla pro důkazy u kupeckých soudů stejně tak jako „ústní soudní řízení, neformální svědectví svědků a nepsané soudcovské rozhodování“ urychlovalo podle článku „The Law Merhcant: The Evolution of Commercial Law“ (Právo kupecké: evoluce obchodního práva) od Leona Trakmana rozhodovací proces pro časem tlačené mezinárodní obchodníky.

Právo kupecké dále snižovalo čas nezbytný k rozhodování sporů zjednodušováním procesu mezinárodního obchodu, a tak omezovalo typy sporů, které mohou potřebovat soudní rozhodnutí. Tento systém například upustil od potřeb agentů získat formální autorizaci od svých šéfů, aby mohli provést obchod se třetí stranou, a tak kompletně eliminoval velký zdroj potenciálních sporů spojených s obchodem. Právo kupecké také upustilo od potřeby oficiálního povolení převádět dluhy mezi jednotlivými stranami. To snížilo cenu nákladů mezinárodního obchodu a předešlo dalším potenciálním smluvním konfliktům.

Zadruhé kupci používali soukromý systém správy Práva kupeckého, protože poskytovalo neutrální rozsudky od třetí strany. Používání domácího Státního soudu jedné strany sporu by bylo z perspektivy druhé strany nežádoucí. Obchodníci by se u cizích soudců celkem oprávněně obávali „zaujatosti domácího soudu“. Tím, že Právo kupecké přeneslo tuto pravomoc z domácích soudců jedné nebo druhé strany na jiné kupce, uklidnilo obavy mezinárodních obchodníků z „nespravedlivého“ soudu.

Zatřetí narozdíl od Státních soudů, které byly vedeny úředníky, Právo kupecké bylo vykonáváno převážně samotnými kupci. To mělo pro mezinárodní obchodníky obrovskou výhodu. Kdo mohl lépe chápat spletitost mezinárodních obchodních smluv, správně odhalit vinu a určit rozumnou nápravu než ostatních kupci? Mezinárodní obchodníci požadovali rozhodce, kteří v daných oblastech byli experti. Kupecké soudy – řízené kupci pro blaho kupců – uspokojily tuto poptávku.

Začtvrté soukromý, spontánně vyvinutý status Práva kupeckého dovoloval okamžitou adaptaci na prostředí rychle rostoucího mezinárodního obchodu a tedy k rychle se měnícím právním potřebám kupců. „Striktní pravidla postrádala flexibilitu měnit se v reakci na osobitost jednotlivých kupců, na jejich obchodní pozadí a na jejich styl smlouvání,“ píše Trakman. Neformální pravidla lex mercatoria ji nepostrádala. Kupci potřebovali společný právní systém, který přesahoval lokální jazyky, kultury a rozdílnosti v národním právu. Ale také potřebovali systém, který se může lišit v závislosti na regionálních potřebách kupců a jejich potřeb u specifických druhů obchodu. Právo kupecké uspokojovalo obě tyto potřeby naráz.

Nedostatky Státních systémů

Z těchto důvodů se kupci nemohli spoléhat na právní systémy jednotlivých států. Vlády jedenáctého a dvanáctého století nebyly obvykle ochotny rozhodovat obchodní dohody uzavřené v cizích zemích. A i kdyby byly, těžko si představit, jak by středověcí kupci používali své Státní soudy k rozhodování svých sporů. Vlády v této době často neuznávaly smlouvy, které zahrnovaly placení úroků. To představovalo pro mezinárodní obchodníky značný problém, protože často používali kreditní smlouvy. Soudy zvykového práva v té době ani neuznávaly účetní knihy jako důkaz u obchodních sporů. To pro obchodníky představovalo další problém, protože na účetní knihy často spoléhali. Dále možnosti národních vládních autorit v jedenáctém a dvanáctém století byly extrémně limitované. Vládci ještě nedokázali dosáhnout na jedince mimo teritorium, které kontrolovali. Jejich schopnost vynucovat rozsudky vynesené Státním soudem byla téměř neexistující.

Právo kupecké bylo pro Obchodní revoluci nepostradatelné.[1] Mimo poskytování pravidel pro mezinárodní obchod dalo Právo kupecké také zrod přenosným dluhovým nástrojům, jako jsou dlužní úpisy a směnky, které jsou v moderním obchodu nezbytné.  Tyto kreditní nástroje do dvanáctého století neexistovaly. Není to zveličování, když řekneme, že Právo kupecké hrálo kritickou roli v přetvoření Evropy do moderního světa.

Současná role

Současný mezinárodní obchod stále těžce spoléhá na Právo kupecké při správě mezinárodního obchodu. Podobný mezinárodní právní systém – následovník soukromých právních pravidel středověkého lex mercatoria – poskytuje základ pro řešení současných mezinárodních sporů. Místo „soudů zaprášených bot“ zaujali při řešení moderních mezinárodních obchodních sporů arbitři, kteří pracují pro soukromé asociace jako International Court of Arbitration patřící pod International Chamber of Commerce (ICC).

Téměř všechny moderní mezinárodní obchodní smlouvy obsahují klauzule, které specifikují odvolávání se k podobným asociacím v případě neshod. Kromě výběru rozhodčího fóra si soudobí mezinárodní obchodníci vybírají právo, kterým chtějí svůj případ posuzovat, které může sahat od libovolného státního práva až k mezinárodním obchodním zvyklostem. Obchodníci si dokonce mohou vybrat konkrétního arbitra, který bude rozhodovat jejich potenciální spory.

Tyto asociace vznikly jako tržní odpověď na poptávku mezinárodních obchodníků, kteří vidí Státní soudy jako druhořadé místo k řešení sporů. Možnost soudobých obchodníků spoléhat se na rozhodnutí státních soudů čelí problémům podobným těm, kterým čelili středověcí kupci. Odmítání národních soudů řešit mezinárodní obchodní spory je ukázkovým příkladem. Vymahatelnost rozhodnutí Státních soudů je dalším příkladem: Pokud korejský soud rozhodne, že nějaký kanadský občan dluží svému korejskému obchodnímu partnerovi peníze, jak může vymoci peníze kanadského občana, které leží v Kanadě? Stejně jako středověké kupecké soudy, které jim předcházely, soukromé mezinárodní arbitrážní asociace přecházejí těmto problém „delokalizováním“ rozhodnutí sporů.

A stejně jako jejich středověcí předchůdci spoléhají moderní mezinárodní obchodníci především na soukromé prostředky vynucování rozhodnutí těchto arbitrážních asociací. Jakožto soukromé organizace nemají mezinárodní arbitrážní asociace formální autoritu vynucovat svá rozhodnutí. Nemohou zabrat prostředky obchodníka, který se nechce podvolit jejich rozhodnutí, nebo ho rovnou poslat do vězení. Ale to nebrání tomu, aby jejich rozhodnutí byla vynucována. Komunita mezinárodních obchodníků využívá hrozbu zničení pověsti a s tím spojené ztráty v byznysu, aby donutila stranu, která prohraje spor, k dodržení rozhodnutí arbitrů. Tato hrozba je vysoce efektivní. ICC, největší světová mezinárodní arbitrážní asociace podle Jana Paulssona, W. Laurence Craiga a Williama W. Parka z International Chamber of Commerce Arbitration odhaduje, že obchodníci se dobrovolně přizpůsobí jejich rozsudkům v 90 procentech případů.

Stíny Státu

Nicméně existuje alespoň jeden potenciálně významný rozdíl v donucovacím prostředí, kterému čelili obchodníci ve středověku a kterému čelí dnes. Od roku 1958 se dodržování arbitrážních rozhodnutí objevuje pod potenciální hrozbou Státního donucování. V tomto roce podepsala řada zemí mezinárodní dohodu nazvanou United Nations New York Convention on the Recognition and Enforcement of Foreign Arbitral Awards (NYC). Za poslední půl století se mnoho dalších zemí též připojilo k NYC. Dle konvence se signatáři zavazují vynucovat mezinárodní arbitrážní rozhodnutí, která jsou přivedena k jejich soudům.

To vedlo k tomu, že někteří lidé tvrdí, že toto údajné soukromé mezinárodní obchodní právo se odehrává ve „stínu Státu“. Podle jejich pohledu je to vláda, nikoliv soukromá síla, která je v konečném důsledku zodpovědná za neuvěřitelný úspěch moderního mezinárodního obchodu.

Přesto existují důvody být k tomuto pohledu skeptický. Ve studii z roku 2008 Leeson empiricky vyšetřoval efekt NYC na mezinárodní obchod a zjistil, že dopad této smlouvy byl ekonomicky slabý. Obchod mezi obchodníky v zemích, které podepsaly NYC – a tedy potenciálními příjemci výhod údajného státního vynucování smluv –, je větší než obchod mezi obchodníky ze zemí, které smlouvu nepodepsaly, ale Státní vynucování smluv se zdá mít menší vliv na mezinárodní obchod než jiné určující faktory. Leesonův závěr předestírá, že soukromé prostředky a ne strašidlo Státu jsou odpovědné za většinu růstu a úspěchu moderního mezinárodního obchodu.

Ještě důležitějším problémem „Státního stínu“ je fakt, že stejně jako všechny mezinárodní smlouvy, NYC odvozuje svoji „moc“ výhradně ze slibu zemí, které ji podepsaly. Neexistuje žádná nadnárodní organizace s formální autoritou vynucovat její dodržování, pokud se její signatáři rozhodnou opačně. Co tedy vynucuje NYC? Ty stejné soukromé mechanismy, které vynucovaly rozhodnutí kupeckých soudů na základě lex mercatoria ve středověku a které vynucují většinu rozhodnutí mezinárodních arbitrážních asociací dnes: hrozba ztráty reputace a bojkotování – tentokrát pouze mezi státy. Pokud NYC skutečně poskytuje signifikantní vynucování soukromých mezinárodních obchodních dohod, toto vynucování nepramení z formální moci vlády, ale z neformální moci soukromého trestu.

Mezinárodní smlouvy jako NYC mohou pomoci mezinárodním obchodníkům ze stavu „anarchie“, ve které se nacházejí, ale nepomáhají vládám, které údajně dodaly NYC moc, ze stavu „anarchie“, ve které se ony nachází. Absence formálního nadnárodního panovníka – světové vlády – znamená, že smlouvy mezi vládami jsou vždy ukovány a vynucovány (nebo nevynucovány) ve stavu „mezinárodní anarchie“ (ve smyslu bezvládí nikoliv chaosu). A tak místo shledávání soukromého vynucování smluv jakožto fungujícího pouze ve „stínu Státu“ poskytnutého NYC je vhodnější vidět NYC jako funkční ve „stínu soukromého vynucování“ poskytovaného právě těmi mechanismy, které podporují mezinárodní obchod.

Populární názor, že kvetoucí mezinárodní obchod potřebuje Stát, může být populární, ale je také mylný. Měli bychom poděkovat Právu kupeckému za obrovský nárůst bohatství, které obchod vytvořil. Dnes tvoří mezinárodní obchod téměř jednu třetinu světového HDP – okolo 6 bilionů dolarů v roce 2008. To je ohromující objem – vyprodukovaný převážně na bázi soukromých pravidel.

[1] Commercial Revolution

Původní článek naleznete zde.