Princip neagrese (NAP)

Mises.cz: 26. března 2018, Urza, komentářů: 7

Princip neagrese – neboli NAP (non-aggression principle) – je koncept, který se často vyskytuje v souvislosti s anarchokapitalismem; celá řada lidí (včetně některých anarchokapitalistů) však nemá úplně jasno v tom, co to vlastně je a jak s anarchokapitalismem souvisí, zatímco mnozí (zejména etatisté) mu přisuzují a očekávají od něj i vlastnosti, které nemá. V tomto článku bych tedy rád objasnil, co NAP je, ale zejména také co není.

Co je NAP?

Matfyzáci zajisté pochopí a ostatní odpustí, když začneme suchou definicí; tu beru ze své knihy, jak jsem ji po dlouhých hodinách zformuloval. Určitě není jediná možná, na čemž však příliš nezáleží, drtivá většina anarchokapitalistů používá když už ne přímo tuhle, tak nějakou velmi podobnou. Zde je:
1/ Vlastnictví je vztah, jenž přiřazuje lidem fyzické objekty (člověk může být vlastníkem objektu). Nikdo nesmí nijak nakládat s objektem, který má vlastníka, bez jeho svolení, vyjma případů, kdy je to nutné pro nápravu situace, v níž onen vlastník sám narušil cizí vlastnictví, případně porušil smlouvu.
2/ Vlastnictví lze libovolně převádět a směňovat v případě, že obě strany transakce souhlasí (bez násilného donucení); transakce mohou být realizovány pomocí smluv.
3/ Každý člověk vlastní sám sebe, dokud toto vlastnictví na někoho nepřevede (někteří libertariáni tvrdí, že sebevlastnictví je nepřevoditelné; jiní – včetně mě – jsou toho názoru, že člověk má svobodu sám se sebou nakládat dle libosti).
4/ Něco, co v danou chvíli nikdo nevlastní, může někdo začít vlastnit tím, že to začne využívat (smísí to se svou prací, tzv. homesteading, vizte dílo Johna Lockea). Homesteading řeší problematiku prvotního přivlastnění; když něco nepatří nikomu (například nově objevená zem a podobně), může to kdokoliv získat tím, že to začne užívat jako první.

V podstatě to znamená, že by se lidé mezi sebou neměli okrádat, útočit na sebe (bránit se mohou) a zabíjet (vražda je porušením vlastnických práv oběti k jejímu tělu). Princip neagrese je tedy vlastně respekt k vlastnickým právům. A známý libertarián Clint Eastwood jej velice trefně shrnul v jediné větě: „Všichni nechají všechny ostatní na pokoji.“

Někteří tvrdí, že princip neagrese je přirozeným právem, další jej považují za daný od Boha či přírody; způsobů, jak k němu dojít, existuje celá řada. Já osobně považuji NAP axiom, jakési morální minimum; proč jsem jej zvolil právě takto, je na delší diskusi nad rámec a prostor tohoto článku. Nesouhlasí-li někdo zrovna s NAPem, samozřejmě to chápu a je to téma k diskusi; rozhodně netvrdím, že se jedná o jednou možnou objektivně správnou cestu.

Nejsložitější je však odpověď na zdánlivě triviální otázku: Jaká je souvislost mezi NAPem a anarchokapitalismem? NAP s anarchokapitalismem souvisí na dvou úplně odlišných úrovních, což je matoucí; k plnému pochopení většinou i anarchokapitalisté dojdou až po dlouhém studiu:
1/ Anarchokapitalismus je v teoretické rovině logickým důsledkem NAPu. Státy totiž NAPu odporují (iniciují násilí a narušují vlastnictví minimálně výběrem daní) a nejrůznější kolektivistické bezstátní utopie taktéž, neboť ty typicky odmítají koncept soukromého vlastnictví; společenské uspořádání respektující NAP bude vždy anarchokapitalismem (což však ještě neznamená, že v anarchokapitalismu bude NAP vždy bezvýhradně dodržován, ale o tom níže).
2/ Reálné historické decentralizované (polycentrické) právní systémy typicky konvergovaly k NAPu; ne že by se řídily přímo NAPem, ale byly mu nápadně podobné (většinou s nějakými úpravami). Čistý NAP bez modifikací patrně nikdy žádný reálný právní systém netvořil.
Je důležité si uvědomit, že body 1/ a 2/ ze sebe nevyplývají, i když by se to mohlo na první pohled zdát! Bod 2/ je spíše empirickým potvrzením anarchokapitalistických právních teorií, něco jako „zkouška vyšla, došli jsme ke stejnému výsledku“. Od pohledu se může zdát, že to není nic až tak objevného, avšak stačí se podívat na jiné myšlenkové proudy. Příkladem budiž třeba komunismus, který je postavený na určitých zásadách a má vést k nějakým výsledkům; když však tyto zásady implementujeme, reálná společnost se vyvíjí úplně jiným směrem. Podobně je na tom i demokracie, která zas inherentně vede k socialismu (to však není pro tento článek podstatné). Konvergence nejrůznějších (vzájemně se neovlivňujících) polycentrických právních systémů k NAPu ukazuje, že premisy anarchokapitalismu pravděpodobně nejsou v rozporu s anarchokapitalisty zamýšlenými důsledky, což je cenné zjištění, leč ne příliš překvapivé, když uvážíme, že anarchokapitalismus (na rozdíl třeba od výše zmiňované demokracie či komunismu) počítá s reálnými vlastnostmi lidí, neboť jedním z jeho základních pilířů je rakouská ekonomická škola.

Dohlédnout výše zmíněné teze do důsledků a nezaměňovat souvislosti mezi jednotlivými poznatky je v tomto případě extrémně těžké. Do bodu, kde se teď nacházím, jsem se dostal po deseti letech usilovného studia, kterému věnuji prakticky všechen svůj volný čas; přesto musím přiznat, že na rozdíl od ostatních témat, o kterých píši či přednáším a u kterých cítím, že mám argumentaci jasně srovnanou v nějaký logický celek, takže dohlížím důsledky, zde zdaleka takový nadhled nemám a nejspíše se jedná o téma, které ve mně musí ještě několik let zrát. Píši to proto, abych čtenáře upozornil na riziko unáhlených závěrů, v nichž mohou opomenout různé nuance, které mohou být však pro plné pochopení zcela zásadní.

Co není NAP?

Pojďme se podívat na to, co všechno NAP rozhodně není, ačkoliv si jej tak někteří představují.

NAP není „zákon“, kterým by se všichni v anarchokapitalistické společnosti z nějakého důvodu „magicky“ řídili. Ačkoliv NAP s anarchokapitalismem úzce souvisí, rozhodně to není něco, co by bylo v bezstátní společnosti nějak automaticky samovolně vymáháno. Naopak nikdo se jím nebude slepě řídit jako dnes mnozí zákony. Naopak lze předpokládat, že soudy na volném trhu budou soudit pravděpodobně s velkým respektem k vlastnickým právům, ale ne přesně podle NAPu. Kupříkladu třeba týrání zvířat je „krásný“ příklad něčeho, co NAPu sice neodporuje (když člověk vlastní zvíře, nikdo by mu dle NAPu neměl bránit v nakládání s ním), ale volnotržní soudy budou se vší pravděpodobností rozhodovat v neprospěch trýznitelů, takže když někdo v týrání zvířete zamezí a přitom poruší vlastnická práva týrajícího, soud patrně rozhodne ve prospěch toho, kdo porušil NAP. Proč? Prostě proto, že jeho zákazníci to takto budou považovat za spravedlivé a správné.

NAP není hranice mezi dobrem a zlem (a to ani v teoretické rovině); jedná se pouze o nástroj k rozlišení toho, zda je adekvátní použít k obraně proti něčemu, co se mi nelíbí, fyzické násilí. Jinými slovy existuje celá spousta špatných věcí, které nejsou v rozporu s NAPem. Třeba podvádění partnerky, zrada kamaráda (pokud přitom nedošlo k porušení smlouvy či krádeži), pomluva ani kyberšikana (neporušuje-li smluvní podmínky serverů, na kterých probíhá) není porušení NAPu, ačkoliv se nejspíše všichni (včetně anarchokapitalistů) shodnou na tom, že se jedná o špatnosti. Jenže snad žádný anarchokapitalista netvrdí, že co není v rozporu s NAPem, je správné; tuto interpretaci využívají toliko etatisté (ať již v důsledku nepochopení či snahy zesměšňovat).

Ačkoliv je NAP konzistentní a neodporuje si, není to pravidlo, které by bylo možné algoritmicky aplikovat na všechny situace lidských životů a dostat jasnou odpověď. Proč? Prostě proto, že svět je na to příliš složitý. Ač to mnozí etatisté občas berou jako ukázku nedostatečnosti NAPu, ani právní řád či zákoník libovolného státu na tom není o nic lépe; prostě proto, že to nejde (a ačkoliv jednoznačnost NAPu je patrně srovnatelná či lepší, má oproti všemožným legislativám obrovskou výhodu spočívající v jeho extrémní jednoduchosti). Snad žádnou smysluplnou sadu pravidel nelze algoritmicky aplikovat na všechny situace bez toho, aby vznikaly extrémní okrajové případy, ke kterým potřebujeme arbitra (ať již státní soudce či volnotržní soukromé rozhodce).

NAP není náboženství. Ačkoliv okrajové situace zmíněné v minulém odstavci anarchokapitalisté s oblibou řeší v dlouhých diskusích, které ostatním připadají absurdní, nesmyslné, zbytečné či dokonce považují NAP za nějaké naše náboženství, typicky se jedná o cvičení v logickém myšlení a argumentaci spojené s průzkumem něčeho, co považujeme za důležité. Právě v takových diskusích lze občas zjistit, že v určitých extrémních situacích by NAP porušila celá řada anarchokapitalistů (mně se jeden z posluchačů na přednášce kdysi zeptal, zda bych ukradl lék pro Terezu, kdyby umírala; má odpověď zní, že bych jej ukradl, což však neznamená, že bych na to měl právo nebo to považoval za legitimní, ale prostě bych to udělal i s vědomím, že tím někoho poškozuji).

Stoprocentní respekt k NAPu není podmínkou anarchokapitalismu. Etatisté se občas domnívají, že anarchokapitalisté předpokládají, že všichni lidé budou „jen tak“ respektovat NAP (asi proto, že jsou hodní); něco takového se však jednoduše nezakládá na pravdě. Všichni víme, že NAP nebude nikdy zcela respektován, vždy se bude krást a bohužel i zabíjet, což však neznamená, že anarchokapitalismus nemůže existovat. Ačkoliv je anarchokapitalismus z NAPu odvozen (a dokonalý respekt k NAPu by k anarchokapitalismu vedl), neznamená to, že naopak k existenci anarchokapitalismu je zapotřebí absolutní dodržování NAPu všemi (podobně jako nedodržování zákonů některými jedinci neznamená rozpad legislativy a státu).

NAP nemá pouze jediný výklad, ačkoliv anarchokapitalisté jsou oproti zbytku populace statisticky vzato velice konzistentní a logičtí, takže se jejich výklady až obdivuhodně blíží (ale nejsou stejné). Svou definici jsem napsal výše, nicméně určitě potkáte anarchokapitalisty s jinými definicemi NAPu, které se budou od té mojí trochu lišit. To není nic proti ničemu; neříkám, že to „mají špatně“, prostě vycházíme z podobných premis, jen ne z úplně totožných, takže se na spoustě věcí shodneme, ale na některých ne, což není nic zlého; beztak mezi anarchokapitalisty panuje větší shoda než mezi anarchisty ostatních směrů či etatisty (i v rámci stejných názorových proudů).

Změny v definici

Že se NAP nevztahuje na něco, co máme rádi, neznamená, že ho musíme nutně hned rozšířit nebo tvrdit, že je to špatný NAP. To, že něco NAP nepostihuje, neznamená, že je to snad správné či „schválené“ (tady ostatně není ani kým nebo čím); lidé mají často (asi kvůli zákonům) pocit, že sada pravidel nepostihující vše, co by chtěli, je automaticky špatná. Typickým příkladem je třeba to, že spousta lidí bez hlubší analýzy začne hlásat například: „Musíme rozšířit NAP na zvířata, neměl by se týkat jen lidí.“ (Někdo dokonce volá i po jeho rozšíření na rostliny.) Když pomineme, že takové rozšíření by v případném anarchokapitalismu v praxi nezměnilo vůbec nic (soukromé soudy budou stejně rozhodovat dle svých zákazníků, nikoliv dle NAPu), rázem bychom takovou změnou udělali například ze všech masožravých zvířat agresory jednající v rozporu s NAPem (a jejich úplná genocida by tedy byla v souladu s ním).

V podobných otázkách je nezbytné logicky domýšlet důsledky každé změny, ne živelně emocionálně volat po všem, co člověku zrovna přijde dobré. Jen tak mimochodem pro představu: Výše uvedenou definici NAPu jsem spolu s dalšími lidmi tvořil dlouhé měsíce; ne že by byla neměnná, již brzy máme v plánu pracovat na její malé modifikaci kvůli vlastnictví kryptoměn, nicméně každá drobná změna je proces na dlouhé hodiny přemýšlení, jelikož vede ke spoustě nezamýšlených důsledků (tohle píši proto, že spousta lidí se snaží tu definici neustále upravovat a posílá mi její „vylepšené“ verze, aniž do toho ten čas investují, takže pak většinou ten koncept úplně rozbijí).

K čemu je tedy NAP dobrý?

NAP je teoretický koncept umožňující aproximaci rozhodování soudů v polycentrickém právním systému; jedná se o nástroj, který nám může pomoci odhadovat, jak by asi soukromí arbitři na volném trhu rozhodovali jednotlivé spory, ačkoliv volný trh je nepredikovatelný (respektive je možné se o to pokoušet a někdy i uspět, ale je třeba počítat s jistou mírou chybovosti; ta je mimo jiné i důvodem, proč nefunguje centrální plánování), takže si musíme neustále uvědomovat, že reálná rozhodnutí decentralizovaných soudů nemusí být (a pravděpodobně nebudou) vždy v souladu s NAPem, ale budou se mu blížit. Tento nástroj tvoří mimo jiné dobrý (a těžko postradatelný) základ, který anarchokapitalisté využívají k tomu, aby vymýšleli možnosti, jak by mohl trh poskytovat jednotlivé služby, které dnes zajišťuje stát.

Skrze NAP lze „testovat“ anarchokapitalismus ve smyslu jeho konzistence, neboť NAP konzistentní je a anarchokapitalismus lze v teoretické rovině modelovat jako společnost na NAPu založenou (samozřejmě to nebude model zcela věrný realitě s ohledem na to, co jsme si ukázali výše). NAP lze použít jako základní rámec pro „ohraničení neregulovaného prostředí“ volného trhu nějakými bariérami, za které není nutné chodit v každé úvaze o fungování volnotržní společnosti (protože je to prostě příliš složité a časově náročné); veškeré závěry stačí pak dokazovat „za předpokladu toho, že většinou platí NAP“ (samozřejmě s tím, že zločinci ho budou stále porušovat a soudy nerozhodnou vždy v souladu s ním, takže to nebude stoprocentní), zatímco v jiných úvahách se můžeme zabývat už jen tím, proč bude v bezstátní společnosti tento předpoklad splněn (a i kdyby náhodou nebyl, lze pak naše závěry použít alespoň pro centralizované právo, ve kterém by byla vlastnická práva chráněna ve velmi vysoké míře).