Proč právě princip sebevlastnictví?

Mises.cz: 27. července 2015, Přemysl Holub, komentářů: 37

Proč by právě princip sebevlastnictví měl být tím jediným správným morálním postojem? Jde pouze o jeden subjektivní názor z mnoha? A proč je vlastnění jiných lidských bytostí – otroctví – “nemorálním” postojem? Jde opravdu jen o morálku a spravedlnost nebo o něco dalšího? Jde pouze o jeden z mnoha možných postojů k řešení zásadní morální otázky?

Jak je tomu např. u nihilisty, který popírá jakékoli morální principy? Vyvrací tímto postojem platnost principu sebevlastnictví? Nebo z logiky věci svým názorem potvrzuje, že pokud je schopen použít vlastního rozumu k vyjádření tak jednoznačného postoje, uznává tak platnost principu sebevlastnictví? A je princip sebevlastnictví pouze jedním z mnoha filozofických teorií nebo jediným na nevyvratitelné logice založeným postojem?

Myslím si, že princip sebevlastnictví je nejen jediným správným základním stavebním kamenem pevného morálního systému, ale také jediným logicky možným. Zní to jako příliš smělé prohlášení? Možná ano, ale věřte, že pokud mě někdo nařkne z omylu, budu prvním v řadě čekajících na přijatelný protiargument. Co mě vedlo k takovému závěru?

Člověk jedná dle vlastního hodnotového žebříčku, některé hodnoty převzal od jiných lidí, k dalším došel vlastní dedukcí. Vždy musel během tohoto procesu použít vlastního rozumu, aby vybral z nabízených možností tu jím nejvíce akceptovatelnou. (Pozornost je nyní věnována použití vlastního úsudku, ne kvalitě nabízených možností výběru či důvodům volby.)

Předchozí odstavec popisuje jednání všech lidí obecně, tzn. je hodnotově neutrální. Jak to vše souvisí s principem sebevlastnictví? Pokud člověka dělá člověkem jeho schopnost vlastního úsudku, potom je princip sebevlastnictví faktem, nikoliv pouze jedním z mnoha subjektivních morálních postojů. Bez ohledu na to, zda jde o nihilistu, sadistu, pacifistu, nebo kohokoli jiného, ze své podstaty musel učinit vlastní úsudek, který projeví formulováním svého názoru. Aby mohl člověk provést jakýkoliv úsudek (obecně jednat), musí vlastnit a ovládat své tělo, konkrétně svou mysl a rozum. Každý člověk, včetně toho, který tvrdí opak, je toho důkazem. K tomu, aby se člověk zamyslel – což je jeho podstatou – musí nejdřív bezpodmínečně vlastnit sebe sama neboli být schopen vlastní vůle. I když nihilista odmítne princip sebevlastnictví, ve skutečnosti jej tímto krokem ve stejném okamžiku potvrdil. Jinými slovy – použil svou vlastní mysl k projevení své vlastní vůle a názoru.

Na základě výše uvedeného si myslím, že princip sebevlastnictví je tvrzením, které v okamžiku, kdy se ho někdo pokusí rozporovat, tak poskytuje důkaz jeho pravdivosti. Jak by mohl kdokoliv při smyslech argumentovat proti pravdivosti a smysluplnosti principu sebevlastnictví bez toho, aniž by prvně vlastnil své tělo a mysl a projevil tak svůj názor a vlastní vůli?

Pokud jsme zjistili, že každý člověk je - nikoliv pouze z principu morálky a spravedlnosti, ale rovněž z logiky věci - vždy vlastníkem sebe sama, jaké důsledky to může mít? Pro začátek uveďme, že z principu sebevlastnictví přímo plyne princip neagrese vůči ostatním - jelikož jakékoliv omezení vůle člověka ve všech situacích kromě sebeobrany je násilím na jeho sebevlastnictví. Z principu neagrease vůči člověku dále plyne princip neagrese vůči jeho majetku - výběr daní je proto násilím v kolosálním měřítku, v opačném případě by nebylo třeba používat hrozby vězením pro neplátce.