Problém volného času v Ekonomii dobra a zla

Mises.cz: 29. února 2012, HynekRk, komentářů: 18

Kniha „Ekonomie dobra a zla“ od ekonoma Tomáše Sedláčka se stala bestsellerem. V nedávné době se dočkala i anglického vydání. Kniha je psána jazykem přístupným pro široký okruh čtenářů a používá často neotřelá přirovnání. Je to jistě úspěšná kniha. Přesto se domnívám, že je v některých směrech diskutabilní. Tím však netvrdím, že je tomu tak ve všech směrech.

Gilgameš a vzácnost času

Vlastní Sedláčkův výklad začíná eposem o Gilgamešovi, sumerském hrdinovi a královi sumerského města Uruku. Tento se jal kolem svého města vystavět zeď, jež neměla mít obdoby. Výkon svých poddaných se Gilgameš snažil zvýšit delší pracovní dobou. Poddaným dokonce bránil ve styku s jejich ženami a dětmi. Toto opatření mělo za následek stížnosti nebohých poddaných na Gilgameše u sumerských bohů. T. Sedláček má za to, že tento legendární a starobylý příběh má svůj odraz i v dnešní době: „I dnes často žijeme v Gilgamešově představě, že lidské vztahy - tedy sama lidskost - jdou na úkor pracovního nasazení, že by lidé byli výkonnější, kdyby neztráceli svůj čas a energii neproduktivními záležitostmi.“ [1] Jak je z tohoto příběhu patrné, tak volný čas byl pro poddané vzácný a byl předmětem jejich jednání. Čas strávený poddanými na stavbě zdi byl pak vzácný pro krále Gilgameše a byl předmětem jeho (násilného) jednání. Ekonom M. N. Rothbard napsal, že člověk není nesmrtelný, a tím pádem je jeho čas na zemi omezený. Lidský čas je vždy vzácný [2]. Pokud je lidský čas vzácný a je předmětem lidského jednání, je nutně jeho užívání (konzumace) spojeno s mezním užitkem a hodnotovými škálami. S časem musí člověk hospodařit a přidělovat ho jednotlivým aktivitám (k tomu slouží hodnotová škála). V Gilgamešově případě jsou těmito aktivitami výstavba obranné zdi (zde je čas jakožto de facto jeden z výrobních faktorů oceňován na základě mezního užitku, který plyne z mezního užitku postavené obranné zdi) a volný čas (de facto zde jde o mezní užitek z volnočasových aktivit). Pokud mi v daný okamžik třeba plyne větší mezní užitek z času použitého na výstavbu obranné zdi a z volného času stráveného s rodinou mi plyne menší mezní užitek (větší a menší je míněno pouze v ordinálním smyslu) - tj. mezní užitek z prvně zmíněné aktivity mi leží na hodnotové škále výše než mezní užitek ze druhé zmíněné aktivity, pak svůj čas věnuji budování zdi. A naopak. Autorem zde zvolený příklad z eposu o Gilgamešovi jasně ukazuje vzácnost lidského času, a to včetně vzácnosti volného času. Potud tedy není sporu.

Šabat a „neužitečný“ odpočinek

Na straně 63 však T. Sedláček rozebírá případ židovského šabatu (soboty), který není nezbytným odpočinkem: „Sobota nebyla ustanovena proto, aby se zvyšovala efektivita. Šlo o skutečný ontologický odpočinek, který následuje vzoru odpočinutí Hospodina sedmého dne stvoření… Přeloženo do ekonomického jazyka: smyslem utility není ji neustále zvyšovat, ale spočinout v užitku stávajícím.“ Z tohoto se dá usuzovat, že trávení volného času (respektive provozování volnočasových aktivit) není spojeno s žádným mezním užitkem (tudíž tato nová aktivita nám nepřináší žádný užitek). A to i přesto, že na stejné stránce autor píše, že Hospodin, který byl vzorem pro šabat: „...neodpočíval kvůli únavě či regeneraci sil, ale kvůli tomu, že dokonal, že si užíval [sic!, pozn. autora], vychutnával stvoření.“ [3] Na straně 201 autor píše, že slabinou (mezního) užitku je to, že v ekonomii nelze kontemplovat (přejímat, rozjímat, meditovat) a homo oeconomicus není ani schopen si uvědomit úroveň svého užitku. Tu má pak pozorovat či cítit pouze tehdy, pokud se mu užitek mění (zejména pokud se snižuje). Dále dle autora: ekonomie, která má být vědou o maximalizaci užitku nikdy nehovoří o spočinutí a umění reflexe [4]. Autor zde také rozebírá různé definice užitku, aby došel k závěru, že užitek lze definovat jako: „Jedinec dělá to, co chce dělat.“ [5]

Problémy

Dříve než přikročíme k rozporu mezi eposem o králi Gilgamešovi a příkladem o šabatu, je nutné poukázat na několik Sedláčkových nepřesností. Sedláčkova závěrečná definice užitku je příliš široká (anebo není dostatečně objasněna). Každý jedinec chce dýchat vzduch, proto provozuje (dělá) dýchání. Dýchatelný vzduch je však ve většině případů z pohledu lidských potřeb k dispozici v neomezeném množství. Není vzácný a není prostředkem k naplňování cílů [6]. Není s ním tak spojen žádný mezní užitek a není předmětem srovnávání na hodnotových škálách. Zmíněný M. N. Rothbard považoval vzduch „pouze“ za všeobecnou podmínku lidského jednání a blahobytu [7]. Dejme však tomu, že Sedláček neměl při rozboru definice užitku nevědomé jednání na mysli (viz dále).

Tvrzení, že ekonomie nehovoří o spočinutí a umění reflexe - tj. o volném čase - je odvážné tvrzení. Ekonomie pracuje s volným časem (volný čas je částí duševního příjmu člověka). Pro příklad z rakouské ekonomické školy lze uvést strany 27 až 30 z výše citovaného Rothbardova díla [8]. Je nemožné analyzovat správně například důsledky sociálních dávek na jednání lidí a nevzít přitom do úvahy mezní užitek plynoucí z jednotky volného času (volnočasových aktivit) atd.

Co se týká uvědomění úrovně vlastního mezního užitku, tak nemusí být pravdou, že je nutně žádoucí a nutné dlouho kontemplovat (přemítat). Ohledně mezního užitku jednotek vzácných statků, které člověk užívá (konzumuje) často, lze předpokládat vlivem opakování velmi rychlé uvědomění vlastního mezního užitku z těchto statků (až do bezděčné volby). V tom nám výrazně pomáhá (zkracuje potřebný čas) srovnání ex post mezního užitku s dříve předpokládaným ex ante mezním užitkem [9]. O mezním užitku oběda pravidelně konzumovaného v polední pauze mohu (ne nutně) přemýšlet pár sekund. O mezním užitku z nového auta mohu přemýšlet celé dny. Samozřejmě pokud je lidský čas vzácný, bude rozhodování (uvědomování) určeno jen omezené množství lidského času. Je také otázkou, zda v tomto bodě nevnáší do ekonomie T. Sedláček vlastní hodnotové soudy, které spočívají v tom, že je dobré delší dobu přemítat nad úrovní svých mezních užitků, že je dobré spočinout. Co je však špatného na tom, že člověk chce přemítat kratší dobu a spočívat málo? V mnoha věcech jsme odlišní a budeme těmto aktivitám věnovat odlišné množství našeho vzácného času. Potřebujeme vzácný čas i na jiné užitečné aktivity. Mimo jiné i aktivity, které nám umožňují právě to, že si vůbec můžeme užívat volného času – třeba že jsme si vydělali předem na nájem a jídlo. Pokud bychom například někoho nutili násilím (tím netvrdím, že autor knihy podporuje v tomto ohledu použití násilí!) přemítat a spočinout déle, zcela jistě snížíme jeho užitek a připravíme ho o jeho spokojenost. Je pravdou, že člověk je schopen reflexivního chování na přicházející stimuly a také bezděčné volby, to však není vědomé chování – tj. uvědomnění si (mezního) užitku, které má T. Sedláček na mysli [10].

To však není všechno, T. Sedláček píše, že: „…homo oeconomicus není ani schopen si uvědomit úroveň svého užitku. Tu pozoruje, cítí … pouze tehdy, když se mu užitek mění, a zejména pokud se snižuje.“ [11] Každé lidské jednání probíhá v čase, a má tak nutně svůj počátek a konec. Pokud si nejsem schopen na počátku uvědomit svůj ex ante mezní užitek například z předpokládané konzumace koláče (pro příklad koláčem utiším svůj hlad) a na konci svůj ex post užitek ze snězení tohoto koláče (koláčem jsem utišil svůj hlad), tak si nejsem schopen uvědomit (cítit) ani uvedenou změnu mezního užitku (uspokojení dané potřeby: koláčem tiším svůj hlad). „Pohybuji“ se od nikud nikam a nemůžu ani cítit, zda se má pozice konzumací koláče zlepšila nebo zhoršila. Dokonce se ani „nepohybuji“, protože nemůžu ani srovnat úroveň mezního užitku (ordinálně na hodnotové škále) jednotky peněz s předpokládanou úrovní mezního užitku koláče na hodnotové škále, a tudíž se ani nemůžu pro nic rozhodnout – tj. nejednám. [12]

Rozpornost příkladu s králem Gilgamešem a příkladu se šabatem

Vraťme se však k příkladu s králem Gilgamešem a příkladu se šabatem. Příklad se šabatem - ontologickým odpočinkem - je případem, kdy dle T. Sedláčka: „…smyslem utility není ji neustále zvyšovat ale spočinout v užitku stávajícím.“ [13] Jinými slovy s aktivitou volný čas není spojen žádný mezní užitek. Volný čas tedy nemůže být vzácný, není předmětem srovnávání na hodnotových škálách, a není tudíž předmětem lidského jednání. Náš svět je nemožné představit si bez existence času, a proto by čas v takovém případě nebyl v pozici železné rudy v době kamenné. Místo toho by byl v pozici všeobecné podmínky lidského jednání a blahobytu (podobně jako vzduch – viz výše). Pak by z pohledu lidských potřeb bylo volného času neomezené množství. Neomezené množství volného času by pak znamenalo i neomezené množství lidského času (v extrémním případě de facto i nesmrtelnost – po které mimochodem toužil král Gilgameš). Volný čas je však v realitě vzácný a vzácný je i v příběhu o králi Gilgamešovi. V tomto příběhu si poddaní stěžují sumerským bohům právě proto, že jim Gilgameš bránil v užívání si vzácného volného času (nikoliv času na nutný odpočinek [14])! Podobně byl vzácný volný čas pro židy, kteří potřebovali volný čas, aby mohli přemítat, užívat si a vychutnávat (viz činnosti Hospodina výše). Poněvadž pro ně byly tyto aktivity dosti důležité, tak se rozhodli na ně alokovat část svého vzácného lidského času. Ovšem jenom část, protože by pak židům lidský čas chyběl na jiné aktivity. Náklady obětované příležitosti na dvou-, tří- nebo čtyřdenní šabat by již byly pro židy příliš vysoké [15]. Kdyby pak přemítání, užívání si a vychutnávání (volný čas) nebyly pro židy vůbec důležité, použili by svůj lidský čas zcela na jiné aktivity a žádný šabat by neexistoval. Někdo by mohl namítnout, že občas a dočasně není volný čas vzácný – například tehdy, když se nudíme a nemáme, jak se říká, do čeho píchnout. Volný čas je však podmnožinou lidského času (lidský čas může být alokován na volnočasové aktivity - viz výše), který je vždy vzácný. Musí být tedy sám vzácný. To, že se nudíme, je naše volba, kdy nám z nudy plyne větší – byť nepatrný - mezní užitek než z alokování vzácného lidského času do jiných aktivit. Z těchto aktivit nám totiž plyne ještě menší mezní užitek než z nudění. Například výsledek z mé práce na zahradě anebo z uklizení veřejného chodníku má pro mne tak malou hodnotu, že je lepší se dvě hodiny nudit. Nicméně i tak epos o králi Gilgamešovi a povídání o šabatu nebyly případem nudy.

Představme si však, že má T. Sedláček pravdu a výše uvedená tvrzení o volném čase nejsou platné. Volný čas není vzácný a nepojí se s ním žádný mezní užitek. Předpokládejme také, že každý umí kontemplovat (přemítat) – tj. spočívat ve stávajícím (ex post) užitku, který lidé získali z předešlých aktivit (s konzumací volného času není spojen žádný mezní užitek). Pak by Gilgamešovo donucení v ničem nesnižovalo užitek jeho poddaných [16]. Poddaní by si nestěžovali sumerským bohům. Epos o Gilgamešovi by ani nevznikl. Tato situace by se dala přirovnat k situaci, kdy by nějaký pánbůh vytvořil další miliardu lidí, a ti by začali dýchat, ale na vzácnosti dýchatelného vzduchu pro celé lidské pokolení by to stejně nemělo žádný vliv. Z toho však plyne, že by minimálně neměl být tento epos zařazen do knihy, v které již je příklad o šabatu.

Domnívám se také, že zvolení příkladu s eposem o králi Gilgamešovi nebylo úplně nejšťastnější. Král Gilgameš byl tyran, který své lidi nutil pracovat déle, než chtěli [17]. Na svobodném trhu by se s nimi nejprve musel dohodnout a případně jim nabídnout za delší práci odměnu (předpokládám pro jednoduchost, že do určitého času by Gilgamešovi lidé pracovali zadarmo, protože mají zájem na své obraně, a že Gilgameš hradí vše ze svých peněz, které si poctivě dříve vydělal). Pro některé pracovníky by pak zboží a služby, které si mohou za tuto dodatečnou odměnu koupit, byly natolik lákavé, že by obětovali část svého volného času (volnočasových aktivit) - tj. mezní užitek z dodatečné odměny by u těchto zaměstnanců ležel na hodnotové škále výše než mezní užitek z odebrané jednotky volného času. Pak by bylo ještě jasnější, že pro lidi je volný čas vzácný, je předmětem jejich jednání a je spojený s mezním užitkem.

Závěr

Ekonomové často používají pro objasnění svých teorií a tvrzení ilustrativní příklady. Doposud však bylo zvykem, že tyto příklady byly v souladu s danou teorií nebo tvrzením. To se v „Ekonomii dobra a zla“ úplně nepovedlo. Dle mého názoru je kniha T. Sedláčka spíše jistým apelem na morálku – vědomé spočívání, uskrovnění a kontemplace (přemítání) je dobrá. [18] To může být pravda, ale k čemu je nám pak v tomto směru ekonomie? Ta by měla být hodnotově neutrální.

Autor děkuje panu Lukáši Dvořákovi za připomínky.

[1] Sedláček, s. 23-4
[2] Rothbard-Zásady, s. 3 nebo 8-9
[3] Ibid, s. 63, Otázkou mimo téma je, jaký původ má šabat. Jak a z jakých tradic se do Starého zákona dostal? Neobsahuje Starý zákon ve skutečnosti i celou řadu praktických-užitečných (viděno tehdejšími očima) rad? Odpověď však není možné získat.
[4] Ibid, s. 201
[5] Ibid, s. 201
[6] Rothbard-Zásady, s. 3
[7] Ibid, s. 3, Používá se i termín volný statek.
[8] Ibid, s. 27 až 30
[9] Rothbard-Ekonomie, s. 96-8
[10] Sedláček, s. 201
[11] Ibid, s. 201
[12] Je nutné připomenout, že (mezní) užitek je uznáván víceméně téměř všemi ekonomickými směry a školami.
[13] Ibid, s. 63
[14] Ibid, s. 23-5
[15] To, že se šabatem mohlo a může být spojeno donucení některých lidí, pomíjíme.
[16] Přesněji: maximálně by jim byl snížen užitek díky nelibosti, která je s použitím donucení spojena.
[17] Ibid, s. 23-5
[18] Nicméně kniha má širší záběr. Čtenář zde najde například ekonomický rozbor Starého a Nového zákona, kritiku matematizace ekonomie, modelů apod.

Literatura:

1. Rothbard, M. N. Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institut 2001, ISBN 80-86389-10-3
2. Rothbard, M. N. Zásady ekonomie. Praha: Liberální institut 2005, ISBN 80-86389-27-8.
3. Sedláček, T. Ekonomie dobra a zla: Po stopách lidského tázání od Gilgameše po finančních krizi. Praha: 65.pole 2009, ISBN 978-80-903944-3-8.
4. Fialová, H. a Fiala, J. Ekonomický slovník s odborným výkladem česky a anglicky. Praha: A plus 2009, ISBN 978-80-903804-4-8.