Případ Algera Hisse (22. díl - Mezihra: problematika homosexuality)

Mises.cz: 14. července 2022, Vladimír Krupa, komentářů: 0

Než začneme s prezentací Hissovy obhajoby, bude dobré prozkoumat téma, které nakonec v případu v době jeho projednávání nijak výrazně nefigurovalo, ovšem jeho přítomnost byla neustále cítit v zákulisí a za oponou. Hrozilo, že odtud vtrhne na jeviště a všechno převrátí vzhůru nohama. Tímto tématem je homosexualita.

Musíme mít na paměti, že nemluvíme o odhalení homosexuální orientace dnes, ale v roce 1949. Dnes má pravděpodobně řada lidí dojem, že levice či krajní levice byla vždy přirozeně tolerantnější k sexuálním odchylkám a představovala politickou sílu, která se jich zastávala. Tak tomu v polovině dvacátého století rozhodně nebylo. Stalinská komunistická levice byla vůči homosexualitě úplně stejně nepřátelská, jako drtivá většina zbytku společnosti. Téma homosexuality bylo tabu ve slušnější společnosti, na pravé straně byla pokládána za hřích a zločin, na levé straně za mentální poruchu, která má být léčena šokovou terapií.

Kulturní tolerance homosexuality byla záležitost Francie, odkud se pak v různých dobách šířila do ostatního světa. V šedesátých letech s vlnou Nové levice inspirované z velké části francouzskými autory. V anglosaském světě kolem roku 1950 nemohl veřejně odhalený homosexuál počítat se sympatiemi nebo podporou z žádné strany politického spektra.              

Když vystupovali různí bývalí členové komunistické strany na veřejnosti a stali se pro stranu problémem, bylo běžnou praxí snažit se je pomluvit jako sexuální zvrhlíky, homosexuály, alkoholiky nebo blázny (pokud někdy mluvili s psychiatrem). Mnozí měli dojem, že podobnou taktiku v náznacích používá Hiss, když o Chambersovi řekl, že jeho život, na rozdíl od života „normálních mužů“ není otevřenou knihou a když ho popisoval jako „somewhat queer.“

Hiss pravděpodobně naznačoval stejnou věc, když začal Chamberse identifikovat jako George Crosleyho.  Nebylo to totiž zcela smyšlené jméno. Chambers ho použil jako umělecký pseudonym, kterým ve dvacátých letech podepsal několik svých básní. Některé z těchto básní byly podle dobových standardů obscéní a přinejmenším v jedné se objevila homoerotická tématika.

Zde můžeme odhadnout smysl Hissovy hry, když si v první konfrontaci s Chambersem nahlas rozmýšlel, jestli ho má nebo nemá identifikovat jako Crosleyho. Podle řady lidí tím Hiss Chambersovi vysílal signál – když mě ty odhalíš jako komunistického špiona, tak já tebe odhalím jako homosexuála.

Takové odhalení by pro Chamberse bylo velmi bolestivé a také díky tomu můžeme lépe porozumět jeho pokusu o sebevraždu stejně jako zdánlivě nesmyslné Hissově sebedůvěře, s jakou na něj podal žalobu.

Komunistické noviny Daily Worker, kde byl ve dvacátých letech Chambers šéfredaktorem, ho posměšně popisovaly jako „malého tlouštíka se zženštilými způsoby“, což byl také dobový způsob, jak naznačovat něco o jeho sexuální orientaci.

Představme si nyní situaci vyšetřovatele FBI, který pomáhal žalobci Murphymu připravit se na proces. Rozmlouváte každý den s Chambersem, jestli by si nevzpomněl ještě na další detaily svých interakcí s Hissem a hledáte důkazy, že k nim skutečně došlo. Víte, že bude vašim koruním svědkem. Také víte, že má řadu zranitelných míst. Na konci jednoho takového setkání, 15. února 1949 vám Chambers podá psané prohlášení a opustí místnost. V tomto prohlášení stojí:

„Dostali jsme se do bodu v mém svědectví, kde musím odhalit jistá fakta, která by měla být svěřena pouze knězi. Hissova obhajoba očividně má v plánu proti mně vznést obvinění, že jsem měl homosexuální vztahy s jistými jedinci. Až do svých třiceti let věku jsem nevěděl, co homosexualita znamená. Do té doby některá z mých přátelství s muži byla emočně intenzivní, ale naprosto nevinná po fyzické stránce. Mé vztahy se ženami se vyvíjely pomaleji, ale byly zcela normální.“ 

„V roce 1933 nebo 34 jsem na ulici v New Yorku potkal jednoho mladíka, který mě poprosil o jídlo a nocleh. To jsem pro něj udělal a on mi vyprávěl o svém životě syna horníka. Byl jsem dojatý a vzal jsem ho na noc do hotelu. Tam jsem zažil něco, o čem jsem do té doby nevěděl, že by mohlo existovat. Odhalil mi tendenci, které jsem si nebyl vědom. Ta ve mně spustila řetězovou reakci, kterou bylo téměř nemožné ovládnout. Protože byla tak dlouho potlačená, byla o to divočejší, když byla puštěna ze řetězu. Tři až čtyři roky jsem vedl neúspěšnou bitvu s touto tendencí. Až do roku 1938 jsem měl celou řadu homosexuálních aktivit jak v New Yorku tak ve Washingtonu DC.“

„Nikdy jsem neměl žádný trvalejší vztah s jakýmkoliv jednotlivým mužem a nikdy jsem nenavštívil žádné ze známých míst, kde se tyto typy lidí scházejí. Jsem si jistý, že žádný z mužů, se kterým jsem provozoval tyto aktivity, nevěděl nic o mé skutečné identitě a ani já si dnes nevzpomenu na jméno kteréhokoli z nich.“

„Deset let od té doby s Boží pomocí mohu říci, že jsem toto nutkání již ovládl. To neznamená, že bych byl naprosto imuní vůči takovým stimulům. Znamená to, že má sebekontrola je naprostá a již roky žiji životem oddaného manžela a otce dvou dětí.“

„V žádném okamžiku jsem neměl takovýto vztah nebo i jen myšlenky na něj s Hissem nebo s kýmkoliv, kdo byl spojen s komunistickou stranou. Své tajemství jsem žárlivě střežil. Říkám ho dnes jen proto, že v tomto případě jsem na straně pravdy. Když jsem nemilosrdně svědčil proti jiným, tak nyní musím nemilosrdně svědčit sám proti sobě. Dříve jsem řekl, že sám sebe vědomě ničím. To není z lásky k sebedestrukci, ale protože pouze tehdy, když jsme připraveni obětovat sami sebe, může být zničena ta věc, proti které bojujeme.“

Není tenhle případ pro vás jako vyšetřovatele stále větším a větším bolením hlavy? Váš korunní svědek se už přiznal k tomu, že byl komunista a zrádce a několikrát křivě vypovídal a nyní se vám přiznává k sexuální perverzi.

Toto prohlášení se neobjevilo na veřejnosti v době konání soudů, ale až po odtajnění vládních dokumentů v sedmdesátých letech.

Přesuňme se nyní k Hissově obhajobě. Té se dostalo do rukou něco podobného. Muž jménem Leon Harold Serabian se přihlásil právníkům obhajoby a nabídl jim zhruba následující výpověď:

Poznal jsem Whittakera Chamberse ve dvacátých letech. Byl jsem spolu s ním členem komunistické strany do roku 1937. V roce 1932 jsem navštívil setkání v Chicagu v klubu Johna Reida, což byla organizace spisovatelů a umělců s těsnou vazbou na komunistickou stranu. Přespával jsem na laciné ubytovně. Jednou v noci jsem se náhle probudil. U mé postele byl skrčený muž, který mi prováděl orální sex. Byl jsem naprosto znechucen a odstrčil jsem ho od sebe. Muž mě prosil, aby směl pokračovat. Řekl jsem ne, tak nakonec odešel. Jsem si absolutně jistý, že tím mužem byl Whittaker Chambers.

Pokud byste byli Hissovou obhajobou, povolali byste Serabiana jako svědka? Ukázali byste Chamberse jako homosexuála, kterému se tudíž nedá nic věřit? Jak bylo zmíněno dříve, jeden z Hissových právníků přišel s teorií, že Chambers se do Hisse zamiloval, a když ho Hiss odmítl, tak se mu začal mstít.

Možná první otázkou Hissových právníků bylo – věříme tomu, že se tahle věc v Chicagu doopravdy stala? Třeba najdeme důkazy, že Chambers byl na setkání v klubu Johna Reida, ale celé to zní trochu pochybně. Nikoliv neuvěřitelně, ale pochybně. Je zde několik aspektů, které tyto pochybnosti vyvolávají.

Nejprve z toho, co je známé o Chambersově komunistickém působení, tak 99 % jeho aktivit se odehrálo v New Yorku a ve Washingtonu. Bylo by pro něj neobvyklé – nikoliv nemožné, ale neobvyklé – navštívit nějakou méně významnou akci v Chicagu.

V době tohoto incidentu měl Chambers již začít pracovat v komunistickém podzemí. Klub Johna Reida byl prakticky součástí otevřené komunistické strany a bylo by porušením bezpečnostních zásad stranické práce – opět nikoliv nemožným, ale neobvyklým – kdyby se objevil na podobné akci.

Vztah komunistické strany k homosexualitě byl zcela nepřátelský. Strana pokládala homosexualitu za jeden ze symptomů dekadentního kapitalismu v posledním tažení, který zmizí s nástupem nové komunistické doby. Pro Chamberse by bylo neuvěřitelně riskantní provozovat homosexuální aktivitu s někým, kdo ho znal jako komunistu. Riskoval by vydírání nebo i odhalení tohoto tajemství. To by bylo velmi bolestivé pro někoho jako Chambers, pro koho byla strana celým jeho životem.                                

Není tedy nemožné, že by k něčemu podobnému došlo, ale není to ani pravděpodobné.

Hissova obhajoba se nakonec rozhodla nepoužít tohoto svědka a neobvinit Chamberse explicitně z homosexuality. A to z několika důvodů.

Jedním z důvodů byla strategie, že na lavici svědků pro Hisse se mají objevit jen ti nejlepší lidé. A tady je chlápek, který byl členem komunistické strany a provozuje homosexuální aktivity v laciných hotelích.

Dalším důvodem byla obava obhajoby, aby porota nenabyla dojmu, že samotný Hiss by mohl být homosexuálem. Nikde sice neexistoval ani ten nejmenší důkaz, že by byl, ovšem Hiss svým zjevem a vystupováním připomínal některé dobové stereotypy ohledně homosexuálů. Chambers k tomu přisadil, když ve svém popisu Hisse zmínil jeho štíhlé prsty, zvláštní styl chůze a že s manželkou nespali na dvoulůžku.

Hissova obhajoba měla obavu, že kdyby dokázala, že Chambers je homosexuálem, tak by si porotci mohli říct – věděli jsme, že Hiss je jedním z těch lidí a když se teď ukázalo, že jím je i Chambers, tak to vysvětluje „přátelství“ tohoto nepravděpobného páru. Tohle je k sobě přitáhlo. Tohle je ten chybějící kus skládačky, o kterém mluvil Dean Acheson. Když si Hiss potřebuje uspokojit své nutkání, tak pravděpodobně neloví milence v Harvad klubu, ale jde někam do spodních pater společnosti.

Kdyby si porota myslela, že oba muži byli sexuálními partnery, tak by Chambers mohl od Hisse získávat dokumenty ministerstva zahraničí vydíráním nebo jako „partnerskou službičku.“ Na jedné straně tak sice Hiss vypadá méně jako zrádce a více jako chybující lidská bytost, ale problém je, že pokud je tohle, k čemu došlo, tak Hiss je vinen.

Nakonec se tedy obhajoba rozhodla nepustit se touto cestou, protože celá záležitost by se mohla zvrtnout nepředvídatelným způsobem.

Dalším způsobem, kterým mohlo téma homosexuality proniknout na veřejnost a nakonec neproniklo, bylo, že syn paní Hissové z prvního manželství byl homosexuálem. Nedlouho před začátkem procesu byl propuštěn z námořnictva právě na základě své orientace.

FBI navštívila jeho i jeho známé a on to pochopil jako implicitní hrozbu, že pokud půjde svědčit (nebo pokud Hissova obhajoba vytáhne na povrch Chambersovu homosexualitu), tak bude zveřejněna jeho orientace.

Timothy vyprávěl, že chtěl svědčit ve prospěch svého otčíma, ale právníci ho nepředvolali z obav, že by během křížového výslechu došlo na jeho sexuální orientaci. Říkal, že by svědčil konzistentně s výpovědí svých rodičů, že jejich vztah s Chambersem-Crosleym byl jen krátký a nepříjemný a je si jistý, že jeho svědectví by výsledek procesů zvrátilo.

O tom, že cokoliv, co by mohl říct, by mělo na případ nějaký dopad, lze celkem pochybovat. Očišťující svědectví ve prospěch příslušníků vlastní rodiny mohou být upřímná, ale bývají často až směšně nedůvěryhodná. Jejich kredibilita je obecně velmi malá. Timothy navíc vypovídal před velkou porotou a ta stejně hlasovala pro obvinění Hisse.

Druhý důvod pro pochyby o hodnotě tohoto svědectví je, že v době, kdy se mělo všechno odehrát, bylo Timothymu deset až čtrnáct let. Pokud se zamyslíte, co si pamatujete o známostech svých rodičů z doby, kdy vám bylo deset let, tak odpovědí začasté může být, že vaši rodiče se mohli vídat jednou týdně s někým, na koho jste vy už docela zapoměli a nebylo by to nic neobvyklého.

Nakonec ani Timothy nikde nedokázal vysvětlit, jak mohlo být 64 stran špionážních dokumentů napsáno na Hissově psacím stroji.

Způsoby, jakým homosexualita pronikla do tohoto případu, ale nikoliv na veřejnost, jsou příkladem toho, jak komplexním se tento případ ve svém průběhu stal. A také, jak se některé věci nedostanou před soud během soudního řízení.

Na další díl seriálu se můžete těšit již za týden.