Rozbité okno

Mises.cz: 13. července 2016, Urza, komentářů: 8

Když se článek jmenuje „Rozbité okno“, devět z deseti lidí si vybaví Bastiata… nemluvím tedy úplně o náhodných lidech na ulici, ale spíše o těch, kteří třeba čtou tento text; ten se však nebude zabývat tím, co je a co není vidět, nýbrž historkou jedné pozoruhodné anarchistky, jež dřív, než vyrostla v překrásnou ženu, byla také malá holka (a nemohu se ubránit dojmu, že již tehdy v ní dřímalo jakési intuitivní porozumění ekonomii xD), která jezdila na tábory. A právě na jednom z nich se odehrál následující příběh…

Bylo, nebylo, na jednom letním táboře, kde táborníci přebývali nejen ve stanech, ale i v chatičkách s okny, v rámci provokování mezi dívkami a chlapci skončila jedna z okenních tabulek zapatlaná a zasviněná spreji takovým způsobem, že její uvedení do původního stavu by stálo neúměrné množství času; viník se, jak už to tak bývá, k mytí neměl, takže řešení zůstalo na obyvatelkách chatky (pokud tedy nechtěly bonzovat a zatahovat do celé věci vedoucí, což nechtěly), mezi které patřila i naše malá budoucí anarchistka, jež si věděla rady za všech okolností – a ani tentokrát tomu nebylo jinak.

Zjistila, že pořízení nové okenní tabulky by stálo dvě stě korun, tedy více, než byla ochotna dát; na druhou stranu ji napadlo, že kdyby to okno mohlo i v daném stavu ještě někomu přinést užitek před jeho výměnou za nové, třeba by ani nemusela sáhnout do peněženky. Uspořádala tedy show na téma efektní rozbíjení okna, za kterou vybírala vstupné dvacet korun; deset dětí se dostavilo, což plně pokrylo náklady. Naše malá budoucí anarchistka tedy nemusela nic platit a všichni byli spokojení; tedy dokud se na Internetu neobjevilo video zachycující celou tuto akci, což vyvolalo nelibost některých vedoucích, řeči o tom, jak si děti neváží věcí, jednání hlavní hrdinky příběhu bylo odsouzeno a dotyčná byla potrestána.

Přístup vedení tábora nese dle mého názoru znaky toho, co autor Hynek Rk trefně nazývá „lidově tvořivá ekonomie“, v tomto případě konkrétně absolutní nepochopení teorie subjektivní hodnoty a užitku; já osobně bych, býti jejím vedoucím, dotyčnou naopak pochválil za bystrost a prozíravě tržní přístup k věci. Ačkoliv nám jakási povrchní a materialistická doktrína velí, že bychom podobně neměli jednat kvůli úctě k věcem (nikdy jsem mimochodem nepochopil, proč bych měl ctít nějaké věci), ve skutečnosti pro takovou tezi neexistuje moc jiná obhajoba než „protože se to nedělá“, což považuji za nejslabší argument všech dob.

Podívejme se na celou věc z pohledu užitků jednotlivých účastníků transakce: Fakt, že nová okenní tabulka stojí dvě stě korun, znamená, že existuje někdo, kdo má okenní tabulku a cení si jí méně než dvou set korun; když tedy dotyčný dostane dvě stě korun a přijde o okenní tabulku, z jeho vlastního pohledu na tom vydělá. Fakt, že deset dětí je ochotno dobrovolně zaplatit po dvaceti korunách za podívanou rozbíjení okna, vypovídá o tom, že pro každé z těch dětí je ona podívaná cennější než dvacet korun, za které by si mohly koupit jiné věci, ale ony se rozhodly podívat se na breaking show; každé z dětí na tom též ze svého pohledu vydělalo, neboť sledovat praskající sklo pro ně mělo větší užitek než disponovat dvaceti korunami. Naše malá podnikavá dívka tedy našla mezeru na trhu a vyplnila ji; odměnou jí bylo, že nemusela čistit okno. Situace díky dobrovolným směnám skončila zvýšením užitku pro všechny zúčastněné.

Někdo by mohl namítat, že z hlediska (hodnotově nezaujaté) ekonomie je sice vše v pořádku, ale výchovně není správné, aby těm dětem přinášelo takový užitek sledovat rozbíjení okna, že jsou za tu podívanou ochotné zaplatit; leč i za předpokladu, že cílem vedoucích bylo tyto priority změnit, nedává pak smysl trestat zprostředkovatele oné show místo jejích diváků. Toto myšlení však není nic tak neobvyklého; kolikrát vidíme politika, jenž ve své touze vychovávat lidi k tomu, aby nevyužívali nějakých služeb, vede násilnou kampaň proti poskytovatelům, nikoliv proti jejich zákazníkům (nejabsurdnější je to zřejmě v případě potratů, ale částečně můžeme podobné jednání sledovat i směrem k drogám a v dalších oblastech).

Další námitkou může být celkem nízká cena okna, což mohlo být buď dáno tím, že šlo o malou tenkou skleněnou tabulku, nebo z nějakého důvodu nebylo třeba platit plnou cenu; ani v takovém případě však není na místě trestat lidi za to, že se chovají tržně, nýbrž nastavit prostředí tak, aby ceny odpovídaly přirozené skutečnosti, čímž pádem by pak i tržní chování bylo zcela žádoucí. I zde existuje analogie ke státním zásahům – jakmile je něco státem dotováno, „překvapivě“ se toho začne zneužívat, způsobuje to korupci a není dost dobře možné s tím nic dělat; politici se pak neustále zaklínají transparentností, která je úplně k ničemu, neboť jediným použitelným řešením je nekřivit trh dotacemi.

Považuji za velmi smutné, kterak jsou celkem intuitivní poznatky rakouské ekonomie prakticky na každém kroku zašlapávány státní propagandou šířenou skrze školství a „lidově tvořivou ekonomií“, takže lidé pak v dobré víře dál předávají tyto bludy dětem; prakticky všichni prošli státním školstvím, včetně rodičů i táborových vedoucích, takže dítěti jsou stejné nesmysly podsouvány z různých stran, čímž pádem nemá příliš důvodů se nad nimi zamýšlet (jelikož se informace vzájemně potvrzují), pokud se o problematiku příliš nezajímá. Snažme se tento stav změnit a nabízet alternativní pohled na věc; nikdo jiný to totiž za nás neudělá.