Realistické libertariánství (II/II)

Mises.cz: 24. května 2016, Hans-Hermann Hoppe (přidal Tomáš Macháček), komentářů: 3

Je zajímavé, že skupiny „obětí“ identifikované jak levicovými libertariány, tak kulturními marxisty se liší jen málo (pokud vůbec) od skupin identifikovaných státem jako „neprivilegované“, a které potřebují kompenzaci (též od státu). Zatímco toto pro kulturní marxisty nepředstavuje problém a může to být interpretováno jako ukazatel míry kontroly, kterou dosud získali pro státní aparát, pro levicové libertariány by měla být tato náhoda důvodem pro intelektuální znepokojení.  Proč by stát usiloval o ten samý či podobný cíl nediskriminace „obětí“, kterou by oni také chtěli dosáhnout, pouze snad odlišnými prostředky? Levicoví libertariáni typicky tuto otázku přecházejí. A přitom by odpověď měla být jasná komukoliv se zdravým rozumem.

Aby dosáhl nad každým jednotlivcem, musí stát usilovat o politiku divide et impera. Musí oslabit, podkopat a nakonec zničit všechna ostatní, rivalská centra společenské autority. A co je nejdůležitější, musí oslabit tradiční, patriarchální rodinnou domácnost, a obzvláště nezávislou bohatou domácnost, jakožto autonomní rozhodovací centra zaséváním konfliktů mezi manželky a manžely, děti a rodiče, ženy a muže, bohaté a chudé. Taktéž veškerá hierarchická uspořádání a stupně společenské autority, veškeré exkluzivní spolky, veškerá osobní oddanost a náklonnost – ať už ke konkrétní rodině, komunitě, etniku, kmenu, národu, rase, jazyku, náboženství, zvykům či tradicím – s výjimkou náklonnosti k danému státu v roli občana-poddaného a držitele pasu, musí být oslabena a nakonec zničena.

A jakým lepším způsobem tak učinit, než přijmout antidiskriminační zákony!

Zakázáním veškeré diskriminace založené na pohlaví, sexuální orientaci, věku, rase, náboženství, národnostního původu atd. je velká spousta lidí prohlášena za státem certifikované „oběti“. Antidiskriminační zákony jsou tudíž oficiální výzvou všem „obětem“, aby si našly nějaký nedostatek a stěžovaly si státu na své vlastní „oblíbené“ utlačovatele, obzvláště na ty bohatší z nich, a jejich „utiskovatelské“ machinace, tj. jejich „sexismus, homofobii, šovinismus, nativismus, rasismus, xenofobii“, či cokoliv jiného, a pro stát jsou výzvou, aby odpověděl takovýmto stížnostem šikanou „utlačovatelů“, tj. postupně je zbavuje jejich majetku a autority a zároveň rozšiřuje a posiluje svou vlastní monopolní moc vis-a-vis stále oslabenější, roztříštěnější a de-homogenizovanější společnosti.

Ironicky pak, a navzdory vlastnímu proklamovanému cíli zmenšení či dokonce eliminace státu, se levicoví libertariáni se svou příznačnou rovnostářskou viktimologií stávají spoluviníky státu a fakticky přispívají růstu jeho moci. Levicově libertariánská vize bezdiskriminační multikulturní společnosti je vskutku, abych použil slova Petera Brimelowa, viagra pro stát.

Což mě přivádí k mému poslednímu tématu.

Role levicového libertariánství, jakožto viagry pro stát, se stává zjevnou, když člověk vezme v úvahu jejich pozici ohledně stále zhoubnější otázky migrace. Levicoví libertariáni jsou obvykle horlivými zastánci obzvláště politiky „volné a nediskriminační“ imigrace. Pokud kritizují imigrační politiku státu, není to z důvodu faktu, že státní restrikce jsou špatnými restrikcemi, tj. neslouží k ochraně vlastnických práv domácích občanů, ale kvůli faktu, že vůbec omezují imigraci.

Ale na jakých základech by mělo existovat právo na neomezenou, „svobodnou“ imigraci? Nikdo nemá právo se přesunout na místo, které již bylo obsazeno někým jiným, pokud nebyl současným držitelem pozván. A pokud jsou již všechna místa obsazena, pak je veškerá migrace otázkou pozvání. Právo na „svobodnou“ imigraci existuje pouze v případě panenské země s otevřenou hranicí. 

Existují jen dva způsoby snahy obejít tento závěr a zachránit představu „svobodné“ imigrace. Prvním je označení všech současných obyvatel jako morálně podezřelé. Pro tento důvod je zveličován fakt, že veškerá současná obývaná místa byla ovlivněna předchozím působením státu, válkou a dobýváním. A je pravda, že státní hranice byly překreslovány, lidé vyháněni, deportováni, zabíjeni a přesidlováni, a státem placené infrastrukturní projekty (silnice, zařízení veřejné dopravy atd.) ovlivnily hodnotu a relativní cenu téměř všech lokací a pozměnily vzdálenost a cenu dopravy mezi nimi. Avšak jak již bylo vysvětleno v mírně odlišném kontextu, z tohoto neoddiskutovatelného faktu nevyplývá, že jakýkoliv současný obyvatel nějakého místa má nárok se přestěhovat na jiné místo (samozřejmě s výjimkou toho, že dané místo vlastní, či má povolení současného vlastníka). Svět nepatří každému jednotlivci.

Druhý možný způsob je tvrzení, že veškeré tzv. veřejné vlastnictví – majetek ovládaný místní, regionální nebo centrální vládou – je podobné otevřené hranici, s volným a neomezeným přístupem. Toto tvrzení je však nepochybně mylné. Z faktu, že vládní majetek je nelegitimní, protože byl získán předchozími vyvlastněními, nevyplývá, že je nevlastněn a volně přístupný pro všechny. Tento majetek byl zaplacen z místních, regionálních či federálních daní, a jsou to tudíž oni daňoví poplatníci, kteří jsou legitimními vlastníky a nikdo jiný. Nemohou vykonávat své vlastnické právo – toto právo jim bylo uzmuto státem – ale to oni jsou legitimními vlastníky. 

Ve světě, kde je veškerá země vlastněna soukromě, problém imigrace mizí. Neexistuje žádné právo na imigraci. Existuje pouze právo obchodovat s různými pozemky, kupovat a pronajímat si je. Ale co s imigrací v současném světě s veřejným vlastnictvím, spravovaným místní, regionální či centrální vládou?

Nejprve: Jak by vypadala imigrační politika, kdyby stát, jak je předpokládáno, jednal jako správce veřejného majetku vlastněného daňovými poplatníky? Jak by vypadala imigrace, kdyby stát jednal jako manažer komunitního majetku, společně vlastněného a financovaného členy bytových družstev či uzavřených rezidenčních objektů?

Alespoň v principu je odpověď jasná. Vodítkem správce majetku ohledně imigrace by byl princip „plných nákladů“. Tedy že imigrant, či rezident, který si jej pozval, by měli platit plné náklady za veškeré veřejné statky či zařízení, které imigrant za svého pobytu použije. Náklady za komunitní majetek, placený usídlenými daňovými poplatníky, by neměly stoupat (či kvalita klesat) z důvodu přítomnosti imigrantů. Právě naopak. Pokud možno, přítomnost imigranta by měla usídleným vlastníkům vynášet zisk. Buď ve formě nižších daní či komunitních poplatků, nebo vyšší kvalitou komunitního vlastnictví (a z toho důvodu i všeobecně vyšší hodnoty majetku).

Co aplikace principu plných nákladů zahrnuje v detailu, záleží na historických okolnostech, tj. obzvláště na imigračním tlaku. Pokud je tlak nízký, může být v počátcích vstup na veřejné cesty zcela neomezen pro „cizince“ a veškeré náklady dosud spojené s imigranty jsou plně absorbovány domácími rezidenty v očekávání domácího zisku. Veškerá další diskriminace bude ponechána na jednotlivých rezidentech-vlastnících. (Toto je víceméně stav, jaký panoval na Západě před první světovou válkou.) Ale ani poté by se pravděpodobně tato štědrost nevztahovala na užívání veřejných nemocnic, škol, univerzit, bydlení, bazénů, parků atd. imigranty. Vstup na takováto zařízení by pro imigranty nebyl „zdarma“. Právě naopak, imigrantům by byla naúčtována vyšší cena za používání, než domácím rezidentům-vlastníkům, kteří financovali tato zařízení, tak aby došlo ke snížení domácího daňového zatížení. A pokud by se dočasný návštěvník-imigrant chtěl stát trvalým rezidentem, bude od něj možná očekáváno, aby zaplatil cenu za vstup, která by byla přeposlána současným vlastníkům, jakožto kompenzace za extra použití jejich komunitního majetku.

Na druhou stranu, pokud je imigrační tlak vysoký – tak jak je v současnosti v celém západním, bílými heterosexuálními muži ovládaném světě – mohou být použity více omezující opatření pro stejný účel ochrany soukromého i komunitního vlastnictví domácích usídlených vlastníků. Mohou zde existovat kontroly identity, nikoliv pouze v bodě vstupu, ale též na místní úrovni, aby byli známí zločinci či jiná lůza, držena mimo dané území. A mimo specifických omezení uvalených na návštěvníky jednotlivými rezidenty-vlastníky, ohledně používání jejich různých soukromých objektů, zde mohou existovat obecnější místní vstupní omezení. Některé obzvláště atraktivní komunity mohou účtovat vstupní poplatek za každého návštěvníka (mimo rezidentem pozvaných hostů), který by připadl místním vlastníkům, či na nich může být vyžadován jistý způsob chování týkající se veškerého komunitního majetku. A požadavky ohledně trvalého usídlení-vlastnictví mohou být pro některé komunity vysoce omezující a mohou zahrnovat intenzivní prověřování a vysokou vstupní cenu, tak jak je to i dnes v případě některých švýcarských obcí.

Ale toto samozřejmě není to, co stát dělá. Imigrační politika států, jež jsou konfrontovány s nejvyšším imigračním tlakem (Spojené státy a západní Evropa), se jen málo podobá jednání správce. Tyto státy nenásledují princip plných nákladů. Neříkají imigrantům, aby v podstatě „zaplatili nebo odešli“. Naopak jim říkají, že „jakmile jste jednou uvnitř, můžete zůstat a používat nejen všechny cesty, ale též všemožné druhy veřejných zařízení a služeb zdarma či za snížené ceny, dokonce i když nebudete platit.“ Tj., dotují imigranty – či spíše nutí domácí daňové poplatníky dotovat je. Dotují též zejména domácí zaměstnavatele, kteří dovážejí levnější zahraniční pracovníky. Poněvadž takovíto zaměstnavatelé mohou externalizovat část celkových nákladů spojených s jejich zaměstnáváním – veškerý veřejný majetek a zařízení rezidentů bude užíváno zdarma jeho zahraničními zaměstnanci –na domácí daňové poplatníky. A tyto státy nadále prohlubují subvencování imigrace (vnitřní migrace) na účet daňových poplatníků-rezidentů tím, že zakazují – pomocí antidiskriminačních zákonů – nejen veškeré vnitřní restrikce na místní úrovni, ale též (a stále více) veškeré restrikce týkající se vstupu na a užívání veškerého domácího soukromého majetku.

A co se týká počátečního vstupu imigrantů, ať už jako návštěvníků či rezidentů, stát nediskriminuje na základě individuálních charakteristik (jak by činil správce a kterýkoliv soukromý vlastník se svým vlastním majetkem), ale na základě skupin či tříd lidí, tj. s ohledem na národnost, etnikum atd. Neaplikují jednotný vstupní standard: kontrola identity imigranta, nějakým způsobem zkontrolovat jeho důvěryhodnost a možná mu naúčtovat vstupní poplatek. Namísto toho umožňují vstup zdarma určitým třídám cizinců, bez jakýchkoliv požadavků na víza, jako by šlo o navracející se rezidenty. Tudíž mohou kupříkladu všichni Rumuni a Bulhaři, bez ohledu na jejich individuální charakteristiky, volně se stěhovat do Německa nebo Nizozemí, zůstat tam a užívat všech veřejných statků a zařízení, a to dokonce, i když nic neplatí a žijí na účet německých či holandských daňových poplatníků. Podobně to platí pro Portorikánce vis-a-vis USA a americké daňové poplatníky, a též pro Mexičany, kterým je fakticky dovoleno vstoupit do Spojených států nelegálně, jakožto nezvaní a neidentifikovaní vetřelci. Na druhé straně jsou ostatní třídy cizinců vystaveny důkladným vízovým omezením. Tudíž kupříkladu všichni Turci, opět bez ohledu na jejich individuální charakteristiky, musí podstoupit zastrašující proceduru získání víza a může jim být zcela zabráněno cestovat do Německa nebo Nizozemí, i v případě že byli pozváni a disponují dostatečnými prostředky k zaplacení všech nákladů spojených s jejich přítomností.

Usídlení vlastníci-daňoví poplatníci tak přicházejí k újmě dvakrát: zaprvé, nediskriminačním zahrnutím některých tříd imigrantů, i když tito nemohou zaplatit, a zadruhé, vyloučením ostatních tříd imigrantů, i když tito zaplatit mohou.

Levicoví libertariáni nekritizují tuto politiku imigrace jakožto opačnou politice správce veřejného majetku, který je nicméně v podstatě vlastněn domácími daňovými poplatníky, tj. nekritizují neaplikování principu úplných nákladů a tudíž i užívání nesprávné diskriminace, ale diskriminaci jako takovou. Svobodná, nediskriminační imigrace pro ně znamená, že bezvízový vstup a trvalý pobyt je umožněn komukoliv, tj. každému potencionálnímu imigrantovi za stejných podmínek, bez ohledu na jejich individuální charakteristiky a zaplatit plné náklady svého pobytu. Každý je zván, aby zůstal v Německu, Nizozemí, Švýcarsku či Spojených státech, kupříkladu, a zdarma užíval všech domácích veřejných zařízení a služeb.

K jejich dobru nutno přiznat, že levicoví libertariáni uznávají některé z následků, které by tato politika měla v současném světě. Bez existence jakýchkoliv dalších, vnitřních či místních vstupních omezení, týkajících se užívání domácích veřejných služeb a majetku, a stále více též bez existence vstupních omezení týkajících se užívání domácího soukromého majetku (v důsledku bezpočtu antidiskriminačních zákonů) by nastal předvídatelný masivní příliv imigrantů ze zemí druhého a třetího světa do Spojených států a západní Evropy a rychlý kolaps současného systému sociálního zabezpečení. Daně by musely prudce vzrůst (čímž by se ještě více zmenšilo produktivní hospodářství) a kvalita veřejného majetku a služeb by se dramaticky zhoršila. Nastala by finanční krize nesrovnatelného rozsahu.

Proč by mělo být tohle žádoucím cílem pro kohokoliv, kdo si říká libertarián? Je jistě pravda, že z daní financované veřejné sociální systémy by měly být odstraněny, od kořenů až po větve. Ale nevyhnutelná krize, kterou by „svobodná“ imigrační politika s sebou přinesla, by takto nedopadla. Právě naopak: krize, jak ví kdokoliv, kdo je jen vágně seznámen s historií, jsou typicky použity a často záměrně vytvořeny státy, aby nadále zvýšily jejich vlastní moc. A krize stvořená politikou „svobodné“ imigrace by jistě byla zcela mimořádnou.

Co levicoví libertariáni typicky ignorují ve svém nonšalantním či dokonce souhlasným oceněním předvídané krize je fakt, že imigranti, kteří způsobili kolaps, jsou při jeho průběhu stále fyzicky přítomní. Pro levicové libertariány tento fakt, vzhledem k jejich rovnostářské předpojatosti, nepředstavuje problém. Pro ně jsou všichni lidé víceméně stejní, a tudíž zvýšení počtu imigrantů se neliší od účinků, které má navýšení počtu domácího obyvatelstva vyšší porodností. Nicméně pro každého společenského realistu, a popravdě pro kohokoliv se zdravým rozumem, je tato premisa chybná a potencionálně nebezpečná. Další milion Nigerijců či Arabů žijících v Německu nebo další milion Mexičanů či Hutuů nebo Tutsiů usazených ve Spojených státech je celkem odlišný od dalšího milionu tuzemských Němců či Američanů. S miliony imigrantů ze zemí druhého a třetího světa přítomných, když krize udeří a dávky přestanou chodit na účet, je jen velmi nepravděpodobné, že výsledkem bude mírumilovná situace, a že vznikne přirozený, na soukromém vlastnictví založený společenský řád. Spíše je mnohem pravděpodobnější až téměř jisté, že namísto toho vypukne občanská válka, rabování, vandalismus a kmenové či etnické války gangů – a volání po státu silné ruky nepochybně vzroste.

Jeden se může ptát: proč tedy stát nepřijme levicově libertariánskou politiku „svobodné“ imigrace a nechopí se příležitosti nabízené předvídatelnou krizí, aby nadále posílil svou vlastní moc? Skrze vlastní vnitřní nediskriminační politiku a též svou současnou imigrační politiku udělal stát již mnoho, aby roztříštil domácí populaci a navýšil tak vlastní moc. Politika „svobodné imigrace“ by přidala další ohromnou dávku nediskriminačního „multikulturalismu“. Nadále by posílila tendenci ke společenské dehomogenizaci, rozdělení a roztříštění, a další oslabení tradičního, bělošského, heterosexuálními muži ovládaného „buržoazního“ společenského řádu a kultury spojovaných se „Západem“.

Odpověď „proč ne?“ se nicméně zdá prostá. V protikladu k levicovým libertariánům jsou členové vládnoucí elity stále ještě dostatečně realističtí, aby uznali, že kromě velkých příležitostí pro nárůst státu, by tato předvídatelná krize s sebou nesla též nevypočitatelné riziko a mohla by vést ke společenským rozvratům takových proporcí, že by mohla je samotné smést z mocenských pozic a oni by mohli být nahrazení jinými, „zahraničními“ elitami. Tudíž postupují vládnoucí elity jen postupně, krok za krokem, na cestě k „nediskriminačnímu multikulturalismu“. A jsou rádi za levicově libertariánskou propagandu „svobodné imigrace“, poněvadž ta pomáhá státu nejenom zůstat ve svém současném směru divide et impera, ale pokračovat v něm v zrychleném tempu.

Navzdory svým vlastním protistátním prohlášením se podivná levicově libertariánská viktimologie a její požadavek na nediskriminační příjemné chování a inkluzi vis-a-vis dlouhému, dobře známému seznamu historických „obětí“, zahrnujícího obzvláště všechny cizince, jakožto potencionální imigranty, ukazuje být receptem na další nárůst státní moci. Kulturní marxisté toto vědí, a je to důvod proč přijali za svou právě onu viktimologii. Levicoví libertariáni toto očividně nevědí, a tudíž jsou pro kulturní marxisty užitečnými idioty na jejich cestě k totalitární společenské kontrole.

Docházíme k závěru a vracíme se k libertariánství a tématu levice a pravice – a tudíž i konečně k odpovědi na mé dřívější řečnické otázky týkající se typické levicové viktimologie a její důležitosti.

Nemůžete být konzistentním levicovým libertariánem, poněvadž levicově libertariánská doktrína, byť neúmyslně, podporuje etatistické, tj. nelibertariánské, cíle. Z tohoto došlo mnoho libertariánů k závěru, že libertariánství není pravicové ani levicové, ale že je jen „mělké“ libertariánství. Já tento závěr nepřijímám. Očividně jej nepřijal ani Murray Rothbard, když počáteční citát zakončil: „ale psychologicky, sociologicky a v praxi to tak jednoduše nefunguje.“  Považuji se vskutku za pravicového libertariána – či, což může znít přitažlivěji, realistického libertariána nebo libertariána se zdravým rozumem – a navíc konzistentního.

Je pravdou, že libertariánská doktrína je ryze aprioristická a deduktivní teorie, a jako taková neříká či neimplikuje cokoliv o konkurenčních tvrzeních pravice a levice, týkajících se existence, rozsahu a příčinách lidských nerovností. To je empirická otázka. Ale v této otázce je levice převážně nerealistická, mýlí se a postrádá jakýkoliv zdravý rozum, zatímco pravice je realistická, rozumná a má v podstatě pravdu. V důsledku není nic špatného na aplikování správné aprioristické teorie, popisující jak je možné dosáhnout mírumilovné lidské spolupráce, na realistický, tj. v podstatě pravicový, popis světa. Poněvadž pouze na základě správných empirických předpokladů týkajících se člověka, lze dospět ke správnému hodnocení týkajícího se praktické implementace a udržitelnosti libertariánského společenského řádu.

Pravicový libertarián tedy uznává nejen, že fyzické a duševní schopnosti jsou rozděleny nerovně mezi různé jednotlivce uvnitř každé společnosti, a tudíž bude každá společnost charakterizována bezpočtem nerovností, společenskou stratifikací a množstvím stupňů úspěchu a autority. Uznává též, že takovéto schopnosti jsou nerovně rozděleny mezi mnohými odlišnými společnostmi, které spolu existují na zeměkouli, a následkem toho bude svět jako takový charakterizován regionálními a místními nerovnostmi, rozdíly, stratifikací a společenskými postaveními. Ani pro jednotlivce nejsou všechny společnosti na stejné úrovni. Pravicový libertarián si dále všímá, že mezi těmito nerovně rozdělenými schopnostmi, ať již uvnitř dané společnosti nebo mezi rozdílnými společnostmi, je též duševní schopnost uznání požadavků na mírovou spolupráci a výhod z ní plynoucí. A všímá si, že chování různých regionálních či místních států a jejich mocenských elit, které povstaly z odlišných společností, může sloužit jako dobrý ukazatel různých stupňů odchylek od uznání libertariánských principů v takových společnostech.

Přesněji, všímá si, že libertariánství, jakožto intelektuální systém, byl nejprve vyvinut a nejvíce propracován v západním světě, bílými muži a v jimi ovládaných společnostech. Tedy v bílých, heterosexuálními muži ovládaných společnostech, kde je lpění na libertariánských principech největší a odchylky od nich nejméně závažné (jak nám ukazují relativně nejméně zlé a vyděračské státní politiky). Že to jsou bílí, heterosexuální muži, kteří demonstrovali největší důmyslnost, píli a hospodářskou dovednost. A že to jsou společnosti dominované bílými, heterosexuálními muži, a obzvláště těmi nejúspěšnějšími z nich, které vytvořily a nashromáždily největší množství kapitálových statků a dosáhly nejvyšších životních standardů.

Ve světle tohoto, jakožto pravicový libertarián, bych řekl samozřejmě nejprve svým dětem a studentům: Vždy respektujte a nenapadejte soukromá vlastnická práva ostatních a stát považujte za nepřítele a vskutku za antitezi soukromého vlastnictví. Ale nezůstal bych jen u toho. Neřekl bych (či tiše neimplikoval), že jakmile je tento požadavek splněn, tak je „vše povoleno“. Což je celkem to, co „mělcí“ libertariáni, jak se zdá, tvrdí! Dodal bych (přinejmenším): Buďte tím a dělejte to, co vás baví, ale mějte vždy na paměti, že dokud jste nedílnou součástí celosvětové dělby práce, závisí vaše existence a blahobyt z velké části na pokračující existenci ostatních, a obzvláště na existenci společností ovládaných bílými, heterosexuálními muži, jejich patriarchálních rodinných strukturách, a jejich buržoazním či aristokratickém životním stylu a chování. Tudíž, i když se toho nechcete jakkoliv účastnit, uznejte nicméně, že máte prospěch z tohoto standardního „západního“ modelu společenské organizace, a tudíž, pro váš vlastní zájem, nedělejte nic, co by jej podkopalo, ale namísto toho jej podporujte jako něco, co má být respektováno a chráněno.

A onomu dlouhému seznamu „obětí“ bych řekl: Dělejte si své, žijte si vlastní životy, dokud to děláte mírumilovně a bez napadání soukromých vlastnických práv ostatních lidí. Pokud a dokud jste součástí mezinárodní dělby práce, nedlužíte nikomu restituci a nikdo nedluží restituci vám. Vaše spolužití s vašimi domnělými „utlačovateli“ je vzájemně prospěšné. Ale mějte na paměti, že zatímco „utlačovatelé“ mohou žít bez vás, ačkoliv s nižším životním standardem, opak není pravdou. Zmizení „utlačovatelů“ by ohrozilo vaši samotnou existenci. Tudíž, i když sami nechcete následovat příkladu, poskytnutého kulturou bílých mužů, berte na vědomí, že pouze díky pokračující existenci tohoto modelu mohou všechny alternativní kultury existovat při současných životních standardech, a že se zmizením tohoto „západního“ modelu, jakožto globálně efektivní Leitkultur (vedoucí/dominantní kultura, pozn. překl.), by byla ohrožena existence mnoha, či dokonce všech, „obětí“.

To neznamená, že byste měli být nekritičtí k „západnímu“, bílými muži ovládanému světu. Koneckonců, i tyto společnosti nejtěsněji následující tento model mají své vlastní různé státy, jež jsou zodpovědné za trestuhodné akty agrese, nejen vůči svým vlastním domácím vlastníkům, ale též vůči cizincům. Ale neměli byste si plést stát s „lidem“, ať již tam kde žijete, nebo kdekoliv jinde. Není to „západní“ stát, ale „tradiční“ (normální, standardní, atd.) životní styl a chování západního „lidu“, který již je pod těžkými útoky jejich „vlastních“ státních vládců v jejich snaze o totalitární společenskou kontrolu, jenž si zaslouží váš respekt a z něhož máte užitek.