Sny, přání, touhy a potřeby

Mises.cz: 18. ledna 2016, Urza, komentářů: 18

Pojmy „chtít“ a „potřebovat“ rozlišují v běžné řeči míru toho, jak moc mluvčí něco žádá; navzdory tomu, že tato míra je čistě subjektivní a individuální, pokoušejí se socialisté všech druhů a barev předstírat nejen objektivitu, ale dokonce i existenci pevné hranice mezi těmito pojmy, na čemž pak budují nejrůznější teorie (jistě jsme všichni již slyšeli o „zajištění základních potřeb“ a podobně; typicky jde o nějakou sociální záchytnou síť poskytovanou státem, ale zdaleka nejen). Protože jsem debat na toto téma absolvoval již mraky, rozhodl jsem se předpoklad tolika socialistických teorií uceleně vyvrátit a ukázat, nejen, že chtění a potřeby jsou individuální, ale především, že mezi nimi nevede žádná smysluplná ostrá hranice a jsou to jen slova označující míru téhož (pochopitelně je možné definovat je tak, aby hranice vznikla, ale nebude dávat žádný rozumný smysl, ze kterého bychom mohli odvozovat cokoliv o fungování lidské společnosti).

Zeptám-li se někoho, kdo mluví o „základních potřebách“, jak by je definoval, buď toho vůbec není schopen, nebo řekl, že jde o věci, které člověk potřebuje k přežití; co ale vlastně lidé k životu potřebují? Vzduch, vodu, potravu, spánek… stačí to? Inu, většinou asi ano, nicméně existuje obrovské množství lidí, kteří ke svému přežití potřebují respirátory, léky, první pomoc a samozřejmě i vědomosti a technologie, které v současnosti ani nemáme k dispozici (takže dotyční umírají; a za pár let třeba mnozí z nich nebudou); zde už se dostáváme k tomu, že mezi „základní potřeby“ řadíme věci za miliardy, které naše společnost není schopna poskytnout skoro nikomu. Nic proti takové definici, klidně „základní potřeby“ takto pojmenujme, ale pak s nimi nemá cenu operovat tak, jak socialisté většinou činí (tedy že společnost by je měla poskytovat každému – k tomu jednoduše nemáme potřebné zdroje).

Při konfrontaci s touto argumentací je většinou definice pozměněna tak, že základní potřeby jsou to, co potřebují k životu všichni lidé (tedy ne sjednocení toho, co potřebuje každý člověk, nýbrž průnik těchto potřeb); tím se však zase dostaneme do opačného extrému, kdy potřebou je snad jen ten spánek, neboť s využitím medicínských technologií lze člověka držet naživu, i když nedýchá, nepije a nejí. Kvalita takového života asi nebude příliš vysoká, ale zahrneme-li do diskuse tento faktor, jsme opět úplně na začátku, neboť kvalitní život si různí lidé představují natolik odlišně, že snad ani neexistuje žádná rozumně malá množina „základních potřeb“, která by jim jej zajistila.

Ve výsledku tedy nakonec vždy skončíme u toho, že „základní potřeby“ jsou nějaká arbitrárně daná množina statků, kterou typicky zvolil nějaký socialista dle svého uvážení na téma, co je pro lidi dobré a nutné; samozřejmě bez toho, aby se jich na cokoliv ptal. Nemluvě o tom, že způsob, kterým tito socialisté dané množiny určují, vždy závisí na aktuálních podmínkách; takzvané „základní potřeby“ nejsou až tak dalece definovány tím, co lidé vážně potřebují, ale co většina lidí ve společnosti má, aniž na to stálo příliš zdrojů (podobně jako se oficiální „hranice“ chudoby stále zvedá, aby nebylo patrné, že chudých lidí je stále méně a méně) – což tím spíše ukazuje, že se nejedná o potřeby, nýbrž jakési pochybné rozmary sociálních inženýrů.

V mnoha afrických oblastech mají lidé problémy s nedostatkem pitné vody a jídla, natožpak lékařské péče či takzvaného „důstojného“ bydlení; v Evropě máme jídla přehršle, pitná voda je samozřejmostí a vyžebrat si na tyto statky nemají problém ani ti nejchudší z nás, zatímco bydlení už tak levné není, přesto na něj ale dosáhne drtivá většina zdejších obyvatel, jakousi úroveň lékařské péče (mnohem vyšší než v Africe) máme dostupnou též; nikde na světě však nejsou mezi lidmi masově rozšířeny kapesní skenery za pár korun, jež by v reálném čase zjišťovaly rakovinné bujení, a uživatele včas varovali. Jenže co bude za padesát let či sto let? Domácí spotřebiče monitorující zdravotní stav lidí v okolí mi nepřipadají až tak nepředstavitelné. Vám snad ano?

Ale kdybychom taková zařízení měli již nyní a jednalo-li by se o přístroje finančně snadno dostupné, už by je nejrůznější socialisté zahrnuli mezi „základní potřeby“ podobně jako lékařskou péči; měli by hned mraky argumentů, proč máme tuto technologii učinit dostupnou každému, přičemž by si vůbec neuvědomovali, že každého takového pokroku je dosaženo právě díky tomu, že na něm někdo profituje, ergo jejich snahy ve skutečnosti podobný vývoj brzdí – v podstatě vyměňují přerozdělování teď za to, že zpomalí celkový vývoj do budoucna. To rozhodně není zanedbatelné, neboť porovnejme podmínky, v jakých žili relativně bohatí lidé před nějakým stoletím (či ještě dříve), s podmínkami, jež jsou běžně dostupné i velmi chudým lidem dnes; zjistíme, že lidská společnost bohatne závratně – dnešní chudák si žije jako včerejší boháč (ten dnešek a včerejšek je míněn samozřejmě s nadsázkou).

Když se obhájci názorů, že „chtít“ je něco principiálně jiného než „potřebovat“, dostanou do úzkých, často začnou namítat, že se jedná jen o slovíčkaření, onen rozdíl samozřejmě existuje, jen je těžké jej nalézt; když si však uvědomíme, jak rozdílné jsou touhy jednotlivých lidí, nelze dojít k ničemu jinému, než že mezi „chtěním“ a „potřebou“ není jiný rozdíl než v míře – vždyť pro kolik lidí je něco, co je podle socialistů „zbytné“, důležitější než statek, jejž tito považují za „nezbytný“? Neexistují snad tací, kteří raději obětují onu údajně nezbytnou „základní lékařskou péči“ za teoreticky zbytnou dovolenou (či rovnou život) v místech, kde lišky dávají dobrou noc a lékaře se tam člověk prakticky nedovolá a nedohledá? Jakým způsobem pak mohou socialisté vysvětlit, že někdo vymění údajnou potřebu za něco, co se mu prostě „jen“ líbí?

Proč tedy existují slova „zbytný“ a „nezbytný“, když nemají význam, ptáte se? Inu, tato slova svůj význam mají, ale vždy ve vztahu k něčemu; rozhodně dává smysl tvrdit, že statek „A“ je zbytný či nezbytný k činnosti „B“ (počítač je nezbytný k hraní počítačových her a podobně). Sama o sobě (bez dalšího kontextu) však tato slova význam vskutku nemají – nic není prostě jen „zbytné“ či „nezbytné“, ačkoliv nám levicoví intelektuálové tuto iluzi nesmírně rádi podsouvají; samozřejmě tyto pojmy můžeme vnímat ve vztahu k zachování života, jenže v takovém případě jsou pak ryze individuální a závislé na situaci, rozhodně ne obecně platné (vizte výše).

Kdykoliv tedy někdo argumentuje tím, že lidé mají dostat nějaké „nutné minimum“ a chtějí-li něco navíc, mohou si vydělat, nedává to smysl už z toho titulu, že nic jako „nutné minimum“ v pravém slova smyslu neexistuje a mezi „zbytným“ a „nezbytným“ v obecném slova smyslu není žádný rozdíl; nemluvě o tom, že k tomu, aby někdo ono „nutné minimum“ – ať už je to cokoliv – dostal, musí být jinému odebrány nějaké zdroje, jež pro něj mohou být i důležitější než to, co zrovna nazýváme oním minimem. Každé přerozdělování pak samozřejmě poškozuje vývoj společnosti, zpomaluje růst jejího bohatství, čímž poškozuje nejen současné bohaté, ale i budoucí chudé (a samozřejmě všechny ostatní).