Případ Algera Hisse (7. díl - Druhá Hissova výpověď)

Mises.cz: 31. března 2022, Vladimír Krupa, komentářů: 0

V pondělí 16. srpna ve dvě hodiny odpoledne se podvýbor HUACu sešel na tajném slyšení ve Washingtonu, aby vyslechli Algera Hisse. Když se Hiss dostavil, tak nevykazoval nic z toho klidu a dobré vůle, které dával najevo během svého prvního veřejného vystoupení. Byl rozčílený z toho, že ho pozvali, a že zkrátka neakceptovali jeho slovo proti Chambersově.

Prohlásil: „Neznám nikoho jménem Carl, který by mohl být jen vzdáleně spojen se svědectvím, které pan Chambers poskytnul.“

Stále odmítal definitivně identifikovat Chamberse jako někoho, koho by znal pod jménem Carl nebo jakýmkoliv jiným jménem. Stripling mu tedy řekl:

„Pan Chambers seděl na tom samém místě, co sedíte vy a mluvil o všech těch detailech z vašeho života několik hodin. Buď z nějakého důvodu si váš život někde nastudoval do těch nejmenších detailů, nebo vás zná.“

Hiss si stěžoval, že četl v novinách, že Nixon se stal přítelem Chamberse a dokonce strávil víkend a Chambersově farmě. Nixon na to řekl: „Pane Hissi, mohu vás ubezpečit, že jsem s panem Chambersem nikdy nestrávil noc.“

Nyní se najednou Hissův příběh začal měnit. Opustil pozici „kdo je ten Chambers?“ kterou doposud zastával a začal dávat dohromady druhý příběh, kterého se poté držel až do své smrti. V tomto slyšení HUACu ho pouze zhruba načrtnul a daleko podrobnější verzi poté vypověděl před soudem. Abychom ušetřili čas, můžeme přeskočit rovnou k oné finální verzi.

Existoval člověk, kterého jsem před lety znal a který může mít něco společného s celou touhle noční můrou. Někdy v roce 1934, nebo to bylo až 1935, když jsem byl poradcem senátního výboru vyšetřujícího zbrojní průmysl, tak částí mojí práce bylo poskytovat rozhovory novinářům. Jednoho dne do mé kanceláře přišel člověk, který se představil jako George Crosley. Tvrdil o sobě, že je novinář na volné noze a píše sérii článků o práci mého výboru, které chce prodat velkému časopisu. Součástí mé práce bylo jednat s těmito lidmi, takže jsem s ním mluvil. Očividně nebyl nijak zvlášť finančně úspěšný. 

Na jaře 1935, po několika měsících této pracovní známosti, jsem ho vzal na oběd do místa nedaleko kanceláří Senátu. Tam jsme mluvili i o osobních věcech. Crosley řekl, že bydlí v New Yorku se svou manželkou a dcerkou a hledá si na léto něco ve Washingtonu, aby se mohl plně věnovat svým článkům. Tohle je váš šťastný den – řekl jsem mu. Já jsem se se svou manželkou zrovna vystěhoval z bytu, který máme pronajatý a přestěhovali jsme se do domu. Nájemní smlouva nám ale poběží ještě několik měsíců, takže vás můžeme vzít do podnájmu jen za náklady. A to bude na čtyři měsíce – od června do září, možná do října 1935. Dům, do kterého jsme se přestěhovali, je plně vybavený, takže vám můžeme v bytě nechat i něco z nábytku.

Pak Crosley řekl, že by chtěl někde sehnat automobil na ježdění po Washingtonu. A já jsem řekl: tohle je skutečně váš šťastný den. Zrovna jsme si s manželkou pořídili nové auto – Plymouth sedan 1935 – ale stále jsme měli našeho starého Forda. Ten byl v takovém stavu, že by neměl téměř žádnou hodnotu při prodeji. Měl jen sentimentální hodnotu pro nás, protože to byl automobil našich námluv. Nechtěli jsme ho prodat, ale jen by stál venku na chodníku a chytal rez. Takže jsem ho zdarma přidal k podnájmu.

Přesná slova Algera Hisse výboru byla: „Prodal jsem mu automobil. Měl jsem starého Forda, kterého jsem přihodil k podnájmu, abych se ho zbavil. Myslím, že jsem ho jen předal. Byl to model A ze začátku výroby s vystrčeným zadním kufrem.“

Crosley dohodu přijal. Den před tím, než se měl stěhovat z New Yorku u nás zazvonil telefon a v něm se ozval Crosley. Rozrušeně vyprávěl, že se něco stalo se stěhovací firmou, co mu měla převézt věci z New Yorku do Washingtonu a co má dělat, když už počítal s tím, že ve Washingtonu bude od zítřka pracovat. Tak jsme mu řekli – uklidněte se pane Crosley. Zůstanete s rodinou několik dní u nás, než si seženete novou stěhovací firmu. A to se stalo. Crosleyovi u nás několik dní bydleli – stalo se to před dvanácti lety, tak nechtějte vědět přesně jak dlouho. Déle než dva dny a méně než týden. A během těch dní jsme společně mluvili o věcech, o kterých se mluví za těchto okolností. Tenhle chlap Crosley byl fascinující charakter. Byl snad všude, dělal všechno a jakýkoliv příběh dokázal přebít vlastním příběhem. Po několika dnech jejich věci dorazily do bytu a oni se tam od nás přesunuli.

Z Crosleyho se nakonec vyklubal obyčejný povaleč. Zaplatil mi jen maličkou část z nájemného, co mi dlužil. Vymámil ze mě ještě několik drobných půjček – pět dolarů tam, deset dolarů támhle – nikdy mi z toho nic nesplatil. Vždycky byl těsně před tím, než prodá své články, ale nikdy k tomu nedošlo. Když mu vypršel podnájem, tak se odstěhoval a to bylo všechno.

Ještě se čas od času objevoval v mojí kanceláři a mluvili jsme o práci Nyeova výboru. A pak jsem ho viděl ještě jednou. Bylo to velmi podivné setkání. Někdy na podzim 1935 (Hiss později tento údaj opravil na 1936) jsme seděli u večeře. Byl tmavý deštivý večer. Otevřel jsem dveře, tam stál Crosley a v náručí držel koberec, který mi podal. Řekl, že je to dar od bohatého mecenáše, který mi má předat a pak zmizel do noci. Řekl jsem si, že to má být náhrada za jeho dluh na nájemném. Ten koberec je pořád u nás doma.

Pak mi ještě v létě 1936 volal do kanceláře a chtěl ode mě další půjčku. Tak jsem mu řekl, že je pijavice a od začátku byl a aby mě už nechal na pokoji. 

Tohle, co vyprávěl Hiss podvýboru HUACu, velké porotě, dvěma soudním porotám a až do konce života každému, kdo ho byl ochoten poslouchat, byl celý příběh George Crosleyho. 

Možná tedy člověk, co krátce pronikl do mého života před dvanácti lety a byl mým povalečským podnájemníkem, se nyní stal seniorním redaktorem časopisu Time pod jménem Whittaker Chambers a znovu se objevil, aby pronášel tahle bláznivá obvinění. Jaké k tomu má důvody? To je otázka pro psychiatra. Žádný normální člověk by si nepěstoval takovou zášť, jako Chambers-Crosley, pokud tedy Chambers je Crosley.

Hiss poskytl popis Crosleyho a jeho manželky a detail, který nejvíce zdůraznil bylo, že Crosley měl velmi zkažené zuby.

Reakce podvýboru HUACu na tento příběh byla očividně čím dál skeptičtější. Výslech vedl především kongresman Edward Hébert. Hébert byl Demokrat – Hissova strana – z New Orleans, což bylo na tehdejší poměry tolerantní místo, takže z trojice členů podvýboru měl nejvíce důvodů stranit Hissovi.

Hébert: „Řeknu vám přesně to, co jsem řekl panu Chambersovi, a bude to v záznamu. Buď lžete vy nebo pan Chambers.“

Hiss: „To je očividné.“

Hébert: „A ten, který lže, je jedním z největších herců, kterého Amerika kdy měla. Nedospěl jsem ještě k definitivnímu závěru, který z vás to je. Stojíte si za tím, co pokládáte za své právo a proti tomu nemám námitek. Ale jestli nám budete nápomocen – a pokud mohu říct, kdybych byl ve vaší pozici, tak bych byl tak nápomocen, jak je to jen možné, protože tohle by byl ten nejfantastičtější příběh nepodloženého obvinění. Jaký motiv by Chambers mohl mít? Vy jste ve zlé pozici, ale nemyslíte si, že pan Chambers by zničil svou kariéru u magazínu Time, kdyby se ukázalo, že je lhář?“

Hiss: „Očividně to, že je Chambers přiznaným komunistou a zrádcem své země se vám nezdá skvrnou na jeho pověsti. Omlouvám se, ale pro mě je obtížné se ovládnout, když mi vy pane Héberte jen tak mimochodem říkáte, že když slyšíte toho člověka a slyšíte mě, tak nedokážete posoudit který z nás říká pravdu. Nemyslím si, že soudce by měl mít problém rozhodnout o důvěryhodnosti svědků na tomto základě.“

Hébert: „Fakt, že pan Chambers je přiznaný zrádce a člen komunistické strany nemá žádný dopad na to, jestli jsou údajná fakta, která nám předal…“

Hiss (skočí mu do řeči): „Nemá žádný dopad na jeho důvěryhodnost?“

Hébert: „Ne. Uvědomuji si, pane Hissi, že moje zkušenosti se poněkud liší od vašich. Já se vyznám především v policejní práci a znám práci se zločinem. Když mi ukážete úspěšný policejní sbor, tak vám ukážu sbor, který má v podsvětí dobré informátory. Potřebujeme lidi jako je Chambers nebo paní Bentleyová, kteří přeběhnou a informují nás. Nepřipisuji panu Chambersovi žádné zásluhy za jeho předchozí život. Doufám, že se změnil. Někteří z největších světců v dějinách byli velkými hříšníky, než se stali světci. Zbavíte je jejich svátosti kvůli předchozímu životu? Nestarám se o to, kdo mi dá fakta, jestli je to zloděj, lhář nebo vrah, pokud jsou to dobrá fakta. To je to, co nás zajímá.“

Pak se Nixon se Striplingem začali vyptávat na detaily z Hissova života.

Hiss poskytl jména kuchařek a služebných, které měli v dané době. Stripling se pak zeptal na automobil:

„Jaké měl ten Ford model A stěrače?“

Hiss: „Museli se ovládat ručně, pokud si pamatuji.“

Nixon: „Jaké přezdívky jste s manželkou používali?“

Hiss: „Já jsem manželce říkal Prossy, ona mi říkala jednu dobu Hill a potom Hilly.“

Nixon: „Ještě jiné přezdívky?“

Hiss: „Říkala mi Hill a Hilly a já jí Pross nebo Prossy. Nepamatuji si jiné přezdívky.“

Nixon: „Nikdy jste jí neříkal Dilly?“

Hiss: „Ne.“

Nixon: „Kde jste trávili dovolené?“

Hiss: „Náš syn na skautském táboře na východním pobřeží v Marylandu. Část mé rodiny pochází z těch míst. Myslím, že dvě léta jsme v té době trávili v Chestertownu v Marylandu.“

Nixon: „Měli jste nějaké domácí mazlíčky?“

Hiss: „Ano, měli jsme hnědého kokršpaněla, už z doby, než jsme se přestěhovali do Washingtonu. Ten s námi byl celou tu dobu.“

Nixon: „Jaké máte koníčky, pane Hissi?“

Hiss: „Tenis a amatérskou ornitologii.“  

McDovel: „Ach tak. Zahlédl jste tu někdy lesňáčka zlatého?“

Hiss (nadšeně): „Ano, právě tady u Potomacu. Vrací se sem a hnízdí v okolních bažinách. Krásná žlutá hlava. Nádherní ptáci.“

Nixon položil další otázku po několikavteřinovém tichu. Hiss dále vypovídal, že peníze na vzdělání jeho nevlastního syna dává jeho biologický otec. Jako chlapec si přivydělával rozvážením pramenité vody v Baltimoru. Jednou vezl v autě Crosleyho z Washingtonu do New Yorku. Slyšení se pak chýlilo ke svému konci.

Stripling: „Snažím se pochopit, proč by člověk předstoupil před výbor Kongresu, kdy se uplatňují tresty za křivou výpověď a vymyslel si příběh, o kterém ví, že bude ověřován v každém drobném detailu. A pak jsou předvoláváni lidé, o kterých víme, že byli komunisty a ti se odvolávají na pátý dodatek, když jsou dotázáni na své členství ve straně. Z vaší výpovědi by člověk nabyl dojmu, že jste byl naprosto vzdálený všem komunistickým kruhům a nikdy se neznal s nikým, kdo by mohl být podezřelý, že byl komunistou.“

Pak se Hiss zeptal znovu, kdy bude moci vidět živého Chamberse, aby s jistotou mohl říct, jestli to byl Crosley. Nixon mu odpověděl, že za devět dní na slyšení HUACu, kde on a Chambers stanou tváří v tvář. Nabídl Hissovi veřejné nebo tajné jednání a Hiss si vybral veřejné. S tím bylo slyšení ukončeno.

Nixonovi ovšem všechno řečené stále vrtalo hlavou. Téže noci, dvě hodiny po půlnoci, telefonoval Striplingovi. K čertu s těmi devíti dny. Hiss očividně lže. Jeho příběh s Crosleym je výmysl. Zjistil, že mu neprojde kompletní zapření toho, že se s Chambersem znali. Musel tak přijít s něčím, aby vysvětlil, jak může Chambers vědět všechny detaily z jeho života, aniž by se přiznal k tomu, že byl komunista. Nechci mu dát dalších devět dní na to, aby mohl svůj příběh přizpůsobovat důkazům. Konfrontujeme je navzájem co nejdříve a v tajnosti, aniž budou dopředu o něčem vědět. Takže ještě dnes.

Seriál od Vladimíra Krupy.

Na další díl se můžete těšit již za týden.