Dnes se budeme zabývat otázkou rasové segregace a přístupem Nejvyššího soudu. Předpokládám, že všichni znáte případ  Plessy vs. Fergusson z roku 1896, kdy byl ustanoven princip oddělení, ale rovní (separate but equal). Před soudem se ocitla otázka, jestli 14. ústavní dodatek zakazuje rasovou segregaci. Argumentem bylo, že 14. dodatek hlásá rozšířené dodržování rovnosti lidí před zákonem v jednotlivých státech. A Nejvyšší soud tehdy došel k závěru, že nikdo z těch, kteří schválili 14. dodatek, si nemohl vážně myslet, že zakazuje segregaci. Pokud jsou si rasově segregovaná zařízení v nějakém ohledu rovnoprávná, například pokud černošská škola dostává od státu stejně velké dotace a je stejně dobře vybavená jako bělošská, nebo pokud jsou ve vlaku vagóny pro černé stejné jako pro bílé, tak je požadavek 14. dodatku na rovnost před zákonem splněn. Odtud tedy doktrína oddělení ale rovní.

Dnes je v módě kritizovat toto rozhodnutí Nejvyššího soudu a dají se k tomu uvádět dobré důvody, ale striktně z ústavního hlediska je toto rozhodnutí naprosto v souladu s tím, co tvůrci 14. dodatku očividně zamýšleli. Stejní lidé, kteří hlasovali pro 14. dodatek v Kongresu, totiž hlasovali také pro zavedení rasově oddělených škol ve Washingtonu D.C. Tedy určitě věřili, že tento dodatek není nekompatibilní s rasovou segregací. Takže pokud budeme poctiví, tak musíme připustit, že zákaz rasové segregace nebyl ústavní doktrínou a pokud se to lidem nelíbilo, tak měli usilovat o změnu Ústavy, o což se jako obvykle nikdo nestaral.

Pak v roce 1954 došlo k případu Brown vs. školní rada Topeky (Brown vs. Board of Education of Topeka). Rozhodnutí tohoto případu bylo ve skutečnosti již naznačeno v několika předchozích rozhodnutích, takže to zase nebyl takový blesk z čistého nebe. Brownův případ se však stal shrnutím několika dalších případů včetně záležitosti zákonem nařízené rasové segregace škol, kdy byly děti rozdělovány do škol na základě své rasové příslušnosti. V tomto případě soudci Nejvyššího soudu jasně usilovali o zrušení principu zavedeném v případě Plessy, oddělení ale rovnoprávnosti, avšak pořád se ještě cítili omezení ústavní tradicí 14. dodatku – bylo jim jasné, že 14. dodatek sám o sobě nezakazuje segregaci – takže se s tím hodlali nějak vyrovnat. Nechtěli zcela a úplně popřít rozhodnutí případu Plessy, protože Nejvyšší soud se v té době ještě alespoň snažil budit zdání, že rozhoduje v souladu s právní tradicí. Takže přišli s tím, že moderní psychologické a sociologické výzkumy, které nebyly dostupné v době Plessyho případu, ukazují, že oddělená vzdělávací zařízení jsou inherentně nerovnoprávná. Že bez ohledu na to, kolik peněz dostávají a jak jsou vybavena, tak pokud jsou rasově oddělená, tak vzbuzují v černých studentech pocit podřadnosti a to má potom dopad na jejich studijní výsledky, úspěch v životě, pracovní kariéru atd., atp.. Takže nemohou existovat oddělená, ale rovnoprávná vzdělávací zařízení. Pokud jsou oddělená, tak už tento fakt sám o sobě je činí nerovnoprávnými.

Tímto způsobem tedy chtěli říci, že ve skutečnosti nerozhodují v rozporu s případem Plessy, ale že rozhodují podle nových skutečností, které byly dříve soudu neznámé. Jednomyslným rozhodnutím pak stanovili, že zákonná rasová segregace škol není ústavně přijatelná a přikázali desegregaci.

Klíčovým důkazem, na základě kterého soud dospěl k závěru, že segregace škol vzbuzuje v černoších pocit podřadnosti, se stala slavná studie Kenneta Clarka. Kenneth Clark byl psychologem a provedl studii, při které dětem ukazoval dvě panenky – bílou a černou – a ptal se jich, která se jim zdá atraktivnější, se kterou se více ztotožňují atd. a zjistil, že v rasově segregovaných školách na Jihu, si černošští studenti vybírají bílou panenku. A to bylo předloženo jako důkaz, že segregace černošské studenty odcizuje jejich vlastním lidem, protože se více ztotožňují s panenkou jiné rasy. Co ovšem Kenneth Clark před soudem neuvedl, bylo to, že když dělal stejnou studii na rasově smíšených školách na Severu, tak tamní černošští studenti si vybrali bílou panenku ještě ve větším procentu případů než studenti na rasově oddělených školách. Podle jeho logiky tedy projevili ještě méně sebedůvěry a větší odcizení.

Čili tato studie byla velmi pochybná a dokonce sám právník NAACPo ní později prohlásil: „popsal bych jí jako nesmyslnou“. Nicméně této studii se dostalo autoritativního postavení a byla citována jako ta, která měla dostatečnou sílu zvrátit precedent Plessyho případu.

Tento soudní verdikt tehdy skutečně ohromil spoustu lidí a stal se inspirací pro celou řadu začínajících právníků a aktivistických soudců, protože ti došli k závěru, že když si Nejvyšší soud mohl takhle poradit a ryzím uplatněním své vůle, aniž měl za sebou jakoukoliv zákonodárnou autoritu nebo precedent, prosadit novou zákonnou doktrínu, tak zkrátka mohou obejít tradiční legislativní procesy a prosadit svoje vlastní hodnoty, pro které nikdo nehlasoval, a které se neopírají o Ústavu. Takže Lino A. Graglia, který je myslím pořád profesorem práv na Texaské universitě, řekl: „Vědomí toho, čeho soud dosáhl v Brownově případu, je povzbudilo, aby pokračovali dál k takovým neuvěřitelným věcem, jako případ Roe vs Wade, kdy prohlásili, že Ústava zaručuje právo na potrat. Tudíž změnili záležitost potratů, která do té doby byla poměrně v klidu řešena v rámci jednotlivých států, na celonárodní bouřlivou kontroverzi.“

Je zajímavé si připomenout, že verdikt v Brownově případu byl založen na tvrzení, že děti ve školním věku mohou být nezvratně psychologicky poškozeny faktem, že jsou vzdělávány v rasově odděleném ústavu. Ovšem po vydání Brownova verdiktu se k Nejvyššímu soudu začaly hrnout případy ohledně segregovaných místností na úřadech, pláží, golfových klubů, parků atd., kde se očividně logika Brownova případu nedala uplatnit. Přesto Nejvyšší soud šmahem označoval tyto případy také za protiústavní, aniž by svoje rozhodnutí podložil něčím jiným než citací Browna. Takže společenský výsledek, který soudci pokládali za žádoucí, byl vytvářen pouhým soudcovským příkazem. V té době to ovšem nevzbudilo žádné velké pobouření, protože tohle konkrétní rozhodování připadalo většině lidí zcela morálně v pořádku a málokdo zvažoval možnost, co se stane, když jednoho dne soud vydá rozhodnutí, které se lidem nebude líbit, a které nebude v zásadě založené na ničem jiném než na osobním názoru soudce.

Po čtrnácti letech od Brownova případu se před soud dostal Greenův případ. Takže máme případy Brown a Green. Green vers. okresní školní rada New Kentu (County School Board of New Kent County). To je zajímavý případ z Virginie, protože zde vidíme v určitém ohledu odlišný názor soudu, než který byl vysloven v Brownově případu. Brown říká, že při zápisu dětí do školy nesmíte hledět na rasu, kdežto Green říká, že při zápisu studentů do školy musíte být rasou přímo posedlí. Brownovo rozhodnutí můžeme nazvat de-segregačním, kdežto Greenovo je již integrační. Okolnosti tohoto případu byly takové, že v okresu fungovaly dvě školy – černošská a bělošská. Po Brownově rozhodnutí bylo stanoveno, že každý může jít na libovolnou školu, ale ve skutečnosti nikdo z bílých rodičů nezapsal svoje dítě do černošské školy a jen velmi málo černých rodičů zapsalo svoje dítě do bělošské školy, takže v praxi zůstala černošská a bělošská škola. Zdálo by se, že tohle odpovídá požadavkům Browna, protože nikdo není nucen navštěvovat konkrétní školu a každý má možnost volby. A mohlo by se zdát, že je to stejný případ, jako například dnes, když se hraje baseball a řekněme jen pět procent diváků v hledišti jsou černoši, tak také nikdo neřekne: „Musíme zastavit hru a dovézt víc černošských fanoušků“, nebo: „Máme příliš mnoho hispánských fanoušků. Polovinu jich musíme vyhnat a přivést indiány a asiaty“. To by lidé považovali za šílené, když se každý může svobodně rozhodnout jít na baseball nebo někam jinam. Takže by se mohlo zdát, že totéž by mělo platit pro školy, ale soud rozhodl, že nikoliv. Ano – okresní školní rada může navrhnout plán na desegregaci, ale výsledek musí být takový, že budou existovat rasově smíšené školní třídy. Takže to není zkrátka jen záležitost toho, že každý má možnost zapsat svoje dítě na jakou školu chce, ale záležitost toho, že výsledek musí být takový, jaký ho soud chce mít.

Někteří lidé říkají, že Green v tomto představuje podstatnou odchylku od Brownova precedentu, protože Brown byl barvoslepý, kdežto Green říká, že musí být zajištěny rasově smíšené třídy v patřičném poměru, aby v nich byl dostatek žáků té i oné rasy. Ale stejně snadno lze argumentovat, že Green ve skutečnosti vychází z Brownovy logiky, protože Brown říká, že to, co činí segregované školy nerovnými je fakt, že černí studenti nestudují dohromady s bílými studenty a to v nich zanechává pocit méněcennosti. Čili je to nedostatek bílých studentů v černošských školách, proti čemu je třeba hlavně bojovat a v tomto duchu přijímat všechna možná opatření.

Poté následuje počátkem 70. let Swannův případ (Swann vs. Charlotte-Mecklenburg Board of Education) v Severní Karolíně a Keyesův případ (Keyes vs. School Dist. No. 1) v Denveru. Swannův případ vyjasnil, že federální vláda může legitimně zavést povinnou školní autobusovou dopravu, aby byla zajištěna rasová rovnováha na školách, takže vznikly situace, kdy studenti byli přeřazeni do vzdálenějších škol, kam cesta autobusem trvala někdy až hodinu a půl, aby byly uspokojeny požadavky na rasovou vyváženost. V knize se pak detailně zabývám případem Bostonu, kde vznikla doslova válečná zóna, když celých jedenáct tříd z jedné školy bylo odesláno do jiné školy na druhé straně města.

To vše skutečně nevedlo mezi zúčastněnými k velkému svátku vzájemné lásky a porozumění. K překvapení aktivistů tím vznikly větší rasové třenice než dříve a dokonce i černí rodiče, z nichž jenom těsná většina z počátku těmto opatřením projevovala svou podporu, se posléze postavili proti nim. Nakonec zjistili, že to převrací jejich komunitu naruby, když jejich děti mají být „rozprostřeny“ po různých školách na opačných koncích města.

Keyesův případ pak vyjasnil, že i když některá škola nikdy v minulosti rasovou segregaci neuplatňovala, tak i na ní se mohou vztahovat tato opatření, pokud je to nezbytné k dosažení patřičné rasové rovnováhy. Čili nikdo v zemi nebyl vyjmut z těchto opatření.

Myslím, že by bylo vhodné se podívat na to, jaké byly dopady těchto opatření na výsledky černých studentů. Mám tím na mysli, že bychom měli mít právo očekávat poté, co byly utraceny doslova miliardy dolarů, rozbity dřívější komunity a nastolen všudypřítomný chaos, že budou na druhé straně také nějaké dobré zprávy ohledně studijních výsledků.

Tuto část přednášky bych rád zahájil poukazem na to, že společensko-vědní literatura prosadila jakožto obecně uznávaný odborný konsenzus již dlouho před Brownovým verdiktem takzvanou tezi „výhod a nevýhod“. Tato teze vypadá přibližně takto: „Školní segregace v černých studentech vzbuzuje pocit méněcennosti a škodí tak jejich akademickým výkonům. Desegregace, kromě toho, že pozvedne sebevědomí černých studentů a jejich akademické výsledky, přinese rovněž tu výhodu, že sníží rasové předsudky bílých vůči černým, protože běloši budou moci sami pozorovat chování černých a nebudou tak podléhat stereotypům z nevědomosti“. V roce 1966 ministerstvo školství vydalo studii, jejíž závěry byly radikálně odlišné od této teze. Tato studie se stala známou jako Colemanova zpráva. James Coleman byl sociologem, který vedl tým vědců připravujících tuto zprávu. A v ní se například zjistilo, že, proti obecnému přesvědčení, byly černošské a bělošské školy v této době (50. a 60. léta) zhruba na stejné úrovni, pokud jde o vybavení a financování a dalších záležitostí, a v místech, kde existovaly rozdíly, tam byly spíše ve prospěch černošských škol. Zpráva dále uvádí, že průměrné akademické výsledky černých studentů, které byly hluboko pod bělošským průměrem, nemohou být připsány jakýmkoliv malým rozdílům, které ještě mohou mezi školami existovat, ale daleko silněji korelují se socioekonomickým zázemím rodin studentů.

To ovšem nebylo přesně to, co politikové chtěli slyšet, takže Colemanova zpráva byla ignorována a příští rok byla objednána zpráva nová, od Americké komise pro občanská práva, která nesla název „Rasová izolace na veřejných školách“. Tato zpráva povýšila tezi „výhod a nevýhod“ na novou úroveň. Už to nebyly jen školy segregované ze zákona, co v černoších vyvolávalo pocit podřadnosti, ale podle této zprávy všechny rasově segregované školy, ať už byla segregace nařízená ze zákona nebo byla výsledkem rasově oddělených městských čtvrtí. Takové školy poškozovaly sebevědomí a byly faktorem přispívajícím k špatným studijním výsledkům černošských žáků.

V 90. letech se tato teze ocitla na ústupu. Do té doby byly utraceny miliardy dolarů, povinná školní autobusová doprava byla běžným pravidlem a rasové třenice ve školách byly spíše zvětšeny než by byly na ústupu. A průměrné studijní výsledky černošských žáků stále nestály za mnoho. Takže se stalo nezbytným poněkud poupravit výchozí předpoklady. V té době se začalo tvrdit, že desegregace bude mít ony příznivé efekty pouze jako součást širšího spektra programů. Například zavedení kulturně citlivých učebnic. Zmírnění disciplinárních opatření, která by měla brát do úvahy kulturní rozdíly mezi černými a bílými. Zrušení heterogenního seskupování nebo rozdělování do studijních skupin podle schopností, protože to rovněž poškozuje sebevědomí černošských studentů. (Čili veškeré studijní skupiny musí být rasově smíšené).

Statistiky ovšem nejsou nijak povzbudivé. Národní výzkum studijních pokroků z doby před několika lety zjistil, že průměrný černý student v posledním ročníku střední školy si ve čtení a dějepisu vede o něco hůře než průměrný student osmého ročníku. Tedy černý student o čtyři roky výše je na tom o něco hůře než o čtyři roky mladší bílý student ve čtení a dějepisu – po všem, co se udělalo – a ještě o mnoho hůře je na tom v matematice a geometrii. Mám tu statistiky: pouze tři % černých studentů byla schopna prokázat víc než pouze částečné znalosti základních dovedností potřebných ke zvládnutí matematiky na dvanáctém stupni. U bílých studentů toto číslo bylo více než 30% – tedy desetinásobné. 3,4% bílých studentů bylo hodnoceno jako „pokročilí“ v přírodních vědách a 2,2% v matematice. U černých studentů byla odpovídající čísla 0,2% a 0,1%.

Od konce 70. do konce 90. let, což je období, ve kterém byla tato data nashromážděna, lze vykázat pouze všeobecnou stagnaci – s výjimkou čtení, kde si černoši polepšili z 10% do 23% percentilu. Tedy ačkoliv nějaký pokrok nastal od roku 1980 do roku 1990, tak veškerý tento pokrok byl ztracen do roku 1999 z důvodů, které nejsou moc jasné. Během období, kdy se počet žáků ve třídě snižoval a výdaje na žáka rostly – a to hlavně výdaje zaměřené na ty nejproblémovější skupiny – studijní výsledky černých žáků byly zpět na úrovni roku 1978. V testech SAT z matematiky v roce 2001 mělo pouze 700 černošských studentů z celé země skóre vyšší než 700 bodů, zatímco stejného či vyššího skóre dosáhlo přes 16 000 asiatoameričanů, ačkoli ti tvoří v celkové populaci daleko menší podíl než černoši.

Rasová nerovnoměrnost ve výsledcích a schopnostech je evidentní i ve velmi útlém věku. Národní centrum pro vzdělávací statistiky zjistilo, že již černošské děti ve školce jeví disproporčně nižší schopnosti v počtech a obecných znalostech. 1/3 až ½ dosáhla při testech na rozličných tématech stejně nízkých výsledků jako pouze 1/6 bílých dětí. O dva roky později, kdy stejné děti byly testovány znovu, zůstal rozdíl nezměněný. Rozdíly v chování jsou také patrné již v tomto ranném věku a přetrvávají do budoucnosti. V průměru je daleko nepravděpodobnější, že černošské děti budou vychovatelem ve školce popsány jako pozorné, chtivé učení a vytrvalé při vykonávání přiděleného úkolu. Pravděpodobněji budou popsány jako hádavé, divoké povahy a násilnické. A tento rozdíl přetrvává i do budoucnosti. Později v životě jsou černí studenti vylučováni ze škol za disciplinární prohřešky 2,5 krát častěji než bílí. Ve světle statistik, jako jsou tyto, aktivistické skupiny často obviňují bílé učitele, že si pro potrestání svévolně vybírají černé studenty. Ale jak se naopak ukazuje, tak černí učitelé jsou k černým studentům ještě daleko kritičtější než bílí učitelé. Navíc asiatští studenti jsou disciplinárně trestáni o polovinu méně často než bílí studenti, takže podle stejné logiky by šlo tvrdit, že v americkém školství existuje výrazný anti-bělošský a pro-asiatský předsudek.

Tato mezirasová disparita je přítomná dokonce i tehdy, když se porovnávají děti ze stejné sociální třídy. Je pravdou, že studenti s vyšším socioekonomickým zázemím si vedou lépe než ti s nižším. Ale ačkoliv to platí jak pro bílé, tak pro černé studenty, tak mezirasový rozdíl se zmenší pouze o málo pokud porovnáváme černé a bílé studenty s obdobným zázemím.

Shaker Heights v Ohiu je často citovaným příkladem. Jde o bohaté předměstí Clevelandu, kde je černošská populace plně srovnatelná se svými sousedy jak výší příjmů, tak dosaženým vzděláním. Střední školy zde na žáka utrácejí o 50% více než je národní průměr. A rozdíl mezi rasami ve školních výsledcích zde přesto přetrvává. Stephan Thernstrom, který byl mým profesorem na Harvardu na kurzech o rasách a sociální historii, také vedl statistiky Shaker Heights. Jednou z věcí například je, že ačkoliv školy vyvíjely zvláštní úsilí, aby přiměly černé studenty zapsat se na pokročilé přípravné kurzy – studenti se mohli zapsat jakékoliv kurzy, které chtěli, bez ohledu na známky a předchozí výsledky testů – pouze 30% černých studentů to udělalo ve srovnání se 78% bílých. 2/3 černých studentů pak selhalo alespoň v jednom ze znalostních testů v letech 1999 a 2000, zatímco totéž platí pouze pro 1/6 bílých. A zatímco ½ bílých studentů prošla testy s vyznamenáním, pouze 4% černých dosáhlo téhož. A toto číslo se nijak výrazně nelišilo od celostátního průměru afroameričanů, přestože příjem i dosažené vzdělání černošských rodin v Shaker Heights je vysoko nad celostátním průměrem a tamní děti navštěvují integrované školy, které jsou pokládány za jedny z nejlepších ve státě.

Pro tyto rozdíly bylo nabídnuto množství vysvětlení, mezi nimi například: daleko větší počet rodin s jediným rodičem v černošské populaci, kulturní rozdíly mezi jednotlivými skupinami, které se promítají například v očekávání rodičů kladených na jejich děti, důrazu na akademické výsledky a další faktory. Tyto záležitosti jsou obvykle ignorovány, ale existuje například studie, kdy byla žákům základních škol kladena otázka typu: „Za jakou známku ti rodiče začnou dělat doma problémy?“ V průměru asiatští studenti odpovídali, že za cokoliv horšího než je A- jim budou rodiče dělat doma dusno. Pro bílé ležela průměrná hranice přijatelnosti na B-. Ale černoši a hispánci odpovídali, že budou mít potíže jen při známce horší než C-.

Tu a tam renegátší černošští intelektuálové jako Shelby Steele, John McWhorter nebo Bill Cosby poukáží na tohle jako na problém, se kterým by se měla sama černá komunita vypořádat. Ale černý establishment se stal natolik nepřátelským dokonce k tak prostým postřehům jako jsou tyto, že jsme se dostali do bodu, kdy je považováno za zaznamenáníhodné a dokonce odvážné, když prominentní člen černé komunity předstoupí a veřejně řekne očividné.

I ve světle výše řečeného stále existují aktivisté, kteří chovají naději, že jsme v desegregaci našli recept alespoň pro částečné překlenutí rozdílu mezi bílými a černými. Jak jsme viděli, tak do roku 1990 bylo určitého pokroku dosaženo a jelikož dvacetileté období od roku 1968 do roku 1988 znamenalo největší zvýšení počtu desegregovaných černých studentů, než jakékoliv jiné dvě dekády, je snadné připsat tyto šťastné výsledky desegregaci jako takové. Ovšem statistika toto vysvětlení nepodporuje.

Mezi lety 1975 a 1988 – tedy v době největšího zlepšení – černí studenti navštěvující minoritní de facto segregované školy dosáhli v podstatě stejných výsledků jako jejich vrstevníci navštěvující integrované školy. Dokonce v matematice dosáhli studenti ze segregovaných škol deseti bodů navíc oproti studentům z integrovaných škol. Nakonec podle celkových výsledků byl v roce 1990 mezi studenty ze segregovaných a integrovaných škol sotva měřitelný rozdíl jak ve čtení, tak v matematice. Takže, kde po těch všech letech skončila teze „výhod a nevýhod“, na základě, které převrátili soudci černé i bílé komunity vzhůru nohama? Po důkladném zpracování existující literatury k tomuto tématu dospěl David Armork závěru, že žádná z hlavních částí této teze neobdržela jednoznačnou podporu z dostupných důkazů.

Mimo těchto soudních případů také máme Civil Rights Act z roku 1964, což je samozřejmě legislativní a nikoliv soudní počin, který zakazuje segregaci ve státních zařízeních a v soukromých zařízeních přístupných veřejnosti jako jsou hotely a restaurace. Také zakazuje diskriminaci při zaměstnávání. A je zajímavé, že v době, kdy byl přijat, v článku 7 říká, že tento zákon žádným způsobem nepožaduje od zaměstnavatele, aby přijímal zaměstnance podle fixních kvót. Takže nikdo nechce po zaměstnavateli, aby přijal X% černochů, bělochů, asiatů atd. Jednoduše to znamená, že nesmí diskriminovat, čili má přijímat, propouštět a povyšovat čistě na základě zásluh. Jakmile ovšem Nejvyšší soud začal vykládat tento zákon, tak se ukázalo, že Civil Rights Act uzákoňuje ve skutečnosti něco jiného, než se v něm píše.

Například je v něm jasně napsáno, že diskriminace znamená záměrný čin. Že nikdo nemůže být obviněn z diskriminace, pokud se jí dopustí nezáměrně. Vezměme si například, že budete šéfem nějaké společnosti, a že řeknete: „Každý, kdo chce být ve společnosti povýšen, musí projít testem inteligence“. A řekněme, že tímhle testem projde více bílých než černých, tak byste podle znění tohoto zákona neměli být vinni diskriminací, jelikož zakládáte svoje rozhodnutí o povýšení na zásluhách.

No, ale jakmile tohle dostal do rukou Nejvyšší soud, tak se ukázalo, že realita bude někde úplně jinde. V případě Griggs vs Duke Power Company z roku 1970 shledal Nejvyšší soud Duke Power Company vinnou z diskriminace, protože zakládala svoje rozhodnutí o povýšení na tom, jestli má kandidát na povýšení maturitní vysvědčení nebo prošel testem inteligence. A jelikož poměrně více bílých než černých mělo maturitní vysvědčení a prošlo IQ testem, tak soud rozhodl, že se ve skutečnosti jedná o zákeřnou formu diskriminace, která je nelegální a Duke Power Company může být potrestána za to, že její kritéria na zaměstnance mají tzv. disparitní dopad – tedy dopad proporčně se lišící u jedné a u druhé skupiny.

Takže od té doby se stalo principem, že zaměstnavatelé nesmí uvádět jako podmínky nic, co by mělo takový disparitní dopad. Tedy zaměstnavatel se nesmí zeptat, jestli máte maturitní vysvědčení, jestli jste nebyli „beze cti“ propuštěni z armády, nebo například farmář se ani nemůže zeptat, jestli nemáte bolesti zad, (což je v zemědělství, kde si snadno můžete vyhodit záda, celkem rozumná otázka), protože se ukázalo, že černoši jsou k tomu více náchylní, takže to by byl rovněž disparitní dopad.

Teď si můžete myslet: „Vždyť já znám zaměstnavatele, kteří vyžadují maturitní vysvědčení“. To je pravda, ale to jsou ti zaměstnavatelé, kteří jsou připraveni jít k soudu a uvést tam konkrétní důvody, proč na tohle místo potřebují někoho s maturitním vysvědčením a dokázat, že člověk bez maturity by toto místo nezastal. Pokud nemůžete uvést konkrétní důvody, tak budete souzení za diskriminaci a spousta zaměstnavatelů zkrátka nechce být tahána po soudech, aby tam ospravedlňovali svoje kritéria pro přijímání zaměstnanců. A ve spoustě případů ani zaměstnavatelé neměli konkrétní důvody pro vyžadování maturitního vysvědčení, jen si říkali – co já vím – že to dokazuje, že člověk je něco schopen dokončit a je na něj spolehnutí. Ale pokud neuvedete konkrétní důvody, tak v zásadě budete odsouzeni.

Pak tu máme případ Bakke z roku 1978, který se týká studenta, co se hlásil na lékařskou školu patřící pod Kalifornskou universitu a byl odmítnut, přestože měl výborné známky, protože jen velmi těsně neprošel přijímacím testem ve standardním přijímacím řízení. Co však Bakkeho rozzlobilo bylo to, že škola měla dvojí přijímací řízení – jedno standardní pro bělochy a jedno zvláštní pro „znevýhodněné menšiny“ – a argumentoval tím, že dosáhl daleko lepších výsledků než kdokoliv, kdo byl přijat jakožto příslušník znevýhodněné menšiny v rámci tohoto zvláštního přijímacího řízení. Například jeho průměrnou známkou bylo A-, kdežto tam bylo průměrem C+, čili se to ani neblížilo. Affirmative action je nám vždycky popisována jako něco, co dává lehounké popostrčení znevýhodněným skupinám, ale jako obvykle affirmative action vždycky znamená veliké výhody pro politicky preferované skupiny. A Bakkeho případ nebyl výjimkou.

Takže se například ukázalo, že v přijímacím testu, který měl čtyři části a z každé části bylo maximum 100 bodů, měl Bakke z první části 96 bodů, z druhé 94, ze třetí 97 a ze čtvrté 72. Ti, kteří byli přijati v rámci zvláštního přijímacího řízení měli průměrné bodové hodnocení 34, 30, 37 a 18. A to byl průměr, tedy v rámci pomoci znevýhodněným menšinám byli přijati i ti, kteří dostali méně než 18 bodů ze 100 možných. Takže to není někde na hraně: „o několik málo bodů přimhouříme oči, protože chudák trpěl rasovou segregací“. Čili Bakke si řekl: „Tohle je instituce placená vládními penězi a já mám právo na stejnou zákonnou ochranu a tak požaduji, abych byl na školu přijat“.

A Nejvyšší soud dospěl 5-4 k velmi podivné odpovědi. Rozhodl, že Bakke by měl být přijat, ale že v mezních případech stále může být rasa kritériem pro přijetí. Tedy tohle očividně nebyl mezní případ. Tady čněla mezi výsledky standardně přijímaných a přijímaných na základě rasy obrovská mezera. Ale Bakkeho případ také ukázal, že Nejvyšší soud nebude v žádném případě rušit tato zvláštní přijímací řízení pro znevýhodněné menšiny. A v knize pak detailně popisuji případ jednoho doktora, který vystudoval díky jednomu podobnému programu, a který skončil tak, že mu byla odebrána jeho lékařská licence, protože zavinil smrt několika svých pacientů. A to byl chlapík, kterého předtím Tedd Kennedy ukazoval jako výstavní případ krásného fungování affirmative action než tohle vyšlo najevo.

Nakonec případ United Steel Workers of America vs. Weber, což je případ pracovníka v ocelárně, který byl přeskočen při povyšování a povýšen byl místo něho příslušník minority, ačkoliv Weber měl vyšší kvalifikaci a více odpracovaných let. Takže si byl jist, že tohle se zkrátka nemůže udělat, protože si přečetl Civil Rights Act a z něj nabyl dojmu, že lidé nemají být povyšováni podle rasových kvót, ale čistě podle zásluh. Čili Weber byl přesvědčen, že má případ vyhraný. Ale Nejvyšší soud rozhodl, že nemá a zaměstnavatel tohle může udělat a Weber to nepochopil, protože četl Civil Rights Act příliš doslova. To, co četl, byly jen slova toho zákona, ale co měl ve skutečnosti číst byl duch zákona. A duchem zákona je, že byl zamýšlen na pomoc černochům a pokud tento program Weberova zaměstnavatele pomáhá černochům, tak je v pořádku. Takže pokud čtete tu část zákona, která říká: „Nesmí být zaveden žádný systém kvót… povyšování, najímání a propouštění musí být založeno pouze na zásluhách“, tak Vám uniká duch zákona a vzdalujete se od jádra věci a díky bohu za těch devět soudců, kteří nám nehodným vysvětlí, co znamená duch zákona. Takže tolik k Weberovi.

Ještě bych chtěl na závěr dodat, jak vůbec došlo k tomu, že zaměstnavatelé mají rasové kvóty, když se v zákonu tvrdí, že jsou zakázané. A dokonce se při přijímání Civil Rights Act tvrdilo, že v žádném případě nebude tento zákon znamenat zavedení rasových kvót, ale naopak jejich zákaz. Nu v zásadě je to proto, že jak jinak lze poznat, že zaměstnavatel nějakou skupinu diskriminuje? Pokud zaměstnavatel přímo neběhá v bílém prostěradle a nezapaluje kříže, tak jak jinak poznáte, že odmítá zaměstnávat lidi na základě jejich rasy? Jak jinak, než takovým pochybným způsobem, že se na základě zastoupení jednotlivých menšin v populaci vypočítá, kolik lidí z té které menšiny by zaměstnavatel zaměstnávat měl a pak se kontroluje, jestli jich tolik skutečně zaměstnává? Čili každý takový „antidiskriminační“ systém logicky vede k zavádění kvót. A pokud například zaměstnáváte ve své firmě jen 3-5% černochů a v okolní populaci jich žije 20%, tak budete mít velké problémy. Já mám přítele v Texasu, který je v této situaci. Jeho otec vlastní velkoobchodní společnost s kancelářským zbožím a jejich zaměstnanci jsou z větší části běloši – ne, že by to tak záměrně zamýšleli a trávili svůj čas v úvahách o tom, jak by mohli bezdůvodně ubližovat černochům, ale tak se zkrátka stalo, že se o práci u nich přišli ucházet hlavně běloši. Takže každý rok mají telefonní hovor z místní pobočky NAACP s dotazem, kolik jsou ochotni přispět na ples, který NAACP pořádá. A každý ve městě ví, co to znamená: „Kolik nám zaplatíte za to, že Vás nepoženeme k soudu? Kolik nám dáte za to, že budeme mlčet o faktu, že nezaměstnáváte dost černochů?“ No a co můžete dělat jiného, než platit, protože v opačném případě máte na krku soud pro rasovou diskriminaci, před kterým máte v dnešní Americe asi stejnou šanci se obhájit, jakou měly oběti Stalinových monstrprocesů.