Případ Algera Hisse (17. díl - Svědkové obžaloby – Whittaker Chambers a Esther Chambersová)

Mises.cz: 09. června 2022, Vladimír Krupa, komentářů: 1

Výslech Chamberse žalobcem nebyl zrovna hladký kvůli řadě námitek ze strany obhájce, kterým soudce Kaufman vyhověl. Žalobce Murphy měl v úmyslu detailně projít celou historii Chamberse v komunistické straně, jeho vzpomínky na Hisse jako na tajného člena strany a přítele a práci pro komunistické podzemí ve Washingtonu od doby Wareho skupiny. Soudce Kaufman ovšem nic takového nechtěl připustit.

Soudce má pravomoc vyloučit část důkazů, i kdyby byla relevantní, pokud dospěje k názoru, že převažuje riziko vyvolání předsudku vůči žalované straně. Soudce Kaufman se vyjádřil, že mluvit o komunistech a komunismu v této společenské atmosféře může právě takový předsudek vyvolat. Proto bude omezeno na minimum, aby neodvádělo pozornost poroty od jádra případu.

Jádro případu je tu velmi prosté a je ve dvou bodech obžaloby. Předal Hiss Chambersovi dokumenty z ministerstva zahraničí v letech 1937 a 1938? Viděl se s ním po prvním lednu 1937? A to je celé. Žaloba neříká nic o tom, že předávání dokumentů mělo být součástí komunistické špionážní sítě, ani o Wareho skupině a motivacích všech zúčastněných. Hiss by byl úplně stejně vinen, kdyby v roce 1938 předal Chambersovi kopii menu z ministerské kantýny.

Kriminální soud není obecným prošetřením všeho, co se přihodilo. Pokud se podíváte na druhý bod obžaloby, tak je jasné, že první věc, která má materiální význam pro tento případ, se přihodila až druhého ledna 1937. Cokoliv bylo před tím soud nezajímá, takže se všechno dokazování bude odehrávat v těchto mantinelech.

To bylo poměrně velmi úzké vymezení případu, ale soudce je pánem nad soudní síní.

Dalším problémem bylo to, jak rád se Chambers poslouchal. Pokoušel se otázky využívat jako odrazová prkna k vyprávění dlouhých a zajímavých příběhů ohledně záležitostí, které se položených otázek dotýkaly jen okrajově.

Například když mu Murphy položil otázku: „O čem jste s Hissem rozmlouvali, když jste se poprvé potkali?“

Chambers začal: „Naše první setkání se odehrálo za účelem, abych byl představen…“

Soudce Kaufman ho přerušil: „Otázka nebyla, co bylo účelem setkání, pane Chambersi. Nebo co jste si myslel, že je účelem. Co jste si řekli? Kdo mluvil první? Co řekl? Kdo mluvil druhý? Co řekl?“

Podobné scény se odehrály ještě několikrát. Kaufman Chambersovo svědectví omezoval pouze na strohá základní fakta. Řada Chambersových příznivců v tom viděla soudcovo stranění Hissovi, ale výsledek této limitace nemusel být čistě negativní. Když Chambers měl prostor vyprávět své příběhy jak se mu zamanulo, tak v určitých momentech do nich začal vkládat metafyzická a náboženská poučení. Někteří lidé by mohli na základě toho začít pochybovat o jeho důvěryhodnosti nebo příčetnosti.

I když byl omezen pouze na strohá fakta – nebo právě proto – nemohlo být žádných pochyb o tom, co je jeho hlavním sdělením. Hiss mu bez autorizace pravidelně předával dokumenty ministerstva zahraničí v letech 1937 a 1938. Nikdo z poroty nemohl mít na konci jeho výslechu tu nejmenší pochybnost, že právě tohle Chambers tvrdí.

Také řekl, že poslední várka dokumentů, které dostal od Hisse, obsahovala čtyři rukou psané poznámky, šedesát pět stran dokumentů psaných na stroji a 58 fotografií dokumentů na vyvolaných filmech z dýně.

Chambersova výpověď nebyla nijak pamětihodně teatrální, ale mohla se jevit o to důvěryhodněji.

Pak přišel čas křížového výslechu Lloyda Strykera.

Stryker: „Pane Chambersi, víte, co je to přísaha?“

Chambers: „Přísaha je prohlášení, kterým člověk slibuje mluvit pravdu.“

Stryker: „A je to prohlášení, kterým se člověk dovolává všemohoucího Boha, aby byl svědkem pravdivosti jeho slov. Je to tak?“

Chambers: „Je to tak.“

Stryker: „Ukáži vám kopii jistého dokumentu. Vaše žádost o zaměstnání u federální vlády z října 1937. Poznáváte svůj podpis na tomto dokumentu?“

Chambers: „Ano.“

Stryker: „V době podpisu tohoto dokumentu jste byl aktivní komunista. Byl jste nepřítelem své vlastní země, připravený učinit cokoliv, abyste cizí vládě pomohl rozvrátit vlastní vládu. Třeba i za použití násilí. Je tomu tak?“

Chambers: „Ano.“

Stryker: „Na tomto dokumentu, na samém jeho konci, jste složil přísahu. Je to tak?“

Chambers: „Ano.“

Stryker: „Cituji. Já, níže podepsaný, slavnostně slibuji, že budu dodržovat a bránit Ústavu Spojených států Amerických proti všem nepřátelům, domácím i zahraničním. Složil jste a svým podpisem jste stvrdil tuto přísahu. Je to tak?“

Chambers: „Ano.“

Stryker: „A od začátku do konce to byla falešná přísaha. Je to tak?“

Chambers: „Samozřejmě.“

Stryker: „Kterou jste podvedl vládu Spojených států, abyste dostal práci, o které jste věděl, že jí nemáte nárok dostat. Je to tak?“

Chambers: „Je to tak.“

Stryker: „A není faktem, že během všech těch let, kdy jste byl komunista, jste byl zcela bez výčitek připraven v podobných situacích kdykoliv křivě přísahat?“

Chambers: „Ano.“

Stryker: „Obelhával jste a podváděl jste vládu.“

Chambers: „Ano.“

Stryker: „Vůbec vás při tom netrápilo svědomí? Ano nebo ne?“

Chambers: „Ne.“

Stryker: „Po celou dobu, co jste byl v komunistické straně, bylo tedy vaše svědomí mrtvé?“

Chambers: „Moje svědomí nebylo mrtvé. Měl jsem docela odlišný úhel pohledu. Věci dobra a zla jsem vnímal podle komunistické linie.“

Stryker (posměšně): „Ale pak přišlo prozření. Zalitoval jste a změnil jste se. Stal jste se křesťanem a čestným mužem. Zanechal jste krádeží a lží. Opustil jste cesty zrady, neloajality a křivých svědectví. Podívejme se na vaši výpověď před výborem sněmovny pro neamerickou činnost. Popřel jste pře HUACem, že byste s panem Hissem prováděli nějakou špionáž. Bylo to tedy křivé svědectví?“

Chambers: „Ano.“

Stryker: „A stejné křivé svědectví jste dal velké portě přímo v této budově. Pod přísahou.“

Chambers: „Ano.“

Stryker: „Poté, co jste přísahal na Bibli, ve kterou nyní věříte?“

Chambers: „Ano.“

Stryker: „Stejně tak, jako jste přísahal teď před touto porotou?“

Chambers: „Ano.“

 Stryker: „Když jste složil tuto přísahu, to bylo už poté, co jste zavrhl ateistický komunismus a stal jste se křesťanem?“

Chambers: „To je pravda.“

Stryker: „Takže jste vydal křivé svědectví před Bohem. Vážíte si Americké vlajky?“

Chambers: „Vážím.“

Stryker: „A v zasedací místnosti HUACu byla Americká vlajka, je to tak?“

Chambers: „Musela tam být.“

Stryker: „Takže když jste křivě vypovídal, tak jste lhal před Americkou vlajkou.“

Chambers: „Samozřejmě.“

Stryker: „A to mělo být v době, kdy jste již přestal být zrádcem a snažil jste se pomoci americké vládě paralyzovat komunistickou konspiraci. Je to tak?“

Chambers: „Ano.“

Stryker: „Ale zatajil jste existenci dokumentů, které ukazují existenci špionážní sítě na ministerstvu financí a ministerstvu zahraničí. Zatajil jste tuto informaci před svou vlastní zemí! Přísahal jste mluvit pravdu a stejně jste potlačil ty části pravdy, které se vám zdály vhodné potlačit.“

Chambers: „Cítil jsem, že je to moje křesťanská povinnost.“

Stryker: „Necítil jste křesťanskou povinnost řídit se přísahou, kterou jste složil před Nejvyšším? Mluvit pravdu, celou pravdu a nic než pravdu, v tom mi dopomáhej Bůh?“

Chambers: „Měl jsem pocit, že jedno převažuje nad druhým.“

Tímto stylem křížový výslech pokračoval. Stryker protáhl Chamberse každým momentem, kdy ve svých výpovědích popřel špionáž nebo se opomněl o ní zmínit. Od okamžiku, kdy mluvil s Berlem v září 1939, přes rozhovory s FBI až po jeho výpovědi před HUACem. Při každé příležitosti Stryker také zdůraznil Bibli, vlajku a víru v Boha. Každou vyřčenou lež zveličil a obrátil jí desetkrát po sobě, aby vypadala jako deset lží. 

Pointou celého jeho představení bylo, že Chambers byl mnoho let profesionální lhář, který se neostýchá běžně lhát pod přísahou, a lhal o událostech tohoto případu, takže není tu přeci jen alespoň malá pochybnost o tom, jestli nelže i nyní?

Celý výslech byl zakončen takto.

Stryker: „Uznáváte teď, že vaše vysvětlení pro vaše mlčení po celých deset let na základě údajného přátelství s panem Hissem je jen další křivá výpověď, podvod a klam?“

Chambers: „To neuznávám.“

Tím skončilo tři a půl dne Chambersovy výpovědi. Můžeme si povšimnout tónu Hissovy obhajoby. Komunismus představuje jako něco totálně zavrženíhodného. Jakmile je někdo jednou komunistou, tak se mu už nedá nic věřit.

Další věc se týká Strykerovi teatrálnosti. Pravidla soudní síně na federálním soudu v New Yorku jsou taková (soudy na jiných místech USA mají tato pravidla odlišná), že právník, který vede výslech svědka sedícího na lavici svědků vedle soudce, se nesmí hnout od řečnického pultíku a nesmí se dívat nebo mluvit přímo k porotě. (Proto jsou tamní soudní přelíčení většinou extrémně nudnou záležitostí).

Co Stryker během svého vystoupení dělal bylo, že předstíral, že špatně slyší Chambersovy odpovědi, nebo si svými pomocníky nechával podávat lupu, dokumenty či si připomínat různá fakta. Vykláněl se při tom od pultíku nebo i pár kroků od něj popocházel. Pak se rychle otočil k porotě a udělal nějaký obličej nebo gesto, které mělo znevážit to, co Chambers říkal.

Žalobce Murphy vznášel námitky a soudce Kaufman Strykera napomínal, aby se vrátil zpět k pultíku.

Když se Stryker vyptával na hledání filmů mezi dýněmi, doprovázel to téměř pantomimickým vystoupením, Když potom řekl: „Vy máte ale talent pro drama pane Chambersi!“ Žalobce Murphy vyskočil s námitkou: „Myslím, že v téhle soudní síni není jediný!“ Soudce Kaufman Strykera napomenul, aby kladl méně argumentativní otázky.

Chambers po dobu Strykerova křížového výslechu dával své jednoslabičné odpovědi a pasivně přijímal všechny údery, které mu Stryker zasazoval. Nedošlo k žádnému souboji ostrovtipu, kdy by Strykerovi něčím oplatil, ale nezlomil se a ani v ničem nepůsobil jako blázen.

Pokud trochu přeskočíme v ději, tak během druhého soudního procesu měl Hiss jiné právní zástupce, kteří se k znevěrohodnění Chambersovi výpovědi rozhodli přistoupit také jiným způsobem. Jejich křížový výslech se točil okolo nepřesností v Chambersových výpovědích ohledně toho, jakou barvou byl natřený dům Hissových, jestli byl plot kolem domu dřevěný nebo kovový nebo jestli se určitý večírek u Hissových odehrál před vánoci, na Silvestra či jako kolaudace nového bydliště.

Můžeme si nyní udělat přehled toho, kde všude Hissovi bydleli ve třicátých letech.

Adresa Časové období

2831 28. ulice (byt) červenec 1934 – červen 1935

2905  P ulice (dům) červen 1935 – červen 1936

1245 30. ulice (dům) červen 1936 – 29. prosinec 1937

3415 Volta Place (dům) 29. prosinec 1937 – 1943

Byt na 28. ulici Hissovi podle vlastní výpovědi na několik měsíců pronajali „Crosleymu“. Dům na P ulici je místem, kde s nimi měl Crosley strávit asi týden. Dům na třicáté ulici, který je velmi malý, byl místem, kde se odehrála většina přepisování dokumentů a špionážní činnosti. Do domu na Volta Place, který je oproti předchozím místům docela velký, se Hissovi přestěhovali těsně před koncem roku 1937.

Odehrálo se tedy poměrně velké množství stěhování a všechny tyto domy měli Hissovi v pronájmu. Nakonec, přes snahu obhajoby, Chambersovy omyly tady vypadaly jako něco, co se přirozeně stane při vzpomínání po deseti letech, kdy si barvy a architektonické prvky jednoho domu pletl s jiným domem. Žádný z jeho omylů nebyl toho druhu, jaké byly vidět na Hissově straně, tedy ve věcech, které by zásadně měnily celou strukturu a vyznění jeho příběhu. 

Dalším svědkem obžaloby byla paní Chambersová.

Ta tvrdila (což znělo poněkud neuvěřitelně), že nevěděla nic o špionážních aktivitách svého manžela. Ovšem velmi detailně potvrdila příběh o blízkém přátelství mezi oběma rodinami až do počátku roku 1938. Svědčila, že se s Algerem Hissem několikrát viděla jak při různých společenských událostech, tak když oba páry společně podnikaly různé aktivity. Navštěvovali společně kina v Baltimoru. Paní Hissová k ní jezdila na návštěvy do Baltimoru nebo ona jezdila za ní do Washingtonu a obě ženy spolu chodily na oběd, na procházky s dětmi nebo po nákupech. 

Oba páry společně navštěvovali oblíbená turistická místa v Baltimoru a Washingtonu. Hissovi prý dokonce pomáhali při stěhování nábytku Chambersových z New Yorku do Washingtonu. Vzpomínala na to, jak byla na návštěvě u paní Hissové v domě na 30. ulici, kde se její dítě počůralo a paní Hissová jí dala pěkný lněný ručník, aby ho použila místo plenek.

Dále vzpomínala na to, že kreslila portrét Hissova nevlastního syna a Hissovi si ho vyvěsili v jednom ze svých domů. Také na dlouhé společné výlety do Pensylvánie.

Paní Chambersová si vzpomněla i na to, že paní Hissová se zapsala na nějaký kurz v roce 1937. To, že se paní Hissová účastnila kurzu anorganické chemie v roce 1937 bylo potvrzeno ze záznamů University of Marryland. Její korespondence s universitou a žádosti o přijetí napsané na psacím stroji byly mezi dokumenty Hissových, se kterými byly porovnávány špionážní dokumenty předložené Chambersem. 

Dále popsala několik návštěv během roku 1937. Byla tedy druhým svědkem pro druhý z bodů obžaloby.

Když zahájil Lloyd Paul Stryker její křížový výslech, šel po ní stejně tvrdě, jako po jejím manželovi. Žádné ohledy na jemnější pohlaví. Ona se tentokrát začala ohrazovat a nenechala si nic líbit. Stryker neustále používal obraty typu: „Váš mažel, tajný komunista. Váš manžel, kriminálník. Váš manžel, podvodník. Váš manžel, skrytý nepřítel Spojených států. Váš manžel, ten lhář, který předstírá světu, že je slušným občanem.“

Když už to nedokázala dále snést tak vybuchla: „Tohle odmítám. Můj manžel je slušný občan a velký muž.“

Stryker: „Byl slušným občanem v říjnu 1937?“

Chambersová (zmateně): „Když byl v podzemí?“

Stryker: „Položil jsem vám jednoduchou otázku. Byl nebo nebyl slušným občanem v říjnu 37. Ano nebo ne?“

Chambersová: „Ano, tehdy a vždycky.“

Stryker: „Takže aby porotci porozuměli vaší koncepci slušnosti. Podle vás slušný občan intrikuje a konspiruje, aby svrhl vládu své země? Dvanáct let se představuje falešnými jmény? To je vaše představa slušného občana?“

Chambersová: „Ne, ale pokud tenkrát věřil tomu, že to je správné, je to známka velkého muže, který jedná podle svého přesvědčení. Jeho přesvědčení se mohlo změnit. A změnilo.“

Při křížovém výslechu působila paní Chambersová poněkud nejistě ohledně přesných dat nebo míst. Například jestli večírek u Hissových ve Volta Place byl oslavou výročí svatby, vánočním večírkem, kolaudačním večírkem, nebo silvestrovským večírkem. Vzhledem k tomu, že Hissovi se nastěhovali 29. prosince a výročí svatby měli 11. prosince jsou některé možnosti méně pravděpodobné, ale na druhou stranu mohla to být taky oslava toho všeho naráz.

Váhala a různě se opravovala pod Strykerovými dotazy, ale zůstala si naprosto jistá tím, že někdy na přelomu let 37-38 byla s manželem na večírku u Hissových ve Volta Place.

Při druhém soudním procesu si jí Hissovi právníci dobírali, že teď vykládá nové vzpomínky, na což řekla: „Ano, na tohle si vzpomínám teď poprvé. Ano, vybavuji si to teď nově a pravděpodobně si budu nově vybavovat věci i po zbytek života, kdy už bude moc pozdě pro tento soud.“

Na jiném místě během druhého soudního procesu si paní Chambersová rozpomínala na to, jak se po svém útěku v roce 1938 ukrývali na Floridě. Tehdy poprvé vypovídala o tom, že měla pod postelí připravenou sekeru na svou obranu. Když se Hissův právník zeptal: „Vynechala jste to záměrně v dřívějších výpovědích?“ tak odpověděla: „Nedostala jsem tuto otázku. A není to nijak zvlášť příjemná vzpomínka.“

Obecný dojem z paní Chambersové byl, že má daleko k ideální svědkyní pokud jde o přesná data a místa, ale poctivě se snaží vzpomenout si na to, co se stalo. Možná od porotců dostala i nějaké body sympatie, když se zastala svého muže proti Hissovým právníkům. Nezdálo se, že by si vymýšlela nebo opakovala nějaké naučené věci.

Na další díl seriálu od Vladimíra Krupy se můžete těšit již za týden.