V nedávném průzkumu bylo zjištěno, že většina Čechů je pro zavedení progresivní daně. Progresivní daň se stala na české politické scéně kapitolou sama pro sebe. Jakýsi diskutující pod článkem o tomto tématu napsal, že progresivní daň je věc ve „vyspělých“ státech zcela běžná a normální a že boháči v USA si na ni zvykli a krom daně dávají i peníze na charitu, tak proč by nemohli platit bohatí lidé v ČR vysoké daně taky. Pominu-li, že o žádném boháči v ČR nevím (pravděpodobně už utekli), zdá se mi celý tento koncept vyššího zdanění bohatých dost krátkozraký.

Je to mor naší post-komunistické společnosti. Je to do morku kostí zažraná představa o spravedlnosti ve formě hrdinného Robina Hooda, který bohatým bral a chudým dával. Pravděpodobně jakási představa o státu, který bude zajišťovat, aby se občané mezi sebou navzájem nevraždili pro peníze, a bude spravedlivě přerozdělovat všechen majetek tak, aby měli všichni stejně, nehledě na to, že každý dělá jinou práci a má větší či menší zodpovědnost, větší či menší talent a tak větší či menší šanci vydělat peníze.

Představa, že by bohatí měli dávat peníze chudým a měli podporovat jejich rozvoj, je obecně uznávaná a nemají s ní problém ani bohatí. Je jeden velký mýtus, že bohatí hromadí peníze a nechávají si je pro sebe. Není to pravda. Bohatí nemají problém dávat peníze na chudé. Ale mají problém jakým způsobem. A co nesnáší všichni lidé ze všeho nejvíce (a nejen bohatí) je diktát, který jim říká komu, kdy a jak budou svůj majetek dávat (bez možnosti odvolání).

Je až astronomický rozdíl mezi státem a charitou. Dávat peníze státu formou daně není to samé jako dávat peníze na charitu. Pokud dáváte peníze na charitu, můžete si vybrat, jakou charitu zvolíte, na základě vlastního rozhodnutí. Preference pro tu a onu určitou charitu klesají či stoupají s její reputací, s její minulostí, s jejími úspěchy. Nesprávně pracující pracovník v charitě bude vyhozen, jinak zkrátka hrozí, že charita prostě nebude dál existovat, jelikož nikdo nebude na tu určitou charitu přispívat. Asi už víte, kam tím mířím. Ve státu nic takového nefunguje. Zkusme si jen tak ze zvědavosti charitu a stát porovnat.

1. Manažerské pozice v charitě (tedy pozice, které vyžadují odpovědnost a kvalifikaci člověka) jsou voleny na základě minulosti a přijímacího řízení, jako do jakékoliv jiné společnosti. Manažery si vybírá vyšší vedení (majitel). U státu si vybírá „manažery“ jako ministry a premiéra občanský průměr, který vedení státu nerozumí a rozhoduje se na základě větších úsměvů na billboardech, popř. na základě vlastních zájmů pro sebe (viz. ČSSD a její neustálá bezhlavá podpora státních úředníků pod heslem „Musíme se o vás postarat, a tak ty vaše zbytečné pozice budeme dál platit“).

2. Z pozice pracovníka charity může být člověk jednorázově vyhozen na základě pochybení či zpronevěry (a stačí jen podezření) a bude ihned nahrazen jiným kvalifikovaným pracovníkem. Vyhodit ministra není téměř možné. Ten na své pozici setrvává čtyři roky, během kterých se může cítit vcelku bezpečně.

3. Charita z důvodu přirozené ekonomické úspornosti, která je dána konkurenčním bojem zeštíhluje náklady na vlastní funkčnost. Více peněz tak jde cílovým subjektům, tedy chudým a hladovým dětem v Africe či jinde. Stát (a vláda) se naopak nafukuje a nafukuje, protože vyhazováním úředníků si vláda strhává vlastní preference na další volební období.

4. V případě zpronevěry peněz, které vložím do charity, mohu charitu žalovat. Stát samozřejmě lze také žalovat, ale jak moc velký úspěch zažiji u soudu proti státu, když soudce platí stát sám? Krom toho budu v případě téměř jistého neúspěchu platit i soudní výlohy, které by měly být placeny z daní, ale jak už to u socialistických států bývá, na to peníze z daní prostě nestačily.

Chceme tedy vyšší daně? Lidé trpí mnohými mýty. Například tím, že co patří státu, to patří všem, ale není tomu tak. Stát je přerozdělovací orgán, trpící jistou představou „starat se o občany“, která až nebezpečně koliduje s představou „my víme lépe, co chcete“. A že stát nefunguje efektivně a není svobodný, toho jsme svědky dennodenně. Viz sčítání lidu, které jsme všichni zaplatili (a nikdo se nás neptal, jestli chceme) a kterého se musíme účastnit (a opět se nás nikdo neptá, jestli chceme).

Smutné na tom je mimo jiné i to, že tomu občanskému průměru je to fuk a bere to jako normální. Lidé už asi zapomněli, co to ta svoboda znamená. Svoboda, kterou se tu všichni tak horlivě štítkujeme, neznamená drzý diktát většiny nad menšinami (např. blbců nad inteligenty, ale ani bílých nad černými), ale respekt vůči alternativám a nevnucování našich myšlenek jiným.