Příliš kyselá oranžáda

Mises.cz: 22. září 2011, Arsen Lazarevič, komentářů: 7

Představte si zemi s minimální podporou nezaměstnaným, neomezenou volností podniků při určování mezd a přímou úměrou mezi produktivitou a výší mzdy. Kde by tak asi mohla být?

Řadu levicových voličů nejspíše jako první napadne nějaký průměrně chudý africký stát, třeba Mauretánie nebo Keňa. „Takový systém přeci nemůže fungovat,“ říkají si. Inu, může! Řeč totiž není o žádném africkém státě, ale o Hong Kongu, jednom z ekonomicky nejvyspělejších států, který se dle statistik OECD stal neoficiálním vítězem soutěže o nejkonkurenceschopnější zemi planety.

Až daleko za ním se umístila Indie, gigant profitující z tradic britského koloniálního impéria. Ty ale zemi zároveň svazují. Indie totiž po Britech zdědila komplikovaný zákoník práce, který jeden z politicky nejdemokratičtějších států proměnil v nefungující kolos po stránce hospodářské. Zatímco ještě v roce 1980 byl tamější hrubý domácí produkt na obyvatele srovnatelný s Čínou, v současnosti je na tom Čína po přepočtení HDP na obyvatele dvakrát lépe.

A není se čemu divit! Číňané v 80. letech odstartovali sérii kroků směřujících tržnímu hospodářství a liberálnímu pracovnímu trhu. Hlavně proto je dnes Čína zemí s nejrychleji rostoucími mzdami na světě. Svědčí o tom i prohlášení bývalého analytika Morgan Stanley, který předpokládá, že se mzdy v zemi do dvou let zvednou o polovinu.

S vítězstvím středového Indického národního kongresu se však i v Indii začíná blýskat na lepší časy. Vláda navzdory krizi hodlá pokračovat v proreformních snahách.

Přílišná ochrana škodí

Pracovní místa v tržních ekonomikách vytvářejí především soukromé firmy. Ty ke svému životu potřebují příhodné, tj. liberální „podhoubí“. Snaha „chránit“ zaměstnance, jak ji prezentují levicové vlády, tak vyznívá nejen v neprospěch zaměstnavatelů, ale především samotných zaměstnanců. Vše jde vyjádřit jednoduchou nepřímou úměrou: Čím obtížnější překážky a vyšší dodatečné náklady na přebujelou byrokracii, korupci a ochranu zaměstnanců, tím méně nových pracovních míst. Podnikání v přebujelém a hyperregulovaném prostředí se zkrátka nevyplatí.

Přáním investorů proto není nic jiného než zdravá, levná (úrovní mezd i příspěvků na sociální pojištění) a kvalifikovaná pracovní síla, která je jen minimálně chráněná zákonem či minimální mzdou. Pozitivním stimulem bývá rovněž úplná absence odborů, nebo, v tom horším, ale ještě přijatelném, případě, přítomnost odborů zbavených jakéhokoliv vlivu.

Jakmile stát takové prostředí nemá, je pravděpodobné, že se investoři rozhodnou podnikat jinde.

Chci půl milionu

Stávající situaci v České republice krásně ilustruje příběh mého známého, majitele marketingové agentury. Věřím, že je dostatečnou odpovědí na otázku, proč měly být zákony na „ochranu zaměstnanců“ v jejich současném znění ihned zrušeny.

„Ve své firmě jsem zaměstnal mladou dívku,“ vypráví mi známý, který si nepřál, abych zde publikoval jeho jméno. „Slečna sice příliš nepracovala, výpověď jsem ji ale dát nemohl. Smířil jsem se tedy s tím, že si ji ve firmě nechám. Jenže… Po půl roce za mnou dívka přišla s tím, že už dále pracovat nehodlá, že ji teď budu muset živit já. Na podporu svých argumentů mi před očima zvesela zamávala ještě teplým těhotenským průkazem. Nestačil jsem zírat. V šoku jsem se jí zeptal, co chce. Na to slečna odpověděla prostě a jasně ,Chci půl milionu,'“ pokračuje ve vyprávění majitel marketingové agentury. „Od té doby mám strach zaměstnat mladé dívky, u kterých vím, že budou brzy zakládat rodinu,“ dodává.

I já znám několik podobných případů.

Abych však nekončil takto pesimisticky, musím konstatovat, že určitá část populace již prozřela a nevěří populistickým slibům jedné politické strany s dojemnými billboardy a předsedou, kterému ještě kape bílek po bradě. 

Článek původně vyšel na webu finmag.cz.