Státní teorie peněz (1/3)
Mises.cz: 05. února 2013, Vladimír Krupa, komentářů: 2
Rakouský pohled vznik peněz bude většině čtenářů tohoto webu nepochybně znám. Ve třech článcích se proto pokusíme vyhlédnout za hranice vlastních doktrín a kriticky se vypořádat s konkurenční peněžní doktrínou.
Rakouský pohled vznik peněz bude většině čtenářů tohoto webu nepochybně znám. Ve třech článcích se proto pokusíme vyhlédnout za hranice vlastních doktrín a kriticky se vypořádat s konkurenční peněžní doktrínou. Následující text je jednou kapitolou z mojí (rozpracované) bakalářské práce. Proto uvítám v komentářích všechny relevantní poznámky k obsahu i zpracování.
VZNIK PENĚZ STÁTNÍM PŘÍKAZEM
„So constantly have the ideas currency and government been associated – so universal has been the control exercised by law-givers over monetary systems – and so completely have men come to regard this control as a matter of course, that scarcely any one seems to inquire what would result were it abolished. Perhaps in no case is the necessity of state-superintendence so generally assumed; and in no case will the denial of that necessity cause so much surprise. Yet must the denial be made.“
Herbert Spencer
Social Statics (str. 395)
Rodokmen doktríny
Jde o takzvané nominalistické nebo také chartalistické teorie peněz, které při vysvětlování vzniku peněz staví do hlavní role stát nebo nějaké jeho starověké ekvivalenty (mocenská centra kolem chrámů). S identifikací přímých předchůdců této doktríny mohou být větší potíže, než s výčtem jejích moderních zastánců. Menger by do této skupiny řadil všechny, kdo se nějakým způsobem vyjádřili pro společensko-smluvní vznik peněz. Ovšem dohoda určitých lidí nemusí nutně implikovat participaci státu. Oproti tomu Schumpeter, jehož rozdělování peněžních teoretiků do dvou základních směrů jde spíše podle linie jejich názorů na podstatu hodnoty peněz (metalisté vs. chartalisté), do této skupiny řadí daleko omezenější počet teoretiků. I když lze předpokládat, že kdo zastává názor, že státní příkaz je původcem hodnoty peněz, automaticky také bude zastávat názor, že stát musí být původcem i peněz samotných, tak – jak si ještě ukážeme – nejde to u všech autorů úplně ruku v ruce (především díky jejich definicím peněz).
Můžeme tedy tradičně začít od Platóna[1], ačkoliv je možné, že Schumpeter v něm čte více, než v něm je, aby ho mohl postavit do protikladu k Aristotelovi – možná z důvodů určité estetické historické symetrie. Jasnějším případem je římský právník Paulus, jehož názor na původ peněz se zachoval v Justiniánově kodexu: „Byl zvolen materiál, jehož veřejné ohodnocení jej vyjmulo ze sféry fluktuací, jímž podléhá hodnota ostatních komodit na trhu, a takto mu byla dodána za všech okolností stabilní externí (nominální) hodnota. Znak (této externí hodnoty) byl otisknut do tohoto materiálu společností. Tudíž jeho hodnota není založena již na tomto materiálu jako takovém, ale na jeho nominální hodnotě.“
Tento koncept valor impositus (= nominální hodnoty, která byla dodána vnější mocí) se pak objevuje v dílech kanonistických právníků, kteří ve středověku a počátku novověku čerpali právě z Justiniánova kodexu. Za všechny si můžeme uvést jména Carolus Molinaeus (De mutatione monetarum quaestiones duo)[2] a François Grimaudet (Des Monnoyes, 1576)[3].
Tyto nominalistické názory se s počátkem rozvoje klasické ekonomie dostaly mimo hlavní proud, ačkoliv, jak píše Mises[4]: „nominalistické doktríny nezmizely nikdy z monetární literatury... I když se ve svých snahách vystavět kompletní teorii lidského hospodaření ekonomická věda udržela od nominalismu dál, stejně se našlo vždy dost nominalistických spisovatelů připravených ospravedlňovat kroky vladařů.“
Na počátku 19. století byl představitelem nominalismu v německy mluvících zemích Adam Müller. Poté zde na přelomu 19/20 století zažil nominalismus velký rozkvět a s vydáním Knappovy knihy Staatliche Teorie des Geldes se stal součástí tehdejšího hlavního proudu v této jazykové oblasti – mladší německé historické školy. Níže se podíváme podrobněji na tuto Knappovu práci a na jejím příkladu uvidíme, jak problematické může být někdy přesné zařazení autorů.
Tento problém je o něco menší u dnešních stoupenců takzvané „Modern Monetary Theory“. John F. Henry a Michael Hudson se v publikaci Credit and State Theories of Money vyjadřují velmi jasně a jednoznačně popisují klíčovou roli státu pro vznik peněz. Zastáncem chartalismu je Charles Goodhart z London School of Economics a někteří dnešní stoupenci úvěrové teorie peněz, kteří jí kombinují se státní teorií, jako je antropolog David Graeber.
Knappova Státní teorie peněz
Georg Friedrich Knapp vydal svou Staatliche Theorie des Geldes v roce 1905. V roce 1924 se pak objevilo anglické vydání, údajně na popud Johna Maynarda Keynese, který byl Knappem a jeho žáky do určité míry ovlivněn,[5] stejně jako mnozí další význační ekonomové té doby. Už první věty v Knappově knize jsou pro jeho systém charakteristické[6]: „Peníze jsou výtvorem zákona. Teorie peněz se tudíž musí zabývat právní historií.“
Pokud takovou definici přijmeme (stejně jako pohled, že zákon je výtvorem státu), pak je jasné, že jsme vytvořili uzavřený myšlenkový systém, kde budeme mít ohledně původu peněz vždycky pravdu. Logicky musel nejprve vzniknout stát, který následně vydal zákon, v němž definoval, co jsou peníze a tím vznikly peníze. A peníze jsou to, o čem řekne státní zákon, že jsou to peníze. Stát tedy definuje peníze zákonem a jejich oběh rozběhne tak, že od svých poddaných vymáhá daně splatné v těchto jím definovaných penězích. To, že si něco lidé spolu směňovali i před vznikem státu nebo mimo státem kontrolovaná území pak nehraje žádnou roli, protože peníze byly definovány jako státní výtvor a všechny směny provedené bez nich jsou zkrátka barterem a nepeněžními směnami. Přijetí takového pohledu je pak typické pro chartalisty.
Co se Knapp ve své knize snažil především dokázat? Méně významné je, že zavedl do peněžní teorie velké množství nových technických termínů (chartalismus, autometalismus, pantopolismus, lytrická jednotka hodnoty, authylismus atd.) většinou odvozených z řečtiny a latiny, z nichž většina se příliš neujala. Hlavně se ovšem snažil doložit možnost existence čistě politických peněz (která v té době ještě nebyla jasná všem). A z jejich existence pak vyvozoval, že tzv. „metalistický“ pohled na peníze je chybný, a že penězům dává jejich hodnotu a charakter pouze státní příkaz a nic jiného. Je mu nutné připsat k dobru, že výslovně odmítal hodnotové soudy o tom, jestli jsou politické peníze lepší formou než peníze tržní.[7] Podle jeho názoru samotná existence politických peněz je důkazem pravdivosti toho pohledu, který vidí podstatu peněz ve státním znaku:
„Je správné, aby si státy uchovaly kovovou měnu a měly moc to učinit. A nevidím důvod, proč za normálních okolností opouštět zlatý standard. To říkám, abych uklidnil obyčejného člověka. Přesto v této knize budeme studovat také stříbrný standard a nejvíce pozornosti budeme věnovat papírovým penězům. Při důkladném zvážení totiž v této pochybné formě „degenerovaných“ peněz leží vodítko ke skutečné podstatě peněz, jakkoliv paradoxně to může znít. Duší měny není materiál, z něhož je zhotovena, ale právní úprava, která reguluje její užívání."[8]
V takovém „právním pohledu“ můžeme vidět dědictví jdoucí od Justiniánova kodexu přes kanonické právníky až právě ke Knappovi. Z hlediska teorie o původu peněz je tento přístup v zásadě pohybem v kruhu. A jak oprávněné je Misesovo obvinění, že nominalistická tvrzení (především v německém podání) jsou především obhajobou praktik vladařů při pozměňování peněz? Knappova doktrína o dvojím přístupu k dluhům jako k „nominálním“ a „reálným“ je poměrně ilustrativní:
„V authylistickém a obzvláště autometalistickém systému obvykle nemáme patřičné označení pro jednotku hodnoty. Označení „libra mědi“ nebo libra stříbra je dvojznačné, takže se neví, jestli se tím míní „reálný“ dluh nebo „nominální“. Člověk, který používá měď nebo stříbro pro svoje řemeslo tyto dluhy bude pokládat za „reálné“ dluhy a bude požadovat, aby mu bylo dodáno označené množství materiálu. Ovšem člověk, který vidí v mědi nebo stříbru jen platební prostředky, bude očekávat, že dluh bude vyrovnán ekvivalentním platebním prostředkem. Jak se tato obtíž vyřeší? Už byla dávno vyřešena, protože stát přijal následující předpoklad.
Dluh, vyjádřený v množství materiálu, který zároveň slouží jako platební prostředek, je implicitně nominálním lytrickým dluhem. Pokud má znamenat „reálný“ dluh, tak se to musí explicitně uvést. Ve sporných případech pak je stát soudcem a předpokládá nominálnost lytrických dluhů.“[9]
Může tedy stát pozměňovat peníze a měnit tedy to, v čem jsou sjednány starší dluhy?
„Každá změna platebních prostředků implikuje, že jednotka hodnoty se v okamžiku přechodu musí pokládat za nominální… Když stát pozmění platební prostředky… utrpí tím někdo ztrátu? Samozřejmě; a proč ne, když má stát svrchovaný důvod pro svoji akci? Stát by nikdy nedosáhl žádných svých cílů bez poškození určitých soukromých zájmů.“[10]
Na konci své knihy ještě Knapp maluje teoretický obraz světa s ryze státními „chartalistickými“ penězi, v němž by bylo možné mezistátními dohodami dosáhnout jejich vzájemných pevných směnných kurzů (právě toto mohlo být určitou inspirací pro Keynese):
„Měna není spoutána s hylickým použitím kovu, ať už doma nebo v zahraničí. Všechny kovy by mohly být tak běžné jako voda, nebo tak vzácné jako hélium; v obou případech by stále bylo možné mít použitelnou měnu, protože hylogenické peníze, ačkoliv jsou v praxi žádoucí, nejsou teoreticky nezbytné. Peníze jsou výtvorem zákona a tak mohou pokračovat ve své existenci i bez hylického kovu, protože jednotka hodnoty není definována technicky, ale právně. Zákony sice platí jen v hranicích státu, který je vytváří a vynucuje. Ale státy mohou uzavírat dohody a tak překonávat svoje hranice. Taková mezistátní dohoda by byla nutná při zmizení hylogenických peněz, aby se zachovala možnost stabilní mezivalutární směny.“[11]
Můžeme souhlasit s Misesem, že Knappova hlavní myšlenka nebyla nijak přínosná a to z toho důvodu, že o možnosti existence čistě politických peněz nebylo mezi většinou měnových teoretiků pochyb a připisovat jim „metalistický“ názor – podle Knappova vnímání metalismu – je dezinterpretací nebo jasnou neznalostí:
„Existuje další historická chyba, kterou Phillippovich převzal od Knappa, totiž názor, že katalaktická peněžní doktrína opomíjí současné zkušenosti, „které poskytují dostatek příkladů nuceného oběhu státních papírových peněz.“ Jakýkoliv katalaktický spis… by dokázal opak. Je možné tvrdit, že katalaktici nevyřešili problém nesměnitelných státních papírových peněz uspokojivým způsobem – to je pořád otevřená otázka. Není ale možné tvrdit, že by si nevšímali jeho existence. To je obzvlášť důležité, protože mnoho Knappových žáků žije v představě, že katalaktické peněžní teorie byly zaskočeny ekonomikou papírových peněz válečného období. Jako kdyby to nebyl problém, kterému se věnovali všichni peněžní teoretikové už od doby Ricarda.“[12]
Knappova práce je z hlediska otázky původu peněz málo přínosná a spíše dokumentuje určitou kontinuitu nominalistické tradice. Její popularita v předválečném období sehrála svou roli v tom, jakým způsobem se německá vláda postavila k otázkám svého financování během První světové války a krátce po jejím skončení. To, že stát stvořil peníze, vyplývá v Knappově systému z definice peněz a tak o tom není třeba nijak zvlášť spekulovat. Další autoři, kteří se hlásí k chartalistickému výkladu a označují se za Knappovy následovníky, se snaží přinést daleko lepší důkazy o státním původu peněz. Těmito autory byli např. Bernard Laum a v dnešní době Michael Hudson.
1) Podle Schumpetera (History of economic analysis str. 53.): „Platón občas poznamenává, že peníze jsou „symbolem“ zřízeným za účelem usnadnění směny (Politeia II, 371; Jowett přeložil řecké σύμβоλоν jako „peněžní-žeton“). Takové roztroušené poznámky samy o sobě znamenají málo a neospravedlnily by připisovat Platónovi nějaký určitý názor na podstatu peněz. Ovšem když je dáme dohromady s dalšími jeho kánony monetární politiky – jeho nepřátelstvím k užívání zlata a stříbra jako peněz, nebo jeho ideálu domácí měny, která by byla bezcenná v zahraničí – tak to vše zapadá do logiky teorie, podle níž hodnota peněz nezávisí na hodnotě materiálu, ze kterého jsou zhotoveny. Ve světle těchto faktů se zdá oprávněné tvrdit, že Platón je prvním známým zastáncem jedné ze dvou základních peněžních teorií, stejně jako Aristoteles je zastáncem té druhé. Je samozřejmě velmi nepravděpodobné, že by byli jejich prvotními původci, ale je jasné, že je učili, a že jim připisovali v zásadě stejný význam, jako autoři, kteří se k nim přihlásili od doby pozdního středověku dále. Toto můžeme předpokládat s jistotou, protože u těchto autorů můžeme pozorovat velmi jasně jak vliv Platóna, tak vliv Aristotela.“
2) „inventio et institutio monetae … est de iure gentium“ (vynález a instituce peněz … jsou dílem zákona národů). Citováno v Carl Menger, Principles of Economics, str. 270.
3) Viz. Schumpeter v History of economic analysis, str. 96.
4) Ludwig von Mises, Theory of Money and Credit, (New York: The Foundation for Economic Education, 1971.)
5) Viz. Credit and State Theories of Money, editováno Randallem Wrayem, (Northampton: Edward Elgar Publishing, Inc. 2004) ISBN 1-84376-513-6 str. 2: „Mezitím Keynes objevil Friedricha Knappa a jeho státní teorii peněz a pomohl zařídit překlad jeho knihy do angličtiny.“
6) Georg Friedrich Knapp, The State Theory of Money, (Londýn: Macmillan, 1924) str. 1.
7) Samozřejmě v Knappově světě by vůbec nebylo místo pro pojem tržní peníze. Jediné, co by se tomu blížilo, by byl státní „autometalismus“ – tedy komoditní měnový systém, kde stát nicméně definuje zákonem měnovou jednotku.
8) Georg Friedrich Knapp, The State Theory of Money, (Londýn: Macmillan, 1924) str. 2.
9) Georg Friedrich Knapp, The State Theory of Money, (Londýn: Macmillan, 1924) str. 20-21.
10) Georg Friedrich Knapp, The State Theory of Money, (Londýn: Macmillan, 1924) str. 18-19.
11) Georg Friedrich Knapp, The State Theory of Money, (Londýn: Macmillan, 1924) str. 296-297.
12) Ludwig von Mises, Theory of Money and Credit, (New York: The Foundation for Economic Education, 1971.)