Případ Algera Hisse (3. díl - První slyšení HUAC)

Mises.cz: 03. března 2022, Vladimír Krupa, komentářů: 0

První slyšení HUAC

House Committe of Unamerican Activities (výbor sněmovny pro neamerickou činnost, HUAC) byl jedním z výborů dolní sněmovny, který nevyvíjel žádnou legislativní aktivitu, ale pořádal veřejná slyšení, často senzacechtivé a teatrální povahy. Byl vybaven pravomocí Kongresu předvolávat svědky a vyžadovat důkazy (subpoena) pod hrozbou trestu. 

HUAC je dnes v Americkém veřejném povědomí zapsán jako instituce, která byla v padesátých letech zaměřena především proti lidem s levicovým přesvědčením a hledala komunistického špióna „pod každou postelí.“ 

Otcem HUACu ve třicátých letech byl New Yorský Demokratický poslanec židovského původu Samuel Dickstein, který HUAC používal k pronásledování nacistických sympatizantů a Ku-Klux-Klanu. Sovětské archivy otevřené po roce 1990 odhalily, že Dicksteinovi vyplácela NKVD mezi lety 1937–1940 1250 dolarů měsíčně za to, že jí předával informace o antikomunistických a pro-fašistických skupinách v USA. Nakonec sami demokratičtí vůdcové v parlamentu byli tak znechuceni Dicksteinovými způsoby při vyhrožování svědkům a hrubému překrucování a přehánění důkazů, že ho z výboru odvolali. Velkou ironií dějin zůstává, že instituce, která se nejvíc proslavila stíháním sovětských špionů, byla sama založena sovětským špionem.

Zásoba nacistů či jejich sympatizantů po roce 1945 byla v USA celkem omezená a kongresový výbor, který chtěl – jako každá vládní byrokracie – prodloužit svou činnost si našel nového nepřítele, kterého by mohl vyšetřovat. Ve „slušnější společnosti“ HUAC brzy po válce získal reputaci jako bažina jižanských Demokratů, kteří ztotožňují občanská práva černochů s komunismem a paranoidních Republikánů, kteří vidí rudého špiona pod každou postelí. Východní republikánský establishment vnímal členy HUACu jako venkovské křupany, kteří se vetřeli do gentlemanského klubu a nyní hrozí, že v něm rozbijí všechen čínský porcelán. Paranoidnější část levice zase hlásala, že tu jde o skrytý vzestup fašismu.

V roce 1946 získali po mnoha letech většinu ve sněmovně Republikáni. Byla zde část Republikánské strany, které se zalíbila myšlenka delegitimizovat Rooseveltův New Deal tím, když veřejnosti ukáží, jak jeho úřady a instituce byly infiltrované sovětskými špiony. Nejen levičáky nebo sympatizanty s komunismem, ale lidmi, kteří ve vládních pozicích aktivně pracovali ve prospěch zájmů Sovětského svazu. Dokud HUAC kontrolovali Demokraté, tak se vyšetřování zaměřovalo proti lidem stojícím mimo vládu – na aktivistické skupiny, otevřené členy komunistické a socialistické strany, odboráře a Hollywood. Pro Republikány teď nastala lovecká sezóna zaměřená na vládní byrokracii.

Začátkem roku 1948 dal někdo HUACu tip na Whittakera Chamberse. Toho v březnu 1948 navštívili vyšetřovatelé na jeho farmě v Marylandu. Přišli s nabídkou, jestli by nechtěl být korunním svědkem slyšení, které se chystá na léto. Chambers na tuto nabídku odpověděl: Ne. Nechci se toho účastnit. Tuhle kapitolu svého života jsem už uzavřel. Navíc je to něco, o čem jsem neřekl svému zaměstnavateli v Time. Všichni sice vědí, že jsem byl otevřeně komunistou, ale nevědí o mé práci pro komunistické podzemí a tohle odhalení by mě mohlo stát moje místo. A svou pozici v Time využívám k tomu, abych bojoval proti komunismu, takže to není jen o penězích. Tak mě z toho prosím vynechte.

A vyšetřovatelé HUACu řekli: dobrá. Vynecháme vás z toho. A jeden z vyšetřovatelů si s Chambersem musel vyměnit významné pohledy, protože to byl Benjamin Mendel – bývalý komunista, který v roce 1925 Chamberse přijímal do strany a vystavoval mu jeho stranickou legitimaci.

Mnohá slyšení HUACu byla podobnými setkáními starých soudruhů, kteří po letech stanuli na opačných stranách barikády.

HUAC si tedy jako korunní svědkyni vybral Elizabeth Bentleyovou. Ta fungovala v komunistickém podzemí od roku 1935 a byla kurýrem pro špionážní síť ve Washingtonu ve čtyřicátých letech. Vypovídala před HUACem 31. července 1948. Některá jména, které uvedla, se shodovala se jmény, která Chambers jmenoval Berlemu a FBI. Nemluvila ten den o Hissovi, ale uvedla přibližně sedmdesát jiných jmen.

Toto bylo poprvé, kdy americká veřejnost měla od někoho možnost slyšet: existovala zde síť sovětských špionů, já jsem byla její součástí, tohle jsem dělala a tohle jsou další lidé, kteří byli také součástí. Protože Bentleyová vypadala v některých částech své výpovědi poněkud nejistá, tak si HUAC řekl, že by bylo dobré mít ještě dalšího svědka, který by její výpověď mohl potvrdit.

Druhého srpna odpoledne přinesl nečekaně kongresový zřízenec předvolání Chambersovi přímo do jeho kanceláře v New Yorku. Zítra dopoledne bude stát před výborem a svědčit.

Záznamy HUAC jsou v tomto ohledu unikátním materiálem. V době, kdy došlo na soudy, již obě strany svoje příběhy odvyprávěly mnohokrát dokola a měly možnost je uhladit a vypilovat. První výpovědi před HUACem byly spontánní a času na přípravu bylo minimum. Byla řečena řada lží, ale také mnoho bolestivé pravdy.

Chambers tedy vystoupil 3. srpna v 11 hodin dopoledne na lavici svědků a na úvod přečetl prohlášení, které si připravil po cestě z New Yorku do Washingtonu. Řekl v něm, že před deseti lety předal Adolfu Berlemu informace o tajné komunistické organizaci v této zemi. A nakolik je mu známo, tak vláda s touto informací nic neudělala. Popsal Wareho skupinu jako buňku složenou z mladých úředníků v těch nejnižších vládních pozicích na počátku New Dealu. Řekl, že jejím účelem byla infiltrace vlády, nikoliv nutně špionáž v krátkém období. Kdybyste přišli na některé z jejích setkání, tak byste si mysleli, že jde zkrátka o marxistickou studijní skupinu. Ale všichni členové byli tajnými příslušníky komunistické strany a eventuálně odhodlanými podílet se na špionáži. Chambers uvedl sedm jmen. Čtvrté jméno bylo Alger Hiss. Chambers nekladl na toto jméno žádný speciální důraz, nemluvil o něm víc než o ostatních a ani ve svém prohlášení nenaznačoval, že by ho s Algerem Hissem pojilo nějaké výjimečné pouto. Netvrdil nic definitivního o špionážní činnosti kohokoliv z jmenovaných. Mluvil výlučně o Americké komunistické straně a pomlčel o jakýchkoliv kontaktech do Ruska. Svoje úvodní prohlášení zakončil takto:

„Neloajalita [k vlastní zemi] je základní princip pro všechny členy komunistické strany. Komunistická strana existuje výlučně za účelem, aby ve vhodný okamžik svrhla stávající režim jakýmikoliv prostředky. Všichni její členové, už tím, že jsou členy, dávají najevo své odhodlání sloužit tomuto účelu. Je to deset let, co jsem se rozešel s komunistickou stranou. Během té doby jsem se snažil žít produktivní a bohabojný život. Zároveň jsem se snažil bojovat s komunismem činem i psaným slovem. Jsem hrdý na to, že mohu vystoupit před tímto výborem. Publicita spojená s tímto vystoupením nepochybně vrhne stín na moje úsilí zapadnout do komunity svobodných lidí. Ale to je malou cenou za to, pokud moje svědectví pomůže Americké veřejnosti konečně rozpoznat, že zde existuje tajná, zlovolná a nesmírně silná moc, která neúnavně pracuje na jejich zotročení.“

Zde je vidět spisovatelova láska k románovému melodramatu. Po několika větách, které jsou faktické a uvěřitelné, přicházejí v Chambersově stylu bubny a činely.

Otázky během slyšení pokládal především hlavní vyšetřovatel komise Robert Stripling. Stripling byl demokrat z Texasu, chráněnec předchozího demokratického předsedy komise Martina Diese. Stripling měl v té době už Washingtonu plné zuby a měl podanou rezignaci, která měla nabýt platnosti 31. 12. 1948. Chtěl jít zpátky do Texasu a vydělat peníze v ropném podnikání, což se mu také podařilo. Stal se před tím ovšem jednou z hlavních postav v první fázi Hissova případu. Právě Striplingovy otázky, respektive Chambersovy odpovědi na tyto otázky, poprvé začaly přesouvat ohnisko pozornosti k Hissově roli.

Stripling: „Když jste opustil komunistickou stranu, kontaktoval jste někoho z těchto sedmi, abyste ho přesvědčil, aby komunistickou stranu opustil také?“

Chambers: „Jediný z těch lidí, kterého jsem kontaktoval, byl Alger Hiss. Jednou večer jsem zariskoval a přišel k němu domů. Jeho manželka – také členka strany – mě pustila dovnitř. Hiss se dostavil krátce poté. Mluvili jsme spolu a já jsem se ho snažil přesvědčit, aby opustil komunistickou stranu. Plakal, když jsme se loučili. Ale absolutně odmítl opustit stranu.“

McDowell (R-Pennsylvania): „Plakal?“

Chambers: „Ano, plakal. S Hissem jsme si byli blízcí.“

Mundt (R-Jižní Dakota): „Řekl vám nějaký důvod, proč nechce stranu opustit?“

Chambers: „Držel se zkrátka stranické linie.“

Chambers jmenoval jako člena Wareho skupiny také Donalda Hisse, mladšího bratra Algera a v té době partnera v právní firmě Deana Achesona, která se dnes jmenuje Covington and Burling.  Chambers svědčil o tom, že na setkáních Wareho skupiny někdo vždy vybral stranické příspěvky a předal mu pak obálku s penězi. Slibnější členové skupiny nebyli podle něho žádáni, aby se stali zdroji informací. Neměli ohrožovat svůj kariérní vzestup, ale dostat se na významná místa, odkud by mohli ovlivňovat politiku ve prospěch Sovětského svazu.

Chambersovo svědectví trvalo přibližně hodinu a naplnilo ty nejdivočejší sny HUACu. HUAC zažil svůj díl různých pochybných obvinění, která poškodila jeho reputaci, a v Chambersovi našel přesně to, co hledal. Nebyl to typ svědka, o kterém před tím nikdo nic neslyšel a který by si chtěl urvat svých pět minut slávy a smlouvu na knihu. Byl nepochybně jak členem komunistické strany od půli dvacátých let, který byl podepsán pod tehdejším stranickým tiskem, tak nyní dlouhodobě zavedeným redaktorem jednoho z nejvýznamnějších periodik v zemi. Zde byl výmluvný člověk, který pronášel konkrétní a faktická obvinění. A jedním z tajných komunistů, které jmenoval, byl Alger Hiss - personifikace vládnoucí třídy Rooseveltova režimu „nejlepších a nejchytřejších.“ Zároveň ten poslední, do kterého byste řekli, že je sovětským špionem.

Chambersova výpověď a fotografie ze slyšení byly na předních stranách všech novin v zemi. Ale radost HUACu měla krátké trvání. 48 hodin poté, co Chambers opustil lavici svědků, přišel telegram od Algera Hisse.

„Skrze tisk se dostalo mojí pozornosti tvrzením o mojí osobě, která před vaší komisí pronesl jistý Whittaker Chambers. Neznám pana Chamberse a, pokud jsem si vědom, tak jsem ho v životě neviděl. Neexistuje žádný faktický základ pro jeho tvrzení. Ocenil bych možnost stanout před vaší komisí a učinit zde výpověď formálně a pod přísahou.“

Jak napsal profesor Irwing Younger z Cornell Law School, člověk si dokáže představit proudy studeného potu, který vyrašil na čelech členů HUACu, když tento telegram četli.

Seriál od Vladimíra Krupy. 

Na další díl se můžete těšit již za týden.