Proč jsme „posedlí trhem“?

Mises.cz: 18. srpna 2012, Dan Šťastný (přidal Kolektiv Mises.cz), komentářů: 69

Velká většina čtenářů časopisu TERRA LIBERA může mít pocit, že ti, kdo do něj přispívají, jsou „tím trhem snad posedlí“. Vzhledem k tomu, že se oprávněně obáváme toho, že „posedlost trhem“ může vyvolávat pejorativní asociace a pro velkou část čtenářů, kteří k takovému závěru došli, může představovat důvod k tomu, aby názory na těchto stránkách nebrali vážně, bylo by možná vhodné celou záležitost trochu osvětlit a ukázat všem čtenářům, čím jsme to vlastně posedlí a proč.

Za tímto účelem poukážeme nejprve na rozdíl mezi pozitivní a normativní vědou, ukážeme si, co rozumíme ekonomií a co je nám ekonomie schopna sdělit. Podíváme se, k čemu vedou poznatky ekonomie aplikované v kontextu námi zastávaného etického systému. Na praktických příkladech si ukážeme, jaké jednání je a jaké není přípustné. Na závěr se zmíníme o vztahu mezi jednotlivými etickými systémy.

Normativní vs. pozitivní

Cíle a prostředky jsou jedny z fundamentálních kategorií plynoucích z existence člověka jako jednající (autonomně se rozhodující) bytosti. Jakékoliv jednání člověka je vedeno snahou dosáhnout určitého cíle; bez jeho existence by žádného jednání nebylo. Cílů není dosahováno jen tak; člověk je nucen za účelem jejich dosažení používat prostředky. Zásoba těchto prostředků k dosažení cílů je vždy omezená; říkáme, že tyto prostředky jsou vzácné. Kdyby nebyly vzácné, všechny cíle by byly předem splněny; kdyby byly všechny cíle předem splněny, člověk by nemusel jednat, tj. rozhodovat se mezi alternativami.

Jakékoliv tvrzení, které hodnotí zvolené cíle, nazýváme hodnotovým, normativním soudem. Odvětvím filozofie, které hodnotí cíle jako dobré či špatné (popř. přípustné či nepřípustné), je etika. Soubor hodnot, tento etický systém, je někdy označován jako ideologie.

Naproti tomu tvrzení, které vzhledem k danému cíli hodnotí pouze prostředky zvolené k jeho dosažení (popř. vůbec nehodnotí, ale pouze popisuje), nazýváme hodnotově neutrálním, pozitivním soudem. Ze soudů tohoto druhu jsou tvořena veškerá tvrzení přírodních i společenských věd. Ty buď hodnotí vhodnost či nevhodnost zvolených prostředků vzhledem k dosažení určitého cíle (např. „za účelem vyrobení tepla je lepší spalovat uhlí než dřevo“), nebo pozorované jevy pouze popisují („voda při normálním tlaku mrzne při 0º C“). O vědě proto říkáme, že je hodnotově neutrální, mluvíme o ní jako o činnosti, která sice vede k poznání fungování tohoto světa a k formulaci doporučení ohledně volby vhodných prostředků k dosažení určitého cíle, ale nedává doporučení ohledně volby cílů samotných, nezabývá se jejich vhodností (správností). Kdykoliv vědec o nějakém cíli tvrdí, že je správný (čímž činí hodnotový soud), činí tak jako etik, nikoliv jako představitel své profese. Např. jaderná fyzika neříká nic o správnosti používání jaderných zbraní, a proto není jaderný fyzik o nic více povolaný takovou otázku zodpovědět než třeba houslista nebo ekonom.

Zatímco přírodovědci se v rámci výkonu své profese zřídkakdy k tvorbě hodnotových soudů uchylují (např. málokterý chemik říká, že syntetizovat kaučuk je dobré), společenští vědci jsou v tomto směru daleko aktivnější, a často se proto může zdát, že opouštějí sféru hodnotově neutrální vědy. Ilustrativním příkladem toho je právě ekonomie.

Ekonomie jako pozitivní věda

Ekonomie je vědou společenskou, neboť předmětem jejího zkoumání je volné chování člověka. Ačkoliv existují zásadní rozpory v otázce metodologie ekonomické vědy, panuje shoda v tom, že tato věda není schopna hodnotit zvolené cíle. Není tedy schopna normativních soudů, a hovoříme proto o ní jako o vědě pozitivní. Vzhledem k tomu, že se ekonomie zabývá otázkami, které jsou (ve srovnání s otázkami, které řeší přírodní vědy) řádově častěji předmětem politických diskusí, často slyšíme ekonomy pronášet tvrzení typu „je třeba zvýšit (popř. snížit) daně (popř. minimální mzdu, úrokovou sazbu, …)“. Kdykoliv tak činí, mlčky přitom přijímají určitý cíl za daný a vyjadřují se tudíž pouze k vhodnosti zvolených prostředků (např. „za účelem zvýšení daňových příjmů je třeba zvýšit daně“). O hodnotový soud se proto ze strany ekonomů jedná pouze do té míry, do jaké oni normativní postoj k danému cíli sdílejí.

Aniž by tedy ekonomie opouštěla sféru pozitivní vědy, dochází k poznání, které je často, zvláště je-li prezentováno námi, mylně označováno za ideologii. Posuďte sami, co všechno nám ekonomie, soubor poznatků o jednání člověka, říká:

Lidské jednání je záměrná činnost spočívající ve výběru mezi alternativami. Člověk vybírá ze všech dostupných alternativ tu, kterou nejvíce preferuje. Dává-li přednost alternativě X před alternativou Y, říkáme, že užitek z alternativy X je pro daného člověka vyšší než užitek z alternativy Y. Z toho je zřejmé, že čím vyšší užitek získá, tím vyšší míry uspokojení individuálních preferencí – „blahobytu“ – daný člověk dosáhne.

Připustíme-li nyní, že existuje vedle sebe více lidí, potom kdykoliv se preference (tedy pořadí atraktivity alternativ) dvou jednotlivců liší, vzniká příležitost ke směně. Ta bude realizována ve chvíli, kdy si dva jednotlivci uvědomí, že každý z nich má k dispozici něco, co preferuje méně ve srovnání s tím, co má k dispozici ten druhý. V takovou chvíli se množina dostupných alternativ zvětšuje a daní jednotlivci se tím, že přistoupí ke směně, vzdávají dosavadní alternativy ve prospěch alternativy více preferované, v důsledku čehož se blahobyt obou účastníků směny zvyšuje. Ke směně proto přistupují obě strany dobrovolně, a k růstu blahobytu tak dochází bez použití (hrozby) fyzického násilí.

Souhrn všech dobrovolných směn, popř. možnost jejich realizace, potom nazýváme trhem. Jedná se o abstraktní označení nenásilné kooperace mezi jednotlivci. Kdekoliv existuje trh, tam žádný z jeho účastníků nikdy nezvyšuje svůj blahobyt tím, že by násilím snižoval blahobyt ostatních. Omezení, popř. vyloučení trhu nazýváme intervencemi, které nepředstavují nic jiného než násilný zákaz nenásilné kooperace mezi lidmi.

Z výše uvedeného vyplývá (pro pořádek zopakujme – pozorný čtenář promine – bez použití jakýchkoliv normativních soudů), že kdekoliv je existence trhu vyloučena, dochází k násilnému snížení blahobytu alespoň jedné ze stran neuskutečněné (zakázané) směny. A tento poznatek platí univerzálně bez ohledu na to, jak nám dnes připadá nezvyklé některá odvětví s pojmem trh asociovat.

Od faktů k doporučením

Doposud jsme o trhu hovořili jako ekonomové. Abychom mohli vznášet jakákoliv doporučení, musíme je podepřít nějakým etickým (hodnotovým) systémem – ideologií. Hodnoty, které prosazujeme my, lze shrnout následujícím způsobem:

Používání iniciace fyzického násilí (popř. vyhrožování jejím použitím) proti člověku a jeho majetku nazýváme agresí. Každá agrese je špatná. Použití násilí je přípustné pouze v reakci na agresi (sebeobrana). Z toho plyne, že použití násilí k potlačení jakékoliv činnosti, ve které prvek agrese chybí, je samo o sobě agresí, a jako takové proto není správné.

Vzhledem k danému etickému postoji nám ekonomie poskytuje jasné informace o tom, jaké instituce jsou v souladu a jaké v rozporu s naším normativním cílem. Je-li jím tedy neexistence agrese ve společnosti, potom trh, a jedině trh, je s takovým cílem v souladu. Proto, mluvíme-li jako etikové a využíváme-li přitom poznatků ekonomie, říkáme, že trh je dobrý a požadujeme jeho existenci v naprosto všech sférách dění ve společnosti.

Připomeňme si znovu, že bez výše uvedeného etického systému (tj. pouze na základě poznatků ekonomie) bychom něco takového nikdy nemohli tvrdit. Zastává-li totiž někdo etický postoj spočívající například v premise, že „násilí je dobré“, potom mu ekonomie poskytuje jasný návod, jakým způsobem takových hodnot dosáhnout: v co možná největší míře eliminovat trh a nahradit jej intervencemi (nejlépe takovými, o nichž bude on sám rozhodovat!).

Toto vše, jak je již možná nyní patrné, má dalekosáhlé důsledky. Vysvětluje to nejen to, že sdílíme vcelku běžně zastávané názory na vhodnost existence trhu v oblastech jako mezinárodní obchod, bydlení, zaměstnávání, hodinářství, zpracování kůží, kominictví, holičství, pedikúra, taxislužby, služby cestovních kanceláří, průvodcovství, služby horských vůdců apod. (viz Zákon č. 455/1991 Sb. o živnostenském podnikání). Vysvětluje to i náš již méně všední odmítavý postoj k intervencím v oblasti obchodu s drogami, zbraněmi a službami prostitutek, v oblasti peněžnictví, kultury, vzdělání, jaderné energetiky, zdravotnictví, euthanasie, genového inženýrství, partnerských vztahů (homosexualita, polygamie, polyandrie) a třeba důchodového zabezpečení. Rovněž to však vysvětluje i naše pro mnohé šokující názory, zejména náš odmítavý postoj k existenci daní a k instituci většinové demokracie a náš pozitivní postoj k existenci trhu i v oblasti poskytování obrany a vynucování práva.

Rozumí-li se „posedlostí trhem“ důsledné odmítání iniciace násilí (agrese), potom se k takové posedlosti plně hlásíme. K ilustraci skutečnosti, že se v aplikaci takové logiky opravdu nikde nezastavíme, předkládáme následující extrémní příklady.

„Kupčení“ s lidskými orgány

Mělo by být obchodování (odpůrci o tom vždy hovoří pejorativně jako o „kupčení“) s lidskými orgány zakázáno? Naše odpověď závisí na tom, zda při takovém obchodu dochází k agresi.

Představuje tedy nabídka pana X vzdát se jedné své ledviny výměnou za 100.000,- Kč akt iniciace násilí?

Nikoliv, jedná se o stejně nenásilný čin jako nabízet rohlík po koruně. Nikdo není násilím ze strany pana X či někoho jiného nucen si ledvinu koupit. Lze snad v jednání pana Y, který potřebuje nahradit svůj nefunkční orgán (nebo, jak uvidíme na druhém příkladě, má prostě jenom hlad a značně nekonvenční apetit), vysledovat prvky agrese? Nikoliv, pan Y žádným násilím pana X neohrožuje, ledvinu mu nebere, pouze říká, že o ní má zájem v případě, že se jí pan X bude ochoten vzdát. Majetek jakýchkoliv třetích osob tím není dotčen. Neexistuje-li agrese, jedná se o směnu. Pan X vyjádřením své (svobodné) vůle k takové transakci přistoupit projevuje, že užitek z toho, co získává (100.000 Kč), je pro něj vyšší než z toho, čeho se vzdává (1 ledviny). V případě pana Y je situace opačná: vyšší užitek pro něj představuje 1 ledvina (kterou získává) než 100.000 Kč (kterých se vzdává). Pro oba účastníky této směny (a to platí obecně pro každou směnu) však shodně platí, že od této transakce očekávají vyšší blahobyt. V případě, že je tento typ směny zakázán (existují sankce za její realizaci), je jejím potenciálním účastníkům násilím zabráněno v tom, aby svůj blahobyt nenásilně zvyšovali. Takový zásah do směny je tedy sám agresí, a proto ho považujeme za nepřípustný.

Násilné potlačování obchodu s orgány má kromě etické nepřípustnosti i vážné praktické důsledky. Nikdo nedokáže spočítat, kolik lidí v důsledku zákazu takového obchodu bylo připraveno o život. Všichni tito mrtví by měli znepříjemňovat spánek všem (tj. především zákonodárcům), kteří uskutečnění směny orgánů znemožňují. O agresi by šlo v případě, že by pan Y vytouženou ledvinu panu X bez jeho svobodné vůle prostě vzal. Pan Y by v takovém případě byl zlodějem (a vzhledem k umístění uloupeného předmětu i násilníkem) a jeho jednání bychom považovali za stejně nepřípustné, jako jednání jakéhokoliv jiného zloděje (a násilníka). Z tohoto důvodu nelze považovat za přípustné praktiky, ke kterým dnes (mj. v důsledku nemožnosti existence legálního trhu s orgány) někdy dochází – že zdravotníci vyjmou určitý orgán z těla (zemřelého) pacienta a bez jeho svolení (svolení jeho dědiců) ho prodají.

„Kupčení“ s lidským masem aneb Česká kanibalská a. s.

Již z toho důvodu, že většina lidí necítí potřebu (natož potom chuť!) lidské maso pojídat, není legalita kanibalismu zrovna horkým tématem ani v médiích ani v parlamentu. Jednou nám však bylo vytknuto, že bychom dovolili, aby „se obchodovalo úplně se vším, třeba s lidským masem“. Nyní je snad už zřejmé, že kdyby tento výrok zahrnoval podmínku absence agrese, zcela přesně by popisoval skutečnost. Proč?

Představme si nejprve, že pan X má zájem pojídat své vlastní maso. Ačkoliv nemáme nejmenšího tušení, zda český právní řád takovou aktivitu připouští, je zjevné, že činí-li tak, žádného násilí vůči druhým při tom nepoužívá. Když však panu X jeho vlastní maso dojde (ekonom by řekl, „když mezní užitek z nošeného masa převýší mezní užitek z pojídaného masa…“) a stále nemá pocit sytosti, může se poohlédnout po mase někoho jiného. Narazí-li na pana Y, kterému „na nějakém tom kile nesejde“ a který je proto ochoten vzdát se části svého těla výměnou za něco, co mu přinese větší užitek, není vůbec nutné, aby pan X za účelem obstarání večeře násilí vůči komukoliv používal. (V případě existence mnoha takových pánů X a pánů Y by vznikly zprostředkovatelské společnosti – např. Česká kanibalská a. s. – jejichž činnost by v důsledku lepších informací umožňovala všem pánům X a Y bez použití jakéhokoliv násilí dosáhnout ještě většího blahobytu!) Neexistuje-li agrese, jedná se o směnu a zásah do takové směny považujeme za nepřípustný.

(Pikantní komplikace spojená s projevem vůle by se objevila ve chvíli, kdybychom připustili zájem konzumaci masa zemřelého člověka. Tělo zemřelého je však předmětem dědického řízení, má tudíž svého vlastníka a ten by se stal tím, jehož vůle by bylo k realizaci směny potřeba.)

Samozřejmě, že zcela odlišnou situací bude, okouše-li pan X pana Y bez jeho svolení. V takovém případě se jedná o agresi, nejedná se o směnu, a nejedná se proto o trh. Za nepřípustnou bychom považovali činnost pana X a naopak násilí pana Y (popř. třetích osob), použité za účelem znemožnění své konzumace panem X, za jednoznačně přípustné.

Co obchodování s lidmi?

Zatímco jsme se dosud zabývali pouze směnami, jejichž předmětem byly nanejvýš části lidí, zkusme se nyní zamyslet nad otázkou, zda je dle námi zastávaných etických principů přípustné, aby se předmětem směny stali též celí lidé.

Aplikujme tedy obvyklý „test přípustnosti“ spočívající ve zjištění přítomnosti agrese. Začněme jednodušším případem: předpokládejme, že pan X má zájem s panem Z výměnou za ojetou Felicii směnit celého pana Y (v tomto případě bude platit stejný závěr i pro situaci, kdyby chtěl pan X směnit pouze část pana Y). Není patrně třeba dlouze vysvětlovat, že by se ze strany pánů X a Z jednalo o agresi vůči panu Y, a proto bychom takovou transakci považovali za nepřípustnou. (Mimochodem, v praxi k takovému aktu agrese dochází, když Armáda ČR – pan X – využívá Policii ČR – pana Z – k donucení mladých mužů – pánů Y – k 12ti měsíční nucené práci nazývané základní vojenská služba.) Se třetími osobami (jako s předměty směny) zkrátka nelze obchodovat již ze stejného důvodu, ze kterého není přípustné směňovat cizí auta, rohlíky, ledviny ani nic jiného. Obchod s otroky proto není tržní transakcí, neboť při něm dochází k agresi, a za přípustný jej proto nepovažujeme.

Co kdyby ovšem pan X chtěl s panem Z za ojetou Felicii směnit sebe sama? Zde se nám bude prvek agrese hledat jen těžko. Pan X žádné násilí proti nikomu nepoužívá, pouze nabízí panu Z, že se stane jeho majetkem v případě, že za to od něj dostane ojetou Felicii. Ani pan Z se žádné agrese nedopouští, pana X nijak nenutí, aby se mu prodal. Absence agrese je tedy nepochybně důvodem k tomu, že jakékoliv násilné bránění v realizaci této transakce by bylo agresí, a proto by nebylo ospravedlnitelné. Zůstává tu však jeden skrytý problém, který by se vynořil ve chvíli, kdy by taková transakce proběhla. Člověk totiž nemůže být člověkem a majetkem zároveň. Jako člověk má pan X práva, kterými věci (tj. majetek) nedisponují. Prodáním sebe sama by pan X získal status odpovídající statusu ojeté Felicie, kterou za sebe dostal. Ve skutečnosti by ji ovšem nevlastnil, neboť představa, že on sám jakožto věc vlastní Felicii, je stejně absurdní jako tvrdit, že Felicie vlastní volant nebo že rohlík vlastní máslo. Jestliže by pan Z vlastnil pana X, potom by i Felicie, kterou panu X výměnou za něj dal, patřila i nadále panu Z, i když by v ní pan X třeba bydlel. Tvrzení, že by člověk mohl učinit takový projev vůle, kterým se své vůle, práv a vůbec statusu člověka zbavuje, je tedy vnitřně rozporuplné, a proto nepravdivé.

K čemu vnitřní rozporuplnost takovéto transakce potom vede, jestliže jsme řekli, že by bylo nepřípustné pánům X a Z v jejich transakci násilím bránit (neboť by se jednalo o agresi)? Ať dělá pan X co dělá, stále zůstává člověkem. Může si hrát na majetek pana Z (a pan Z na majitele pana X), ale pouze tak dlouho, jak k tomu existuje ze strany pana X vůle (tj. pokud chce). Až pana X tato hra přestane bavit, je jakékoliv násilí vůči němu agresí, proti níž má právo se bránit (popř. požádat jiné, aby ho bránili). Ačkoliv tedy transakce sama prvek agrese neobsahuje, o agresi by se jednalo ve chvíli, kdy by pan Z chtěl nějakým způsobem naložit s panem X jakožto svým majetkem (třeba – proč mne vždy napadne totéž? – ho sníst) proti jeho vůli.

S lidmi jakožto předměty směny proto obchodovat nelze, neboť lidé nemohou být vlastněni. Vlastněný člověk je protimluv. Ačkoliv to lze technicky předstírat (pan X může skutečně podepsat smlouvu o svém prodeji), jedná se ve chvíli, kdy pomine vůle obou stran k zachování tohoto vztahu, vždy o akt agrese. Proto trh s lidmi přípustný není.

Zatímco obchodovat s lidmi je skutečně nepřípustné, existuje řada transakcí, které jsou za „obchod s lidmi“ mylně považovány. Uveďme dva příklady.

Pasáci a prostitutky

Vztah mezi pasákem a prostitutkou může skutečně nabývat formy nevolnictví, otroctví. Pokud pasák nakládá s prostitutkou jako se svým majetkem proti vůli prostitutky, jedná se o agresi (a to i v případě, jak jsme viděli výše, že by se k takovému vztahu prostitutka někdy předtím zavázala). Pronajímání prostitutek konečným spotřebitelům či jejich prodej jiným pasákům zahrnuje prvky agrese, není tržní směnou, a proto je tento druh transakce právem považován za nepřípustný.

Pasák ovšem může být vzhledem k prostitutce v tomtéž vztahu jako manažer ke sportovci. Může jí zprostředkovávat obchody, starat se o její propagaci, starat se jí o pracovní prostředí, vymáhat pohledávky apod. Pokud má prostitutka o tyto služby zájem, bude ochotna vstoupit s pasákem do nějakého smluvního vztahu. Pasák potom nebude prodávat prostitutku jako zboží, ale bude pouze zprostředkovávat prodej jejích služeb. Mohlo by též dojít k tomu, že by daná prostitutka přestoupila od pasáka X k pasákovi Y a pasák Y za to pasákovi X zaplatil. Předmětem obchodu by zde však nebyla prostitutka jako taková, ale právo zprostředkovávat její služby (podobně jako při přestupu hokejistů si klub nekupuje hokejistu, nýbrž právo ho zaměstnávat). Ani v jednom z takových případů k žádné agresi nedochází, jedná se o obyčejnou dělbu práce a směnu a použití násilí ve snaze potlačit tento druh obchodu by bylo nepřípustné.

Rodiče a děti

Čas od času se rozvíří diskuse kolem údajného obchodu s dětmi. Jak jsme uvedli výše, lidé nemohou být vlastněni, nemohou být majetkem, tedy ani v tomto smyslu směňováni, a to platí přirozeně i o dětech. Ani rodiče své děti nevlastní jako psa nebo párky. Rodiče mají z titulu svého biologického rodičovství toliko právo se o své děti starat. Možnosti starat se o děti (obecně „mít děti“) si většina lidí velmi váží a pokud jim to příroda dopřeje, děti si pořídí. V rozporu s tím však existují i skupiny lidí, u nichž je vždy splněna jen jedna z podmínek: skupina A – lidé, kteří se o děti (popř. o další děti) starat z nějakého důvodu nechtějí, ale jsou biologicky schopni (další) děti na svět přivést, a skupina B – lidé, kteří by se o děti rádi starali, ale nejsou schopni se biologickými rodiči stát. Potom je zcela nasnadě, že mezi lidmi ze skupiny B bude existovat snaha s lidmi ze skupiny A kooperovat. Jestliže matka ze skupiny B „koupí dítě“ od matky ze skupiny A, nekupuje si dítě jako majetek, ale získává tím pouze právo se o toto dítě starat. V takovém případě k žádné agresi nedochází a snaha násilím takový „trh s dětmi“ ničit je nepřípustná.

A nejen to! Pro směnu práv na péči o děti zde existuje (narozdíl od obchodu s lidskou svíčkovou) obrovský potenciál. Skupinu A tvoří například mnohé matky, které dnes volí potrat, neboť se nechtějí či nemohou o své budoucí dítě starat. Kromě nich jsou zde matky, které již děti mají, o další se starat nechtějí, ale jsou schopny a ochotny další děti na svět přivést. Skupinu B tvoří na druhé straně všechny bezdětné rodiny, které po dětech touží, ale na svět je samy přivést nemohou.

Důsledky zákazu trhu v této oblasti jsou obzvláště smutné a aktivita těch, kteří se toho ústy plnými eufemismů zastávají, obzvláště nechutná. Míra uspokojení touhy lidí ze skupiny B po dětech prostřednictvím institutu adopce je naprosto mizivá (proces, během něhož státem určený úředník dlouhé měsíce rozhoduje o vhodnosti rodiny na základě mnoha pohovorů a potvrzení, je sám o sobě zavrženíhodný). Výsledkem jsou plné dětské domovy (kde se dětem podle úředníků patrně daří lépe, když je nechtějí pustit k rodinám, které o ně mají zájem), vysoký počet potratů (které jsou mnohde nelegální, v důsledku čehož k nim buď dochází v horších podmínkách načerno, nebo se rodí nechtěné děti) a nelegální „obchod s dětmi“ spočívající mnohdy v jejich pašování (!) z chudších zemí (např. z Afriky). Na skutečnosti, že chudá africká rodina čeká své desáté dítě a že je ochotna právo na péči o něj přenechat bezdětné rodině ve Spojených státech, která je za to více než šťastna této africké rodině zaplatit 50.000 USD, ze kterých bude africká rodina i s devíti dětmi mnoho let živa, nejenže není nic, co by byť jen vzdáleně připomínalo agresi, ale jedná se o počin, který by snad jen málokterý misantrop (ale, jak je vidět, mnohý politik a státní byrokrat) byl schopen označit za nežádoucí.

Pro pořádek ještě uveďme, že obchod s unesenými dětmi je stejně nepřípustný jako obchod s čímkoliv jiným, co bylo získáno agresí (v tomto případě by byla porušena práva rodičů, neboť by jim bylo dítě odňato bez jejich svolení).

O etice a toleranci

Jedním z neblahých důsledků pozitivizmu a relativismu v oblasti společenských věd je dnes velmi rozšířená představa, že etika je zcela subjektivní záležitostí, že každý etický systém je stejně dobrý a smysluplný jako kterýkoliv jiný. Ti, kteří tvrdí, že jejich etický systém je „ten správný“ a „jediný smysluplný“, jsou potom obviněni z morálního absolutismu, netolerance a sklonu k autoritářství.

Aniž bychom chtěli (a měli prostor) na tomto místě zabíhat k důvodům, proč se domníváme, že námi zastávaný etický systém je smysluplnější než jakýkoliv jiný, rádi bychom se zmínili pouze o jedné skutečnosti. Tvrzení, že „morální absolutismus, netolerance a sklon k autoritářství je špatný“, je přirozeně samo o sobě hodnotovým soudem. Je-li pravda, že každý normativní soud je subjektivní a stejně smysluplný jako kterýkoliv jiný (jak tvrdí zastánci etického relativismu), potom je takový soud zjevně stejně významný a smysluplný jako tvrzení, že „netolerance je dobrá“. Nemuseli bychom mu dokonce věnovat o nic větší pozornost než třeba jinému normativnímu soudu, že „nejlepší ze všeho je smažený květák“! Proč bychom se jím potom měli řídit a veškeré názory (a chování) z principu tolerovat? Na druhou stranu, jestliže se relativisté domnívají, že tolerance je skutečně (objektivně) tou nejvyšší hodnotou, zásadou, kterou by se všichni měli řídit, potom je takové tvrzení v rozporu s jejich ústřední myšlenkou relativismu. Tvrdili by vlastně, že „veškeré hodnoty s výjimkou tolerance jsou subjektivní“, což je podobně vnitřně rozporuplný výrok jako „je pravda, že pravda neexistuje“.

Etický relativismus smazává rozdíl mezi dobrým a špatným a tvrdí, že norma „nekrást a nezabíjet“ není o nic smysluplnější a lepší než norma „krást a zabíjet“. Taková filozofie nenahrává nikomu více než masovým vrahům a diktátorům (tj. těm, kteří se podle relativistů rekrutují právě z kruhů „netolerantních“ zastánců nějaké objektivní etiky), neboť jim říká, že jejich činnost nelze objektivně označit za špatnou.

Z našich postojů by mělo být zřejmé, že tolerance není námi zastávanému etickému systému cizí. Jako mravní ideál se však jeví jako zcela nevhodná. Etický systém, který normativními soudy rozlišuje na dobré a špatné, totiž naopak implicitně odpovídá na otázku, co musí být tolerováno a co tolerováno být nesmí. Existuje mnoho věcí, které se lidem nelíbí a se kterými nesouhlasí. Použití fyzické síly je jedním z prostředků, které tíhneme v takovém případě proti těmto věcem použít. Etický systém nám odpovídá na otázku, jaký druh lidského jednání, jež se nám nelíbí, nejsme povinni tolerovat a jsme proti němu oprávněni použít násilí. A jediným takovým jednáním je násilí samo.

Jestliže někdo nějakou činnost toleruje, zdaleka to neznamená, že ho její existence nějakým způsobem těší nebo že ji musí nutně sám provozovat (z významu slova tolerance lze dokonce tušit, že je tomu naopak!). Lidské maso nikdo z nás nikdy nejedl a, pokud vím, jíst nehodlá. Dokonce by se nám nelíbilo, kdyby tak skutečně někdo činil. Jiným se třeba nemusí líbit, že by si někdo chtěl vydělávat plozením dětí (a mohou to považovat za špatné). Tvrdíme pouze, že zasahovat proti těmto nenásilným činnostem násilím je samo o sobě nesprávné, a proto nepřípustné.

Trh je synonymem pro směnu, směna synonymem pro oboustranně výhodnou a tedy dobrovolnou transakci a dobrovolnost zase synonymem pro nenásilí. Jsme proto skutečně „posedlí trhem“ v tom smyslu, že jsme přesvědčeni, že násilí je špatné. Kdykoliv bude příště někdo tvrdit, že „trh někam nepatří“, uvědomme si, co tím vlastně říká...

Převzato s laskavým svolením Liberálního institutu.