[Brian Ó Caithnia]

V pátek 2. října [2009] 752 451 irských občanů ratifikovalo Lisabonskou smlouvu pro půl miliardy občanů Evropské unie. Lisabonská smlouva tvoří poslední pakt ve zdánlivě nezastavitelném pohybu ke stále vyšší centralizaci politické moci mezi 27 státy Unie.

Lisabonská smlouva je následníkem neúspěšné Evropské ústavy, která se pokoušela z Unie vytvořit právní stát se vším všudy. Tento dokument však byl odmítnut referendy ve Francii a v Holandsku roku 2005.

V Bruselu si uvědomili, že Ústava musí být pozměněna, aby ve světle všeobecné nechuti k další centralizaci odpadla nutnost pořádání referend k jejímu schválení. Byly vyňaty požadavky na vlajku a hymnu Unie a rázem se z „Ústavy“ mávnutím kouzelého proutku stala „Smlouva“, k jejímuž schválení je nutný pouze souhlas parlamentů jednotlivých zemí. Kromě případu Irska.

Irská Ústava z roku 1937 je jedna z mála, která nebyla zcela překopána a delegimitizována. V důsledku kauzy Crotty vs. Taoiseach (1987) byl přidán 10. dodatek, který vyžaduje začlenění podstatných změn v evropských smlouvách přímo do Ústavy ve formě dodatku, k čemuž je nutný souhlas v referendu.

Irsko mělo z členství v Unii velký prospěch. Masivní investice do komunikací a infrastruktury, společně s marnotratnými dotacemi pro zemědělce, udělaly z Unie svatou dojnou krávu. Kritizovat Unii se stalo rouháním. Málokdo si s potvrzením Lisabonské smlouvy ze strany Irska lámal hlavu.

Celé politické spektrum a masmédia, s výjimkou malých socialistických stran s přibližně 5% zastoupením a několika nezávislých novinářů a akademiků, vyzývalo irské občany, aby řekli Ano.

Politická reprezentace si byla dokonce tak jistá souhlasem občanů, že Taoiseach (irský termín pro premiéra) Brian Cowan a Charlie McCreevy (komisař EU pro Irsko) veřejně přiznali, že tu smlouvu nečetli! McCreevy svou upřímnost dále vyjádřil přesvědčením, že „od obyčejných, slušných irských občanů též neočekává, že by ji četli“.

Moře propagandy zaplavilo Irsko. Vláda neúnavně opakovala, jak mnoho těžce vydělaných prostředků Unie nalila do Irska, aby zaplatila naše silnice. Ne bylo v médiích považováno ze nemyslitelné, až zrádcovské.

Navzdory tomu všemu hlasovali irští občané 12. června 2008 proti Lisabonské smlouvě. Byl to úžasný moment Davida versus Goliáše.

Lidé hlasovali Ne z různých důvodů. Někteří se obávali, že bude zrušena relativně nízká daň z příjmu pro společnosti (12,5%), která přitahovala mnoho velkých mezinárodních firem, jako třeba Dell či Intel. Rozladění rybáři řekli Ne, protože jim Unie zakázala rybařit ve vodách, kde jejich předkové rybařili od nepaměti. Jiní se báli další militarizace Unie a zavedení stálého vojska.

Socialistická strana byla přesvědčena, že EU by přijala neoliberální legislativu o privatizaci nemocnic a škol, případně snížila jejich milovanou minimální mzdu 9 Euro za hodinu. Někteří podnikatelé se obávali dalšího přilivu regulací a nařízení z Bruselu, od povolených typů žárovek po počet nutných přestávek řidiče autobusu.

Spousta lidí řekla Ne, protože Lisabonská smlouva byla tak zatraceně dlouhá a složitá, že nikdo pořádně nevěděl, o čem se hlasuje. Nový belgický EU komisař Karel de Gucht řekl, že „zatímco původní Ústava byla technická a korektní, Lisabonskou smlouvu lidé nečtou, protože lze stěží porozumět první větě… To bylo záměrným rozhodnutím Evropské rady.“

V roce 2008 Irsko pomalu střízlivělo po nevídaném ekonomickém rozkvětu.

Po 15 let neznalo nic jiného než úspěch: bylo nazýváno Keltským tygrem. Irský životní standard explodoval směrem vzhůru a téměř 150 let čisté emigrace bylo pryč. Poprvé v novodobé irské historii lidé najednou chtěli imigrovat do Irska. Statisíce Poláků a dalších Východoevropanů přišlo hledat lepší život.

Irsko vstoupilo do EMU v roce 1999 v rámci Maastrichtské smlouvy. Svou irskou libru nahradilo Eurem. Evropská centrální banka tak získala částečnou moc nad úrokovými mírami v Irsku. Mezi lety 2003 a 2005 ECB držela své úrokové míry na dvou procentech a přilévala benzín do ohně umělého boomu.

V kombinaci s novou kulturou akcií a domů pro každého a znevažování úspor nastal rozkvět v kapitálových statcích, nemovitostech a na akciovém trhu. V roce 2006 premiér Bertie Ahern řekl, že „rozkvět se stává ještě rozkvetlejším!“ Jeden čas se tvrdilo, že v Irsku je přes 30 000 (Euro) milionářů, což je na 4 miliony obyvatel poměrně dost.

Nicméně vše nebylo tak růžové. Část tohoto bohatství nebyla skutečná a v polovině roku 2008 to začalo vrzat. Uměle nízké úrokové míry narušily strukturu produkce. Některé banky, jako například Anglo-Irish bank, jež začaly být nazývány „budovatelskými bankami“ díky financování bubliny v nemovitostech, snížili svou tržní cenu o 99% během pár měsíců. Některé domy v průběhu roku ztratily přes polovinu ceny.

Před začátkem krize měla vláda relativně nízký dluh 25% HDP. V září 2008 vláda vydala státní záruky za bankovní vklady za šest irských bank, v celkové hodnotě okolo 400 miliard Euro, dvakrát více než roční HDP. Trochu morální hazard, ne?

Bylo to marné a Anglo-Irish kolabovala dále, vyzývaje vládu k záchraně po vzoru Sovětského svazu. Vláda znárodnila Anglo-Irish bank. Následně byly též „rekapitalizovány“ další velké (podvodnické a nesolventní) irské banky.

Aby toho nebylo málo, okolo 70 000 domů se ukázalo být za tehdejší ceny neprodejných. Tlak na snížení cen začal být citelný. Avšak chudí lidé schopní koupit si majetek, o němž se jim ani nesnilo, jsou pro vládu hrozná představa. Zřejmě by to negativně ovlivnilo rozvahu nové státní banky.

Nový vládní návrh tak je odkoupit vše od developerů vysoko nad tržní cenou, držet tento majetek mimo trh a během následujících 10 – 20 let jej pomalu prodávat, než se trh s nemovitostmi uzdraví. Pokud návrh bude přijat, irská vláda se stane největším vlastníkem nemovitostí na světě.

Když byla Lisabonská smlouva v červnu 2008 zamítnuta, rozsah a hloubka krize ještě nebyla známa, a populární názor ji považoval za pouhou přeháňku. Lidé však v referendu odpověděli špatně a byli vyzváni, aby hlasovali znovu.

Od prvního zamítnutí v roce 2008 se propaganda zaměřila na znevažování svých oponentů. Přestože většina řekla ne, tito lidé byli otevřeně démonizováni jakožto náboženští fanatici, komunisti a agenti CIA, kteří chtějí „udržet Evropu slabou“. Ministr financí řekl, že irské ústavní právo na referendum bylo „negativní a potenciálně trapné“.

Některé původní obavy z Lisabonské smlouvy byly utvrzeny zprávami ze samotné Unie. Komisař EU pro daně Laszlo Kovacs otevřeně prohlásil, že zatím musí odložit plány na harmonizaci daně z příjmu společností v EU, dokud smlouva nebude ratifikována.

Institut pro bezpečnost EU vydal zprávu, v níž požaduje ustavení armády EU o 360 000 mužích, aby byla kdykoliv třetina z nich v pohotovosti. Její činnost nemusí být navázána na žádný předchozí politický souhlas, což „zminimalizuje prodlevy“.

Irsko se stalo bažinou vzteku a strachu: vzteku na otevřenou korupci mezi politickou reprezentací, a strachu, že další Ne by ještě zhoršilo ekonomickou situaci. Po letech téměř plné zaměstnanosti, s mírou nezaměstnanosti okolo 3,5%, nezaměstnanost vyletěla na 12% a brzy se očekává číslo okolo 20% i přes odchod přibližně 100 000 Poláků do rodné vlasti.

Irští občané toužili po Spasiteli, když podruhé volili Ano. Střední třída řekla poslušně ve stádu Ano, jak to správné občany ve škole učili. Nechtěli pohněvat evropské úřednictvo, protože ECB by mohla přestat skupovat náš vládní dluh. Jak řekl Patrick Henry, „Strach je vášní otroků“.

I uprostřed rozkvětu v roce 2006 byli úředníci placeni v průměru o čtvrtinu více než zaměsnanci v soukromém sektoru. Tento rozdíl by přepočítáván každý měsíc. Úřednictvo se samozřejmě inspiruje od premiéra, který vydělává více než prezident USA. Nyní si vláda půjčuje více než 0,4 miliardy Euro týdně, zejména k udržení platů ve veřejném sektoru a sociálních dávek.

Irská politická scéna je v posledních letech plná korupčních skandálů. Všeobecný postoj mezi občany však má bohužel podobu touhy předat moc z rukou irských politiků do ještě vzdálenějších rukou politiků evropských.

V měsících před druhým referendem byly silnice lemovány billboardy s hesly „Volte Ano pro ekonomické oživení“ a „Volte Ano pro pracovní místa“. Zoufalá střední třída zlomená dluhy nastřádanými během období „permanentní prosperity“ byla ochotna koupit tyto sliby bez ohledu na náklady. Benjamin Franklin však měl pravdu, když řekl, že „Kdo se vzdá svobody výměnou za bezpečí, ztratí oboje a nezaslouží si ani jedno“.

Je mi líto Irů, kteří jsou si vědomi nebezpečí spojených s další centralizací EU. Nyní jsou v pasti. Mnoho z nich věnovalo roky osobního života a svého bohatství v otevřeném boji s propagandou v médiích a s dvorními intelektuály politické reprezentace.

V pondělí po referendu začal ministr financí zcela vážně vyvracet hesla, že smlouva má cokoliv do činění se zaměstnaností či ekonomickým oživením. Krok za krokem začínají být orwelliánské lži použité k prodeji smlouvy občanům popírány a mazány z dějin.

V tomto příšerném fiasku se však skrývá záblesk světla. Prvně za 50 let si mnozí začínají uvědomovat, že EU může být nebezpečná instituce. Poprvé v mém životě se zvedá vlna občanů připravených o jejich volební právo, kteří vidí EU reálnýma očima jako moloch bažící po stále větší moci, s potenciálem přinést zpět část totality, kterou údajně máme dávno za sebou.

Nicméně je nešťastné, že hlavním hlasem proti EU nejsou klasičtí liberálové či libertariáni, nýbrž Marxisté. Hlasovat Ano spousta považovala za hlas pro kapitalismus a svobodný trh. Dost možná většina hlasovala Ano z tohoto důvodu. Marxisté naopak tvrdí, že EU, stejně jako bývalý Sovětský svaz, je příliš málo socialistická a příliš moc kapitalistická.

Evropská Unie možná získala Pyrrhovo vítězství. Mají smlouvu, avšak zčásti obětovali reputaci EU. Podstrčili Ano zoufalým lidem ve vidině spasení. Pokud spasení nepřijde, jak dlouho může ta šaráda pokračovat?

Původní článek naleznete zde. Text také vyšel na blogu autora.