Proč jsem anarchokapitalistou?

Mises.cz: 13. prosince 2013, Llewellyn H. Rockwell, Jr. (přidal Martin Lesko), komentářů: 15

Docela hodně lidí v dnešní době – víc než kdykoliv v minulosti – podporuje volný trh, a to i navzdory vcelku vytrvalé protitržní propagandě. A to je skvělé. Za každým takovým vyjádřením podpory ovšem pořád následuje jedno malé neodmyslitelné „ale“: ale my přece potřebujeme vládu, aby nám zajišťovala bezpečí a řešila za nás naše spory, to jsou přece ty nejdůležitější věci ze všech.

Lidé, kteří jinak podporují tržní principy, téměř bezmyšlenkovitě přisuzují vládě úlohu při zajišťování produkce toho nejdůležitějšího zboží a těch nejdůležitějších služeb. Mnozí akceptují vládní nebo vládou ustanovený monopol na tištění peněz a všichni podporují vládou provozovaný monopol na zajištění práva a bezpečí.

Tím ale samozřejmě netvrdím, že všichni zastánci vládních služeb jsou automaticky hlupáci. Snad asi každý z nás si jednou prošel obdobím, kdy hájil alespoň nějakou minimální formu vlády, a ani nás v podstatě nenapadlo nějak podrobněji přehodnocovat naše východiska.

Předtím, než zaujmeme nějaké zásadní stanovisko o roli a významu vlády, měli bychom se nejprve zastavit u několika základních ekonomických principů:

• Monopoly (jejichž zářným příkladem jsou státní podniky) vedou dlouhodobě k vyšším cenám a horší kvalitě služeb.
•  Cenový systém volného trhu neustále přesouvá prostředky takovým směrem, který vede k uspokojení spotřebitelů zajištěním co nejlevnějších služeb v co nejlepší kvalitě.
•  Vládu nelze řídit jako byznys, jak vysvětluje Ludwig von Mises ve své knize Bureaucracy. Bez možnosti kontroly zisku a ztrát nemůže mít vládní agenda nikdy přehled o tom co vyrábět, kde to vyrábět, v jakém množství a jakými prostředky. Jakékoliv vládní rozhodnutí je proto jenom čistě libovolné a náhodné.

Jinými slovy, pokud se jedná o zajištění jakékoliv služby vládou, můžeme docela spolehlivě očekávat špatnou kvalitu, vysoké ceny, nahodilou alokaci prostředků a nehospodárné plýtvání.

Existuje celá řada dalších důvodů, proč se volný trh – jako prostor pro dobrovolnou individuální spolupráci – těší nezpochybnitelné výhodě nad státním řízením a proč bychom neměli jen tak bezmyšlenkovitě předpokládat, že stát je nezastupitelný, aniž bychom předtím prozkoumali, do jaké míry se lidská vynalézavost a hospodářská rovnováha trhu dokáže bez státu obejít.

Například:

• Stát získává své příjmy násilím vůči nenásilným jedincům.
• Stát utvrzuje veřejnost ve víře ve dva druhy morálních pravidel: jedním jsou pravidla, která se učíme jako děti, týkající se absence násilí a krádeží a druhým jsou pravidla vztahující se pouze na vládu, která jako jediná může nejrůznějšími způsoby iniciovat násilí vůči nenásilným jedincům.
• Vzdělávací instituce, jimž vlády dominují, pak utvrzují veřejnost ve víře v legitimitu predátorského státního systému a v morální pochybnost dobrovolné směny.
• Vládnímu sektoru dominují zájmové skupiny (které samozřejmě nemají v zájmu zájmy občanů) lobující za svá speciální privilegia na útraty veřejnosti, zatímco soukromý sektor může uspět jedině uspokojením potřeb veřejnosti.
•  Touha zavděčit se organizovaným nátlakovým skupinám téměř vždy převažuje nad touhou uspokojit občany, kteří by raději viděli snížení vládních výdajů (a to se stejně jedná o snížení výdajů jen velmi marginální).
• Soudní systém vlády ve Spojených státech chrlí už více než dvě století mračna absurdních rozhodnutí, která mají jen málo společného, mnohdy vůbec nic, s původním posláním soudní moci.
• Vláda učí své ovečky mávat vlajkami a zpívat písně na její počest, čímž v nich vlastně vytváří pocit, že jakýkoliv odpor proti státním expropriacím a jiným vládním činnostem je vlastně vlastizradou.

A tak by se dalo pokračovat donekonečna.

Je pochopitelné, že si lidé umí jen velmi obtížně představit, jak by právo, které se podle nich musí zavádět „shora“, mohlo vznikat při úplné absenci státu, přestože existuje celá řada historických prací dokazujících pravý opak. Kdyby odjakživa existoval vládní monopol na produkci nějakého zboží či služby, slyšeli bychom hysterické námitky proti privatizaci této produkce. Kdyby třeba historicky existoval vládní monopol na výrobu žárovek, tak by nám bylo řečeno, že soukromý sektor není schopen tuto výrobu zajistit. Kritici by tvrdili, že soukromý sektor nebude vyrábět žárovky, jaké si lidé přejí, o správné velikosti a výkonu. Soukromý sektor by nevyráběl speciální žárovky, o které je malý zájem, protože by na nich nevydělal. Soukromý sektor by produkoval nebezpečné a výbušné žárovky atd.

Vzhledem k tomu, že výroba žárovek byla vždy záležitostí soukromého sektoru, zdají se nám tyto námitky možná trochu směšné. Nikdo by si takový scénář, před nímž varují naši imaginární kritici, nepřál, a proto by nikdo nic takového ani nikdy nedělal.

Konkurence pramenů zákona nebyla v historii západní civilizace ničím neobvyklým. Když král začal monopolizovat soudní moc, činil tak ne z nějaké abstraktní touhy po nastolení spravedlivého pořádku, který už existoval, ale proto, že vybíral poplatky za každé slyšení u královského soudního dvora. Naivní teorie o vládě ve prospěch veřejných zájmů, kterým žádný rozumně uvažující člověk nemůže věřit, tady najednou přestávají být přesvědčivé.

Murray N. Rothbard rád citoval Franze Oppenheimera, který rozlišoval dva způsoby nabytí majetku. Jeden způsob je ekonomický, který zahrnuje obohacení prostřednictvím dobrovolné směny: vytvořením zboží nebo služby, za níž jsou ostatní ochotni dobrovolně zaplatit. Druhý způsob je politický, který podle Oppenheimera znamená neoprávněné přivlastnění práce druhých.

A jak my v rothbardovském táboře nahlížíme na stát? Rozhodně ne jako na nepostradatelného poskytovatele práva, pořádku, bezpečí nebo jiných takzvaných „veřejných služeb“. (Celá teorie veřejných služeb je stejně plná jenom falešných představ.) Stát je spíše parazitickou institucí živící se z bohatství svých občanů a maskující svou antisociální, predátorskou povahu pod rouškou veřejných zájmů. Jak tvrdil Oppenheimer, je to organizace politických prostředků k získání bohatství. „Stát,“ napsal Rothbard

„…je ta organizace ve společnosti, která se pokouší udržet si monopol na použití násilí na daném území; ale zvláště – je to jediná organizace v lidské společnosti, která získává své příjmy ne dobrovolnými příspěvky nebo platbou za poskytnuté služby, ale nátlakem. Zatímco ostatní jedinci získávají své příjmy produkcí zboží a služeb a jejich prodejem, Stát získává své prostředky donucovacími metodami, tj. pod pohrůžkou vězení nebo bajonetu. Poté, co násilím vybral své příjmy, Stát obvykle pokračuje v regulacích a diktování podmínek pro své občany. Stát tak představuje systematicky organizovaný právní řád na vyvlastňování soukromého majetku. Poskytuje jisté, bezpečné a relativně mírumilovné životní spojení parazitické kasty ve společnosti. Vzhledem k tomu, že produkce musí vždy zákonitě předcházet predátorským krádežím, musí volný trh vždy zákonitě předcházet Státu. Stát nikdy nebyl vytvořen společenskou smlouvou; vždycky se zrodil jenom z dobývání a vykořisťování.“

Pokud je tedy tento popis správný – a myslím, že máme docela oprávněný důvod se domnívat, že ano – je tedy vůbec možné nebo žádoucí snažit se stát pouze omezit? Ale dříve než tuto možnost otevřeně zavrhneme, neměli bychom nejprve alespoň zvážit, jestli by bylo vůbec možné obejít se úplně bez státu? Mohl by skutečně volný trh, jako aréna dobrovolné směny, být tou hybnou silou civilizace?

Někteří říkají: vraťme se zpátky k Ústavě a Otcům zakladatelům. To by bylo určitě zlepšení, ale zkušenosti nás naučily, že pouhé omezení politické moci je velmi nestabilní. Vlády nemají žádný zájem na tom, aby byly omezovány, když jediným způsobem, jak mohou zvýšit svůj vliv a bohatství, je rozšířit své pravomoci.

Až zase příště budete trvat na tom, že musíme držet vládu na uzdě omezováním její moci, zeptejte se sami sebe, proč se to nikdy nestane a proč to nikdy nevydrží?

A co „lid“? Nemůže „lid“ omezit pravomoci vlády? Odpověď na tuto otázku je všude kolem nás.

Na rozdíl od minarchismu, anarchokapitalismus si nedělá žádné přehnané iluze o možnostech „lidu“ omezit vládní moc. Minarchisté si musí nejprve vyřešit, jak přesvědčit veřejnost o tom, že stát, přestože má moc přerozdělovat bohatství a financovat nejrůznější projekty, které se všem líbí, by tuto moc mít neměl. Minarchisté musí vysvětlit problematičnost všech myslitelných státních intervencí, mezitím co se proti nim spiknou intelektuální třídy, univerzity, média a polické elity, aby zprostředkovaly zprávu přesně opačnou.

Namísto marné snahy pořád všem vysvětlovat, proč jsou špatné státní dotace na zemědělství, proč je k ničemu finanční záchrana krachujících podniků, proč je špatný tzv. militantně-industriální komplex, proč je špatná cenová fixace atd. – jinými slovy: místo učení lidí tomu, co jsou vlastně ekvivalenty tří základních lekcí ekonomie, historie a politické filosofie, anarchokapitalistická společnost požaduje od veřejnosti jenom uznání základních morálních a ideových východisek společných pro všechny: neubližovat nevinným a nekrást. Všechno ostatní, čemu věříme, se prostě odvíjí dál od těchto jednoduchých principů.

Existuje množství literatury, která se věnuje nejčastějším a nejběžnějším námitkám typu: A neupadla by společnost do násilného konfliktu, když by ozbrojené skupiny válčily o svůj rajon? Jak by se řešily spory, kdyby si můj soused najal jednoho soudce a já druhého? Tato krátká esej nemůže odpovědět na všechny tyto otázky, a tak musím odkázat na seznam anarchokapitalistické literatury, který shromáždil Hans-Hermann Hoppe. 

Jeden starý vtip říká: „Jaký je rozdíl mezi anarchistou a minarchistou?“ Odpověď: „Šest měsíců.“ Pokud zastáváte konzistentní principy spravedlnosti a pokud jste proti násilí, parazitizmu a monopolům, tak Vám to možná ani tak dlouho trvat nebude. Začněte číst a uvidíte, kam vás tyto myšlenky zavedou…

Původní článek zde.