Proč nejásat nad vyrovnaným státním rozpočtem

Mises.cz: 11. října 2016, Václav Rybáček, komentářů: 0

Mít vyrovnaný rozpočet je jistě prima. Ještě víc prima by ale bylo, kdyby do něj člověk mohl dávat míň peněz. Jenže o tom, kolik dáme do státního rozpočtu korun, za které bychom si možná radši pořídili něco podle své hlavy, se při oslavách „vyrovnanosti“ nemluví, vždyť obecného blaha už bylo dosaženo!

Stát neumí vycházet s penězi. Umí hlavně utrácet, méně šetřit. Přitom vyjít s penězi učí už rodiče své děti – pravda, do určitého věku vesměs marně. I politici byli dětmi. Neutratit víc než mám, kupovat věci skutečně potřebné, zbytečně se nezadlužovat. Pro rodiče hraje čas. Když dítko dospěje a hospodaří pouze se svým vlastním výdělkem, ekonomické zákony ho doženou a vychovají. Vidí, že nemůže dlouhodobě utrácet víc, než má. Jenže, na úrovni státu a v pozici politika se tvrdá logika osobních financí zase vytrácí. Přichází regrese k chování rozmařilého dítka.

Kolektivní cíle

Stát nebo lépe politici mají totiž jednu výhodu, ne nepodobnou té, které si užívají děti. Pro svoje živobytí nemusí dělat nic produktivního nebo prospěšného, naopak politik může své spoluobčany legislativním procesem donutit respektovat své vlastní preference a financovat je povinnými platbami. A do preferenční škály politiků bohužel nespadají pouze jejich potřeby jako spotřebitelů, ale samozřejmě také jako politiků. Být znovu zvolen, mít co největší moc a vliv na dění ve společnosti, k tomu využívají v neposlední řadě státní rozpočet.

„Politické“ preference jsou nám vnucovány jako jakési „kolektivní cíle“, po kterých bychom měli vlastně toužit všichni. A pokud netoužíme, je to jen důkaz, že je třeba nám je vnutit. Jednou toto obecné blaho představuje růst HDP, pak inflace, vstup do Evropské unie, pak domnělá vyšší bezpečnost zhmotněná v branné povinnosti, nyní se do popředí opět dostala mantra vyrovnaného rozpočtu. Na vyrovnaném rozpočtu nemusí být přirozeně nic špatného, ale jedno číslo by nemělo strhnout naší celou pozornost. Když budete chtít zhubnout a soustředíte se jen na jediné číslo na váze, můžete si taky přivodit selhání organismu…

Pozitivní vývoj státního rozpočtu nemusí být automaticky dobrá zpráva. Političtí marketéři, kteří pracují pro vládní partaje, nad srpnovým přebytkem jistě jásají, protože je to jednoduchý, zapamatovatelný a bez dalšího ohledání pozitivní vzkaz voličům. Ale měly by nás, voliče, zajímat i další věci, třeba celkový rozsah rozpočtu. Deficit 10 Kč při rozpočtu 100 Kč není to samé jaké účetně vyrovnané přerozdělování tisícovky. Při „deficitní stovce“ je sice deset procent výdajů financováno deficitně, ale soulad mezi skutečnými preferencemi jednotlivců a strukturou výdajů, ale i rozsah ekonomických svobod budou daleko větší než při „vyrovnané tisícovce“. Prostě čím větší rozpočet, tím víc se bude pravděpodobně utrácet za věci, které lidé sice nechtějí, ale jak říkal sir Humphrey – „mít musí“.

Větší a větší, vlivnější a vlivnější

Prostě neméně důležité je, o jaké hladině příjmů a výdajů mluvíme. Pointou by nemělo být, abychom měli vyrovnaný státní rozpočet za jakýchkoli nákladů pro společnost. Pointou je mít (když už jej máme) státní rozpočet takový, aby co nejméně omezoval svobodnou vůli jednotlivců, prostě aby státní rozpočet byl co do příjmů i výdajů co nejmenší. Aby se maximum činností zajišťovalo v souladu se skutečnými preferencemi jednotlivců, které nezjistíme jinak než na trhu, a tudíž aby se jen zajišťovalo prostřednictvím politického mechanismu.

Zpět k české realitě. Odvážně prognózujme, že letošní saldo státního rozpočtu opravdu skončí vyrovnaně. Máme podpořit spotřebu otevřením šampaňského? Podíl příjmů a výdajů státního rozpočtu na HDP trvale roste. V roce 2008 činily příjmy státního rozpočtu 26,5 procenta HDP, výdaje 27 procent. V roce 2012 to bylo na straně příjmů 25,9 procenta, na straně výdajů 28,4 procenta. V roce 2015, kdy se již naplno projevuje politika současné vlády, jde u příjmů o 27,1 procenta, u výdajů 28,5 procenta. A tento trend chce vláda zjevně udržovat.

Jiný pohled na klesající deficity tedy protivně našeptává, že nákladem vyrovnávání příjmů a výdajů je intenzivnější nahrazování svobodného rozhodování centrálním řízením, což bez ohledu na saldo není dobrá zpráva. Tento plíživý trend vede k silnějšímu odporu k placení daní. Jenže na druhé straně máme finančně náročnou, neefektivní a rozmařilou státní mašinerii. A ta chce vybírat a utrácet víc a víc. Co teď? Při naprosté neochotě znovuzvoleníchtivých politiků reformovat výdajovou stranu je cesta jediná – represivní opatření, třeba v podobě elektronické evidence tržeb či kontrolních hlášení. Ať naši neschopnost hospodařit efektivně a vyrovnaně zaplatí poplatníci.

Všechna opatření, která mají vést k lepšímu výběru daní, v sobě implicitně ukrývají jeden – nereálný! – předpoklad. Že když se daně vyberou správně, důkladně, dokonale, stát bude mít dost. Že existuje hladina příjmů, při které státy budou hospodařit dlouhodobě vyrovnaně. Historické zkušenosti a teorie zabývající se dynamikou veřejného sektoru v čase jsou neúprosné, taková hladina neexistuje a vyrovnaný rozpočet bude stavem dočasným. Vyrovnaný rozpočet tedy není automaticky důvod k oslavě. Jak jsme aktuálně svědky, může ho být dosaženo jen dalším útokem na peněženky daňových poplatníků a na ekonomické svobody.

Zdroj: http://finmag.penize.cz/ekonomika/315697-proc-nejasat-nad-vyrovnanym-statnim-rozpoctem