Socialistická tradice (I. část) - Prolog a plán

Mises.cz: 04. března 2025, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Účelem této knihy je představit čtenářům přední osobnosti ve vývoji socialistického myšlení spolu s odhadem významu jejich příspěvků. Cílem není popsat kompletní historii socialistického myšlení a politiky. Takový úkol by ve svém rozsahu jistě vyplnil více než jeden život průměrně důkladného studenta. Kompletní poznání historie socialismu ani není hlavním požadavkem na obyčejného člověka snažícího se zorientovat v dnešním světě. Jde dozajista o příbuzné téma, ale úsilí, jež bychom všichni měli vynaložit na rozpletení klubka zmatených idejí obklopujících náš život, by nebylo podstatně posíleno pokusem o zmapování (například) všech různých proudů a vztahů mezi socialistickými stranami ve Francii v druhé polovině devatenáctého století. Zde se budeme zabývat primárně idejemi, a to idejemi, které ovládaly mysl mužů, kteří byli nejvlivnější v utváření socialistické tradice. V důsledku tohoto přístupu je nevyhnutelné, že vynecháme řadu přechodných článků i některá významná hnutí. Dovolíme si však s jistotou předpokládat, že pokud průměrný člověk získá povědomí o tom, co hlásali Godwin, Proudhon, Marx a Lenin, tak může bez větší obavy přenechat hledání skrytých vlivů a spojovacích článků akademickým expertům.

Jedna otázka volá po zodpovězení hned na začátku naší pouti, ale opatrnost a zbabělost se spojují v apelu, abychom se odpovědi na tomto místě vyhnuli. Co si máme představit pod pojmem socialismus? Definování socialismu při pohledu do politologické literatury nabízí skličující vyhlídky. Některé definice jsou hloupé, některé jsou prázdné, některé jsou rozporné. Jiné se na první pohled jeví přijatelně, ale na druhý pohled v nich zeje jasná mezera. Krátce řečeno mezi odborníky neexistuje koncensus na tom, co socialismus je a co představuje jádro socialistického systému myšlení. Na druhé straně neexistují stejné neshody o tom, kdo byli „velcí socialisté.“ To je narážka na název knihy pana Mucklea¹ – ačkoliv i v jeho týmu je několik jmen, která by při aplikaci té nebo oné definice socialismu byla vyloučena. Pro účely naší cesty časem se tak nedáme vést nějakou dopředu stanovenou definicí socialismu, ale spíše přehledem těch, které obecný koncensus mínění označil za „velké socialisty“. Až navštíví naší lavici svědků a budou nám vypovídat o tom, jakou víru si nesou ve svém srdci, mělo by být možné na základě jejich výpovědí rozhodnout, co představuje podstatu socialismu a v čem se od sebe jednotlivé druhy socialismu odlišují. Na tomto místě, aniž bychom chtěli předjímat podobu naší finální definice, přijmeme všechny, kdo se ve vášni pro spravedlnost nebo rovnost či vedeni citlivostí na zlo v tomto světě rozhodli hledat svět lepší, a to zásadním převrácením fungování celé společenské struktury.

Kořeny našeho západního světa se z velké míry odvozují na jedné straně z tradice Židů, modifikované a doplněné o pozdější křesťanství, a na druhé straně ze starověkého Řecka. Tyto dva zdroje nám poskytly bohatou zásobu idejí o vztazích člověka k člověku, člověka ke společnosti a člověka k Bohu. Nevyhnutelně pak řada idejí, které jsou kořenem socialismu, byla předznamenána (a někdy více než předznamenána) v Mojžíšově zákonu, v pobouření proroků, ve spekulacích řeckých filosofů a v církevním učení. První dvě kapitoly v důsledku toho věnujeme otázce, jak dalece se může socialismus odvolat na řeckou filosofii a jak dalece může tvrdit, že jeho inspirací je židovsko-křesťanská tradice.

Třetí kapitolu lze v určitém smyslu pojímat jako pozadí – jako inspirace, které později vedly k socialismu spíše než jako socialismus samotný. Podivná a fascinující linka se v socialistické literatuře zabývá vyobrazením imaginárních ideálních společností bez určení toho, jak se tyto společnosti zrodily. Dokonalý svět je představován pod závojem fikce jako fungující a velice úspěšný podnik. Největší ze všech utopií je samozřejmě původní Utopie, pokud nebudeme za utopii považovat Platónovu Republiku nebo Atlantidu – což striktně řečeno nebyly. Třetí kapitola se tedy věnuje Utopii Thomase Morea, a protože utopie hrály velkou úlohu i v pozdější socialistické literatuře (až po Looking Backward a News from Nowhere) budeme jistou pozornost věnovat i dvěma raným utopiím Campanelly a Fénelona.

Ve čtvrté kapitole se dostáváme k otázkám, z nichž se moderní socialismus zrodil. Budeme se zabývat předehrou k Francouzské revoluci, kde je největším jménem Rousseau. Rousseau je přední politický autor, který vášnivě propagoval rovnost a choval mučivou nenávist vůči určitým formám vlastnictví. Měl také vizi třídního boje, která z něj učinila jeden z největších intelektuálních vlivů v počátcích socialismu. V této kapitole jsou zahrnuty i dvě daleko menší předrevoluční postavy, které však byly ve své době vlivné – Mably a Morelly. Ti také žíznili po rovnosti, stejně jako Babeuf, mučedník Secte des Egaux, o kterém se rovněž zmíníme. Ačkoliv by se s těmito lidmi těžko shodl, zahrneme sem i Fichteho, který reprezentuje osvícenství konce osmnáctého století a stal se významnou postavou v autoritářské tradici Německa.

V páté kapitole se podíváme na jednu záhadnou postavu anglické literatury. William Godwin se objevuje jako jeden z prvních a možná nejkonzistentnější z anarchistů a jako takový otevírá myšlenkovou linii, která se od té doby částečně prolíná se socialismem a částečně proti němu stojí v opozici. Godwin byl anarchistou, protože to byl především muž uctívající rozum a až nelidskou logiku. Jeho anarchistická společnost je představitelná tehdy, když jsou všichni její členové ztělesněním rozumu a sebeovládání. S vlastním rozumem tak zkombinoval zcela nerozumnou víru v to, že všichni ostatní jsou stejně rozumní. Godwin se úspěšněji než kdokoliv jiný dostal na dohled této nedosažitelné rovnováhy.

Další fází je skupina autorů, mezi kterými budeme hledat otce socialismu. Představují to, co Marx později pohrdlivě popsal jako „utopické socialisty“. Byli utopisty, protože v této úvodní fázi socialismu naivně věřili (jak se to jevilo Marxovi), že lepší svět by bylo možno stvořit činem lidí dobré vůle. Přijetím nějakého zákona v parlamentu, vydáním královského dekretu nebo filantropií dobromyslných kapitalistů. Realizaci socialismu hledali ve vytváření uskupení lidí, kteří by žili podle socialistických zásad v rámci současného zkaženého světa, a postupem času dávali svými úspěchy příklad hodný následování.

Představitelé této fáze socialismu jsou zajímavé lidské typy, které se vyznačují vysokým stupněm excentricity, pokud ne přímo blázněním, ačkoliv v některých případech je jejich zařazení mezi socialisty pochybné. Saint-Simon, turbulentní, neklidná a do budoucna hledící mysl, byl spíše prorokem totalitního státu a ctností jeho odborného vedení diktaturou expertů. Ovšem jeho následovníci zavedli do jeho doktríny určité modifikace, se kterými se stala výrazným socialistickým vlivem. Charles Fourier miloval vlastnictví a miloval nerovnost a spoustu dalších věcí, které by socialista neměl milovat. Ovšem nechal svou hrozivou představivost vyřádit se na kritice naší ubohé civilizace a svým nevyváženým způsobem hlásal evangelium spolupráce na místo obchodní konkurence jako cestu ke spáse. Saint-Simon a Fourier mají největší nárok na titul nejzajímavější a nejbarvitější postavy v dějinách socialismu. Můžeme jen litovat, že bezpochyby daleko významnější socialisté než tito dva jsou také daleko nudnější.

Třetí postavou této skupiny je Robert Owen, který poté, co byl úspěšným podnikatelem, věnoval své peníze na experimenty se zakládáním komunistických osad a na komunistickou a přidruženou propagaci. Jeho život od doby, co přestal vydělávat peníze jako modelový zaměstnavatel, se povrchnímu pozorovateli může jevit jako série porážek a neúspěchů. Ale jeho vliv je vidět všude v dělnickém hnutí devatenáctého století. Nakonec je zde Louis Blanc, který sem patří svým plánem na dělníky vlastněná výrobní družstva, ale jinak náleží svou akceptací existujícího státu jako nástroje pro stvoření socialismu až do éry pozdější. Každé této postavě je věnována jedna kapitola (kapitoly 6-9).

Kapitola 10 pojednává o Proudhonovi. Autorovi, který se vzpírá všem klasifikacím a který se z povrchního pohledu jeví jako klubko protikladů. Byl osamělým bojovníkem, který válčil s každým, jehož názory v daném okamžiku nesdílel. Protože byl pyšný na to, že u každé otázky argumentoval na obou jejích stranách, těžko lze od něj očekávat vyjádření koherentní doktríny. Emile Fauget ho charakterizoval frází „ne comprenait pas tout à la fois, mais qui, successivement, comprenait admirablement chaque chose“² (nerozuměl všemu najednou, ale postupně a obdivuhodně chápal každou věc). Pokud musí být Proudhon někam zařazen, tak nejlépe zapadá jako článek v anarchistické tradici mezi Godwina a Bakunina, protože vede stejnou svatou válku proti veškeré autoritě a všem autoritářským formám socialismu.

Další fáze nás přiblíží k centru všeho dění a to k „vědeckému socialismu“. Na cestě k Marxovi je ovšem vhodné se zastavit u skupiny raných anglických socialistů – zapomenutých a znovuobjevených – kteří anticipovali Marxův způsob myšlení a občas i Marxovu frazeologii, obzvláště co se týče vykořisťování. Pokud bychom postupovali chronologicky, tak tito autoři – Hall, Thompson, Hodgskin, Bray, Gray – jsou současníky Saint-Simona a Fouriera, ale duchovně jsou na prahu Marxe. Z toho důvodu se zdálo vhodné ignorovat data jejich narození a zařadit je až těsně před debatu o Marxovi. Spolu s nimi je v této kapitole stručná zmínka o agrárních socialistech jako Spence a Ogilvie, kteří mají to společné s ostatními Marxisty, že zpopularizovali ideu renty jako „krádeže".

Po návštěvě u anglických předchůdců můžeme vstoupit do domu hlavních představitelů vědeckého socialismu. Podstatou vědeckého socialismu je, že na rozdíl od utopického socialismu zakládá svůj socialismus na filosofickém pohledu na dějiny. Tlak na pohyb dějin vpřed nepochází od idejí lidí, ale z materiálních podmínek, ve kterých žijí. Ideje lidí jsou důsledkem a nikoliv příčinou. Jsou vedlejším produktem materiálních podmínek. Navíc materialistická koncepce dějin nachází vyjádření ve věčném třídním boji, kde vykořisťovatelé podvádějí vykořisťované a jeden boj je vyřešen, jen aby nastal boj další. V budoucnu ovšem s vykořistěním vykořisťujících nastanou podmínky „diktatury proletariátu“, která vyústí v beztřídní společnost. V klasické podobě reprezentované Marxem vědecký socialismus přináší filosofii dějin s třídním bojem, teorii vykořisťování založenou na údajných ekonomických argumentech a vizi diktatury proletariátu. Marx byl ve svém díle spojen v nerozlučném partnerství s Engelsem, a tak je také zde uvažujeme dohromady. K nim přidáváme ještě dvě další osobnosti, které byly ve své době daleko vlivnější, než jsou dnes. Těmi jsou Rodbertus, který uvažoval jako filosof a žil jako filosof, a Lassalle, který svými propagandistickými schopnostmi vytvořil německé dělnické hnutí a který měl větší soudobý politický vliv než Marx. O těch je dvanáctá kapitola.

Post-marxistický vývoj socialismu byl zcela podmíněn Marxem. Nebylo tu nic, co by se nedalo interpretovat jako reakce proti Marxovi, revize Marxe nebo návrat k údajnému ryzímu jádru Marxe. Tyto fáze a školy si stručně načrtneme. Velká část Marxova života, obzvláště ve spojení s První internacionálou, byla poznamenána sporem s anarchisty a vskutku První internacionála se rozpadla především kvůli nekompatibilitě autoritářských tendencí Marxe a anarchismu Bakunina. Kapitolu 13 věnujeme představitelům anarchistické tradice Bakuninovi, Kropotkinovi a Bertrandu Russellovi.

Uvnitř socialistické strany hlavní reakce proti Marxovi přišla v podobě revizionistického hnutí, jehož předním představitelem je Bernstein. Takové revizionistické hnutí bylo pravděpodobně přirozené a nevyhnutelné. Marx učinil velkou řadu proroctví, která se příliš očividně nenaplňovala. Dělníci nechudli, střední třídy nemizely, očím těch, kteří nebyli zaslepeni vírou, se slibovaná socialistická revoluce v nejrozvinutějších kapitalistických zemích ztrácela v dáli. I kdyby měl Marx pravdu ve svých proroctvích – šeptalo se potají – není možné, aby se zmýlil v tom, jaká doba bude potřebná pro jejich vyplnění? A pokud to tak je… co máme mezitím dělat? Konečným důsledkem revizionismu bylo zavržení revolučních aspektů marxismu a přimknutí se k reformismu. Evoluce zaujala místo revoluce. V podstatě ten samý úhel pohledu v Anglii představovala Fabiánská společnost. Kapitola 14 pojednává o fabiáncích a jejich kontinentální obdobě revizionistech.

Dalším významným hnutím je syndikalismus a ten je předmětem patnácté kapitoly. Syndikalismus byl především francouzským a italským hnutím. Asi nejpřesnější pohled na něj je jako na protest proti revizionismu a umírněnému kurzu Druhé internacionály. Reformní socialismus se stal respektovaným politickým hnutím ve středních třídách a ztratil svého bojového ducha. Byl infikován zhoubným buržoazním vlivem. Nevyhnutelně také dával legitimitu státu. Syndikalismus vyzýval k návratu k jádru Marxe, kterým měl být doslovně chápaný třídní boj. Představoval odhodlání udělat ze socialismu znovu výlučně dělnické hnutí zorganizované v odborových svazech. V kombinaci se silným vlivem anarchismu byl syndikalismus nepřátelský nejen k existujícím státům, ale k jakémukoliv státu. Krátce řečeno, syndikalismus chtěl obnovit ryzost Marxe, ale v marxismu viděl primárně třídní boj ztělesněný vizí generální stávky.

Šestnáctou kapitolu okupuje cechovní socialismus, na který se můžeme dívat jako na anglickou obdobu syndikalismu. Cechovní socialisté sice využívali stejně bojovné slogany jako syndikalisté, ale v praxi i v teorii byli menší extrémisté a ve své vizi nechali určité místo pro stát jako pro organizaci spotřebitelů. Na straně produkce měl být svět ovšem přetvořen na základě odborů, které se změnily na cechovní organizace.

V sedmnácté kapitole se nakonec dostáváme k Leninovi. Lenin má se syndikalisty společné to, že hlásá návrat k ryzosti Marxe. Znovu je ovšem těžké ubránit se dojmu, že Marx, ke kterému se vrací, je poněkud jednostranně zaměřený. Lenin se téměř výhradně zabývá revolucí. Aspekty Marxe a Engelse, na které se soustředí, se týkají výhradně techniky provedení revoluce a diktatury proletariátu. Pro Lenina je marxismus teorií diktatury proletariátu a po jejím zavedení se stát má začít rozpouštět.

V závěrečné osmnácté kapitole se pokusíme odpovědět na ústřední otázku ohledně povahy socialismu a také na pozice, které má socialismus dneška a zítřka.

To je program a vybraní představitelé, kteří mají odhalit vývoj socialistického myšlení. Protože jsme si vědomi poučení sv. Tomáše Akvinského, můžeme si zde položit otázku, jestli existuje nějaký očividný defekt nebo mezera v tom, co chceme předložit veřejnosti. Protože vidíme, že kolem každého velkého jména existuje celá galaxie autorů, jak předchůdců, tak těch, co přišli později, a že se zřídka stane, aby se dva socialisté na něčem dokonale shodli, je jasné, že v jakékoliv rozsahem omezené knize je nutné opominout celé kohorty autorů.

Můžeme zmínit tři neexistující „marginální“ kapitoly, jejichž zahrnutí by mohlo být výhodné pro vykreslení celkového obrazu. Zaprvé je tu takzvaný „středověký komunismus“, který je zajímavý spíše z historického než ekonomického hlediska. Autoři jako Sudre a Thonissen³, kteří měli z komunismu a socialismu nefalšovanou hrůzu, živě popsali řádění anabaptistů v Münsteru jako důsledek flirtování s těmito prokletými idejemi. Ovšem historie anabaptistů a fantastický život Jana z Leydenu je spíše materiálem pro dobrodružný historický film a má pro dějiny socialismu pochybný význam. Středověký pohled na ekonomické problémy jistě není bez zajímavosti, ale korektnější by bylo tento fenomén pojmout jako studii určitých typů náboženských mánií. Do stejné kategorie patří extrémnější proudy husitského hnutí a některé středověké a raně novověké náboženské sekty.

Druhá marginální kapitola by mohla být věnována mnoha větvím francouzského socialismu devatenáctého století. Francie byla plná pilných spisovatelů a každý z nich nabízel systém socialismu v něčem odlišný oproti svým konkurentům. Leroux, Buchez, Pecqueur a Cabet – abychom uvedli jen několik málo jmen pro naznačení spletitosti celého labyrintu. Tito lidé by zajisté byli zajímaví pro francouzské studenty, ale nejsou nijak významní v naší zemi. Nás příliš netrápí neznalost díla Blanqiho, ačkoliv termín „blanquisté“ se opakovaně objevuje v Leninových spisech.

Třetí nenapsaná kapitola se týká Anglie. Ve velkých literárních dílech viktoriánské éry můžeme najít množství autorů, kteří vykazují, když ne přímo socialismus, tak určité socialistické sklony. Ty lze často vysvětlit jako revoltu mladší generace proti ideálům generace předchozí. Viktoriánci měli vysoké cíle. Brali sami sebe vážně. Byli žhaví udělat to, co je správné. Chtěli ukončit nespravedlnost světa.⁴ Žádná generace nechápe své bezprostřední předchůdce. Pro naše účely je významné, že viktoriánský idealismus vyprodukoval jistý druh literárního socialismu nebo romantismu, revoltu proti ošklivosti industrialismu, sobeckosti individualismu a necitlivosti „manchesterismu“. Odtud pramenil socialismus (nebo to byl někdy fašismus?) Carlylea, Ruskina, Kingsleyho, Dickense a dalších. Ovšem i když by výběr z kvazi-socialistických výroků některých slavných autorů viktoriánské éry jistě nebyl nezajímavý, je pochybné, že by obohatil tuto knihu něčím zásadním. Mimo Morrise tento „literární socialismus“ neměl příliš velký vliv na rozvoj socialistické teorie. Pouze ovlivňoval veřejné mínění socialistickým směrem a činil čtenáře otevřenějšími k určitým vážnějším formám socialismu – nebo v případě Carlylea zasel semena fašismu.

Hlavním důvod, proč jsem se rozhodl nakonec tyto kapitoly nenapsat, je následující. Mimo románů, kde očividně neexistuje žádná horní mez, je v dnešní době smutnou pravdou, že žádná jiná vlastnost neodsoudí knihu tak spolehlivě k tomu, aby nebyla čtena, jako nadměrná délka. Možná i bez Jana z Leydenu, Pecqueura a Ruskina jsme se už přiblížili té nedefinovatelné amplitudě, po které i ti nejohleduplnější autorovi přátelé s ním odmítnou mít něco dočinění.

Dočeli jste první díl překladu od Vladimíra Krupy, na další část se můžete těšit zase za týden.

Odkazy:

1) Friedrich Muckle: Die grossen Sozialisten.
2) Faguet: Le Socialisme en 1907, str. 202.
3) Sudre: Historie du Communisme, 1848; Thonissen: Le Socialisme dans le passé a Le Socialisme et ses Promesses, 1850. Tyto knihy jsou velmi nepřátelské k socialismu, ale stojí za přečtení. Jejich autoři alespoň důkladně pročetli díla těch spisovatelů, které kritizují.
4) Zde bude vhodné připomenout si slova prominentního Viktoriánce popisujícího vlastní generaci: „Vykazujeme jako národ chvályhodnou energii a vytrvalost v následování toho nejlepšího světla, jaké máme, ale nejsme dost opatrní, aby se naše světlo nestalo temnotou.“ (Matthew Arnold, Culture and Anarchy).