Proč nemohou všichni dostávat stejně

Mises.cz: 18. srpna 2011, Štěpán Pazderka, komentářů: 4

K tomuto článku mě motivoval blogpost Jaroslava Hlada s názvem „Proč je správné, aby všichni měli za stejnou dřinu stejný plat“. Jeho článek považuji za zajímavou sondu do mysli člověka, který - jak se lidově říká - „to neměl v životě jednoduchý“, cítí se třeba ublížený a tíhne k razantním řešením. Do mysli člověka, který svět vidí černobíle. Koneckonců k tomu černobílému vidění světa občas tíhne každý. Cílem tohoto článku bude vysvětlit lidem, smýšlejícím podobně jako výše zmíněný, proč všichni nemohou dostávat stejný plat.

Veškeré úvahy o nespravedlnosti světa jsou dány především vlastním relativním pohledem na něj. Nedokážeme objektivně říci, co je dobré pro všechny či pro někoho jiného. Vždy dokážeme říci pouze to, co je dobré pro nás. Je to tvrzení, se kterým by řada lidí nesouhlasila, ale stojím si za ním. Ani rodiče nemohou vědět, co je dobré pro jejich dítě a co už ne. Dokážou to samozřejmě odhadnout na 90%, ale nikdy ne zcela přesně, protože dobrota onoho či tamtoho je dána tím, jak velký přinos to má pro štěstí té konkrétní dané osoby. A jelikož rodič není dítětem, nemůže s jistotou vědět, co je pro dítě dobré a co špatné. Musí to dát najevo ono dítě samo. Pouze každý sám dokážeme říci, co naše štěstí zvyšuje a co jej naopak snižuje. Jednoduše proto, že nám nikdo nevidí do hlavy.

Samozřejmě, člověk je tvor omezený a subjektivní. A jelikož objektivní člověk neexistuje, objektivita se musí vždy aproximovat ze dvou či více hledisek. Pouze vzájemnou argumentací a vyvracením tvrzení, která jsou mylná, můžeme nalézt shodu a tím se nejblíže přiblížit správnému výsledku, tedy pravdě.

Je to princip, na kterém je postavena demokracie. Vláda vládne a opozice kritizuje. Vzájemná diskuse a argumentace vede ke zlepšení výsledku. Nebo to tak alespoň původně mělo být. Dokud někdo neférově nepoužije dezinformaci, lež a demagogii.

Velmi trefně tento trend otevřené a všem argumentacím naslouchající společnosti, která se chce přiblížit pravdě, vyjádřil Voltaire:

Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit Vaše právo to říkat.

Jak však toto pravidlo souvisí s velikostí platů? Chtěl jsem především demonstrovat to, že nikdo nedokáže určit přesnou výši cen sám o sobě. Na to žádná boží a vše znající instituce vzniknout nemůže. Kdo nevěří, tak ať se zeptá Stalina. Ten to zkusil a v Rusku byl hladomor.

Velmi často můžeme slýchat ve společnosti názor, že někdo pracuje a dělá více než jiný, že jeho šéf se tolik nenadře, ale přitom dostává větší plat. Například rovnou v onom článku, na který reaguji, se autor zmiňuje o tom, že lidé, kteří kopou někde u silnice, dělají více práce než člověk, který celý den jen sedí u počítače, a měli by tedy dostávat stejně. Problém je přesně v tom, co jsem říkal na začátku. Především v subjektivitě, kdy o problému a jeho řešení nemůže rozhodovat jeden, protože vždy rozhoduje relativně, zaujatě, omezen svou vzdělaností tedy znalostí informací, tedy i relativně špatně a nespravedlivě. Jak chce tedy vlastně člověk měřit obtížnost práce a takzvaně spravedlivě dávat peníze? Budeme počítat počet kapek potu, který člověk vypotí za hodinu? Budeme počítat, kolik kubíků kyslíku vdechl? Kolik pohybů svaly udělal? Můžeme měřit cokoliv, ale správného výsledku se nedobereme, protože každý člověk je jiný. Navíc i ony profese jsou různé a různě náročné na různé části lidského těla a duše. Někdo dělá práci, která je fyzicky náročná, jiný člověk z ní má naopak třeba hemoroidy.

Abychom mohli správně stanovit výši platu za různou profesi, musíme určit její nutnost. A přesně takovou obtížnou práci dělá volný trh. Mějte však prosím na paměti, že mluvím o volném trhu. Tedy o tržním hospodářství, nikoliv o statním podniku. A tak tedy učitelky, hasiči, policisté, úředníci a řada dalších zaměstnanců státu nechť prosím nehledá v tomto článku vysvětlení, proč zrovna u nich jsou platy tak malé. Tento článek jim to neřekne.

Pojďme se tedy společně podívat, jak to na volném trhu funguje. Je všeobecně známo, že volný trh funguje na základě nabídky a poptávky. V případě pracovní síly tomu není jinak. Nějaký podnik potřebuje zaměstnance, který odvede jistou práci a zaměstnavateli přinese nějaký přínos. Vydělané peníze jsou nejlépe měřitelnou hodnotou takového přínosu. Těmto penězům se říká plat. Dělí se na část pro zaměstnance, pro zaměstnavatele a pro stát. Ponechme teď stranou, že stát dostává z těchto peněz něco přes 50 procent, ze kterých platí různé služby, které ten určitý člověk třeba nechce, a tak jej vlastně okrádá na jeho práci. Zkrátka nějak je práce určitého člověka ohodnocena.

Přitom jsem již naznačil dříve, že měřit nějakým metrem složitost práce toho či onoho příliš nejde a že je potřeba nechat výši platu na volném trhu. Například pokud nějaká firma potřebuje člověka, který dobře ovládá technologii, kterou skoro nikdo jiný na trhu neumí, tak takový člověk může relativně dobře vyjednávat o výši svého platu a nechat se dobře zaplatit. Je to logické… projevil zájem o technologii, která je na trhu zastoupena méně a u které bylo potřeba vyvinout větší úsilí se jí naučit a také více investovat do lidí, kteří jej tu technologii naučí, či naopak více investovat do svého času se tu technologii naučit. Je něčím neobvyklým, a tak stojí více. Naopak malé peníze dostane člověk, který dělá práci, kterou by mohl dělat téměř každý a k získání patřičných zkušeností není potřeba vyvinout tolik úsilí. Pokud tedy máme na trhu člověka jediného, který na tom daném trhu umí něco, co nikdo jiný ne, tak si může diktovat ceny a funguje defacto monopolně. Naproti tomu pokud máte 10 000 lidí, kteří kopou silnici, pak samozřejmě jejich ceny (tedy ceny jejich práce) jsou menší. Zaměstnavatel má více na výběr a nemusí být tak benevolentní při diskusi o výši platu.

Zajímavostí může být, co se stane, když se najednou počet 10 000 kopačů silnic sníží na 10. Cena jejich práce rapidně stoupne. Chce-li tedy někdo dostávat větší plat, ať se nesnaží dělat to, co dělají ostatní. Naopak ať se zaměřuje na to, co je ve společnosti zastoupeno nejméně a je o to zájem. Jakožto programátor ať se učí technologie, které jsou naprosto neobvyklé a v budoucnu se budou pravděpodobně používat. Jakožto kopáč silnice ať se učí jezdit se specializovanými vozidly na stavbu silnice, zvýší svou kvalifikaci, stane se členem menší množiny pracovní skupiny a jeho plat se zvýší. Jsou to jednoduchá pravidla, která ale platí a platí dobře.

Druhým hlediskem je soutěž a tedy svoboda. Je motivující a posunuje nás dál. Pokud by všichni zaměstnanci dostávali stejný plat všude v republice, pak mohou dělat (nebo spíše nedělat) nic a nemusí být nikterak frustrováni, že dostanou nižší plat. Naopak díky tomu, že jejich plat (nebo spíše prémie/osobní ohodnocení apod.) se mohou snižovat tím, co v práci pokazí, co zapomenou a čím uškodí celé společnosti. A s tím souvisí ještě jedna důležitá věc. Soutěž funguje také jako záruka svobody. Kdyby všichni dostávali stejný plat a někdo chtěl víc, neměl by na to právo. Byl by omezován většinou ve vlastní svobodě seberealizace. Takže smysl rovného platu pro všechny, který by byl tzv. spravedlivý, by skončil jako nespravedlivý, neboť by na straně druhé nakonec omezoval každého.

Tolik tedy k vysvětlení, proč nemohou dostávat všichni stejně. Ještě jednou připomínám, že v případě státních zaměstnanců tento trend bohužel nefunguje, neboť státní podnik nemůže měřit svou efektivitu tím, kolik peněz vydělá, tedy zda je skutečně k užitku, zda se vyplatí, a tím nemůže stanovit spravedlivější a lepší plat pro své zaměstnance.