Šíření vandalismu

Mises.cz: 12. prosince 2011, Kees Keizer (přidal Kolektiv Mises.cz), komentářů: 0

Představte si, že ve vašem sousedství jsou domy pokryté graffiti, na ulicích se válí odpadky a nevrácené nákupní vozíky. Přimělo by vás to k tomu, abyste vyházeli na ulice další odpadky, začli porušovat veřejný pořádek, nebo dokonce kradli? Teze známá pod názvem teorie rozbitých oken přichází s tím, že znaky drobného kriminálního chování spouští další chování směřující k porušování zákona, a tím šíření tohoto stavu dál. Toto může způsobit úpadek celých čtvrtí a snížení kvality života jejich obyvatel. Pro městské zastupitele to může být hlavním bodem jejich politického programu. Je však pravda, že se ve čtvrtích vandalství šíří? Doteď neexistuje dostatečný empirický důkaz, a proto není jasné, co podporuje vandalismus a co ho může dokonce šířit. My jsme vygenerovali hypotézy o šíření vandalství a otestovali je v šesti skutečně provedených experimentech. Zjistili jsme, že lidé, kteří zpozorovali, že jiní porušili určitou společenskou nebo právní normu, mají větší sklony k porušení jiných norem nebo pravidel, což způsobuje další šíření.

V polovině 90tých let přijali starosta New Yorku a jeho policejní prezident kampaň kvalitního života. Byla zaměřena na boj s projevy vandalismu a drobného zločinu. Graffiti bylo odstraněno, ulice vyčištěny, projevy vandalství odstraněny. Tato iniciativa byla založena na teorii rozbitých oken od Wilsona a Kellinga. TRO naznačuje, že znaky nepořádku jako rozbitá okna, odpadky a graffity indukují (vyvolávají) další typy nesprávného chování a drobné kriminality. Existoval předpoklad, že odstraněním projevů tohoto chování v ulicích také odstraní důležitý zpouštěč vandalismu a drobné kriminality. Po zahájení kampaně se úroveň drobné zločinnosti skutečně snížila. Od té doby je postup na základě TRO jako tento velice populární a byl adoptován po celém světě (USA, VB, Nizozemí, Indonésie, JAR).

TRO může být možná velmi populární, ale je také velmi kontroverzní. Doteď jí chybí empirické potvrzení a nedokáže specifikovat, co způsobuje toto šíření vandalismu. Studie, které si daly za cíl testovat TRO, přinesly přinejmenším rozporuplné výsledky. Národní výzkumný výbor rozhodl, že výzkum nezajistil silnou podporu pro tuto teorii. Existuje také jen málo důkazů o tom, že postup podle TRO zajistil prudký pokles drobné kriminality v New Yorku. Navíc, podle toho co víme, výzkumy ověřující TRO jsou si podobné, takže průkaznost výsledků předvídající vztah mezi postupem podle TRO a sníženou kriminalitou je nejistá. TRO tvrdí, že prostředí s projevy vandalismu a výtržnictví spouští další vlny tohoto jednání, ale není jasné, jestli to není naopak, nebo jestli zde nehraje roli další proměnná. Navíc, TRO nepodává žádné vysvětlení o tom, co je a co není podmínkou pro šířící se vandalismus. Protože TRO je v mnoha městech základním kamenem strategie potlačování zvyšujících se hrozeb vandalismu a drobné zločinnosti, je třeba, abychom se zaměřili na nedostatky výše zmíněné teorie.

V současném výzkumu jsme provedli 6 experimentů přímo na ulicích, které se zabývají těmito problémy. Prvním krokem bylo vytvoření konceptu prostředí, kde je zřejmá přítomnost vandalismu, a přitom v něm lze vysledovat proces šíření tohoto chování. Společenské normy se dělí na dva druhy – na ty, které se vztahují k pocitu člověka, zda-li je dané jednání běžně vnímáno ve společnosti s (ne)souhlasem (injunctive norms – normy společenského souhlasu nebo zdržení se jednání/norma společenská); ty druhé se zakládají na představě člověka, jaké jednání je v dané situaci běžné (descriptive norm – popisná norma/norma běžného chování). Ty první normy upravují lidské chování, protože poskytují informaci o tom, jaké jednání je nejvíce společensky (ne)vhodné v dané situaci. Například zákaz skládky odpadu krom vyhrazených míst je typickým příkladem normy, ve které je vyjádřen záměr zdržení se určitého jednání. Rozsah, nakolik budou občané danou normu při svém jednání dodržovat, je závislý na tom, jak hodně na ni budou upozorňováni/si na ni vzpomenou/jak hodně s ní přijdou do styku. Lidé si více vybaví zákaz skládky v situaci, kdy uvidí někoho, jak uklízí tento odhozený odpad (což vyvolá pocit odporu ke skládce odpadu mimo kontejnery) nebo jednoduše když uvidí značku se zákazem skládky. Naopak deskriptivní normy ovlivňují chování, protože podávají informace o tom, které jednání je nejvíce běžné v dané situaci. Zde může být příkladem prostředí, kde je všude množství odpadků, a proto se může zdát, že odhazování odpadu je běžným jednáním v dané situaci, a tím se nepořádek ještě zhorší. Podobně jako u norem společenského zákazu, čím nápadnější a viditelnější popisná norma běžného chování exituje, tím víc takováto norma ovlivní lidské chování. Příkladem může být situace, kdy určitá osoba odhodí odpad na zakázaném místě. Pravděpodobnost, že bude takto konat, se zvyšuje, když je zde již velké množství odpadků nebo tato osoba sama vidí někoho dalšího vyhazovat odpad. Dva výše zmíněné druhy norem mohou být v konfliktu jako například v prostředí s běžným porušováním zákazu skládky, i když je ve společnosti obecná shoda na normě jejího zákazu. Proto lze říct, že prostředí, které popisuje TRO, se dá zobrazit jako místo, kde je v konfliktu společenská norma a skutečnost (norma) běžného chování. Další otázkou je tedy, jak je jednání lidí ovlivněno v takové situaci.

Společenské normy, které předávají určitý vzkaz, jsou efektivnější v prostředí, ve kterém jsou dodržovány, respektive kde je (norma) běžného chování stejná, raději než naopak. Příkladem je situace, kdy značka se zákazem skládky působí na lidi více v prostředí čistém, než v místě, kde je již množství odpadků. Proto případ s graffiti, vysvětlený v TRO jako místo poukazující na vandalismus a nepořádek, může mít za následek další sprejování, protože pobízí k následování (viditelné) normy běžného chování (jo, všichni sprejujou, já taky). Tento proces nazíváme Cialdiniho efekt, k poctění člověka, který tento proces jako první popsal. Důležitou otázkou pro TRO je, jestli toto prostředí obecně způsobuje růst výtržnictví a drobné zločinnosti. Otázka je následující: Bude více lidí odhazovat odpadky, nebo dokonce krást, v prostředí, kde je sice přítomen (společenský) zákaz graffiti, ale (norma) běžné chování je s tímto zákazem v konfliktu (protředí ukazuje na běžné porušování s množstvím graffiti)?

Cialdiniho efekt má svůj základ v lidské tendenci přemýšlet a argumentovat způsobem – když něco dělají všichni, tak to asi bude správné; a potom tedy v konání toho, co pozoruji dělat jiné. My však věříme, že zde existuje ještě další mechanismus poháněný určitým cílem, který se podílí na šíření vandalismu. Většina souladu lidského chování se společenskými normami je způsobena snahou lidí o „správné“, vhodné, společností uznané jednání (konformní). Na druhou stranu, lidé si také mohou vybrat, že preferují cíle okamžité nebo cíle sobecké, které směřují k udržení a získání vlastní výhody. Všechny tyto cíle se mohou dostat do vzájemného konfliktu a je pravděpodobné, že v momentě, kdy jeden z nich není tak lákavý, dostanou nejspíše přednost ostatní. V dané situaci je snaha o správné chování omezena, když lidé pozorují, že se ostatní viditelně nesnaží o totéž. Potom se na výsluní dostávají krátkodobé a sobecké zájmy. Například když lidé sledují, že někdo jiný nasprejoval graffiti i přes zákaz, vidí v tom existenci běžného porušování správného chování. Předpokládáme, že toto v nich na oplátku sníží zájem o správnost jejich konání a zesílí cíle, které poskytují dosáhnutí něčeho v krátké době a jednoduše (odhození odpadku na ulici), nebo cíle sebestředné a získávající pro ně přímý prospěch (krádež). Proto lidé nemusí nutně napodobovat chování, které pozorují, ale stačí, aby nechali jiné zájmy než ty o správné chování, aby se staly pro ně důležitějšími. Takto porušování jedné normy vyvolává porušování dalších a výtržnictví se šíří z jedné formy nesprávného jednání do druhé. Důležitým důsledkem této teorie zájmů pro TRO je ta, že tento efekt by neměl být limitovaný jen na společenské normy, ale měl by být aplikován na všechny právní normy jako zákony, policejní nařízení, nebo dokonce na normy a výzvy přijaté soukromými společnostmi.

K testování této teorie jsme provedli sérii kontrolovaných pokusů na veřejných prostranstvích, tzn. kde je možné pozorovat typický příklad úkazů chování podle TRO. Účastníky pokusu na veřejném prostranství byly náhodné osoby; veřejnost, odhadem starší 18ti let. Nebyly pozorovány žádné znaky odhalení toho, že jsou účastníci pozorováni. Rozlišovali jsme mezi normou související (porušovanou v pokusném prostředí) a normou cílovou, kterou daný účastník porušil. Měnili jsme pouze indikátory toho, že byla daná související norma v prostředí porušována. Co jsme pozorovali, byla závislá proměnná počtu osob, které potom porušily cílovou normu, jejíž dodržení bylo v dané situaci nákladné a nepraktické/nevýhodné. Předpokládali jsme, že nesprávné chování (porušující související normu) se bude šířit (porušení cílové normy). Abychom studovali dostatečně míru tohoto „šíření porušování různých norem“, provedli jsme 6 pokusů. Pro jednoduchost vysvětlení si nazveme situaci, ve které je související norma již porušena (v prostředí je zřetelné její porušení ostatními), jako situaci nesprávnou a druhou situaci, kde není viditelně ostatními porušována, jako situaci v pořádku. Ostatní faktory, které by mohly ovlivnit výsledky, byly udržovány beze změny (žádné další znaky nesprávného jednání, stejné počasí, stejný časový úsek dne). Spolupracovník umístěný tak, aby nebyl vidět, pozoroval účastníky a zjišťoval, jestli porušili cílovou normu. Nejdříve bylo rozlišeno pohlaví, ale ukázalo se, že nemá žádný vliv na výsledky, a v dalších experimentech bylo hodnocení rozlišené na muže a ženy vynecháno. Situace byly naaranžovány tak, aby bylo prakticky nemožné si nevšimnout porušení společenských norem (jako přítomnost graffiti, špatně zaparkovaná kola, petardy).

V první studii jsme měli prostředí aleje v Groningenu, které se nachází v nákupní zóně a často zde parkují kola. V situaci „v pořádku“ byly zdi u aleje čisté (obrázek 1A / obrázky nejsou pro tuto práci zásadní, jsou v práci prokliknutelné na konci článku), zatímco v situaci „nesprávné“ byly pokryty graffiti (obr. 1B). Standardní zákazová značka (kulatá červená s kulatým bílým středem) se zákazem graffiti ukazovala na (ne)dodržované chování. Značka byla dobře viditelná a každý účastník na ni při nejmenším pohlédl. Účastníci (77 v každé variantě) byli lidé, kteří si šli vyzvednout jejich zaparkovaný bicykl. V době jejich nepřítomnosti byl umístěn bílý a velmi nápadný leták na jejich řídítka, na kterém byl nápis: „Přejeme všem krásné svátky“ s názvem fiktivního obchodu se sportovním oblečením. Leták musel být uvolněn, aby mohli účastníci použít řídítka. Protože v aleji nebyly žádné odpadkové koše, „nevyhodit“ znamenalo, že si leták vzali s sebou. Počítali jsme odhození letáku na zem nebo pověšení na jiný bicykl jako „vyhození.“

Efekt vzájemného porušování mezi normami byl založen na pozorování, jaké ná porušení anti-graffiti normy vliv na odhazování letáků – a tento vliv byl poměrně výrazný. Z účastníků v situaci „v pořádku“ (bez graffiti) odhodilo leták 33% osob, zatímco situace „nesprávné“ podnítila 69% osob k odhození letáku (s graffiti). Rozdíl je velmi významný (výpočet). V Groningenu je odhazování odpadků obecně tolerováno policií, takže tento efekt může být jen těžko vysvětlen hrozbou pokárání za přestupek jako „Když nebyli ostatní chyceni za sprejování graffiti, já nebudu chycen za odhození letáku.“

Naše další studie byla nastavena tak, aby obsahovala různé normy. Chtěli jsme zjistil, zda efekt vzájemného porušení mezi různými normami byl omezen jen na obecně společensky akceptované normy, nebo, jak vytušila teorie zájmů, se vztahuje také na místní policejní nařízení, nebo dokonce na normativní předpisy privátních společností. Také sme chtěli dovodit, jak daleko může toto vzájemné ovlivnění zajít. Jinými slovy, vyvolá viditelné porušování jedné normy pouze menší porušení normy druhé (jako je odhození odpadku), nebo by mohlo vyvolat tak vážné porušení normy, jako je „nepokradeš“?

Pro studii dva jsme si vybrali policejní nařízení (zákaz parkování kol) jako související normu a „zákaz vstupu“ (také policejní nařízení) jako normu cílovou v prostředí parkoviště. Obě normy byly tedy ze skupiny místních policejních nařízení pro danou situaci na místě, a nejednalo se tedy jen o generální společenské normy. Dočasný plot (námi postavený) uzavřel hlavní vstup pro lidi, kteří si přišli vyzvednout své auto, ale byla zde ponechána 50 cm široká mezera (obr. 2). Připevnili jsme 2 cedule na tento dočasný plot 60 cm od sebe, přímo vedle mezery. Cedule vpravo obsahovala naši související normu, zákaz zamykání kol k tomuto plotu. Levá cedule značila (cílová norma) zákaz vstupu a nutnost použití jiného alternativního vchodu na parkoviště, 200 m vzdáleného. V situaci „v pořádku“ byly 4 bicykly postaveny 1 metr od plotu, ukázkově nezachycené k plotu.

V situaci „nesprávné“ byla tato 4 kola uzamčena k plotu tak, aby byla dobře viditelná. Závislá proměnná byla, zda se kolemjdoucí zachová konformně/podle značky „zákaz vstupu“ (cílová norma) a zajde si 200 m k dalšímu vstupu vyznačenému cedulí. Porušením cedule s nařízením „zákazu vstupu“ se rozumí to, že prošel dírou v plotě. Účastníci (44 v situaci v pořádku, 49 v situaci nesprávné) měli společné to, že si šli vyzvednout svůj vůz z parkoviště. Skupina lidí přicházejících k plotu se počítala jako jeden pokusný subjekt.

Opět zde byl jasně viditelný efekt vzájemného porušování norem. V situaci „v pořádku“ (bez kol u plotu) se 27% rozhodlo pro mezeru v plotě, zatímco v situaci „nesprávné“ se pro to rozhodlo 82% účastníků (kola u plotu). Rozdíl je výrazný.

Bude toto ovšem platit i pro pravidla od určité spokromé společnosti, kde nehrozí sankce? Ve studii 3 jsme využili garáž vedle supermarketu a fitka, kde jsme za související normu vybrali normu soukromé společnosti, která žádala své zákazníky, aby vraceli nákupní vozíky zpět po vyložení nákupu. Posloužil nám viditelný nápis „prosím vracejte nákupní košíky“ připevněný na vjezd garáže tak, aby zachytil pozornost (obrázek 3). V situaci „v pořádku“ nebyl v garáži žádný vozík, zatímco v situaci „nesprávné“ byly 4 nevrácené košíky různě postavené po garáži. Košíky (především kvůli těm nevráceným) v sobě neměly systém pro vracení mincí, takže lidé nebyli finančně motivováni, aby je vraceli. Abychom zabránili lidem, kteří právě přijeli, ve využití volně stojících vozíků, namazali jsme jejich rukojeti vazelínou. Účastníci (60 v každé situaci) byli návštěvníci supermarketu nebo fitka, kteří si přišli pro svoje auto do garáže. Jen osoby, které neměly nákupní vozík, byly započteny. Cílová norma byla stanovena jako odhazování odpadků. Závislá proměnná byla, jestli účastníci zahodili leták (stejný jako v případě jedna), který byl tentokrát umístěn na jejich předním skle. Výsledky ukazují, že i přesto, že šlo o požadavek soukromé společnost, lze opět pozorovat efekt vzájemného porušení norem. Z účastníků v situaci „v pořádku“ 30% odhodilo leták (bez košíků), zatímco při „nesprávné“ situaci odhodilo leták 58% účastníků (s nevrácenými košíky). Opět se jedná o znatelný rozdíl (vzoreček).

Je toto chování spojeno jen s vizuálními důkazy o porušování norem? Hrál by efekt vzájemného porušení norem roli v případě, kdy by porušení související normy bylo méně zřetelné (zvukové)? V naší čtvrté studii jsme se zaměřili na národní legislativní normu (zákon) jako související normu. V Nizozemí je zakázáno (s 60eurovou pokutou) pouštět/zapalovat petardy dva týdny před Silvestrem. Chteli jsme zjistit, zda porušení tohoto zákona vyvolá zvýšené odhazování odpadků. V kontrastu se studiemi 1 až 3 nebyla související norma zdůrazněna tak zřetelně (cedule se zákazem), ale tento zákon je dobře znám a toto porušení samo vyvolá v lidech okamžitě pocit porušení normy. V použité situaci jsme použili stojan pro kola umístěný poblíž rušné stanice autobusu. Účastníci (50 v situaci v pořádku a 46 v nesprávné) si ve všech případech přišli vyzvednout svá zaparkovaná kola. V situaci „v pořádku“ nebyl přítomen zvuk petard. V druhém případě, „nesprávném“, jsme zapálili petardu (rozhodně v slyšitelné vzdálenosti od stojanu, ale mimo zorné pole, tak, aby bylo zabráněno vizuálnímu podnětu). Pozorovali jsme, jestli účastníci odhodili leták (stejný, jako byl použit v studiích 1 a 3) připevněný k jejich řídítkům. Z účastníků v situaci „v pořádku“ odhodilo leták 52% osob (bez petard), zatímco při „nesprávné situaci“ 80% osob, které slyšely petardy, odhodilo leták při nasedání na kolo. Výsledekem je opět velký rozdíl (vzoreček).

Pro studie 5 a 6 byla cílovou normou krádež a my jsme zjišťovali, zda-li bude obálka zřetelně obsahující 5 euro, která vysí ze schránky, ukradena ve vícero případech, pokud je související norma porušena. Bílá obálka s okénkem vyčuhující ze schránky (použitá v Groningenu byla velmi nápadná pro každého, kdo přišel ke schránce, a dobře viditelná byla i 5eurová bankovka uvnitř (obrázek 4)). Účastníci pokusu byli všichni, kdo prošli jednotlivě kolem schránky (včetně těch několika, kteří skutečně poslali nějaký dopis). Vytvořili jsme startovní pozici „v pořádku“ (70 subjektů/účastníků), kdy schránka nebyla pokryta graffiti a na zemi se nepovalovaly odpadky. Poté jsme nastavili dva druhy situace „nesprávné“, kdy a) schránka byla posprejována graffiti bez odpadků válejících se kolem (počet účastníků 60, studie číslo 5), a variantu b), kdy nebylo graffiti přítomno, ale naopak na zemi kolem schránky se válely odpadky (počet účastníků 72, studie číslo 6). Ostatní podmínky všech třech pokusů byly shodné, konstatní (časový úsek dne, počasí). Závislá proměnná byla, zda osoby odcizí obálku nebo ne. Ponechání obálky na svém místě nebo její strčení do schránky se počátalo jako neodcizení, zatímco její otevření nebo uzmutí se počítalo jako odcizení. Takto jsme porovnali 2 situace „nesprávné“ za stejných startovních podmínek.

Výsledky studie 5 byly poměrně dramatické. Z účastníků v situaci „v pořádku“ odcizilo obálku 13% osob v porovnání s 27% osob v „nesprávné“ situaci s graffiti. Rozdíl je opět výrazný.

Výsledky studie 5 se ukázaly robustní/prokazatelné díky srovnání se studií 6. Zde, v porovnání se startovními podmínkami „v pořádku“ (13%), se ukázalo, že 25% osob odcizilo obálku v „nesprávné“ situaci s rozházenými odpadky v okolí schránky. Rozdíl je opět značný (vzoreček). Je vysoce nepravděpodobné, že by tento efekt byl způsoben domněnkou o vyšetřování přestupku ze strany policie (ostatní vyhazují odpadky a nebyli potrestání, tak já budu krást). Lidé si nejspíš nespojí nízkou možnost sankce ze strany policie za vyhození odpadků na ulici s aktem krádeže; je pravda, že v Groningenu je odhazování odpadu vesměs tolerované, krádež ale rozhodně ne. Nejpravděpodobnější vysvětlení výsledků tohoto pokusu, tak jako v předchozích případech, je, že jedno porušení (související) normy vyvolá porušení nové (krádež) skrze snížení snahy a zájmu o konformní/správné jednání (a do popředí se dostanou zájmy krátkodobé a sobecké, viz výše).

Náš závěr je, že pokud se jisté jednání porušující určitou normu stává více běžným, potom negativně ovlivní dodržování dalších norem a pravidel (já to tedy pojmenoval efekt vzájemného porušování norem). Tento efekt není limitován na normy společenské, ale vztahuje se také na policejní nařízení, a dokonce na oprávněné výzvy soukromých společností. Pouhá přítomnost graffiti zvýšila více než dvakrát počet lidí, kteří odhazovali odpadky a kradli. Toto je jasná zpráva pro osoby zodpovědné za strategii boje proti tomuto nesprávnému chování a také pro policejní důstojníky – brzká diagnóza vandalství a zásahu proti němu jsou tím nejdůležitějším v boji jeho dalšímu rozšiřování. Znaky tohoto chování jako graffiti nebo rozbitá okna vedou k dalšímu zhoršení situace (odpadky, krádeže), které obratem vedou k porušování dalších, rozdílných norem (obecně vzato ztráta zájmu chovat se podle pravidel). Takže pokud se jednou vandalství už rozšířilo, jednoduché vyklizení ulic nebo odstranění graffiti už nemusí stačit. Efektivní zásah si pak musí klást za cíl a zaměřit se na obnovení zájmu o konformní chování lidí ve všech situacích.

Orginálně publikováno jako Kees Keizer, Siegwart Lindenber, Linda Steg: „The Spreading of Disorder“, dostupné zde. Publikováno na mises.cz s laskavým svolením překladatelů Terezy Šigutové, Jana Králíčka a Veroniky Obořilové.