Směr anarchie! Nebo minarchie?

Mises.cz: 04. července 2018, Urza, komentářů: 6

Když mluvím a píši o anarchokapitalismu, občas se setkám s reakcí, že je to sice možná fajn cílový stav, leč příliš vzdálený až abstraktní; a lidi možná daleko spíše než etické či ekonomické teorie zajímá, co by bylo vhodné konkrétně teď udělat. Nedávno po mně dokonce jeden z čtenářů chtěl seznam kroků, které je třeba udělat, aby na jejich konci byla svobodná společnost. Takový požadavek mě trochu zarazil, jelikož se domnívám, že každému, kdo doopravdy chápe libertariánské myšlenky, musí být jasné, proč je něco takového z principu nemožné. Protože se na něco podobného ptá více lidí, rozhodl jsem se o tom sepsat článek; v tom sice nenajdete úplný seznam kroků k anarchokapitalismu, leč alespoň něco ano.

Proč není možné dobře navrhnout takový seznam? Přibližně ze stejného důvodu, proč nelze dobře centrálně naplánovat třeba distribuci potravin. Cesta ke zrušení státu je samozřejmě centrální plánování; a my chceme rušit stát mimo jiné proto, že centrální plánování není efektivní. Když už se do něj ale pouštíme, měli bychom se snažit alespoň minimalizovat neefektivitu třeba tím, že se nebudeme snažit predikovat stav společnosti desítky let do budoucnosti po velkých reformách. Libertariáni na jednu stranu chápou, že sociální inženýrství na úrovni celé společnosti nepřináší nic dobrého, ale na stranu druhou by někteří z nich chtěli seznam kroků vedoucích ke zrušení státu, což více méně znamená naplánovat společnost minimálně na mnoho desítek let dopředu.

Co když však přijde něco neočekávaného, co situaci změní? Kupříkladu blockchain; plán liberalizace společnosti před blockchainem a po blockchainu se bude výrazně lišit. Kdybychom něco takového naplánovali před deseti či dvaceti lety, budeme to stejně muset teď zahodit a přepsat znovu. A každý výraznější úspěch našeho plánu společnost změní patrně minimálně stejně jako blockchain, přičemž všechny důsledky těchto změn nejsme schopni reálně předpovědět. Z toho důvodu absolutně nedává smysl vytvářet nějaké seznamy kroků do daleké budoucnosti; smysluplné je vždy vycházet ze současného stavu, změnit k lepšímu jednu věc (či několik paralelně) a další kroky vymýšlet až poté, co se seznámíme s důsledky těch předchozích. Velký plán společenských změn na mnoho desítek let je podobně arogantní záležitost jako politická rozhodnutí o blahu občanů.

Žádný kompletní seznam kroků tedy nedodám, neboť se domnívám, že by bylo nesmyslné jej vůbec tvořit; a snaha o jeho zhotovení s cílem mít něco více než marketing či myšlenkový trénink dle mého názoru vypovídá o autorově nedomyšlení některých libertariánských poznatků do důsledku. Na druhou stranu však mohu navrhnout kroky, kterými bychom mohli začít. Samozřejmě se jedná jen o můj subjektivní názor; explicitně zdůrazňuji, že nevychází z žádných poznatků třeba rakouské ekonomické školy a podobně, jedná se o čistě můj úsudek, ve kterém se mohu velice snadno mýlit, takže určitě neváhejte použít vlastní, když se vám mé závěry nebudou zdát.

Osobně považuji za nejdůležitější ze všeho vysvětlovat lidem, aby neřešili své problémy regulacemi, novou legislativou a nevkládali víru v politiky a stát; přesvědčit je, že oni sami se v konečném důsledku budou mít lépe, když stát nebude zasahovat a poskytne jim prostor k nalézání řešení, než aby všem plošně nějaké vnutil. Jde o to, aby byly tyto myšlenky široce pochopeny, případně alespoň zautomatizovány v uvažování většiny lidí. Pasivní souhlas je sice dobrý začátek, ale rozhodně nestačí; když člověk na obecné úrovni přijme škodlivost státu, ale na cokoliv, co mu přijde důležité, by stejně chtěl nějaký zákon, nikam se nereálně neposuneme. Nestátní myšlení je třeba zautomatizovat stejně, jako dnes mají všichni zautomatizovaný etatismus.

Jsem přesvědčen, že když tohle lidé přijmou, věci půjdou rychle, stát ztratí svou moc a bude postupně demontován. Aby však měly masy zautomatizovanou nechuť řešit věci skrze zákony (nikoliv opak jako dnes), je třeba, aby probíhala dlouhá veřejná diskuse a libertariánské názory byly všude slyšet. Nesmějí být považovány za radikální a extrémistické, všichni je musejí dobře znát a nesmějí pro ně být překvapením (i kdyby třeba nesouhlasili). Lidé jimi musejí být bombardováni na Internetu, v médiích, mezi známými, prostě všude. Když je dnes nějaký problém nebo se něco stane, vyslechnete si názory expertů, komentátorů, analytiků a skoro vždy i politiků, kteří nabízejí různá řešení, přičemž protiváhu jednoho politika s jedním (státním) řešením tvoří typicky druhý politik s jiným (státním) řešením; mělo by však být naprosto běžné, že pak dostane slovo libertarián a vysvětlí, proč politici nemají zasahovat. Takže v debatě expert – vládní politik – opoziční politik by měl zaujmout místo i libertarián.

Něčemu takovém věnuji drtivou většinu svého času, přináším „radikální“ myšlenky do mediálního prostoru, aby si na ně lidé zvykli, a tak radikální jim už nepřipadaly (ostatně ony ani nejsou; nenutit druhým svou vůli násilím fakt nepovažuji za „radikalismus“). Ač se mi to daří více než kdy dřív, ke kýženému efektu potřebuji dosah o dva řády větší. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby tak hlasitých libertariánů nebyly v ČR jednotky, ale desítky či stovky. Takže neváhejte, začněte psát, natáčet, debatovat, tvořit obsah; on si časem někdo všimne, když vytrváte (mně to trvalo asi deset let; teď je však ta pozice o něco lepší). Nechcete-li se do toho pouštět sami, můžete podpořit Svobodný přístav v ideálním případě pravidelným měsíčním platebním příkazem na účet 2201359764/2010 s variabilním symbolem 2 (kdybyste se rozhodli přispět jednorázově, pak prosím variabilní symbol 4).

Mnozí kritizují „nekonečné diskuse na fórech“, protože by podle nich diskutující „raději měli zvednout zadek a něco pro svobodu udělat“; osobně jsem na tyhle výkřiky už trochu alergický s ohledem na to, že moc dobře vím, jak moc mi tyhle „nekonečné diskuse“ pomohly utřídit si celou řadu myšlenek, napsat hromadu textů, knihu; a vlastně i tento článek. Internetové diskuse pochopitelně samy o sobě svobodu nepřinášejí, ale jsou nedocenitelné pro autory libertariánského obsahu (který mění to paradigma „ať věci řeší stát“, o kterém jsem psal výše); samozřejmě když už diskutujete, je pak dobré něco vyplodit a obohatit tím ostatní. I když to však neuděláte, máte šanci inspirovat někoho, kdo tak učiní, což je pořád víc, než když někdo nedělá vůbec nic; přesto však nikdo nekritizuje libertariány, kteří se tím nezabývají vůbec a mají prostě jiné zájmy (což je naprosto v pořádku a bylo by absurdní je za to kritizovat), zatímco rozumbradů kritizujících debatéry (kteří dělají alespoň něco) je spousta.

Za další naprosto zásadní krok, kterému se též věnuji v rámci Svobody učení, je úplná odluka školství od státu. Klíčové je to kvůli státní propagandě; současné školství nás bohužel indoktrinuje etatismem. Ačkoliv zní úplná odluka školství od státu jako něco šíleně dramatického, lze i tu rozdělit do několika kroků, z nichž žádný nepředstavuje nic zcela neřešitelného:
1/ Umožnit rodičům, kteří nechtějí své děti vzdělávat dle úředníků a politiků, ale po svém, aby bez problémů mohli a nikdo jim do toho nezasahoval; tohle by zahrnovali zrušení povinné školní docházky, což zní jako sci-fi, ale málokdo ví, že povinnou školní docházku mají ukotvenou v ústavě vesměs země bývalého východního bloku, zatímco západní země typicky ne (mívají místo toho jen povinnost děti vzdělávat, ale ne nutně státem či ve škole).
2/ Vyvázat ty, kdo státní školství nevyužívají, z jeho placení; pak by každý, kdo chce své dítě vzdělávat mimo oficiální školy, mohl platit o to nižší daně. Tento krok by umožnil vznik řady škol úplně mimo státní vzdělávací systém, jelikož by na to lidé měli peníze a vzdělávání by začalo býti tržní službou.
3/ Postupné rušení státních škol tam, kde trh ukazuje, že konkurence poskytuje lepší služby; tímto způsobem by mohly být postupně státní školy nahrazeny lepšími alternativami (a to jak vzdělávacími centry výrazně se lišícími od škol jako takových, ale také školami těm současným docela podobným).
4/ Postupné rušení státních certifikačních procesů; přestal by existovat univerzální „diplom“ či „stupeň vzdělání“, ale pouze diplomy z konkrétních škol či kurzů. Ve výsledku pak bude státní systém hodnocení nahrazen trhem.
K těmto krokům jsem se mimochodem dobral po letech, co se zabývám přímo vzděláváním; a i tak si nejsem úplně jist, zda bod 4/ nemá nějak průběžně doprovázet už bod 2/ i 3/, případně jak. Toto je další důvod, proč považuji jednotný velký seznam kroků k anarchokapitalismu za nereálný: Nikdo nemá dostatečnou odbornost, aby zhodnotil dopady změn a jejich důsledky ve všech oborech.

Další možnou cestou ke svobodě, případně cestou, která podporuje ty ostatní, je decentralizace, občanská neposlušnost a vytváření paralelních struktur k současnému státu. Krásným příkladem mohu být kryptoměny, ale zdaleka nejen ty. Důležité je na nikoho neútočit, nikomu neubližovat, prostě si jen dělat věci po svém, i když dle státu bychom třeba neměli. Sem patří vlastně i ty školy bez oficiálního schválení státu, ale vlastně každá dobrovolná transakce, kterou spolu lidé uzavřou bez ohledu na to, co k jejím podmínkám říká stát; spadají sem i všichni poskytovatelé služeb, kteří se nenechají vázat státem, šedá ekonomika a podobně.

Napadá-li vás cokoliv jiného, jen do toho! Stačí si položit otázku, zda tím nikomu neubližujete; pokud ne a dává vám to smysl, není důvod to nezkusit. Nikdy nevíme, jak nepravděpodobná cesta může nakonec vést ke svobodnější společnosti. V souvislosti s tím bych rád zdůraznil, jak blízko k sobě mají anarchokapitalisté a minarchisté; když totiž uvážíme, že cesta ke svobodě není jeden čin, ale dlouhý proces, o kterém ani nejsme schopni popsat, jak přesně se může vyvíjet, nedává smysl vzájemná nevraživost (byť debaty samozřejmě ano). Až tu bude minimální stát, bude daleko snazší si představit, zda a jak můžeme fungovat úplně bez něj; navíc je možné to různě zkoušet a zkoumat, zda by se takový stát neuživil z dobrovolných příspěvků a nepovolil k sobě konkurenci (čímž by se z něj vlastně stala firma). V praxi se pak může ukázat, která z myšlenek – anarchie a minarchie – bude fungovat lépe. Zatím však můžeme klidně postupovat společně, neboť máme spoustu shodných zájmů.