Případ Algera Hisse (2. díl - Život Whittakera Chamberse)

Mises.cz: 24. února 2022, Vladimír Krupa, komentářů: 0

Život Whittakera Chamberse      

Oproti Hissovi se život Chamberse jeví jako neuspořádaná změť poznamenaná náhlými osudovými zvraty. Únikem z neutěšeného rodinného prostředí pro něj byly romány. Oblíbil si zejména Dostojevského a Victora Huga. Svou osobní hygienu zanedbával natolik, že mu spolužáci dali přezdívku „smraďoch“. Jako teenager utekl na dva roky z domova. Ovšem odmaturoval jako nejlepší ze třídy. Jako nejlepší student měl pak na maturitní slavnosti přednést závěrečný proslov. V něm jedné ze spolužaček předpověděl, že skončí jako prostitutka. 

Téhož roku znovu uprchl z domova a několik týdnů žil ve squatu ve Francouzské čtvrti New Orleans společně s prostitutkou. 

V roce 1920 se vrátil a zapsal se ke studiu na Williams College. Po několika dnech studia zanechal s poznámkou, že pro něj je atmosféra na škole příliš snobská. Jeho spolubydlící na koleji později řekl, že Chambers mu posílal nějaké divné dopisy. Jejich obsah nebyl nikdy zveřejněn.

Chambers se zapsal na Columbia University v New Yorku a rychle zde získal pověst nadaného spisovatele. Mezi spolužáky, se kterými se seznámil a kteří se stali jeho dlouhodobými přáteli, patří Meyer Shapiro historik umění a profesor na Columbia U., básníci Louis Zukofsky a Langston Hughes, literární kritik a profesor Lionel Trilling a jeho manželka Diana, Clifton Fadiman a filosof Mortimer Adler. 

Chambers se na univerzitě během dvou let naučil plynně německy a francouzky a pochytil základy devíti dalších jazyků včetně ruštiny a čínštiny. Chambersův učitel na Columbia University Mark Van Doren prohlásil, že Chambers byl jeden z nejnadanějších žáků, jakého měl. Van Doren a další učitelé z Columbia University později říkali, že tragédií Chambersova života je, že zanechal literatury a zapletl se do politiky. Kdyby zůstal u literatury, mohl se stát jedním z velkých autorů své generace.

Lionel Trilling popsal Chambersův zjev začátkem dvacátých let následujícími slovy: „Morální síla, kterou se Chambers prosazoval, začínala u jeho vzhledu. Ten se zdál téměř vypočteným kalkulem jak negovat mládí v celé jeho kráse. Popřít to, že by krása měla nějakou hodnotu v našem světě bolesti a nespravedlnosti. Byl malé postavy, ale velmi široký s mohutnýma rukama a masivními dlaněmi. Jeho sportem by bylo zápasení. Jeho oči byly úzké a častěji se upíraly do podlahy, než aby hleděly přímo. Když otevřel ústa, bylo okolí šokováno dentální katastrofou, která se mu odhalila. Devastace vylomených zubů a černých skvrn. Ta zničená ústa byla dokonalým symbolem Chambersovy morální převahy. Anihilovala Americkou hygienickou současnost. Pouze nevolník by měl takhle zničený chrup. Nevolník nebo student, který ve svém podkrovním pronájmu sní o chvíli, kdy hodí první revoluční cihlu do oken velkovévodského paláce.“

Chambers se stal šéfredaktorem studentského literárního časopisu The Morning Side. Zde publikoval svou divadelní hru s názvem „Hra pro loutky.“ Děj hry pojednává o Ježíši Kristu, který v hrobce čeká na své vzkříšení třetího dne po ukřižování. Dohaduje se při tom s Bohem Otcem o tom, aby ho nekřísil a raději nechal poklidně mrtvého. Až nakonec se zdráhavě nechá vzkřísit a vyjde ven.

Jedny noviny označily hru za rouhačství a vypukl veřejný skandál. Chambers se rozhodl nečekat na to, až ho z university vyloučí (v roce 1922 ještě bylo možné čekat problémy za rouhání se proti Kristovi) a odešel sám. 

V roce 1923 procestoval se svým přítelem Meyerem Shapirem západní Evropu a viděli kontinent stále se zotavující po První světové válce. Zde Chambers, podle svých vlastních vzpomínek, dospěl k přesvědčení, že naše civilizace je odsouzena k zániku a na jejích troskách vznikne nový – komunistický svět.

V roce 1924 se pod falešnými údaji znovu zapsal na Columbia University jako student historie, ale studií zanechal, aniž by dokončil jediný semestr. Místo toho spolu se svým bratrem začal navštěvovat New Yorské ilegální (v době prohibice) přístavní krčmy, kde zaujal tím, že dokázal prozpěvovat komunistické revoluční písně v několika jazycích spolu s námořníky a přístavními dělníky z celého světa. Zde vstoupil do strany. Členský průkaz komunistické strany dostal v roce 1925.

Chambers ve straně našel novou rodinu a smysl existence a cele se upnul na stranickou práci především poté, co jeho bratr spáchal sebevraždu v roce 1926. Tehdy se strana stala jedinou náplní jeho života. Lionel Trilling napsal: „Chambers byl první člověk, kterého jsem poznal, jehož oddanost radikální politice naplňovala veškerý morální prostor jeho osobnosti.“

Členství v Komunistické straně v roce 1925 ještě zdaleka nebylo módou intelektuálů, akademiků a Hollywoodských scénáristů jako v pozdějších třicátých letech. Komunistická strana dvacátých let byla explicitně revoluční organizací, jejíž členové se zavazovali disciplinovaně plnit všechny pokyny z Moskvy a připravovat podmínky k ozbrojenému povstání proti stávající vládě. Komunistická strana se tehdy ani nesnažila vypadat jako jedna z normálních politických stran. Většinu její členské základny tvořili lidé z těch nejnižších vrstev a čerství imigranti, kteří ani neuměli anglicky. Chambers se se svým vzděláním a znalostmi tomuto prostředí značně vymykal. Není divu, že se rychle stal šéfredaktorem stranického tisku „Daily Worker“.

V roce 1929, po vypovězení Trockého ze Sovětského svazu, došlo i v Komunistické straně v New Yorku k boji mezi trockistickým a stalinským křídlem. Chambers, který projevil sympatie k trockistickému křídlu, byl ze strany na dva roky vyloučen. I v té době ovšem zůstal přesvědčením komunistou a psal krátké články, které otiskovaly revoluční noviny a časopisy všude po světě. Novinář Lincoln Steffens napsal Chambersovi: „Kdykoliv lidé mluví o proletářském umění a literatuře, tak je požádám, aby zavřeli oči a představili si vás.“ Chambers také začal pracovat jako překladatel německé a francouzské literatury do angličtiny.

V roce 1931 se oženil s židovkou Esther Shemitzovou. (V té době byly sňatky mezi židy a křesťany velmi vzácným jevem.) Byl požádán, aby se vrátil do Komunistické strany. Zde se stal redaktorem „New Masses“ což byl marxistický literární časopis.

Na jaře 1932 dostal od strany nový úkol – přejít k podzemní práci. Chambers začal pracovat pro čtvrtou sekci vojenské rozvědky GRU. Během prvních dvou let byl kurýr. Doručoval obálky s tajnými vzkazy po městě New York a fotografoval dokumenty. Mezitím pokračoval ve své normální práci překladatele a se svou manželkou měli první dítě. V roce 1934 dostal od rozvědky úkol přesunout se do Washingtonu. Přestěhoval se tam v srpnu 1934.

Důvodem bylo, že administrativa New Dealu přijímala stovky mladých mužů z předních univerzit, velká část z nich měla levicové přesvědčení, někteří z nich sympatizovali s komunismem a Sovětským svazem a někteří přímo byli tajnými členy komunistické strany. Atraktivita komunismu pro tyto lidi spočívala v tom, že po vítězství revoluce, kdy dělníci získají všechen kapitál do společného vlastnictví, bude potřeba mnoho centrálních plánů pro průmysl, zemědělství, zdravotnictví. A kdo jiný než géniové z Harvardu, Princetonu, Columbie a Yale by byl vhodnější materiál k vytváření těchto plánů?

Ve stejné době na druhé straně oceánu se Sovětským tajným službám ve Velké Británii podařilo zrekrutovat přibližně čtyřicet nadějných levicových studentů z Cambridge, z nichž nejslavnější špionskou trojskou se stali Philby, Maclean a Burgess. 

Strana v USA zorganizovala mladé rekruty, kterých v úřadech New Dealu získala přibližně šedesát, do jednotlivých buněk a dala jim instrukce: neupozorňujte na sebe. Nedávejte okatě najevo svou levicovost. Snažte se udělat normální kariéru a dostat se z úřadů do administrativy jednotlivých ministerstev. A jednoho dne, možná za několik let, budete v pozici, kdy můžete být požádáni, abyste ovlivnili politiku USA ve prospěch Sovětského svazu.

Vůdci komunistických buněk pořádali jednou do týdne srazy ve svých bytech. Tyto srazy na povrchu vypadaly jako marxistické studijní skupinky, kde se většinou debatovalo o záležitostech veřejné politiky a řešení problémů, které stály před New Dealem. Také se zde vybíraly stranické příspěvky. Chambersovým úkolem bylo navštěvovat setkání vůdců buněk, převzít vybrané peníze a podpořit jejich odhodlání.

Uskupení, které navštěvoval, později vešlo ve známost jako Wareho skupina, protože hlavním činitelem byl otevřený člen komunistické strany Harold Ware. Harold Ware organizoval ve dvacátých letech sbírky na vybudování moderních modelových zemědělských družstev v Sovětském svazu a přímo se účastnil dvou pokusů v Permské gubernii a na Kubáni, kde v letech 1925-1928 řídil zemědělský statek organizovaný jako americko-ruský podnik. Ve Washingtonu pak Ware založil výzkumný zemědělský think-tank Farm Research Inc., který byl placený komunistickou stranou. Točil se přirozeně kolem nově založeného zemědělského úřadu AAA (Agricultural Adjustment Administration), ve kterém se poprvé potkala řada komunistických sympatizantů, které Ware rekrutoval.

Wareho skupina se scházela jednou týdně v ulici za katolickou katedrálou Sv. Matouše ve Washingtonu. 28. srpna 1950 ve své výpovědi Lee Pressman (spolužák Algera Hisse z Harvardu) se jako první přiznal ke své účasti v této skupině a potvrdil část svědectví Chamberse:

„Ve svém zápalu zničit Hitlerismus a zlepšit naše ekonomické podmínky jsem v roce 1934 vstoupil do komunistické skupiny ve Washingtonu D.C. Moje účast v této skupině, pokud si dobře pamatuji, trvala asi jeden rok.“

Pressman připustil, že na jednom nebo dvou setkáních skupiny byl přítomen agent sovětské rozvědky J. Peters a jmenoval další členy – Nathana Witta, Johna Abta a Charlese Kramera. Popřel, že by členem byl Alger nebo Donald Hiss.

Nathaniel Weyl v roce 1952 svědčil před Senátním bezpečnostním výborem o tom, že byl členem Wareho skupiny, a že se zde setkal i s Algerem Hissem. Weyl popsal svou účast následujícím způsobem:

„Ware po mě chtěl, abych se dostal na ministerstvo zahraničí a do štábu Williama Bullitta, našeho prvního velvyslance v Sovětském svazu. … Před tím jsem si nemyslel, že je na Wareho skupině něco ilegálního, ale toto se zdálo podezřelé. … Odpověděl jsem Waremu, že tenhle nápad se mi nelíbí, a že stejně plánuji rezignovat ze státní služby a opustit Washington. Přesvědčoval mě, abych to nedělal, ale nakonec jsem ho přinutil tím, že jsem se dopustil porušení bezpečnostních opatření. Na jedno setkání buňky jsem vzal svou tehdejší přítelkyni, která nebyla členkou komunistické strany. Ware pak neměl námitek, abych rezignoval z AAA.“

John Abt, právník, který dlouhá léta zastupoval Komunistickou stranu v soudních sporech, ve svých pamětech vydaných v roce 1993 potvrdil, že byl členem Wareho skupiny, že tato skupina byla tajnou buňkou komunistické strany, a že Ware do ní zrekrutoval jeho a několik dalších lidí, které Chambers jmenoval.

Hope Hale Davisová ve svých pamětech vydaných v roce 1994 se také přiznala ke členství ve Wareho skupině a dále popsala ilegální aktivity, jako předávání státních dokumentů sovětské rozvědce.

Harold Ware se zabil při automobilové nehodě v roce 1935. Vedení skupiny po něm převzal Whittaker Chambers. Hiss byl podle Chambersovi výpovědi členem Wareho skupiny před tím, než se Chambers dostal do Washingtonu. V době, kdy se Chambers objevil, se Hiss již přesunul z AAA do senátního výboru.

Chambersovým se narodilo druhé dítě v roce 1936. V roce 1937 od něj jeho nadřízení v rozvědce začali požadovat daleko závažnější činnost. Opustil Wareho skupinu a stal se členem špionážní sítě. Již nešlo jen o marxistický debatní kroužek, ale o závažnou výzvědnou činnost. K této síti patřilo několik lidí na ministerstvu zahraničí a ministerstvu financí, jeden člověk v armádním testovacím středisku v Aberdeenu a jeden člověk v Národním standardizačním úřadu. Každý z těchto lidí předával Chambersovi jednou za čtrnáct dní dokumenty k ofocení při vědomí toho, že koncovou destinací fotokopií těchto dokumentů je Moskva.

Standardní procedurou bylo, že Chambers dokumenty ofotil, předal film své spojce a originály dokumentů vrátil po několika hodinách nebo příští ráno.

Právě v době, kdy Chambers začal s touto špionážní prací, na počátku roku 1937, začal rovněž mít vážné pochybnosti o celém svém dosavadním životě. Pro to existovalo několik důvodů. Zaprvé utrpěl vážnou deziluzi z komunismu v praxi. Stranický život se v té době smrskl na nekonečnou sérii podrazů, kde různé frakce soupeřily o to, která pošle na ostatní udání do Moskvy jako první. Komunistická strana byla ve své činnosti při oslovování mas v USA naprostý propadák. Ve své domovské zemi pak budovala absolutní diktaturu jediného člověka.

Zadruhé se zdá, že někdy ve třicátých letech u Chamberse došlo ke spirituálnímu probuzení. Ve své knize popisuje, že ho k němu přivedl pohled na ouška jeho čerstvě narozené dcerky, kdy si řekl, že něco takového muselo být stvořeno Bohem. A víra v Boha se u něho vylučovala se striktním ateismem Marximu.

Zatřetí Chambers byl pravděpodobně nespokojen se svou životní úrovní. Byl zručným spisovatelem a lingvistou ovládajícím světové jazyky, který vykonával v podstatě práci poslíčka za velmi malou odměnu a přitom měl riskovat dlouhý pobyt ve vězení. Byty v Baltimoru, ve kterých se svou rodinou žil, byly nuzně zařízené a ve špatných částech města, kde se po nočních ulicích potloukali opilci a prostitutky. Jedna věc je přinášet oběti straně, když je člověku 25 a je svobodný. Něco jiného je, když se blíží čtyřicítka a člověk má rodinu se dvěma dětmi, které by chtěl kupovat pěkné věci. Věci, které nikdy nebude mít, dokud zůstane v komunistickém podzemí.

A za čtvrté Chambers začal mít oprávněný strach o svůj život. Stalinské čistky začaly zasahovat strany i v ostatních zemích než byl Sovětský svaz. Jak bylo popsáno výše, Chambers nebyl vždy striktním stalinistou. Podezření ze sympatií k Trockému stačilo k vraždě, zmizení nebo předvolání do Moskvy ke „konzultacím“ ze kterých se člověk nevrátil. Chambers byl předvolán do Moskvy v červenci 1937 a použil spoustu výmluv, proč nemůže odjet. Znal z komunistického podzemí dva lidi, kteří do Moskvy v roce 1937 odjeli a byli tam zatčeni, což ještě v příběhu sehraje významnou roli.

Chambers plánoval svůj útěk s velkou pečlivostí, ke které měl všechny důvody. Pokud jste součástí ruské špionážní sítě a vaše strana začne mít podezření, že se chystáte zběhnout, tak dodnes platí, že vaše životní vyhlídky jsou velmi nejisté.

Nejprve si sehnal práci na úřadě ve Washingtonu s názvem National Research Project a získal několik překladatelských zakázek pro Oxford University Press. Trvalo několik měsíců, než si našetřil peníze. V této době stále předstíral, že je loajálním agentem strany a pokračoval ve špionážních aktivitách. Pak si opatřil automobil (jakým způsobem rovněž sehrálo roli v jeho případu), 15. dubna 1938 naložil svou rodinu a odjel pryč.

Nějakou dobu se ukrývali v Daytoně na Floridě. Bydleli po motelích, kde Chambers ve dne spal a v noci překládal s pistolí položenou na pracovním stole. Jeho manželka spala na posteli, pod kterou měla připravenou sekeru.

Krátce po zmizení Chamberse GRU pochopitelně přišla na to, co se stalo. Vyslala otevřenou členku komunistické strany Grace Hutchinsovou za bratrem Ester Chambersové. Bratr Ester byl právníkem v jedné Manhattanské právní firmě a jmenoval se Rubin Schemitz. Hutchinsová předala Schemitzovi telefonní číslo, na které když zavolal, ozval se mu ženský hlas se vzkazem, že návrat Chamberse ke komunistické straně je věc života a smrti a pokud se vrátí, tak se nic nestane jeho ženě ani dětem.

Grace Hutchinsová byla jedním ze dvou svědků na svatbě Whittakera Chamberse a Esther Schemitzové.

Chambers se několik měsíců ukrýval na Floridě, kde si rozmyslel další postup. Ukrývat se na neznámém místě jednak není dlouhodobě udržitelná strategie a za druhé může mít jeden negativní efekt. Kdyby ho unesli nebo zabili, tak se o tom nikdo nedozví. Když jeho žena půjde na policii, aby hledali Whittakera Chamberse, tak se policie zeptá: měl Chambers nějaké číslo sociálního pojištění? Bankovní účet? Zaměstnání? Nic takového pod svým vlastním jménem neměl.

Paradoxně tedy tou nejbezpečnější strategií mohlo být znovu se objevit jako Chambers s číslem v telefonním seznamu, jmenovkou na dveřích na známé adrese a spoustou přátel, kteří by ho znali pod jeho vlastním jménem a zalarmovali policii, kdyby se mu něco přihodilo.

Chambers se přesunul do New Yorku a navázal kontakty se svými starými známými Lionellem Trillingem a Meyerem Shapiro. Na konci roku 1938 Chambers jako svou životní pojistku udělal další věc. Předal synovci své manželky, kterým byl další New Yorský právník jménem Nathaniel Levin, velkou hnědou obálku plnou dokumentů spolu s instrukcí, aby její obsah zveřejnil, kdyby se mu někdy něco stalo.

V dubnu 1939 dostal Chambers – na přímluvu svých známých – práci u Time magazine jako recenzent knih. V té době byl časopis Time daleko prestižnější a vlivnější instituce, než je tomu dnes. Jeho nadřízení brzy poznali, že v osobě Chamberse mají novináře výjimečných kvalit. Již v roce 1942 byl Chambers hlavním redaktorem celé sekce knižních recenzí a vydělával vysoce nadprůměrný plat. (V přepočtu k relacím z roku 2010 by to bylo okolo 200 000 dolarů ročně).

V roce 1941 se Chambers stal kvakerem. O setkání kvakerů prohlásil, že zde našel něco, co hledal celý život.

Ve své práci proslul zcela podivínským chováním. Obvykle během jednoho pracovního týdne pracoval bez přestávky celých čtyřicet hodin v kuse posilován jen kávou a cigaretami, aby pak jeden a půl dne kompletně prospal. Začátkem roku 1943 utrpěl zhroucení celkovým vyčerpáním, kdy několik týdnů proležel v posteli.

V létě 1944 se stal redaktorem sekce veškerého zahraničního zpravodajství Time magazine. Projevil se zde zarputile protisovětskou politikou a zahraniční korespondenti se proti němu bouřili, protože editoval jejich zprávy z Evropy a Číny takovým způsobem, že je ani nedokázali poznat.

Koncem roku 1945 byl Chambers stažen ze zpravodajství a stal se jedním ze seniorních redaktorů. V této funkci psal sérii článků o historii západního světa pro časopis Life a několik titulních článků pro Time. To bylo v době, kdy miliony lidí četli a studovali titulní články časopisu Time. Psal o černošské zpěvačce Marian Andersonové, Albertu Einsteinovi, Jamesi Joyceovi, papeži, teologu Reinholdu Niebuhrovi a historikovi Arnoldu Toynbeem.

Pokračoval ve svých paranoidních zvycích. Chodil neustále ozbrojen pistolí – což v redakci Time magazínu nebylo rozhodně zvykem. Pokud jste si s ním chtěli domluvit osobní schůzku, tak v těch řídkých případech, kdy souhlasil, jste museli podniknout neobvyklé manévry. Jet taxíkem do Harlemu, pak přestoupit na metro do Battery park, pak pěšky na East Side, vzít si znovu taxík abyste skončili před restaurací asi tři bloky od kanceláří Time magazine, kde Chambers vystoupil z taxíku, rozhlédl se na obě strany a řekl: „Je bezpečné jít dovnitř.“ Trval pak na tom, že bude sedět zády ke zdi s výhledem na vchod. Když byl na Manhattanu, tak spal každou noc v jiném hotelu.

Obecný dojem, který z Chamberse měli jeho spolupracovníci v Time v té době byl, že jde o člověka geniálně inteligentního, široce sečtělého, politicky vyhraněného k extrémnímu antikomunismu a naprosto paranoidního. Paranoia se musela pohybovat v přijatelných mezích, protože věděli, že Chambers má normální rodinu a dovede zvládnout velmi náročnou práci.

Chambers pro svou rodinu koupil farmu s 300 akry půdy ve Westminsteru v Marylandu. Chovali dobytek a slepice. Chambers zde trávil víkendy. V době, kdy již nepracoval ve zpravodajství, ale psal dlouhé titulní články, je psal a zasílal odsud. Občas z něj byla farma cítit i přímo v Manhattanských kancelářích. Carnegieho nadace, kde tou dobou pracoval Hiss, měla kanceláře asi pět bloků od kanceláří časopisu Time, takže není vyloučeno, že se někdy s Hissem minuli na ulici.

Na konci srpna 1939, kdy Chambers pracoval pro časopis Time teprve několik měsíců, ho zaskočila zpráva o paktu Molotov-Ribbentrop. Toto bylo deziluzí obzvláště pro Americké komunisty, kteří věřili tomu, že Sovětský svaz je něco jiného než normální státy. Pro ně to byla nová idea, která se zrodila v Ruském prostoru. Co pakt ukázal, bylo, že Sovětský svaz je zkrátka jen další stát, který hraje zahraniční realpolitiku. To bylo zklamáním i pro lidi, kteří jinak věřili, že pakt nebude trvalý, ale jde o čistě účelovou dočasnou záležitost.

Pro Chamberse znamenal pakt mezi Německem a Sověty ještě něco dalšího. Co když teď něco ze špionážních tajemství, které jsme předávali Rusům, bude předáno Hitlerovi?

Jeden z Chambersových kolegů, novinář Isaac Don Levine, mu zařídil schůzku s náměstkem ministra zahraničí Adolfem A. Berlem. Schůzka byla naplánována na druhého září. Berle měl nabitý program – prvního září napadlo Německo Polsko a vypukla válka. Přesto jeho rozhovor s Chambersem trval několik hodin. Rozhovor se odehrával u Berleho domu ve Washingtonu ve večerních hodinách za účasti Dona Levina a protáhl se až přes půlnoc.

Chambers Berlemu popsal fungování Wareho skupiny a špionážní sítě. Berle si udělal několik stran poznámek. Poznámka na dolní části jedné strany říká:

„Alger Hiss, asistent Sayra. CP – do 1937. Člen podzemí Com. Aktivní?! Chlapci z Baltimore. Manželka Priscila, socialistka. Začátky New Dealu.“

V příběhu, který Chambers vyprávěl Berlemu, nekladl na Algera Hisse žádný speciální důraz. Podle Berleho poznámek bylo jméno Hiss pouze jedno z osmnácti jmen, které mu Chambers sdělil. Více váhy je v poznámkách kladeno na informace, že byly Sovětům předány specifikace k bombovému zaměřovači (pravděpodobně Norden) a plány dvou bitevních lodí.

Berle vzal Chambersovi informace vážně a spolu s Walterem Winchellem a Davidem Dubinskym se snažil upoutat na ně Rooseveltovu pozornost. Ovšem Roosevelt nad tím prostě mávl rukou a odmítl se čímkoliv zabývat. Berle přestal na Roosevelta dotírat poté, co mu Roosevelt podle jednoho svědectví řekl: „Go, fuck yourself.“

Vyprávění Berlemu byla jediná situace, kdy Chambers ze své iniciativy z něčeho obvinil Hisse. Ve všech pozdějších případech jeho obvinění zazněla až ve chvíli, kdy byl předvolán jako svědek a někdo z vlády ho vyzval, aby řekl všechno, co ví. Nikdy jindy už sám svou výpověď aktivně nenabízel.

FBI dostala na Chamberse tip v roce 1940 a již 13. května roku 1942 (jak je na rychle a efektivně fungující úřad zvykem) Chamberse navštívili dva agenti FBI v jeho kanceláři časopisu Time. Situace na bojištích se nyní změnila – Sovětský svaz bojoval o holé přežití a zdálo se, že mu docházejí síly. Chambers přizpůsobil svůj příběh situaci tak, aby minimalizoval škody, které by mohl ostatním nebo sobě způsobit. Vyprávěl agentům FBI pouze o Wareho skupině. O špionážní síti nebo focení dokumentů mluvil pouze vágně a v obecných termínech – co dělala a plánovala strana. Nikdy neřekl „já jsem dokumenty fotil, ten a ten mi je dodával.“ Jeho příběh nyní vyzněl tak, že byl součástí marxistické debatní skupiny nízko postavených úředníků a členů Americké komunistické strany. (Zdůrazňoval onu „Americkost“ a zamlčel, že v této skupině existovalo propojení do Sovětského svazu). Zmínil se o Hissovi, ale jen mezi řadou ostatních jmen a nekladl na něj žádný důraz.

Agenti FBI ve zprávě o rozhovoru s Chambersem na závěr shrnuli svůj dojem: „Chambers opustil stranu před čtyřmi lety a většina jeho informací je historie, hypotézy nebo dedukce.“ Vedle tohoto závěru v dokumentu je odškrtnutí levou rukou – J. Edgar Hoover byl levák.

Tak byl dán pohled FBI na Chamberse – že jde o druhořadého svědka, který nemůže dodat žádnou aktuální bombu nebo vzrušující informace.

Text od Vladimíra Krupy.

Na další pokračování se můžete těšit již za 14 dní.