Případ Algera Hisse (24. díl - Priscilla Hissová a charakteroví svědci)

Mises.cz: 28. července 2022, Vladimír Krupa, komentářů: 0

Paní Hissová se dostavila na lavici svědků hned po svém manželovi. Poskytla verzi vztahů své rodiny s Crosleym, která byla velmi konzistentní s verzí jejího manžela. Jediným rozdílem bylo, že si vzpomněla na to, jak se několikrát Crosleyovi zastavili u nich na návštěvu, když její manžel nebyl doma. Obzvláště paní Crosleyová-Chambersová se ráda zastavila bez pozvání.

Jednou to vedlo k trapné situaci, protože ve stejnou dobu jako paní Crosleyová přišla jiná přítelkyně paní Hissové, která byla velmi důstojnou dámou a paní Crosleyová nebyla svým zevnějškem dostatečně „reprezentativní.“

Paní Hissová vypovídala, že vše, co si pamatuje ohledně konverzací s Crosleyovými, je, že se všichni hodně smáli.

Stejně jako s Algerem, Lloyd Paul Stryker se jí vyptával na všechna jednotlivá setkání a výlety, které popisovali Chambersovi a na přepisování dokumentů ministerstva zahraničí na psacím stroji. Paní Hissová pokaždé odpovídala, že nic takového se nikdy nestalo. Také si vágně vzpomínala na darování Woodstocku Catlettovic klukům, ke kterému podle ní došlo uprostřed prosince 1937 – krátce před stěhováním na Volta Place. 

Při křížovém výslechu jí žalobce Murphy provedl těmi částmi jejího příběhu, které se změnily mezi výslechem před velkou porotou a současnou soudní síní. Ohledně psacího stroje paní Hissová řekla velké porotě, že si ho pamatuje ve Volta Place, což by znamenalo, že ho Hissovi měli ještě v roce 1938.

Během křížového výslechu se vynořilo několik nových věcí. K jejímu nevěřícnému překvapení volební záznamy z New York city jí uváděly jako registrovanou členku Socialistické strany v roce 1932. 

Potvrdila, že skutečně napsala na stroji Woodstock tři ze čtyř srovnávacích dokumentů, se kterými porovnával Raymond Feehan špionážní dokumenty. Mezi nimi byla její přihláška na universitní kurz a zpráva pro Bryn Mawr Alumini Association z května 1937. Což znamenalo, že tehdy byl psací stroj u Hissových a Catlettovi ho nemohli dostat v roce 1936. Jediné stěhování, v souvislosti s nímž mohl být psací stroj darován, bylo stěhování v prosinci 1937 na Volta Place.

Možná důležitější než to, co paní Hissová říkala na lavici svědků, bylo, jak při tom vypadala. Křížový výslech žalobce Murphyho byl velmi zdvořilý – přeci jen byla dámou v roce 1949. Novináři o tom napsali:

„Jednu hodinu od začátku výslechu byla tvář paní Hissové bledá jako stěna. Její oči nehybně hleděly do prázdného prostoru. Ke konci výslechu schovávala svou nervózně se třesoucí ruku do kabelky a zdálo se, že se každou chvíli zlomí a propukne v pláč. Ale to se nestalo.“

Po dvou dnech na lavici svědků byla propuštěna.

Obhajoba poté povolala procesí svědků, kteří vypovídali, že znali Algera Hisse a jeho reputace jako loajálního, poctivého a pečlivého státního služebníka byla výborná. To jsou takzvaní charakteroví svědci. Povšiměme si jen, že ti oficiálně nemají sdělovat svůj vlastní názor na obžalovaného, ale to, jakou reputaci měl – tedy to, jaký byl názor všech ostatních lidí, kteří znali Algera Hisse. V praxi se tohle rozlišení samozřejmě často stírá.

Mezi těmito svědky byli: soudce Nejvyššího soudu Felix Frankfurter, soudce Nejvyššího soudu Stanley Reed, hlavní soudce federálního odvolacího soudu v Bostonu Calvert McGruder, slavný federální soudce z Bostonu Charles Wyczenski, bývalý generální advokát a prezidentský kandidát Demokratů John W. Davis, bývalý velitel námořnictva admirál Arthur Hepburn, bývalý generální advokát Charles Fahey, úřadující guvernér Illinois Adlai Stevenson, který byl Demokratickým prezidentským kandidátem ve dvou následujících volebních obdobích, a mnoho dalších právníků, diplomatů a vážených občanů.

Dva z charakterových svědků mohli obhajobě více ublížit než prospět. Jedním z nich byl Dr. Stanley K. Hornback, bývalý náměstek ministra zahraničí, bývalý velvyslanec v Nizozemí a Hissův nadřízený od konce roku 1939 do května 1944. Ten při křížovém výslechu připustil, že někdy počátkem roku 1940 slyšel od velvyslance ve Francii Williama Bullitta, že Alger Hiss je příznivcem komunismu. A že o Hissovi Bullitt mluvil jako o komunistovi i při pozdějších příležitostech.

Druhým svědkem, který obhajobě ublížil, byl Francis Bowes Sayre, také bývalý náměstek ministra a Hissův vedoucí v době, kdy podle svědectví Chamberse docházelo ke špionáži.

Sayre nejpre špatně porozuměl otázce Hissova právníka. Otázka zněla, jaká byla (ve třicátých letech) Hissova reputace mezi vašimi známými pro jeho loajalitu, poctivost a pečlivost. Sayre to místo toho pochopil tak, že se ptají, jaká je (dnes) mezi vašimi známými Hissova reputace.

Sayre: „Nevím, jak bych na to jednoduše odpověděl, protože bylo vyjádřeno tolik různých názorů. Jsou tu někteří, kteří absolutně věří v Hissovu integritu, ale jsou tu jiní, kteří mu nevěří.“

Také Sayre, když byl při křížovém výslechu konfrontován s Robinson-Rubensovým telegramem, řekl, že Hissův příběh nedává žádný smysl. Tento telegram byl podle něj tak vzdálený tomu, co se řešilo na odboru obchodních vztahů, že vůbec pochybuje o tom, že by kdy dostali jeho kopii. (Při druhém soudu se prokázalo, že kopii dostali). A také – toto není žádný výpis nebo shrnutí, ale doslovný přepis celého telegramu.

Ještě jedna poznámka na závěr. Porotci mají od soudce nakázáno, aby se vyhýbali čtení tisku, který informuje o případu a svůj úsudek si dělali výhradně na základě toho, co jim je prezentováno v soudní síni. V praxi se toto nařízení dá kontrolovat pouze tehdy, když soudce nařídí kompletní izolaci poroty po dobu trvání soudu. Jinak jdou porotci na konci každého dne domů za svou rodinou a přáteli a dodržování tohoto nařízení je víceméně na jejich vlastním svědomí. (Pokud někde veřejně projeví svou zaujatost, mohou být z poroty vyloučeni a jejich místo zaujme náhradní porotce.)  U vysokoprofilových případů, které plní všechny noviny, rádia a televize je jen obtížně představitelné, že by se porotci této „kontaminaci“ vnějšími názory úspěšně vyhnuli. Tak můžeme docela dobře mezi charakterové svědky započítat i Eleanor Rooseveltovou, vdovu po prezidentu Rooseveltovi, která během soudního procesu zveřejňovala v novinách ve své pravidelné rubrice „Můj Den“ své názory na průběh soudu sympatizující s Hissem.

Například:

https://www2.gwu.edu/~erpapers/myday/displaydocedits.cfm?_y=1949&_f=md001300 

„New York, úterý 8. června 1949. Den po dni, jak advokát obhajoby v soudu s Algerem Hissem, bývalým úředníkem ministerstva zahraničí, přináší další fakta o Whittakeru Chambersovi jako svědkovi, člověk se nemůže ubránit údivu, jak tomuto pánovi vůbec mohl někdo uvěřit. Dnes připustil, že podal křivou výpověď před velkou porotou a před výborem sněmovny pro neamerickou činnost, když v únoru loňského roku pod přísahou prohlásil, že si nepamatuje, kdo mu dal mikrofilm, okolo kterého bylo tolik vzrušení.“

„Také vůbec neváhá nad tím říkat různá nepříjemná fakta ze svého soukromého života, což ho jako svědka diskvalifikuje o to více. Člověk má při čtení novin pocit, že na místě obžalovaného je pan Chambers a nikoliv pan Hiss.“

(Pro úplnost dodejme, že Eleanor Rooseveltová, nebo noviny, ze kterých čerpala, evidentně popletly řadu faktů případu. Mikrofilm byl obyčejný film, Chambers svědčil před HUACem v srpnu a před velkou porotou v říjnu 1948 a do prosince 1948 se nikde nezmínil o existenci filmu. Velká porota také v prosinci 1948 skončila, takže před ní ani v únoru 49 nemohl Chambers nic prohlásit.)

Na další díl seriálu se můžete těšit již za týden.