Realistické libertariánství (I/II)

Mises.cz: 18. května 2016, Hans-Hermann Hoppe (přidal Tomáš Macháček), komentářů: 17

-Vyšlo na webu lewrockwell.com, 30. září 2014 (tedy ještě před evropskou migrační krizí!)

„Libertariánství je logicky konzistentní s téměř jakýmkoliv postojem vůči kulturnímu, společenskému, náboženskému nebo morálnímu principu. Striktně logicky, libertariánská politická doktrína může být oddělena od všech ostatních úvah; logicky může být člověk – a většina libertariánů skutečně je – hédonistou, libertinem, nemravou, militantním odpůrcem náboženství obecně a křesťanství obzvláště – a stále být konzistentním zastáncem libertariánské politiky. Ve skutečnosti, striktně logicky může být člověk konzistentním stoupencem vlastnických práv politicky a být gaunerem v praxi, jak se ukazuje až u příliš mnoha libertariánů. Přísně logicky může člověk dělat tyto věci, ale psychologicky, sociologicky a v praxi to tak jednoduše nefunguje.“ (kurzíva přidaná mnou, HHH)

Murray Rothbard, „Big-Government Libertarians“, v L. Rockwell, ed., The Irrepressible Rothbard, Auburn, Alabama, Ludwig von Mises Institute, 2000, str. 101.

--- 

Začnu s pár postřehy o libertariánství jakožto ryze deduktivní teorii.

Pokud by na světě neexistovala vzácnost, lidské konflikty by byly nemožné. Mezilidské konflikty jsou vždy a všude konflikty týkající se vzácných věcí. Já chci udělat X s danou věcí a vy chcete s tou samou věcí udělat Y.

Kvůli takovým konfliktům – a protože jsme schopni spolu komunikovat a argumentovat – vyhledáváme normy chování s účelem vyhnutí se těmto konfliktům. Účelem norem je vyhnutí se konfliktům. Pokud bychom se nechtěli vyhnout konfliktům, pátrání po normách chování by bylo zbytečné. Prostě bychom spolu bojovali a zápasili.

Mimo perfektní harmonii všech zájmů se lze vyhnout konfliktům týkajících se vzácných zdrojů, pokud budou veškeré zdroje převedeny, jakožto soukromé, exkluzivní vlastnictví, na nějakého konkrétního jednotlivce. Pouze tehdy mohu jednat s mými vlastními věcmi, nezávisle na vás s vašimi vlastními věcmi, bez toho, abychom se vy a já dostali do konfliktu. 

Ale kdo vlastní konkrétní vzácné zdroje jako svůj soukromý majetek a kdo ne? Zaprvé, každá osoba vlastní své tělo, jež ona a pouze ona může ovládat přímo (já mohu vaše tělo ovládat pouze nepřímo, tím, že nejprve budu ovládat své tělo a naopak) a jež pouze ona vlastní přímo obzvláště při diskuzi a argumentaci dané otázky. Ostatně, pokud by byla kontrola těla udělena někomu, kdo by tělo ovládal nepřímo, stal by se konflikt nevyhnutelným, poněvadž ten, kdo ovládá tělo přímo, se nemůže vzdát přímé kontroly, dokud zůstává naživu. Jinak by nebylo možné, aby kterékoliv dvě osoby, jakožto účastníci jakéhokoliv vlastnického sporu, mohly vůbec argumentovat a debatovat problematiku toho, čí vůle má převládnout. Poněvadž argumentování a debatování předpokládá, že oba dva, jak navrhovatel, tak oponent, mají výhradní kontrolu nad svými těly a dojdou tak sami k správnému úsudku, bez boje (v bezkonfliktní formě interakce).

A zadruhé, co se týká vzácných zdrojů, jež mohou být kontrolovány pouze nepřímo (a jež musí být přivlastněny našimi přírodou poskytnutými, tedy nepřivlastněnými, těly) – Výhradní kontrola (vlastnictví) je získána pouze tou osobou, která si přivlastnila daný zdroj jako první, či jej získala dobrovolnou (bezkonfliktní) směnou od jeho předešlého vlastníka. Poněvadž pouze první přivlastnitel daného zdroje (a všichni pozdější vlastníci spojení k němu řetězcem dobrovolných směn) nad ním může snad získat kontrolu bezkonfliktně, tj. mírumilovně. Pokud je namísto toho výhradní kontrola přidělena pozdějším příchozím, nedojde k vyhnutí se konfliktu, ale právě naopak a navzdory samotnému účelu norem, se konflikt stane nevyhnutelným a trvalým.

Zdůrazňuji, že tuto teorii považuji v podstatě za nevyvratitelnou, za a priori pravdivou. Hádám, že tato teorie představuje jeden z největších – ne-li přímo největší – úspěch na poli společenského vědění. Tato teorie vyjadřuje a kodifikuje neměnná základní pravidla pro všechny lidi, po celém světě, kteří si přejí žít spolu v míru.

A přece nám tato teorie neříká mnoho o skutečném životě. Jistě, říká nám, že všechny současné společnosti, pokud jsou charakterizovány mírumilovnými vztahy, se drží těchto pravidel (ať už vědomě či podvědomě) a jsou tudíž vedeny racionálních porozuměním. Ale neříká nám nic o tom, do jaké míry se tak děje. Ani nám neříká, i kdyby byla oddanost těmto pravidlům úplná, jak lidé ve skutečnosti spolu žijí. Neříká nám, jak blízko, či daleko od sebe žijí, pokud, kdy, jak často a na jak dlouho se setkávají a jednají spolu atd. Abych zde použil analogii: Znát libertariánskou teorii – pravidla mírumilovných interakcí – je jako znát pravidla logiky – pravidla korektního myšlení a uvažování. Avšak stejně jako znalost logiky, jakkoliv je nepostradatelná pro korektní myšlení, nám neříká cokoliv o skutečném lidském myšlení, skutečných slovech, pojmech, argumentech, důsledcích a závěrech, jež jsou vytvářeny a užívány, tak nám logika mírumilovné interakce (libertariánství) neříká cokoliv o skutečném lidském životě a jednání. Tudíž pokud chce každý logik dobře využít své znalosti, musí obrátit svou pozornost k jednání skutečných lidí. Namísto toho, aby byl pouhým teoretikem, musí se též stát sociologem a psychologem a vzít v úvahu „empirickou“ společenskou realitu, tedy svět, takový jaký je.

Toto mne přivádí k tématu „levice“ a „pravice“.

Rozdíl mezi pravicí a levicí, jak Paul Gottfried často tvrdil, je fundamentálním nesouhlasem týkajícím se empirické otázky. Pravice uznává, jako záležitost faktu, existenci jednotlivých lidských rozdílů a rozmanitostí a přijímá je jako přirozené, zatímco levice jejich existenci popírá, či se je pokouší odůvodnit a v každém případě je považuje za něco nepřirozeného, co musí být opraveno, aby byl ustanoven přirozený stav lidské rovnosti.

Pravice uznává existenci jednotlivých lidských odlišností, nikoliv pouze co se týká fyzického umístění a uspořádání lidského prostředí a jednotlivých lidských těl (výška, síla, váha, věk, pohlaví, barva pokožky, vlasů či očí, obličejové rysy atd.). Mnohem důležitější je, že pravice též uznává existenci rozdíly též v duševním uspořádání lidí, tj. v jejich kognitivních schopnostech, talentech, psychologických dispozicích a motivacích. Uznává existenci bystrých a bezduchých, chytrých a pitomých, prozíravých a krátkozrakých, pracovitých a líných, agresivních a mírumilovných, pasivních a vynalézavých, impulzivních a trpělivých, svědomitých a nedbalých lidí atd. Pravice uznává, že tyto duševní rozdíly, vyplývající z interakce fyzického prostředí a fyzického lidského těla, jsou výsledky jak okolních, tak fyziologických a biologických faktorů. Pravice navíc uznává, že lidé jsou propojeni (nebo odděleni) jak fyzicky v geografickém prostoru, tak emočně pokrevně (biologické shody a vztahy), jazykem a náboženstvím, stejně jako zvyky a tradicemi. Navíc pravice neuznává pouze existenci těchto rozdílů a rozmanitostí. Chápe též, že rozdíly ve vynaložené snaze a výsledcích budou opět odlišné a výsledkem budou lidé s hodně či málo majetku, bohatí a chudí, lidé s vysokým a nízkým společenským statutem, postavením, vlivem nebo autoritou. A tyto rozdílné výsledky a rozdílnou vynaloženou snahu přijímá jako normální a přirozené.

Levice je na druhé straně přesvědčena o fundamentální rovnosti člověka, o tom, že všichni lidé „jsou si rovni“. Samozřejmě, nepopírá naprosto zřejmé: existenci vnějších a fyziologických rozdílů, tedy že někteří lidé žijí v horách a jiní u moře, či že někteří lidé jsou vysocí a jiní malí, někteří bílí a jiní černí, muži a ženy atd. Avšak levice popírá existenci duševních rozdílů, či pokud jsou tyto rozdíly příliš očividné, aby byly úplně popřeny, snaží se je vysvětlit jako „náhodné“. Tedy levice buď takové rozdíly vysvětluje jako určené výhradně vnějším prostředím, např. změna vnějších podmínek (přestěhování se člověka z hor k mořskému pobřeží a naopak, nebo poskytnutí každému identickou předporodní a poporodní péči) by přinesla stejný výsledek a popírá, že tyto rozdíly jsou způsobeny (mimo jiné) některými – relativně nepoddajnými – biologickými faktory. Či jinak, v těch případech, kde nelze popřít, že biologické faktory hrají kauzální roli při určování úspěchu či selhání v životě (peníze a sláva), jako když pět stop (cca 152 cm) vysoký muž nemůže vyhrát olympijskou medaili v běhu na sto metrů, či se tlusté a ošklivé děvče nemůže stát Miss Universe, pokládá levice tyto rozdíly za ryzí štěstí a následný výsledek jednotlivého úspěchu či selhání za nezasloužený. V každém případě, ať již jsou způsobeny výhodnými či nevýhodnými vnějšími okolnostmi nebo biologickými vlastnostmi, veškeré jednotlivé pozorovatelné lidské odlišnosti mají být vyrovnány. A tam, kde to nelze provést doslova, poněvadž neumíme stěhovat hory a moře a neumíme udělat z vysokého muže malého či z černocha bělocha, trvá levice na tom, že ti kdo měli nezasloužené „štěstí“, musí kompenzovat ty, kdo jej neměli, tak aby byla každé osobě přiznána „stejná pozice v životě“, v souladu s přirozenou rovností všech lidí.

S touto krátkou charakterizací pravice a levice se vracím k případu libertariánství. Je libertariánská teorie slučitelná se světonázorem pravice? A je libertariánství slučitelné s levicovými názory?

Co se pravice týká, je odpověď důrazné „ano“. Pro každého libertariána, jen vágně obeznámeného se společenskou realitou, nebude obtížné uznat fundamentální pravdu pravicového světonázoru. Takový libertarián může, a ve světle empirických důkazů vskutku musí souhlasit s pravicovým empirickým tvrzením týkající se fundamentální, nikoliv pouze fyzické, ale též duševní, nerovnosti (nestejnosti) člověka. A obzvláště může souhlasit s normativním „laissez faire“ tvrzením pravice, tedy, že tato přirozená lidská nerovnost bude nevyhnutelně ústit v taktéž nestejné výsledky, a že s tím nelze nic udělat a nemělo by se s tím cokoliv dělat.

Nicméně je tu pouze jedno důležité varování. Zatímco pravice možná přijímá veškeré lidské nerovnosti, ať už na startovní čáře nebo ve výsledcích, jakožto přirozené, libertarián by trval na tom, že pouze ty nerovnosti jsou přirozené a nemělo by se do nich zasahovat, které následovaly základní pravidla lidské interakce, zmíněná na začátku. Nerovnosti, jež jsou výsledkem narušení těchto pravidel, vyžadují nápravnou činnost a měly by být odstraněny. A navíc by libertarián trval na tom, že, jakožto empirický fakt, existuje nemálo takovýchto narušení, jako například bohatí, kteří za své jmění nevděčí tvrdé práci, prozíravosti, podnikatelskému talentu, či dobrovolnému daru nebo dědictví, ale krádeži, podvodu nebo státem udělenému monopolnímu privilegiu. Nicméně, nápravná činnost, vyžadována v těchto případech, není motivována rovnostářství, ale touhou po restituci – ten (a pouze ten), kdo může prokázat, že byl okraden, podveden nebo legálně znevýhodněn by měl být odškodněn těmi (a pouze těmi), kteří vůči němu a jeho majetku spáchali tyto zločiny, včetně případů, kde by restituce vedla k ještě větší nerovnosti (jako v případě, kdy by chudák podvedl boháče a dlužil mu restituci).

Na druhou stranu, co se levice týká, je odpovědí stejně důrazné „ne“. Empirické tvrzení levice, že neexistují žádné výrazné duševní rozdíly mezi jednotlivci a tím pádem ani mezi různými skupinami lidí, a že to, co se jeví být takovou odlišností, vzniklo výhradně v důsledku vlivu prostředí a zmizelo by, kdyby jen bylo prostředí vyrovnáno, je v rozporu s každodenní zkušeností a s horami empirického sociálního výzkumu. Lidé nejsou stejní a nemohou být učiněni stejnými, a ať už kdokoliv zkouší cokoliv v tomto ohledu, nestejnosti se vždy znovu objeví. Avšak je to obzvláště toto nevyslovené normativní tvrzení a aktivistická agenda levice, co ji činí neslučitelnou s libertariánstvím. Levicový cíl učinit každého stejným, či srovnat sociální pozici každého člověka, je neslučitelný se soukromým vlastnictvím, ať už se jedná o něčí tělo nebo externí věci. Namísto mírumilovné spolupráce vyvolává nekonečný konflikt a vede rozhodně k nerovnostářskému ustanovení trvalé vládnoucí třídy, panující nad zbytkem lidí jakožto nad svým „materiálem“, který má být zestejněn. „Poněvadž“, jak to Murray Rothbard formuloval, „neexistují dva lidé, kteří by byli identičtí nebo si byli v jakémkoliv smyslu „rovni“ v přírodě nebo ve výsledcích svobodné společnosti. Vyvolat a udržet takovouto rovnost vyžaduje trvalé vnucení mocenské elity, vyzbrojené ničivou donucovací silou.“ (1)

Existuje bezpočet jednotlivých lidských rozdílů; a existuje dokonce ještě více rozdílů mezi různými skupinami jednotlivců, poněvadž každý jednotlivec může patřit do bezpočtu rozdílných skupin. Je to ona mocenská elita, jež určuje který z těchto rozdílů, ať již u jednotlivců nebo skupin, se bude počítat jako výhodný a šťastný, a který jako nevýhodný a smolný (nebo jako irelevantní). Je to mocenská elita, jež určuje jak – z bezpočtu možných způsobů – vlastně provést ono „vyrovnávání“ šťastných a smolařů, tedy co a kolik „vzít“ od šťastných a „dát“ smolařům, aby byla dosažena rovnost. Je to obzvláště sama mocenská elita, která sebe sama definuje jako nešťastnou a určuje, co a kolik sebrat těm, co měli štěstí, a co si nechá pro sebe. A ať už je dosažena jakákoliv rovnost, vzhledem k tomu, že nerovnosti se neustále znovuobjevují, vyrovnávací úkol mocenské elity nikdy nedojde k přirozenému konci, ale musí místo toho pokračovat navždy.

Rovnostářský světonázor levice je tedy nejen neslučitelný s libertariánstvím. Je tak mimo realitu, že se jeden musí ptát, jak jej může kdokoliv brát vážně. Běžný člověk rozhodně nevěří v rovnost všech lidí. V cestě tomu stojí prostý zdravý rozum a solidní zaujatost. A jsem si dokonce docela jistý, že žádný ze skutečných zastánců rovnostářské doktríny doopravdy, v hloubi duše, nevěří tomu, co hlásá. Jak se tedy levicový světonázor mohl stát převládající ideologií naší doby?

Alespoň pro libertariána by měla být odpověď jasná: rovnostářská doktrína dosáhla tohoto statutu nikoliv, protože je pravdivá, ale protože poskytuje dokonalé intelektuální krytí pro snahu o totalitární společenskou kontrolu vládnoucí elitou. Vládnoucí elita tudíž vyhledala pomoc „inteligence“ (či „upovídané třídy“). Ta byla dána na výplatní pásku, či se stala jinak dotována, na oplátku za šíření požadovaného rovnostářského poselství (o němž ví, že je falešné, ale přesto je obrovsky prospěšné pro jejich pracovní vyhlídky). A tak lze nalézt nejnadšenější zastánce tohoto rovnostářského nesmyslu mezi intelektuální třídou. (2)

Vzhledem k tomu, že libertariánství a rovnostářství hlásané levicí jsou samozřejmě neslučitelnými, je překvapením – a svědectvím nesmírné ideologické moci vládnoucích elit a jejich dvorních intelektuálů – že mnoho těch, kteří se v současnosti nazývají libertariány jsou, a považují se, za součást levice. Jak je něco takového možné?

To, co ideologicky sjednocuje tyto levicové libertariány, je jejich aktivní podpora různých „antidiskriminačních“ politik a jejich obhajoba „volné a nediskriminační“ imigrace. (3)

„Tito „libertariáni“, poznamenává Rothbard, „jsou vášnivě oddáni představě, že zatímco každý jednotlivec je „roven“ ostatním, tak každý myslitelný kolektiv, etnická skupina, rasa, pohlaví, či v některých případech, druh ve skutečnosti je a musí být učiněn „rovným“, a že každá jedna z nich má „prává“, která nesmí být omezována jakoukoliv formou „diskriminace“.“ (4)

Ale jak je možné usmířit tento antidiskriminační postoj se soukromým vlastnictvím, které by měli všichni libertariáni považovat za základní kámen své filozofie, a které konec konců znamená exkluzivní vlastnictví a tudíž logicky implikuje diskriminaci?

Tradiční levičáci samozřejmě nemají tento problém. Je soukromé vlastnictví nezajímá a nepřemýšlejí o něm. Poněvadž je kdokoliv roven komukoliv jinému, svět a všechno na něm a v něm, patří každému stejně – veškeré vlastnictví je „společným“ vlastnictvím – a jakožto stejnoměrný spoluvlastník světa má každý samozřejmě stejné „právo přístupu“ k čemukoliv a kamkoliv. Avšak mimo dokonalou harmonii všech zájmů, nemůže mít každý stejné vlastnictví a stejný přístup kamkoliv a k čemukoliv, bez toho aniž by to vedlo k trvalému konfliktu. Tudíž abychom se vyhnuli této nesnázi, je nezbytné založit stát, tj. územního monopolistu konečného rozhodování. „Společné vlastnictví“ tedy vyžaduje stát a má se stát „státním vlastnictvím“. Je to stát, kdo nakonec určuje nejen to, kdo vlastní co, ale určuje i prostorové umístění všech lidí: Kdo kde bude žít, komu bude dovoleno s kým se stýkat a ke komu mít přístup – a soukromé vlastnictví ať jde k čertu. Koneckonců to budou oni, levičáci, kdo bude ovládat stát.

Ale tato úniková cesta není volná pro kohokoliv, kdo se nazývá libertariánem. Ten musí brát soukromé vlastnictví vážně.

Psychologicky či sociologicky může být přitažlivost nediskriminační politiky pro libertariány vysvětlena skutečností, že nadměrné množství libertariánů jsou jednoduše podivíni – či, abych použil Rothbardův popis, „hédonisté, libertini, nemravové, militantní odpůrci náboženství…., vyžírkové, podvodníčci, křiváci a vyděrači“ – které libertariánství zaujalo kvůli jeho údajné „toleranci“ vůči podivínům a vyvrhelům, a kteří jej chtějí využít jako nástroj na zbavení se veškeré diskriminace, typicky v každodenním životě, užívané vůči jim podobným. Ale jak to dělají „logicky“? Levicoví libertariáni, bleeding heart libertariáni a humanitárně-kosmopolitní libertariáni nejsou jednoduše levičáci. Znají ústřední důležitost soukromého vlastnictví. A přece, jak mohou zdánlivě logicky usmířit představu soukromého vlastnictví s jejich podporou antidiskriminačních politik a s obzvláště jejich podporou politiky nediskriminační imigrace?

Krátká odpověď zní: tím, že prohlásí veškeré současné soukromé vlastnictví a jeho rozdělení mezi rozličné lidi za morálně podezřelé. Tímto tvrzením sklouzávají levicoví libertariáni do opačného omylu, než je ten, kterého se dopouští nelibertariánská pravice. Jak již bylo naznačeno, tak nelibertariánská pravice se dopouští omylu týkajícího se veškerého (či alespoň téměř veškerého) současného soukromého vlastnictví, včetně též vlastnictví státu, které považuje za přirozené a spravedlivé. Libertarián by, ve zřetelném protikladu, připustil a trval na tom, že některé současné vlastnické tituly a veškeré (či alespoň většina) státní vlastnictví, jsou prokazatelně nepřirozené a nespravedlivé, a jako takové vyžadují restituci nebo kompenzaci. A obráceně, levicoví libertariáni tvrdí, že nejen veškeré či většina státních vlastnických titulů jsou nepřirozené a nespravedlivé (od tohoto prohlášení odvozují svůj název „libertariáni“), ale že i veškeré či většina soukromých vlastnických titulů jsou nepřirozené a nespravedlivé. A aby podpořili toto druhé tvrzení, poukazují na fakt, že veškeré současné soukromé vlastnické tituly a jejich rozdělení mezi jednotlivé lidi bylo ovlivněno, změněno a pokřiveno předchozím jednáním státu a legislativou, a že vše by bylo jinak a nikdo by nebyl na tom samém místě a pozici, na kterém v současnosti je, kdyby nebylo předchozího státního vměšování se.

Tento postřeh je bezpochyby správný. Stát ve své dlouhé historii učinil některé lidi bohatšími a jiné chudšími, než by jinak byli bývali. Některé lidi zabil a jiné nechal žít. Přesouval lidi z jednoho místa na druhé. Podporoval některé profese, odvětví nebo regiony a zabránil nebo zpomalil a změnil rozvoj jiných. Odměnil některé lidi privilegii a monopoly a legálně diskriminoval a znevýhodňoval ostatní, a tak dále a tak dále. Seznam minulých bezpráví, vítězů a poražených, pachatelů a obětí, je nekonečný.

Ale z tohoto nepopiratelného faktu nevyplývá, že veškeré či většina současných vlastnických titulů je morálně pochybná a vyžaduje nápravu. Jistě, státní majetek musí být restituován, poněvadž byl získán nespravedlivě. Měl by být navrácen svým přirozeným vlastníkům, tj. lidem (či jejich dědicům), kteří byli přinuceni „financovat“ takovéto „veřejné“ vlastnictví, vzdáním se částí svého vlastního soukromého vlastnictví ve prospěch státu. Avšak nebudu se zde zabývat tímto konkrétním „privatizačním“ tématem. (5)

Spíše jde o ono dalekosáhlé tvrzení, že minulé křivdy dělají morálně podezřelými veškeré současné soukromé vlastnické tituly. Toto z toho nevyplývá a není to pravdivé. Ve skutečnosti je většina soukromých vlastnických titulů pravděpodobně oprávněná, a to bez ohledu na jejich historii – s výjimkou těch případů, kdy může konkrétní žadatel prokázat, že není. Důkazní břemeno je tedy na tom, kdo zpochybňuje současné vlastnické tituly a jejich rozdělení. Takový musí prokázat, že vlastní starší vlastnický nárok k danému majetku, než jeho současný vlastník. Pokud toto žadatel prokázat nemůže, zůstane vše tak, jak právě je.

Nebo abychom byli specifičtější a realističtější, z faktu, že Petr nebo Pavel, či jejich rodiče, jakožto členové jakékoliv představitelné skupiny, byli v minulosti zavražděni, vyhnáni, oloupeni, napadeni, či legálně diskriminováni a jejich současné vlastnické tituly a společenské pozice by bývaly odlišné, kdyby nebylo minulých bezpráví, nevyplývá, že jakýkoliv současný člen této skupiny má spravedlivý nárok na kompenzaci vůči současnému vlastnictví někoho jiného (ať už z jeho skupiny či mimo ní). Spíše by v každém případě museli prokázat, v tom či onom případě, že oni osobně mají starší vlastnický nárok k nějakému konkrétnímu kusu vlastnictví, než nějaký současný, identifikovaný vlastník a údajný pachatel. Jistě, existuje nemalý počet případů, kdy toto může být provedeno a restituce či kompenzace je na místě. Ale je stejně tak jisté, že s důkazním břemenem ležícím na každém takovém vyzyvateli současné distribuce vlastnictví, toho s nediskriminačně-rovnostářskou agendou moc získat nelze. Naopak, v současném západním světě, přeplněném zákony o „pozitivní diskriminaci“, jež udělují zákonné výsady různým „chráněným skupinám“ na úkor jiných, odpovídajícím způsobem nechráněných a diskriminovaných skupin, by vzniklo více – nikoliv méně – diskriminace a nerovností, pokud by bylo státem skutečně dovoleno (jak by spravedlnost vyžadovala) každému, kdo by mohl poskytnout takovýto individualizovaný důkaz o svém pronásledování a podat žalobu na svého pronásledovatele a žádat od něj náhradu.

Ale levicoví libertariáni – bleeding heart a humanitárně kosmopolitní libertariáni – nejsou zrovna známí jako „bojovníci“ proti „pozitivní diskriminaci“. Vlastně spíše naopak. Aby dosáhli závěru, který chtějí dosáhnout, uvolňují požadavky (nebo se jich úplně zbavují) na předložení individualizovaného důkazu pro někoho, kdo tvrdí, že je oběť. Levicoví libertariáni, aby si zachovali intelektuální status libertariánů, tak typicky konají potichu, podloudně, nebo dokonce nevědomky, ale ve skutečnosti tím, že se vzdávají fundamentálního požadavku spravedlnosti, nahrazují soukromé vlastnictví a vlastnická práva a porušení těchto práv zmateným pojmem „občanských práv“ a „narušení občanských práv“ a práva jednotlivců „skupinovými právy“ a stávají se tudíž utajenými socialisty. Vzhledem k tomu, že stát narušil a pokřivil veškeré soukromé vlastnické tituly a rozdělení, avšak bez požadavku individualizovaného důkazu může kdokoliv a každá představitelná skupina může snadno a bez velké intelektuální námahy nějak nárokovat status „obětí“ vis-a-vis komukoliv jinému či jiným skupinám. (6)

Zbaveni břemena individualizovaného důkazu se levicoví libertariáni v podstatě neomezují ve svém „objevování“ nových „obětí“ a „agresorů“, v souladu s jejich vlastními předpokládanými rovnostářskými domněnkami. Ke cti jim slouží, že stát uznávají za institucionálního agresora a uchvatitele soukromých vlastnických práv (toto pochází z jejich tvrzení, že jsou „libertariáni“). Ale vidí mnohem více institucionálních a strukturálních nespravedlností a společenských distorzí, mnohem více obětí a agresorů, a mnohem více potřeby restituce, kompenzace a rozdělování majetku v současném světě, než pouze ty nespravedlnosti a distorze, které byly spáchány a způsobeny státem, a které mají být vyřešeny a opraveny zmenšením a nakonec demontáží a privatizací veškerého státního vlastnictví a všech jeho funkcí. Tvrdí, že i kdyby byl stát demontován, tak by zůstaly jiné institucionální distorze (způsobené trvajícími efekty předchozí existence státu, či jistých před-státních podmínek), které by vyžadovaly nápravu pro vytvoření spravedlivé společnosti.

Tyto názory levicových libertariánů nejsou v tomto ohledu zcela jednotné, ale typicky se odlišují jen málo od názorů zastávaných kulturními marxisty. Ti pokládají za „přirozenou“ (bez větších empirických důkazů, které spíše se zdrcující převahou ukazují pravý opak) společnost „rovných“, která je z větší části „plochá“ a „horizontální“, tedy v podstatě universálně a celosvětově homogenní, s lidmi podobných názorů a nadání, více či méně podobného společenského a ekonomického statutu a postavení. A veškeré systematické odchylky od tohoto modelu považují za výsledek diskriminace a za důvody pro nějakou formu kompenzace a restituce. Z toho důvodu je i hierarchická struktura tradičních rodin, role jednotlivých pohlaví a dělba práce mezi muži a ženami považována za nepřirozenou. Veškeré sociální hierarchie a vertikální uspořádání autority, předáci a klanoví náčelníci, patroni, urození, aristokraté a králové, biskupové a kardinálové, či „šéfové“ obecně a jejich vlastní podřízení jsou posuzování s nedůvěrou. Podobně jsou veškeré velké, či „nadměrné“ rozdíly v příjmech a bohatství – takzvané „ekonomické moci“ – a existence jak utlačované podtřídy, stejně jako vyšší třídy super bohatých lidí a rodin, považovány za nepřirozené. Taktéž jsou velké průmyslové a finanční korporace a konglomeráty považovány za umělé výtvory státu. Podezřelými, nepřirozenými a vyžadujícími nápravu jsou též veškeré exkluzivní spolky, společnosti, kongregace, církve a kluby, a veškeré územní segregace, separace a secese, ať už jsou založeny na třídě, pohlaví, rase, etniku, rodokmenu, jazyku, náboženství, profesi, zájmům, zvykům nebo tradici.

Z tohoto úhlu pohledu jsou skupiny „obětí“ a „pronásledovatelů“ snadno identifikovatelné. Jak se ukazuje, „oběti“ tvoří naprostou většinu lidstva. Každý a každá možná skupina je „obětí“, s výjimkou malé části lidstva složené z bílých (včetně severoasijských) heterosexuálních mužů, žijících tradiční, buržoazní rodinné životy. To oni, a obzvláště ti nejkreativnější a nejúspěšnější z nich (pozoruhodně s výjimkou bohatých sportovních a zábavních celebrit, jsou „pronásledovateli“ všech ostatních.

Tento názor na lidskou historii se zdá bizarním ve světle úžasných civilizačních úspěchů pocházejících přesně od této menšiny „pronásledovatelů“, avšak téměř naprosto se shoduje s viktimologií, též propagovanou kulturními marxisty. Obě skupiny se liší pouze ohledně příčiny tohoto podobně identifikovaného, popsaného a litovaného „strukturálního stavu viktimizace“. Pro kulturní marxisty je příčinou tohoto stavu věcí soukromé vlastnictví a nespoutaný kapitalismus, založený na soukromých vlastnických právech. Pro ně je odpověď, jak napravit škodu, snadná a jasná. Veškerou nezbytnou restituci, kompenzaci a redistribuci má zařídit stát, který podle všeho ovládají oni.

Pro levicové libertariány tato odpověď nefunguje. Oni mají podporovat soukromé vlastnictví a privatizaci státního majetku. Nechtějí, aby stát prováděl restituci, protože se o nich, jakožto libertariánech, předpokládá, že demontují a nakonec zruší stát. Přesto však chtějí více restituce, než je pouze ta, která vyplývá z privatizace veškerého tzv. veřejného vlastnictví. Zrušení státu pro ně není dostatečné k vytvoření spravedlivé společnosti. Je třeba více pro kompenzaci zmíněné obrovské majority obětí.

Ale proč a z jakých důvodů? Jakmile existuje individualizovaný důkaz o pronásledování, tedy pokud osoba A může demonstrovat, že osoba B napadla nebo zabrala vlastnictví patřící osobě A, tak žádný problém neexistuje! Případ je jasný! Ale pokud takový důkaz chybí, tak co dluží „pronásledovatelé“ svým „obětem“, a z jakých důvodů? Jak určit kdo je komu dlužen, kolik a co vlastně? A jak uskutečnit restituční plán bez přítomnosti státu, a tudíž bez pošlapávání něčích vlastnických práv? Toto představuje ústřední intelektuální problém pro jakéhokoliv samozvaného levicového libertariána.

Není překvapivé, že jimi poskytnutá odpověď na tuto výzvu je vyhýbavá a vágní. Zdá se, že nepředstavuje nic víc, než pobídku. Jak to jeden bystrý pozorovatel intelektuální scény shrnul: „Buďte milí!“. Či přesněji: „Vy, vy skupinka pronásledovatelů, musíte být vždy milí, musíte odpouštět a přijímat mezi sebe vis-a-vis všechny členy široké většiny obětí, tj. pronásledovatelé, kteří jsou nepříjemní, nepromíjejí nebo mezi sebe nepřijímají každého, či říkají zlomyslné a neuctivé věci, musí být veřejně zostuzeni, izolováni a zesměšněni, dokud se nepodřídí!

Na první pohled se tento způsob jak restituovat může zdát – jak bychom od „milých“ lidí očekávali – dobře myšlený, neškodný a prostě „milý“. Avšak ve skutečnosti je to cokoliv, jen ne „milá“ a neškodná rada. Je špatná a nebezpečná.

Zaprvé: Proč by měl být kdokoliv nějak zvláště hodný na kohokoliv jiného – mimo respektování něčích soukromých vlastnických práv u jistého specifického fyzického majetku (statků)? Být milý je úmyslným jednáním, které vyžaduje námahu, stejně jako veškerá jednání. Jsou tu náklady obětované příležitosti. Ta samá námaha by mohla být využita k jiným účelům. Vskutku, mnoho našich aktivit je prováděno o samotě a potichu, bez jakékoliv přímé interakce s ostatními. Například když si připravujeme jídlo, řídíme auto, čteme nebo píšeme. Čas obětovaný k tomu, abychom „byli milí na ostatní“ je čas, který nelze využít k dělání jiných, možná užitečnějších věcí. Mimoto, příjemné chování musí být odůvodněno. Proč bych měl být milý k lidem, kteří se chovají ošklivě ke mně? Pěkné chování musí být zasloužené. Nerozlišující pěkné chování umenšuje a nakonec zcela utlumuje rozlišení mezi chvalitebným a nesprávným chováním. Příliš mnoho milého jednání bude věnováno lidem, kteří si ho nezaslouží a příliš málo těm, kteří si ho zaslouží, celková úroveň ošklivosti následkem toho vzroste a veřejný život se stane stále nepříjemnějším.

Ba co víc, existují skutečně zlí lidé, kteří provádějí opravdu zlé věci opravdovým soukromým vlastníkům. Jde obzvláště o členy vládnoucích elit ovládajících státní aparáty, jak by uznal každý libertarián. Člověk určitě nemá žádnou povinnost být milý na ně! A přece, udělením lásky, péče a pozornosti navíc široké vrstvě „obětí“, dosahuje člověk přesně tohoto; méně času a úsilí je věnováno na zlé chování vůči těm, kteří si jej nejvíce zaslouží. Státní moc nebude oslabena univerzálním příjemným chováním, ale posílena.

A proč to má být obzvláště tato drobná menšina bílých, heterosexuálních mužů (a obzvláště její nejúspěšnější členové), která by dlužila nějaké laskavosti velké většině ostatních lidí? Proč to nemá být naopak? Koneckonců, většina technických vynálezů, strojů, nástrojů a zařízení, jež se kdekoliv na světě právě užívají a na nichž náš životní standard a naše pohodlí z větší části závisí, pochází právě od nich. Ostatní lidé z větší části pouze napodobovali, co oni vynalezli a sestrojili jako první. Všichni ostatní zdědili zdarma znalosti ztělesněné ve výrobcích vynálezců. A není to typicky bělošská, hierarchická rodinná domácnost, skládající se z otce, matky, jejich společných dětí a budoucích dědiců, a jejich „buržoazní“ chování a životní styl – tedy vše co levice znevažuje a očerňuje – hospodářsky nejúspěšnějším modelem sociální organizace, kterou svět kdy viděl, s největší akumulací kapitálových statků (bohatství) a nejvyšším průměrným životním standardem? A nejsou důvodem stále větší integrace velkého počtu „obětí“ do celosvětové sítě dělby práce a výhodám z ní plynoucí, právě velké hospodářské úspěchy této menšiny „pronásledovatelů? A není snad také úspěchem tradičního bělošského, buržoazního rodinného modelu, že ty takzvané „alternativní životní styly“ mohly vůbec vzniknout a přetrvat? Nedluží tedy doslova většina dnešních „obětí“ své životy a současné živobytí právě úspěchům svých údajných „pronásledovatelů“?

Proč by „oběti“ neměly věnovat zvláštní přízeň svým „utlačovatelům“? Proč neudělit zvláštní poctu za hospodářský úspěch a výkon namísto selhání, a proč nevěnovat zvláštní chválu tradičním, „normálním“ životním stylům a chování, spíše než nějaké nenormální alternativě, která vyžaduje jako nezbytnou podmínku pro svou vlastní existenci, předem existující, dominantní okolní společnost „normálních“ lidí s „normálními“ životními styly?

Za okamžik se vrátím k odpovědi na tyto očividné otázky. Avšak předtím se budu věnovat krátce druhému – strategickému – omylu v levicově libertariánské snaze o obzvláštní příjemnost vůči „historickým obětem“.

(1)Egalitarianism and the Elites, Review of Austrian Economics, 8, 2, 1995; str. 45

(2)Murray Rothbard je vyjmenoval: „akademici, tvůrci veřejného mínění, žurnalisté, spisovatelé, mediální elity, sociální pracovníci, byrokraté, poradci, psychologové, personalisté, a obzvláště pro urychlování nového skupinového rovnostářství, hotovou armádu „terapeutů“ a trenérů sociální citlivosti (sensitivity trainers). Samozřejmě plus ideologové a vědečtí pracovníci, kteří objevují a sní o nových skupinách, jež potřebují zrovnoprávnit.“ (Ibid, str. 51)

(3)Ohledně toho, kdo má být mezi současnými libertariány počítán za levičáka, existuje test: pozice, jakou zaujali během nedávných prezidentských primárek, ohledně doktora Rona Paula, který je jednoduše tím nejryzejším z libertariánů, kteří kdy získali národní a dokonce mezinárodní pozornost a uznání. Libertariáni z řad establišmentu (v originále „Beltway libertarians, přičemž ono „Beltway“ se vztahuje na příslušníky establišmentu ve Washingtonu DC a blízkém okolí – federální úředníky, lobbisty, poradce atd., pozn. překl.), shromážděni okolo Cato Institute, Univerzity George Masona, časopisu Reason a různých dalších chapadel „Kochbotnice“ (narážka na bratry Kochovy, pozn. překl.), znevažovali Rona Paula, či jej dokonce napadali za jeho „rasismus“ a nedostatek sociální „citlivosti“ a „tolerance“, tj. v krátkosti: za to, že je bezúhonný „pravicový buržoa“, vedoucí příkladný osobní a profesní život.

(4)Ibidem, str. 102

(5)Ohledně tohoto tématu viz Hans-Hermann Hoppe, „Of Private, Common and Public Property and the Rationale for Total Privatization“, Libertarian Papers, sv. 3, č. 1, 2011. http://libertarianpapers.org/articles/2011/lp-3-1.pdf

(6)Charakteristicky byla tato nenápadná transformace libertariánství na utajený socialismus via zmatený pojem „občanská práva“ identifikována již před desetiletími Murray Rothbardem. Abych jej citoval: „Skrz na skrz Oficiálním libertariánským hnutím (levicových libertariánů) byla „občanská práva“ bez otázky přijata, úplně potlačila opravdová práva soukromého vlastnictví. V některých případech šlo vysloveně o přijetí „práva nebýt diskriminován“. V jiných případech, když chtějí libertariáni skloubit své nově nalezené principy s těmi staršími, a nemají odpor k sofistice a dokonce absurditě, jdou záludnější cestou vyšlapanou American Civil Liberties Union: pokud by se to mělo týkat byť jen ždibce státu, ať již používáním veřejných ulic nebo trochou peněz daňových poplatníků, pak tzv. „právo rovného přístupu“ musí potlačit buď soukromé vlastnictví nebo vskutku jakoukoliv trochu zdravého rozumu.“ Ibid, str. 102-103