Proč je psychiatrie pro slušného člověka nepřijatelná

Mises.cz: 03. července 2015, Kolektiv Mises.cz, komentářů: 8

Pro mises.cz napsal Szazsián

1.

Proč je psychiatrie pro slušného člověka neakceptovatelná? Protože psychiatři svévolně vězní a násilně "léčí" lidi. Nebo jinými slovy: protože psychiatři zacházejí s dospělými lidmi jako s nesvéprávnými, aniž by předtím dokázali, že skutečně nesvéprávní jsou.

Ale po pořádku. Psychiatři ospravedlňují "nedobrovolné" hospitalizace tak, že "nedobrovolně" hospitalizovaní jsou "duševně nemocní"- což znamená, že se psychiatři domnívají, že trpí chorobou mozku - a jsou "nebezpeční sobě nebo okolí". Takže zde máme dvě kritéria: chorobu mozku a nebezpečnost. "Nebezpečnost" je kritérium dosti vágní. Jsou zde nicméně jen dvě možnosti: buď "nebezpečný" porušil zákon, anebo ne. Pokud porušil zákon, měl by být potrestán podle zákona. Na to zde máme policii, soudy, věznice, zákonem stanovené tresty a vůbec právní řád. Pokud zákon neporušil, měl by ho stát nechat na pokoji. Kde je tady prostor pro psychiatrii? 

Třeba něco mění to druhé kritérium - choroba mozku. Měla by pro lidi s chorobou mozku platit nějaká zvláštní pravidla? Měli by takoví lidé být vystaveni jakémusi zvláštnímu zacházení?

Porovnejme, co se stane s "nebezpečným", který podle psychiatra trpí "duševní nemocí" (tedy chorobou mozku), a co se stane s "nebezpečným", který "duševní nemocí" netrpí. 

"Nebezpečný", který netrpí chorobou mozku, podstoupí policejní vyšetřování, soudní proces, případně trest. Vše podle zákona a na základě TOHO CO UDĚLAL (provedl). 

Přítomnost choroby mozku zákonný postup dramaticky mění. Pokud "nebezpečný" trpí - podle psychiatrů - chorobou mozku, nečeká ho nic z výše uvedeného. Místo toho je odvlečen do psychiatrické léčebny a tam je držen a násilně léčen tak dlouho, jak psychiatři uznají za vhodné. Přičemž to všechno se děje ZCELA NEZÁVISLE na tom, co "duševně nemocný" (údajně) PROVEDL: jediné na čem zřejmě záleží, je to, že trpí chorobou mozku. 

Vidíme, že psychiatři násilně hospitalizovaným upírají právo na řádný soudní proces, a že tedy násilně hospitalizovaní - tj. lidé údajně trpící chorobou mozku - mají MÉNĚ PRÁV než ostatní lidé. Není ale žádný důvod pro to, aby lidé s chorobou mozku měli MÉNĚ PRÁV než ostatní nemocní. A není žádný důvod pro to, aby nemocní lidé měli MÉNĚ PRÁV než lidé zdraví.

2.

Psychiatři pořád opakují, že "nedobrovolně" hospitalizovaní můžou být jenom ti z "duševně nemocných", kteří jsou "nebezpeční sobě nebo okolí" (1), (což není pravda, protože ta "nebezpečnost" násilně hospitalizovaných je úplně běžně banální nebo dokonce vymyšlená), jako by to snad "nedobrovolné" hospitalizace nějak legitimizovalo. Ale co se nám tím psychiatři snaží vsugerovat? Že by pro "nebezpečné" neměly platit zákony? Že by se s "nebezpečnými" nemělo jednat v souladu se zákonem na základě TOHO, CO UDĚLALI, ale v souladu s vůlí psychiatrů na základě toho, co podle psychiatrů POTŘEBUJÍ?

Ve skutečnosti právní řád stanovuje, jak zacházet s lidmi, kteří byli nějak nebezpeční druhým; zákonodárce tedy PŘEDPOKLÁDAL, že část populace bude někdy "nebezpečná", a tedy vláda zákona a právo na řádný soudní proces je tady zcela jasně TAKÉ PRO TY, kdo byli nějak nebezpeční. Prostě jestli z "být nebezpečný" něco vyplývá, tak je to "být potrestán podle zákona", nikoliv "ztratit všechna práva a stát se objektem svévolných intervencí státních zaměstnanců". Vidíme, že psychiatrická argumentace, že někomu, kdo byl nebezpečný druhým nebo sobě, můžou psychiatři - pokud ho považují za „duševně nemocného“- legitimně upřít právo na řádný soudní proces a zavřít ho na neurčitou dobu do psychiatrické nemocnice a násilně ho "léčit", VŮBEC NEDÁVÁ SMYSL. Přesto to psychiatři dělají.

Opakuji: I kdyby byla pravda, že psychiatři násilně hospitalizují jenom ty, kdo byli "nebezpeční" (což není), tj. i kdyby psychiatři omezili "nedobrovolné" hospitalizace jenom na lidi, kterým byla v řádném soudním procesu dokázána "nebezpečnost", znamenalo by to pouze zmenšení množiny lidí, které by psychiatři mohli legálně "nedobrovolně" hospitalizovat - ale "nedobrovolné" hospitalizace by byly úplně stejně nelegitimní, protože prostě není důvod, proč by "nebezpeční" měli být vyňati z vlády zákona.

Zbývá tedy druhé kritérium: choroba mozku. To ale také nijak neospravedlňuje to, že násilně hospitalizovaným psychiatři upírají právo na řádný soudní proces, nebo obecněji "právo na zacházení v souladu se zákonem". Měli by mít lidé s chorobou mozku MÉNĚ PRÁV než ostatní nemocní? A měli by mít nemocní MÉNĚ PRÁV než zdraví?

Méně práv než ostatní by ve svobodné společnosti mohli mít (či měli mít) lidé NESVÉPRÁVNÍ. Ale právě to - nesvéprávnost "nedobrovolně" hospitalizovaných psychiatři nijak nedokazují. A drtivá většina z "nedobrovolně" hospitalizovaných jistě nesvéprávná (podle jakýchkoliv rozumných kritérií) není. A jsme zase u toho: Psychiatři zacházejí s násilně hospitalizovanými, jako by tito měli mít MÉNĚ PRÁV než ostatní, tj. jako by byli NESVÉPRÁVNÍ, aniž by to předtím DOKÁZALI.

Můžeme to shrnout: Ani jedno z "kritérií" - ani "nebezpečnost", ani "duševní nemoc" (tj. choroba mozku) psychiatrické násilné hospitalizace nijak neospravedlňuje. Pokud si někdo myslí, že tato kritéria "nedobrovolné" hospitalizace ospravedlňují, je to proto, že chybně uvažuje, dokonce bych to nazval myšlenkovým zkratem (několikanásobným).

3.

Mohlo by se zdát, že základní absurditou "nedobrovolných" hospitalizací je to, že v takzvaně svobodných společnostech jsou lidé zavíráni ne na základě toho, co udělali, ale na základě toho, jací podle jakéhosi "psychiatra" JSOU a především to, že tento psychiatr o tom rozhoduje SVÉVOLNĚ: to jest "na základě svých dojmů". To je velká absurdita a ve srovnání s tímto působí jako "drobné vady" třeba to, že o odnětí svobody tedy nerozhoduje nezaujatý soudce, který v principu nemusí do vězení poslat nikoho, aniž by tak jakkoliv ohrozil svůj příjem a prestiž, ale psychiatr, který je zcela zjevně na násilném hospitalizování hmotně i existenciálně zainteresován, nebo to, že soudce má o "nedobrovolné" hospitalizace rozhodnout (rozuměj "podepsat rozhodnutí psychiatra") do sedmi dnů "ode dne, kdy došlo k omezení" ale "nedobrovolně" hospitalizovaný je násilně nadrogován víceméně okamžitě po dovlečení do PL, což je zjevné porušení presumpce neviny. Takových "chyb" je na "nedobrovolné" hospitalizaci víc.

V tomto textu jsem ale ukázal, že základní chyba "nedobrovolných" hospitalizací je ještě hlouběji, že chybná a neobhajitelná je už ta představa, že by lidé měli mít méně práv, a že by s nimi tudíž mělo být zacházeno jinak než s ostatními PROTO, ŽE JSOU NEMOCNÍ. (Pokud "nebezpečný" nemá chorobu mozku, má "právo na zacházení v souladu se zákonem", pokud má chorobu mozku, toto právo nemá.)

Psychiatrické "nedobrovolné" hospitalizace jsou postaveny na myšlence, že NEMOCNÍ BY MĚLI MÍT MÉNĚ PRÁV NEŽ ZDRAVÍ. Tato myšlenka je chybná a prostě neobhajitelná. Praxi vycházející z této teorie, která je v Česku každodenní realitou, slušný člověk nemůže podporovat.

(1) např. pan psychiatr Höschl zde: http://www.hoschl.cz/index.php?text=3021&lang=cz 

Nedobrovolné přijetí na psychiatrii je výslovně omezeno na situaci, kdy dotyčný pod vlivem choroby bezprostředně ohrožuje sebe nebo své okolí.

nebo zde: http://www.hoschl.cz/index.php?text=3277&lang=cz

Zákonná opatření, která brání v tom, aby se rodinní příslušníci mohli vzájemně posílat na psychiatrii, chrání lidskou svobodu, důstojnost a brání zneužití psychiatrie. Daní, kterou za to platíme, je praktická nemožnost pozavírat každého, kdo to opravdu potřebuje. Podle § 23 zák.ČNR č.86/1992 Sb. a s ohledem na zák. č. 240/1993 Sb. lze provádět vyšetřovací a léčebné výkony (popř. hospitalizovat) bez souhlasu nemocného (...) jestliže dotyčný pod vlivem duševní choroby či intoxikace zjevně a aktuálně ohrožuje sebe či okolí (...)  

nebo zde: http://www.hoschl.cz/index.php?text=4288&lang=cz

Kritériem pro nedobrovolné umístění do léčebny je to, že dotyčný/á je aktuálně nebezpečný/á sobě nebo okolí.