Šest základních chyb současné ortodoxie

Mises.cz: 11. května 2011, Robert Higgs (přidal Petr Málek), komentářů: 28

Jak se recese prohlubovala a finanční debakl přecházel z jednoho výbuchu do druhého během posledního roku a půl, komentáře týkající se ekonomických problémů se velmi rychle rozmnožily. Vědátoři kázali, novináři a editoři reportovali a názorovali, moderátoři strašili, politici rozšířili ještě více doubletalku než obvykle a podivní akademičtí experti, zaskočeni září kamer jako jelen zírající na světla přijíždějícího auta, ze sebe jen stěží plodili nějaké rady. Byli jsme zaplaveni ohromným množstvím diagnóz, prognóz a řešení, z nichž alespoň 95 procent se ukázalo jako neuvěřitelně špatných.

Většina byla špatná z těch stále stejných důvodů. Všichni ti lidé, kteří jsou samozvanými experty na ekonomii, spoléhají na jednu a tu samou sadu předpokladů a přístupů. Sám tento pseudointelektuální mišmaš nazývám „vulgární keynesiánství“. Je to ta stejná past, která byla vydávána za ekonomickou moudrost v této zemi po více než 50 let a podle všeho pochází z první edice knihy Paula Samuelsona Economics (1948), absolutní světový best-seller mezi ekonomickými učebnicemi. Z té, ze které už čerpalo několik generací studentů své ekonomické znalosti. Už je to dávno, kdy tento pohled na věc zasáhnul vzdělávací systém, zpravodajství a politiku. Stala se z něj ortodoxní záležitost.

Naneštěstí tento nový způsob přemýšlení o fungování ekonomiky, zejména jejích celkových fluktuací, je pouze nánosem velkých chyb, ať už úmyslných nebo neúmyslných. Nejvíc nešťastné byly důsledky pro hospodářskou politiku vyvozené z keynesiánství: zejména přesvědčení, že vláda může a má používat fiskální a monetární politiky k ovládání ekonomiky a stabilizaci jejích výkyvů. Přestože keynesiánství vzniklo před více než půlstoletím, zdá se být stejně populární dnes jako bylo v roce 1949.

Pojďme se v krátkosti podívat na šest do nebe nejvíce volajících aspektů tohoto nešťastného přístupu k porozumění ekonomických euforií a krizí a k vyrovnávání se s nimi.

Agregace

John Maynard Keynes přesvědčil své kolegy-ekonomy (kteří později přesvědčili širokou veřejnost), že dává smysl přemýšlet o ekonomice jako o kombinaci několika málo širokých agregátů: celkový důchod neboli výstup, celkové výdaje na spotřebu, celkové výdaje na investice a celkový čistý export. Když si lidé pamatují jedinou věc z kurzů úvodu do ekonomie, obvykle se jedná o známou rovnici Y = C + I + G + (X - M).

Někdy se do proměnných na pravé straně rovnice dosazuje Q x P. Takže smysl je, že agregátní nabídka (fyzická produkce krát cenová hladina) se rovná sumě čtyřech typů peněžních výdajů na nově vyrobené zboží a služby.

Tento způsob stlačení rozmanitých transakcí napříč celou ekonomikou do jediné proměnné má za následek vyhlazení složitých vztahů a rozdílů uvnitř každého agregátu. Tím pádem je v tomto modelu efekt miliónové investice do výroby plyšových medvídků považován za stejný jako efekt miliónové investice do otevření nového dolu na měď. Stejně tak je efekt miliónového výdaje na lístky do kina považován za stejný jako efekt miliónového výdaje za benzín. Stejně tak je efekt miliónového vládního výdaje na dětské očkování proti neštovicím považován za stejný jako efekt miliónového vládního výdaje na střelivo ráže 7,62. Jak je vidět, není třeba zacházet příliš daleko, abychom si uvědomili, že ignorování vztahů a rozdílů uvnitř každého agregátu může velmi zkreslit naše vnímání ekonomiky.

„Ekonomika“ dokonce ani neprodukuje jednolitou masu nazvanou „produkce“. Ve skutečnosti milióny výrobců, ze kterých se „agregátní nabídka“ skládá, produkují téměr nekonečné rozpětí specifických výrobků a služeb, které se od sebe vzájemně liší v bezpočtu parametrů. Navíc se velká část dění v moderní ekonomice skládá z obchodování mezi subjekty, které nevyrábí žádné „koncové“ zboží ani služby, ale namísto toho zajištují zásobování materiálem, komponentami, polotovary a službami pro firmy. Protože jsou tito výrobci vzájemně propojeni do složité pavučiny vztahů, která musí splňovat určitá kritéria, aby byla efektivní, vyvstává otázka, co přesně se bude vyrábět, kdy, kde a jak.

Tyto nepředstavitelně složité mikro-vztahy jsou tím, co máme na mysli, když mluvíme o „ekonomice“. Určitě se nejedná o jediný jednoduchý proces pro vytvoření homogenní šlichty. Dále pokud mluvíme o „ekonomickém jednání“, tak se dotýkáme rozhodnutí, která milióny odlišných účastníků dělají, když vybírají, jak se v nějaké situaci zachovají a jaké možnosti dají přednost před jinou alternativou. Bez možnosti volby omezené přirozeným nedostatkem nemůže existovat nic, co lze nazvat skutečným ekonomickým jednáním. Tím pádem vulgární keynesiánství, které se nazývá ekonomickým modelem (nebo alespoň celistvým rámcem pro ekonomickou analýzu), ve skutečnosti ignoruje možnost toho skutečného ekonomického jednání a nahrazuje ho jednoduchým, strnulým konceptem — intelektuálním ekvivalentem dětské hračky.

Relativní ceny

Vulgární keynesiánství si vůbec nevšímá relativních cen ani jejich změn. V jeho rámci existuje jen jedna cena, které se říká „cenová hladina“ a reprezentuje vážený průměr všech peněžních cen, za které se všechno zboží a služby v ekonomice prodávají. (V modelu je také úroková míra, která se bere jako cena pouze částečně a špatně; více o ní bude řeč později.) Když se relativní ceny změní, což se vlastně děje pořád včetně těch ekonomicky stabilnějších období, tyto změny „se vyruší“ a ovlivňují výslednou změnu v agregátní cenové hladině ve zkresleném a analyticky nesouvisejícím duchu, pokud vůbec.

Takže když ekonomika expanduje určitým směrem, ale jiným směrem ne, a relativní ceny se změní, vulgární keynesiánci ví, že „agregátní poptávka“ a „agregátní nabídka“ vzrostly, ale nemají tušení proč a jak. Ani je to nezajímá. V jejich pohledu je „agregátní produkce“ celé ekonomiky (jediná produkce, která si podle nich zasluží pozornost) řízena agregátní poptávkou, na kterou agregátní nabídka reaguje víceméně automaticky. A nezáleží přitom, jestli vzrostla pouze poptávka po okurkách nebo, abychom citovali příklad samotného Keynese, jestli vzrostla pouze poptávka po pyramidách. Agregátní poptávka rovná se agregátní poptávka. [1]

Protože vulgární keynesiánec nemá ponětí o struktuře produkce ekonomiky, nemůže mít ponětí ani o tom, proč expanze ekonomiky určitým směrem namísto jiného směru může být problematická. V jeho vnímání nikdy nemůžeme mít, řekněme, příliš mnoho bytů a domů. Zvýšení výdajů na byty a domy je podle něj pro ekonomiku dobré vždy, kdy ekonomika má nezaměstnané zdroje, bez ohledu na to, kolik bytů a domů zeje prázdnotou, kolik specifických druhů zdrojů je nezaměstnaných a kde v této zemi se nacházejí. Ačkoliv nezaměstnaní pracovníci mohou být zkušení těžaři stříbra v Idahu, údajně je pro ně dobré, když se najednou zvýší poptávka po luxusních bytech v Palm Beach, protože pro vulgárního keynesiánce neexistují žádné specifické profese pracovníků: zkrátka pracovní síla rovná se pracovní síla. Když někdo, bez ohledu na své dovednosti, preference a bydliště, je nezaměstnaný, tento model nám říká, že ho můžeme zaměstnat prostě tak, že dostatečně zvýšíme agregátní poptávku, ať už to bude utrácením za cokoliv — třeba kosmetiku nebo počítače.

Toto drastické zjednodušení existuje, protože agregátní produkce je prostá rostoucí funkce zaměstnané agregátní pracovní síly: Q = f(L), kde dQ/dL > 0.

Všimněte si, že tato „funkce agregátní produkce“ má jen jednu vstupní nezávislou proměnnou: agregátní pracovní sílu. Pracovníci asi můžou produkovat zboží bez pomoci vybavení (kapitálu)! Pod nátlakem vulgární keynesiánec přizná, že pracovníci kapitál používají, ale bude trvat na tom, že zásoba kapitálu se může brát jako „daná“ a neměnná z krátkodobého hlediska. Navíc, a to je velmi důležité, celý jeho model má prý sloužit výhradně k lepšímu pochopení tohoto krátkodobého hlediska. Z dlouhodobého hlediska jsme totiž asi stejně „všichni mrtví“, jak řekl Keynes. [2] Nebo může jednoduše popřít fakt, že dlouhodobé hledisko není nic jiného než kombinace slepených krátkodobých hledisek. Vulgární keynesiánec ve svém důsledku považuje žití výhradně pro současný okamžik za tu nejvyšší hodnotu. O budoucnost se vlastně vůbec nemusíme starat.

Úroková míra

Je možné, že vulgární keynesiánec se bude zajímat o úrokovou míru, bude to ale jen trochu. Úroková míra je pro něj „cena peněz“, tedy půjčovné zaplacené za zapůjčení peněz. Toto půjčování je vždy správné a čím více ho bude, tím lépe, protože spotřebitelé půjčené peníze použijí k nákupu spotřebního zboží, čímž „vytvářejí pracovní místa“, a pracovní místo je snad to nejlepší, co na světě existuje. Takže čím nižší je úroková míra, tím více si lidi půjčí a následně utratí a tím lépe bude ekonomika fungovat, opět za předpokladu, že někde v zemi existuje nezaměstnanost.

Protože nějaká nezaměstnanost vždy bude existovat, vulgární keynesiánec vždycky bude chtít, aby úroková míra byla nižší, než jaká je. Pokud bude možné ji uměle snížit pomocí intervence centrální banky, tato intervence bude vždy vítána. Federální rezervní systém nedávno snížil svoji cílovou úrokovou „federal funds“ sazbu (sazbu na mezibankovním trhu) téměř k nule. Ekonomičtí nadšenci si dokonce hráli s šílenou myšlenkou zavedení záporné úrokové sazby (viz např. Mankiw, 2009). (Mimochodem, kde mohu požádat o půjčku?)

Vulgární keynesiánec nechápe, co úroková míra vlastně je. Nedokáže pochopit, že je to velmi důležitá relativní cena, konkrétněji cena zboží dostupného dnes vyjádřená ve zboží dostupném v budoucnosti. Nezapomeňte, že on vůbec nepřemýšlí v rámci relativních cen, takže je naprosto přirozené, že nevidí, jak úroková míra ovlivňuje rozhodování mezi okamžitou spotřebou a spořením, tedy rozhodnutím umožnit více spotřeby v budoucnosti tím, že snížíme spotřebu v současnosti. Na volném trhu je pokles úrokové sazby signálem, že lidé mají zájem vzdát se většího množství současné spotřeby ve prospěch spotřeby v budoucnosti.

Volný trh se skládá ze soukromých subjektů, které nabízejí zdroje k zapůjčení, a subjektů, které toto zapůjčení poptávají. Aktuální tržní úroková míra by byla ta, při které se množství zdrojů nabízených k zapůjčení rovná množství zdrojů poptávaných k zapůjčení. Jak dlužníci tak věřitelé ovšem dělají svá rozhodnutí ve světle svých „časových preferencí“, což jinými slovy znamená hraniční úrokovou míru, při které jsou ještě ochotni vyměnit budoucí spotřebu za současnou, respektive naopak. Lidé s „vysokou mírou časové preference“ by chtěli vše raději zkonzumovat ihned, díky čemuž jim zájemci o půjčku jejich peněz musí nabídnout vysokou úrokovou míru, aby od nich půjčku získali.

Ačkoliv vulgární keynesiánci uznávají, že nižší úroková míra bude motivovat firmy k získávání úvěrů a investování, představují si, že firemní investiční plány jsou přirozeně chaotické a iracionální — jsou řízeny, jak to nazval Keynes, „zvířecími pudy“ podnikatelů (Keynes, 1936, 161-62). Díky tomu je údajně vliv úrokové míry na plánování a realizaci investic zanedbatelný a my bychom ho měli víceméně ignorovat.

Pro vulgárního keynesiánce je jediná důležitá funkce úrokové míry to, že to ovlivňuje ochotu spotřebitelů zadlužit se a financovat tak své nákupy spotřebního zboží. Tyto nákupy jsou prý pro firmy nezbytným předpokladem k úspěšnému rozhodnutí, kolik vyrábět a kolik investovat do rozšíření své výrobní kapacity. Opět ovšem vůbec nezáleží na tom, do čeho se bude investovat — investice rovná se investice.

Kapitál a jeho struktura

Jak už bylo řečeno, vulgární keynesiánec se dívá na zásobu kapitálu jako něco daného. Když už o kapitálu vůbec přemýšlí, považuje ho za nějaké obrovské dědictví z minulosti a předpokládá, že v krátkém období se k němu nic nedá přidat ani z něj odebrat v míře, která by hrála významnou roli. Když říkáme, že o kapitálu přemýšlí málo, je třeba říct, že o jeho struktuře už nepřemýšlí vůbec. Strukturou rozumíme vyladěné způsoby specializace a vztahy mezi nekonečným množstvím specifických druhů kapitálového zboží, které je výsledkem úspor v minulosti a následných investic. V jeho pohledu na svět nezáleží na tom, jestli firmy investují do nových telefonů nebo nových vodních elektráren: kapitál rovná se kapitál.

Protože v tomto modelu se nepřihlíží ke struktuře zásoby kapitálu (dokonce i sofistikovaní ekonomové jako Frank Knight trvali na tom, že zásoba kapitálu je vždy homogenní hmota s nějakou peněžní hodnotou s tím, že každá její část může kdykoliv být dokonale nahrazena jinou částí se stejnou peněžní hodnotou (Hennings, 1987, 330)), pozornost se nevěnuje ani tomu, jak změny v úrokové míře přináší změny ve struktuře zásoby kapitálu. Koneckonců, proč by na takové změně mělo vůbec záležet? Tato záměrná slepota způsobila, že řada ekonomů, včetně držitele Nobelovy ceny Paula Krugmana (1998), chybně pokládá rakouskou teorii hospodářského cyklu za teorii „přeinvestování“, čímž zcela jistě není.

Teorie vyvinutá Ludwigem von Misesem a F. A. Hayekem v první polovině 20. století — ta teorie, která téměř upadla v zapomnění po keynesiánské revoluci v makroekonomii — je ve skutečnosti teorie špatného investování, tedy teorie o tom, jak uměle snížená úroková míra vede firmy k investování do špatných druhů kapitálu, konkrétně do těch nejdlouhodobějších typů kapitálových statků jako např. obytné a průmyslové budovy namísto krátkodobějšího kapitálu jako zásoby, vybavení a software. V rakouském pohledu tedy Fedem vynucené nízké úrokové sazby, např. ty mezi roky 2002 a 2005, vedly firmy k přeceňování dlouhodobějších kapitálových projektů a k přesunutí svých zdrojů v jejich směru, což způsobilo mimo jiné boom ve stavebnictví. Tento přesun zdrojů by dával ekonomický smysl, kdyby úroková míra klesla sama od sebe vlivem svobodného trhu, protože by to byl signál, že lidé si přejí odložit více své současné spotřeby uspořením většího procenta svých současných příjmů.

Ale když lidé ve skutečnosti své preference tímto způsobem nezměnili a nadále upřednostňují současnou spotřebu ve stejné míře jako dříve, rozhodnutí firem upřednostňovat dlouhodobější projekty se tím pádem stává chybným, protože tyto projekty jsou vlastně sázkou na nějakou budoucí poptávku, která ale nikdy nenastane. Když tyto projekty začnou krachovat, celý ten boom spuštěný uměle nízkými úrokovými sazbami najednou splaskne a promění se v depresi spojenou s bankroty a nezaměstnaností, které jsou průvodním jevem likvidace neudržitelných projektů a přesouvání uvolněných ekonomických zdrojů směrem k efektivnějším a udržitelnějším projektům, což je většinou samozřejmě bolestivé.

Protože vulgární keynesiánec je slepý vůči těmto mikroekonomickým zkreslením a vůči nutnosti ta zkreslení opravit poté, co nastal uměle vyvolaný boom, nedokáže uznat, že ty bankroty a nezaměstnanost jsou potřebné a nutné k ekonomické očistě a restrukturalizaci. Říká si: kéž by vláda přišla, použila veškeré své dluhem financované výdaje a nahradila tak snížené soukromé investice a spotřebu. To by pak firmy začaly být opět ziskové a lidé by mohli znovu najít zaměstnání bez jakékoliv ekonomické restrukturalizace.

Není proto překvapením, že lidé, kteří uvažují tímto způsobem, podporují pokračování hospodářských politik, které ve velké míře přispěly k vytvoření neudržitelného boomu z let 2002-2006, konkrétně dotovaných půjček budoucím majitelům domů, kteří nesplňují normální kritéria k získání takových půjček. Vulgární keynesiánci nechápou, že příliš mnoho zdrojů bylo použito na výstavbu bytů a domů a že půjčky jejich budoucím majitelům, kteří si jejich nákup nemůžou bez dotací dovolit, signalizuje neekonomické využití zdrojů zaplacené daňovým poplatníkem, protože je to on, kdo přímo či nepřímo ty dotace financuje.

Špatné investice a pumpování peněz

Vulgární keynesiánci, se svojí jednoduchou vírou v efektivnost vládních výdajů a jejich schopnost vyrovnávat makroekonomické nerovnováhy, neberou v potaz špatné investice (minulé či budoucí) a podporují vládní útraty nad rámec příjmů. Zbývající rozdíl pokrývají zadlužováním. Samozřejmě také mají rádi, když intervence centrální banky učiní toto zadlužování levnějším (ve smyslu nižších úroků, pozn. překl.). V podstatě trpí chronickým upřednostňováním „levných peněz“ před restriktivnějšími politikami centrální banky.

Jak už bylo řečeno dříve, levné peníze jsou pro ně atraktivní, nejen protože je díky nim opticky snížena cena financování deficitního vládního utrácení, ale také protože chtějí, aby si lidé mohli půjčovat více peněz a utrácet je za spotřební zboží. Tato zvýšená spotřeba je vždycky pokládána za dobrou věc, ačkoliv například v poslední době vedla v Americe k redukci míry úspor téměř na nulu. Když přemýšlím o postoji vulgárního keynesiánce k politice Fedu, vždycky se mi vybaví jedna stará country píseň, v níž se zpívá „starší whiskey, rychlejší koně, mladší ženy, více peněz!“

Vulgární keynesiánci si nedělají příliš starostí s hrozbou inflace, naopak jsou ale posedlí neopodstatněným strachem z toho byť nejmenšího náznaku deflace. Kdyby se náhodou inflace přecejen vymkla kontrole a nebylo ji možné už nijak skrýt, můžeme se spolehnout, že budou podporovat zákonné cenové stropy, které, na základě zkušeností z 2. světové války, podle nich tentokrát určitě fungovat budou.

Politická nejistota

Vulgární keynesiánci jsou zásadně politickými aktivisty. Stejně jako Franklin D. Roosevelt i oni věří, že vláda by měla „něco zkusit“. A pokud to nebude fungovat, měla by zkusit něco jiného (Roosevelt, 1933, 51). Ještě lepší bude, když vláda zkusí několik věcí najednou, a pokud to přecejen nebude fungovat, tak do nich bude dál bezmezně přilévat peníze a k tomu ještě zkusí něco dalšího.

Podle nich bylo nejlepší období politicko-ekonomické historie Spojených států první volební období prezidenta Roosevelta a prvních několik let vlády Lyndona B. Johnsona. V těchto obdobích jsme byli svědky nových pokusů vlády o utrácení, danění, regulování, dotování, zkrátka obecně o více ekonomické neplechy nevídaných rozměrů. Ambiciózní plány Obamovy vlády ohledně vládních politik na mnoha frontách naplňuje vulgární keynesiánce nadějí, že právě začal třetí takový Velký skok vpřed.

Vulgární keynesiánec nechápe, že extrémní politický aktivismus může také potlačovat ekonomickou prosperitu díky tomu, že vytváří něco, čemu říkám „politická nejistota“, neboli neustálé nejasnosti o tom, jak bude v budoucnu vypadat náš ekonomický systém a jak bude vláda respektovat vlastnická práva (Higgs, 1997). Tento druh nejistoty odrazuje zejména investory, kteří by jinak uložili peníze do dlouhodobých projektů. Tento druh investic, který prakticky vyhynul po roce 1929, se znovu neobjevil až do konce 2. světové války.

Několik pozorovatelů v posledních měsících se nechalo slyšet, že politická nejistota pramení z té dlouhé řady záchran před bankrotem, kapitálových injekcí, nouzových půjček, převzetí, stimulačních balíčků a dalších nevídaných zásahů vtěsnaných do ani ne jednoho roku (viz např. Boettke, 2008, Gonigam, 2009 a Lam, 2009). S Obamovou vládou za volantem se vyhlídky na pokračování tohoto šíleného politického aktivismu zdají být velmi dobré. Určitě nám to nepomůže a pravděpodobně nám to velmi uškodí.

Poznámky:

[1] V Obecné teorii Keynes napsal: „Stavění pyramid, zemětřesení, nebo dokonce i války můžou vést k růstu bohatství“ (1936, 129). V reakci na Keynesovu inklinaci k pyramidám napsal Paul Cantor: „Když měl Keynes tak rád pyramidy, muselo na nich být něco špatného, a skutečně: zdá se, že existuje spojení mezi láskou k pyramidám a láskou k silné vládě“ (2002).

[2] Tento Keynesův často citovaný výrok není až tak pitomý, jak se může na první pohled zdát. Celý jeho výrok včetně kontextu z Tract on Monetary Reform (1923) zní: „Dlouhodobé hledisko je špatným vodítkem k řešení současných problémů. Ekonomové totiž dostávají příliš jednoduchý úkol, když mají v bouřlivém počasí říct pouze to, že až bouře přejde, oceán bude opět klidný.“ Citace je k dispozici na Wikiquote.

Reference:

Boettke, Peter. 2008. „Regime Uncertainty.“ The Austrian Economists, October 6.
Cantor, Paul. 2002. „Keynes and the Pyramids.“ Mises Daily, October 14.
Gonigam, Dave. 2009. „Regime Uncertainty.“ The Daily Reckoning, March 4.
Hennings, K. H. 1987. „Capital as a Factor of Production,“ in The New Palgrave: A Dictionary of Economics edited by John Eatwell, Murray Milgate, and Peter Newman, 327–33. New York: Stockton Press.
Higgs, Robert. 1997. „Regime Uncertainty: Why the Great Depression Lasted So Long and Why Prosperity Resumed after the War.“ The Independent Review 1, no. 4 (spring): 561–90.
Keynes, John Maynard. 1936. The General Theory of Employment, Interest, and Money. New York: Harcourt, Brace and World.
Krugman, Paul. 1998. „The Hangover Theory: Are Recessions the Inevitable Payback for Good Times?“, Slate, December 4.
Lam, Carlos. 2009. „'Regime Uncertainty' Further Delays Economic Growth.“ Seeking Alpha, April 3.
Mankiw, N. Gregory. 2009. „It May Be Time for the Fed to Go Negative.“ New York Times, April 18.
Roosevelt, Franklin D. 1933. Looking Forward. New York: John Day.
Samuelson, Paul A. 1948. Economics: An Introductory Analysis. New York: McGraw-Hill.

Článek původně vyšel zde.