Recenze The Not So Wild, Wild West

Mises.cz: 20. srpna 2011, Jakub Skala, komentářů: 2

Pokud napíšu, že kniha pojednává o vzniku a vývoji vlastnických práv na divokém západě, většina čtenářů se zhrozí, článek zavře a knihu si nikdy nepřečte. Proto to nenapíšu. Zvolím raději nějaký stravitelnější popis: Kniha Terryho Andersona a P. J. Hilla živě popisuje období kolonizace amerického kontinentu.

Indiáni 

Hned v úvodu knihy se dozvídáme, že indiáni nebyli žádní green komunisti, kteří jedli bobule a chránili divokou zvěř. Indiálni znali institut soukromého vlastnictví v podstatě úplně stejně, jako jej znali angličtí kolonizátoři. Na druhou stranu ve chvíli, kdy se jim to ekonomicky vyplatilo, používali indiáni vlastnictví společné. Tak například luky, šípy či oblečení vlastnil každý sám. Naopak vysoké výnosy z činnosti, která nastala s malou pravděpodobností, byly sdílené (taková obdoba pojištění).

Lidé mají potřebu vlastnických práv tam, kde existuje nějaká vzácnost. Indiálni nepotřebovali určovat vlastnická práva u tisícových stád bizonů jednoduše proto, že jich bylo mnohem víc, než byli schopni ulovit. Lov bizonů byl vůbec náročnou disciplínou. Indiáni (zatím stále bez koní a střelných zbraní) náháněli stáda i 50 km, aby je dostali k vhodným skalním převisům, ze kterých pak polekaná zvířata skákala. Někdy se indiáni snažili stádo usměrňovat hlukem či ohněm, jindy se nějaký indián oblékl do bizoní kůže a snažil se zaujmout roli vůdce stáda, aby ho zvířata následovala. Při takovémto lovu se kořist typicky dělila mezi všechny účastníky. Naopak při přímém útoku na bizony kořist získal majitel šípu, který daného bizona skolil.

Oproti (zdánlivě) nehynoucím stádům bizonů, u vzácných (omezených) zdrojů indiáni soukromé vlastnictví ctili a měli rozdělené loviště či pole působnosti. 

Války s indiány

První území bílí kolonizátoři většinou získávali dobrovolnou směnou a prostí farmáři, stejně jako indiáni, málokdy toužili vést se svými sousedy válku. Jednotlivé osady vytvářely vlastní milice, a tak musely veškeré válečné náklady nést samy. Motivace k takové válce je jistě mizivá. Mexická válka (1846-48), a především následná občanská válka (1861-65), vedly k tvorbě stálé (federální) armády, která měla na svědomí (až padesátinásobný!) nárůst počtu bitev s indiány (roky 1841-45 průměrně 2,8 bitvy ročně, roky 1865-69 průměrně 110,4 bitev ročně). Co bylo příčinou tohoto mohutného růstu?

Na jedné straně stála nuda a strádání nyní bezprizorních vojáků a na druhé straně potřeba ospravedlnění vlastní existence. Přenesení nákladů na federální armádu také motivovalo osadníky k rozdmýchávání konfliktů za účelem zisku indiánského území. 

Zlatá horečka

V roce vypuknutí zlaté horečky (1848) žilo v Kalifornii 14 000 lidí, o rok později to bylo již 100 000 lidí a za další čtyři roky celkem 223 000 lidí. Tito lidé čelili dvěma problémům: i) potřebovali se do Kalifornie vůbec nějak dostat, ii) potřebovali v Kalifornii přežít.

Ale tady nemluvíme o nějakých okopávačích záhonů. Mluvíme o odvážných, ozbrojených lidech, kteří často vsadili vše na jedinou kartu. Dva tisíce mil, čtyři až šest měsíců v nehostinné, často nepřátelské krajině. Soudobá média předpovídala, že západ Ameriky se změní v krvavou lázeň a oázu bezpráví. Inu, média se od té doby příliš nezměnila. Média se ovšem šeredně zmýlila (ani to se nemění). 

Vzhledem k tomu, že v této době byly cesty na západ většinou neprobádané a značně nebezpečné, slučovali se jednotliví zájemci o cestu za zlatými kamínky štěstí do cestovních skupin. V rámci těchto skupin si vydefinovali pravidla pro cestu, úspěšný dojezd do cíle i případný rozpad skupiny. V zájmu všech osadníků bylo jednak cestu bez úhony přežít a jednak se dostat na západ co nejrychleji, aby mohli zabrat půdu vhodnou pro těžbu. A těmto cílům pravidla chování v cestovní skupině přizpůsobili. 

Zlato, kožešiny, dobytek, voda

Jak bylo již zmíněno výše, vlastnická práva jsou vyžadována tam, kde existuje nějaká ekonomická vzácnost. Pro kolonizátory z deštivé Anglie byl nedostatek vody úkaz z říše snů. Přesto právě s tímto problémem se při kolonizování západního cípu Ameriky potýkali. Farmáři a horníci čelili problému nedostatku vody, pro který zatím neměli řešení. Jak se s řešením tohoto a dalších problémů vypořádali, nebudu čtenářům prozrazovat (zjednodušení takto komplexních problémů by stejně bylo nad rámec jednoho článku), místo toho jim plně knihu The Not So Wild, Wild West dopočuji.

Role vlády

Nechtěl jsem vypisovat roli vlády v jednotlivých bodech, protože její role byla (a bude) vždy stejná - negativní. Vláda vědomě či nevědomě házela kolonizátorům klacky pod nohy při většině jejich činností (ve srovnání s dnešními snahami vlády měli ještě obyvatelé divokého západu štěstí), vraždila indiány, zabírala jejich území, dobývala rentu atd.

Budoucnost

Kolonizací Ameriky neskončil problém vzniku vlastnických práv. Zatímco kolonizátoři v devatenáctém století čelili problémům s nedostatkem vody či definicí vlastnických práv u zlaté žíly a jen před pár lety jsme řešili vlastnická práva v prostředí internetu, v budoucnu na nás čekají problémy při homesteadování (přivlasňování si) oceánů nebo třeba kolonizaci Marsu. Buď homesteading, nebo tragédie obecní pastviny. Tak jako na divokém západě ale můžeme doufat, že státy budou do této činnosti strkat nos jen minimálně a dobrovolná lidská spolupráce zvítězí nad tou vynucenou.

A právě takové je sdělení celé knihy. Vlastnická práva vznikají tam, kde je potřeba. Vznikají spontánně, aniž by je někdo za zvuku fanfár vyhlásil z hradeb. A především vznikají z důvodu dobrovolné, mírumilovné potřeby lidí zabránit konfliktům o vzácné zdroje.