Socialistická tradice (III. část) - Řecká tradice 2

Mises.cz: 18. března 2025, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Přenesme se nyní od příkladů primitivní komunistické praxe k teoriím, které mají ke komunistické praxi vztah. Zde je to primárně Platón a vskutku téměř výlučně Platón (428–347 př. n. l.), kdo vyžaduje naši pozornost. Při pojednávání o Platónovi a o jeho místu v rozvoji socialismu jako inspirátora pozdějších generací čelíme jedné očividné obtíži. Okolo Platóna existuje obrovská struktura akademických prací a výkladů, obdobně jako existuje okolo Shakespeara a Adama Smitha. Vytrhnout si z této struktury jeden fragment je postup, na který se klasičtí učenci budou dívat s pohoršením. Krátce řečeno, komunismus, který doporučoval Platón, jakkoliv mohl být omezený, je jednou ze součástí jeho obecné filosofie a teorie státu a nelze ho úplně vyjmout z kontextu ostatních politických a filosofických teorií. Detailní pojednání o politice Platóna má však své místo v jiných knihách. Jakkoliv to může být obtížné a neuspokojivé, zde se pokusíme jen o ten nejstručnější souhrn Platónových názorů, které jsou k tématu relevantní.

Periklův (500–429 př. n. l.) liberalismus měl za cíl všestranný rozvoj athénské obce a jejích občanů. S postupem demokratické vlády se vynořil nespoutaný individualismus. Sofisté představovali dezintegrující vliv v obci a mimo jiné učili, že spravedlnost je jen zájem silnějších, a že každý jednotlivec je měřítkem všech věcí. To vše vedlo k subjektivismu a filosofickému anarchismu. Záležitosti nebyly lepší, ani co se týče praktické správy věcí veřejných. Podle názoru Platóna (nebo Sokrata), athénský stát trpěl dvěma hlavními defekty. Zaprvé v něm působily rušivé tendence. Byly tu sváry, byla tu závist a roztříštěnost zájmů. Zadruhé byl přítomen omyl demokratického předpokladu (dovedený do extrému výběrem prováděným losováním), že všichni lidé jsou si rovni, a kdokoliv může zastávat funkci stejně dobře jako kdokoliv jiný.

To byly nemoci, kterými trpěl Platónův svět a jím navrhovaná léčba odpovídá jeho diagnózám. Aby se obec zbavila svárů, musí být nastolena bezpodmínečná jednota. Stát (nebo ta jeho část, na které záleží) se musí stát jednotným a všechny důvody pro odchylky musí zmizet. K vyléčení kultu nekompetence, která je inherentní vlastností všech demokracií, musí být naprosto jasné, že vláda je v rukách odborníků. Nejenom v politice, ale všude jinde si lidé mají hledět svých řemesel a nesnažit se zasahovat do práce ostatním. Svět a všechny jeho záležitosti musí být řízeny odborníky.

Platónův důraz na princip naprostého sjednocení je stejně důležitý jako nástroje, které navrhuje k jeho realizaci. Můžeme zde ukázat krátký úryvek z páté knihy Republiky (Ústavy). Mluví Sokrates a Glaukón odpovídá. 

„Nuže, známe nějaké větší zlo pro obec než ono, které ji rozděluje a vytváří mnoho obcí místo jedné? Anebo větší dobro než to, co ji svazuje a sjednocuje?“

„Neznáme.“

„Nuže, není-li pravda, že společenství slasti a strasti svazuje, když totiž ze vznikání a zanikání týchž věcí, pokud možno všichni občané se stejnou měrou radují a rmoutí?“

„Ovšemže.“

„Ale soukromí v takových citech rozlučuje, když při týchž stavech obce a jejích obyvatelů jedni jsou naplňováni přílišnou bolestí a druzí přílišnou radostí?“

„Jak by ne?“

„Nevzniká takový jev z toho, když nejsou v obci souhlasně pronášena slova „to je mé“ a „to není mé“ a zrovna tak i o cizím?“

„Ba jistě.“

„Ve které tedy obci nejvíce občanů při téže věci a v témže smyslu užívá slov „to je mé“ a „to není mé“, ta má nejlepší zřízení?“

„Daleko nejlepší.“

„A která se takto nejvíce blíží jednomu člověku? Jako asi když se někdo z nás uhodí do prstu, ucítí to veškeré společenství, vážící tělo s duší v jednotném řádu činitele v něm vládnoucího, a celé zároveň zabolí, když něco utrpěla část. V tomto smyslu pak říkáme, že člověka bolí prst. Totéž platí i o kterémkoliv jiném údu lidském, jak o bolesti, když trpí část, tak o libosti, když se jí ulevuje?“

„Totéž odpověděl. A co se týče tvé otázky, tomuto jevu se nejvíce blíží obec nejlépe uspořádaná.“

„Když tedy jeden z občanů zakouší cokoliv buď dobrého, nebo zlého, taková obec nejspíše přijme tento jeho stav za svůj a všecka se bude buď spolu radovati, nebo spolu rmoutiti.“

„Nutně, je-li to obec dobře zřízená.“¹

To je obecně vyjádřený program. Tam, kde na tom záleží, musíme eliminovat rozdíl mezi „mým“ a „tvým.“ První osoba jednotného čísla musí být úplně vypuštěna. Vlastnictví tedy musí zmizet, protože to je očividné ztělesnění „mého“ a „tvého“. Se stejnou logikou a větší odvahou musí zmizet také domov a rodina, protože to jsou kořeny veškerého individualismu. Majetek a ženy budou vlastněné společně. Nikdo nesmí poznat své děti a nikdo nesmí znát svého otce a svou matku. Jedna generace bude plodit druhou.

To je ovšem poněkud ukvapený souhrn vize, ke které Platón míří. Abychom docenili motivy Platónova komunismu a omezení, kterým je podroben, musíme trochu poodstoupit a sledovat konstrukci jeho ideální obce, a v jakém místě je do této konstrukce komunismus vložen. Stát, jak Sokrates filosofuje, vyplývá z lidských potřeb. Pokud bychom použili pozdějšího jazyka, tak je založen na dělbě práce. „Nejnutněji opatřená obec se skládá ze čtyřech nebo pěti mužů.“² Těmi jsou v první fázi hospodář, stavitel, tkadlec a švec. Zní to jako fragment orientální moudrosti, že nejdůležitějšími věcmi v životě jsou voda a chléb pro nasycení a dům a oblečení pro zakrytí hanby. Očividně mimo toto primitivní embryo čtyř nezbytných pracovníků stát musí expandovat a zdravou mezí této expanze je stav, kdy budou všechny přirozené a prosté lidské potřeby uspokojeny. Pokud budeme růst nad tento „zdravý stav“, tak další populace se bude rozšiřovat o luxusní řemesla. V takovém světě rostoucích států ty země, které přerostou meze nutných potřeb a oddají se neomezené akumulaci bohatství, začnou brzy pošilhávat po půdě svých sousedů a válka se stane nevyhnutelnou. Z toho plyne nutnost zařídit si vlastní obranu a zde se setkáváme s obránci.

V Platónově státě jsou obránci rozděleni do dvou podskupin – na obránce v plném smyslu (vládce) a pomocníky (vojáky) a zaujímají velmi důležitou pozici. Pro plnění povinností obránce je potřeba výjimečné kombinace kvalit. Obránce v sobě musí spojovat filosofického ducha s mrštností a silou. Musí být tvrdý vůči cizincům a jemný k našincům. A musí být vzděláván a vychováván v tomto duchu. Vzdělání je jedním z hlavních nástrojů pro vytvoření toho pravého obránce a Republika v sobě obsahuje dlouhé pasáže o způsobu vzdělávání. Ovšem vzdělávání samo o sobě nestačí na vytvoření dokonalého obránce. Číhá zde nebezpečí. Nestanou se obránci, kteří budou silnější než zbytek občanů, pro ně hrozbou? Nestanou se krutými tyrany na místo přátel a spojenců? Nebudou mít ovce více oprávněných obav před ovčáckým psem než před vlkem? Řešením tohoto problému je zavedení komunismu. Aby obránci nebyli zkorumpováni pokušením zneužití své síly a moci, musí vytvořit speciální třídu, která se věnuje vyšším a vznešenějším cílům. Musí působit ve světě, ale nesmí být součástí světa. Nesmí být jako ostatní lidé zapleteni do světských záležitostí. Nejenom jejich vzdělání, ale veškeré okolní prostředí musí být takové, aby jim vštípilo ctnosti obránců a nevystavilo je pokušení, kterým podléhají ostatní občané. Je důležité, abychom Platóna v tomto zásadním bodě nepřekrucovali, takže musíme odcitovat jeho vlastní slova, kterými zavádí komunismus.

„Viz tedy, pravil jsem já, zda mají asi takovýmto způsobem žíti a bydliti, chtějí-li takoví býti. Předně ať žádný nemá žádného jmění soukromého, leda co jest nejnutnější. Potom ať žádný nemá takového domu a hospodářských místností, kam by nemohl vejít každý, kdo by chtěl. Co se týče životních potřeb, pokud jsou nezbytné střídmým a statečným bojovníkům, ať je dostávají v určité výměře od ostatních občanů jako mzdu za strážní službu, a to na rok tolik, aby jim nepřebývalo, ale ani aby neměli málo. Ať chodí ke společnému stolu a žijí pospolitě jako v poli. Co se týče zlata a stříbra, ať se jim řekne, že mají stále ve své duši zlato a stříbro od bohů dané a nepotřebují dále žádného lidského. Že by byl hřích poskvrňovati onen majetek směšováním s majetkem lidského zlata, protože mnoho bezbožností lpí na světském kovu, kdežto jejich kov jest čistý. Naopak jim jediným z obyvatelstva obce není dovoleno obírati se zlatem a stříbrem, ani se ho dotýkati, ani býti s ním pod jednou střechou, ani se jím ověšovati, ani píti ze zlata a stříbra. A takto by jednak sami sebe uchovávali od zkázy, jednak by uchovávali od zkázy obec. Jakmile však budou míti sami svou vlastní půdu, své domy i peníze, budou místo strážců hospodáři a rolníky, ostatním občanům se stanou místo spojenců nepřátelskými pány, po celý život budou jen nenáviděti a nástrahy činiti, zatímco jiní budou nenáviděti jich a jim nástrahy činiti, a daleko více a silněji budou se báti nepřátel vnitřních než zevnějších, až pak se posléze octnou sami i ostatní občanstvo na pokraji záhuby.“³

Toto je vskutku podivný komunismus! Obránci – v širším významu zahrnujícím i pomocníky – jsou vydržovanou třídou. Jsou materiálně podporovaní třetím stavem, a ačkoliv se říká, že mají obdržet fixní plat, je jasné, že dostávají jenom tolik, aby to stačilo pro společný stůl. Je možná nepřesné vůbec popisovat tento systém jako komunismus, protože obránci nemají žádný majetek ani individuálně ani kolektivně. Na začátku další knihy je jasné, že mají být pouze živeni a nemají dostávat nic nad své potřeby, na rozdíl od ostatních mužů. Stručně řečeno žijí v internátu a nedostávají ani kapesné. Tento typ komunismu je mnišským asketismem a zřeknutím se světských požitků. Je ekonomickým handicapem a nikoliv privilegiem – slibem chudoby složeným pro dosažení efektivity. Jde tedy o zcela opačný motiv, než který inspiroval komunismus od doby Thomase Morea dále. Jiní hlásali komunismus mučeni vidinou děsivé nerovnosti mezi bohatými a chudými. Byli pronásledováni pocitem nespravedlnosti, jak to vyjádřil Rousseau, že hrstka lidí má všechen nadbytek, zatímco zbídačené masy postrádají i nezbytnosti. Zde Platón stojí mimo hlavní proud komunistického myšlení a je to trochu podivné, protože sám si tento aspekt velmi dobře uvědomoval. V často citovaných větách říká, že obci s příliš velkou nerovností hrozí, že se rozpadne na dvě – obec bohatých a obec chudých. Přesto v jím propagovaném komunismu po tom není stopy. Komunismus je zaveden jen kvůli tomu, aby ti, na které se měl aplikovat, mohli uniknout pokušením tohoto světa a plnili svou roli bojovných mnichů – obránců.

Druhým bodem je rozsah, v jakém má být systém komunismu v Platónově státě aplikován. Přímočaré čtení pasáže ze závěru třetí knihy, kteá byla výše citována, zanechává ve většině čtenářů dojem, že komunismus se má aplikovat pouze na kastu ochránců a jejich pomocníků. Nebyl zamýšlen pro daleko početnější třetí stav, který můžeme nazvat stručně hospodáři. Je jisté, že když Platón v Republice zmínil hospodáře, tak ti ze scény zmizeli s úžasnou rychlostí. Zabývá se pouze vzděláním a životním stylem dvou vyšších tříd. Z toho se zrodil obecný předpoklad, že Platónův komunismus byl zamýšlen pouze pro vojáky a úředníky, a že všichni ostatní mohou pokračovat ve svém neregulovaném rodinném životě a starat se o své děti a manželky. Tento názor ovšem není akceptovaný univerzálně. Pan Beer ve své knize Social Struggles in Antiquity říká:

„Povrchní čtení Republiky vzbuzuje dojem – který sdílí řada autorů – že Platónův komunismus se týká výlučně vyšších vrstev společnosti a zbývající vrstvu lidí by ponechal jejím dřívějším podmínkám. Tato interpretace je ovšem zcela chybná. Z citací, které jsme si uvedli výše, jasně plyne, že Platón zamýšlel komunismus pro všechny Helény. Jinak by jeho kritika, kterou vyslovuje v obou svých knihách, proti hospodářským, politickým a mravním podmínkám v jeho zemi postrádala smysl.“⁴ 

Aristoteles je samozřejmě jedním z těchto povrchních čtenářů Republiky a rychle vyjadřuje své přesvědčení, že „hlavní tělo státu se neskládá z obránců, ale z masy ostatních občanů, o kterých nebylo nic řečeno.“⁵ Stěžuje si, že Platón nevyjasnil, jestli se má systém komunismu týkat i hospodářů stejně jako obránců. Pokud ano, tak v čem by se tyto třídy lišily? Pokud ne, tak tady máme ve skutečnosti stát ve státě. Mezi moderními autoritami na Platóna se k Aristotelově závěru přiklání Sir Ernest Barker: „ani komunismus hmotných statků ani komunismus ohledně žen, které doporučoval Platón, se netýkají třetí neboli ekonomické třídy. Jak by se mohl systém, který znamená odřeknutí si touhy, dotknout třídy, která představuje prvek touhy?“⁶

Argumenty, že Platón ve skutečnosti zamýšlel komunismus také pro třetí stav hospodářů, jsou zdůrazněny ve dvou objemných svazcích Pöhlmanna. Stručně řečeno tyto argumenty zní, že Platón detailně pojednává o životním stylu hospodářů v Zákonech a ten pak označuje za druhý nejlepší stát. To jasně dokazuje, že je nezamýšlel vyloučit z výhod toho nejlepšího státu. Druhý nejlepší stát nemůže být osvícenější než nejlepší stát. Zadruhé se tvrdí, že vynechání detailů ohledně přesného způsobu aplikace základních principů bylo záměrné. Vynutila si je struktura Platónova díla, který předpověděl Aristotelovy protiargumenty a dopředu na ně odpověděl. Ve čtvrté knize se Sokrates odmítne zabývat detaily, protože jsou relativně „triviální“ a řešení bude snadno nalezeno, jakmile bude zajištěna hlavní záležitost, totiž vzdělání a výcvik vládnoucích tříd. „Pokud naši občané budou dobře vzděláni a vyrostou z nich rozumní muži, tak snadno naleznou cesty skrze tyto i další záležitosti, které jsem vynechal.“ Pak o něco dále vyjmenovává další řadu otázek a táže se netrpělivě: „A co probůh, to obchodnické jednání o smlouvách, které jednotlivci uzavírají na tržišti, dále snad také jednání o smlouvách s řemeslníky, o nadávkách i násilnostech, o zadávání žalob a určování soudců, pak je-li nutné nějaké vymáhání nebo placení cel buď na tržišti nebo v přístavech, nebo vůbec jakýsi tržní nebo přístavní řád a podobně – přemůžeme se, abychom o těchto jednotlivých věcech dávali nějaké zákony?“ Adeimantus ochotně odpovídá: „Ne, nesluší se dávati takové předpisy mužům řádným. Neboť většinu z toho, co by bylo třeba zákonem stanoviti, naleznou asi snadno sami.“⁷ Argument tedy zní, že Platón se soustředil na jednu jedinou věc, totiž jak vytvořit vrstvu ochránců a vládců. Na nich pak už bude vytvořit příslušné regulace pro zbytek populace. Mezitím, jako diskrétní státní úředník, se Platón zdržel vyjadřovat nějaký názor, který by později mohl být jeho ministrovi nepříjemný.

Když se spolu neshodnou takové dvě prominentní autority jako Aristoteles a profesor antických dějin na universitě v Erlangenu, tak obyčejný člověk musí našlapovat zlehka. Podle mého skromného názoru však Platón výslovně řekl, že komunistické instituce jsou „regulací námi uvalenou na naše obránce.“ Obránci budou dostávat fixní plat od občanů, což jasně značí, že jejich způsob života nemůže být univerzální. Nejpřesvědčivější je, že pokud se odchýlí od komunistického životního stylu jakýmkoliv způsobem, tak přestanou být obránci a klesnou mezi řady hospodářů. Pokud budeme mít na mysli motivaci Platónova komunismu, tak je jasné, že je neobhajitelné rozšiřovat ho na hospodáře. Je možné zařídit, aby jedna třída nebyla příliš poskvrněna kontaktem se světem. Ovšem nelze to aplikovat na celou populaci. Mimo cvičení v akademické důmyslnosti je docela jasné, že Platónův komunismus měl být odlišujícím znakem dvou vládnoucích tříd, kterým se vydělily ze třetího stavu.

Abychom vykreslili kompletní obraz Platónova komunismu, jak je představený v Republice, podíváme se ještě na zespolečenštění žen a dětí, které je popsáno v knize V. Nebude potřeba detailně zkoumat systém losování společně s významnou dávkou falše a podvodu, které jsou využity pro dosažení těch nejvznešenějších eugenických cílů, stejně jako zbytek toho, co můžeme nazvat administrativním uspořádáním. Ani se nebudeme dlouze zabývat regulacemi, jejichž účelem je zabránit matkám poznat, které z dětí jsou plodem jejího těla. Nás zajímá cíl a záměr tohoto zespolečenštění manželek a manželů ve světle toho, co již bylo řečeno. Motivy jsou zde dva a navzájem splývají. Zaprvé je zde idea, že bude dosaženo větší jednoty, když každý dospělý bude se všemi dětmi zacházet tak, jako by byly jeho vlastní.

„A což tvoji strážcové? Má snad některý z nich důvod, aby se choval k některému ze spolustrážců nebo s ním mluvil jako s cizím?“

„Nikoliv, neboť o každém, s kýmkoliv se setká, bude míti za to, že se setkává buď jako s bratrem nebo jako se sestrou nebo jako s otcem nebo jako s matkou nebo se synem nebo s dcerou nebo s jejich potomky nebo s předky.“⁸

Aristoteles má pravděpodobně pravdu ve svém pozorování, že ve světě, kde by měl každý tisíc synů, které by stejným dílem sdílel s odpovídajícím počtem otců, by výsledek byl, že všichni by své děti zanedbávali úplně stejně.⁹ Proudhon, který přemýšlel o univerzálním bratrství, dospěl k podobnému závěru. Spojené s tímto dosažením jednoty – nebo možná její další fáze – je dosahování větší efektivity. Jak společný majetek, tak společnost rodin, ze strážců učiní opravdovější strážce. Nebudou trhat město na kousky hádkami o to, co je mé a co je tvé. Chudoba jejich komunismu je učiní výkonnými. Protože nebudou mít nic jiného než svou osobu, co by mohli nazvat svým, nebudou mezi nimi existovat spory a stížnosti. Žádná z těch hádek, které se týkají peněz nebo dětí nebo příbuzných. Ochránci budou efektivní jako ochránci, protože mohou vést bezstarostnou existenci těch, kteří nemají žádné běžné životní starosti. Všechny bolesti a problémy, které zažívá muž budující rodinu a shánějící peníze na nezbytnosti pro svou domácnost. Tímto zlem v mnoha podobách trpí mnoho lidí a je tak očividné, jak říká Platón, že o něm ani nemá cenu mluvit.¹⁰

Snad bylo řečeno dost o podstatě komunismu v Republice, abychom viděli, jak nevhodná to byla odpověď na mnoho apelů pozdějších věků. Pokud to shrneme, jde tu o komunismus klášterní askeze a odříkání si světských potěšení. Komunismus stažení se ze světa a oproštění se od starostí o svět. Navzdory důmyslným rétorickým pokusům je zřejmé, že je to komunismus omezený na malou část společnosti, která má sehrát roli mnichů-válečníků. Aristotelův komentář je zcela ospravedlnitelný: „Nutným důsledkem by bylo, že by vznikly dva státy a tyto státy by byly vzájemně nepřátelské.“¹¹ To je nejspíš podceněním obtíží. Komunismus v Republice je komunismem závislosti. „Dostávají od ostatních výživu, jako mzdu za strážní službu, a tu že musí všichni společně spotřebovávati, mají-li být vskutku strážci.“¹² Ve věku, kdy jsme si stále více vědomi významu ekonomické síly, není pochyb o tom, který ze dvou znesvářených států by do boje vstoupil s větší výhodou.

Pro naše účely se ještě podíváme na Zákony. Ty, jak je dobře známo, sepsal Platón v pozdějším věku, a tak se předpokládá, že prozrazují určitý stupeň deziluze, která se s věkem často dostavuje. Jakkoliv se to může jevit zvláštní, existuje tradice, že Platón se snažil svou vizi z Republiky neúspěšně prosadit do praxe. Poté, co seznal, že ideální stát popsaný v Republice je mimo dosah hříšných lidí, snížil svoje požadavky a načrtl to, co je podle jeho mínění druhou nejlepší možností. Zde máme znovu klasickou monogamii a v určité míře také soukromé vlastnictví. Uspořádání a způsob života, který je v některých aspektech popsán až do ohromujících detailů, se nyní zaměřují na zamezení tomu, aby se neobjevovaly nezdravé rozdíly. Předním úkolem vlády má být limitovat poměr majetků mezi chudými a bohatými. Zajímavé je, že stará víra hoří stále jasným plamenem, ačkoliv architekt byl donucen ke kompromisům. V pasáži zatížené větší mírou patosu Platón o svém mizejícím snu říká:

„První a nejvyšší forma obce a ústavy jakož i nejlepší zákony jsou ty, kde se po celé obci co největší měrou uskutečňuje starodávné přísloví, že přátelům vše je společné.“

„Jestliže tedy nyní někde jest nebo kdy bude, aby byly společné ženy, společné dítky, společné všecky statky bez rozdílu, jestliže pojem soukromého vlastnictví je vším způsobem po všech stránkách nadobro ze života vymýcen a podle možnosti dosaženo toho, aby i to, co jest nám vlastní od přírody, bylo jistým způsobem společné, na příklad, aby podle přesvědčení všech oči společně viděly, uši slyšely, ruce dělaly, a aby všichni co nejsvorněji totéž chválili nebo haněli, témuž se těšíce a témuž se rmoutíce, krátce jsou-li zákony, které činí obec co možná nejvíce jednotnou, není jiného výměru správnějšího a lepšího, kterým by někdo předstihl její svrchovanou dokonalost.“¹³ 

Abychom měli kompletní obrázek Platónova komunismu, měli bychom dát slovo Aristotelově kritice. Jeho názory na zespolečenštění majetku a žen jsou vyjádřeny ve druhé knize Politiky. Aristoteles argumentuje selským rozumem, kterým se vyznačovali podobní lidé ve všech dobách. V důsledku jeho kritika může znít celkem banálně a triviálně jako něco, co muži se selským rozumem o komunismu v průběhu věků říkali vždycky. Jeho hlavní argument je více politický než ekonomický. Podle Aristotela Platón nepochopil druh jednoty, který je ve státě žádoucí. Stát se skládá z mnoha lidí, kteří jsou nutně rozdílní. Ve státě je zásadní pluralita. Pokud by někdy nastala taková jednota, jakou si představoval Platón, tak by stát přestal být státem.¹⁴

O otázce, která prominentně zajímá moderní čtenáře, tedy zespolečenštění majetků, Aristoteles zkrátka řekne, že „život se zdá zcela nemožným za takových podmínek“. Z Aristotela promlouvá daleko více jeho instinkt než promyšlená teorie o významu soukromého majetku. Argumenty Aristotela se odvolávají na běžnou zkušenost. „Čím více je společných vlastníků čehokoliv, tím méně se o danou věc pečuje.“ Z principu, pokud se mají starat všichni, tak se nestará ve výsledku nikdo, plyne, že společné vlastnictví „spočívá v představě, že se bude starat někdo jiný“. Aristoteles také popírá platnost argumentu, že společné vlastnictví eliminuje závist a spory. Naopak, nic není pro lidi těžší než žít spolu a společně si užívat svůj pozemský majetek. Pohleďte na to, k čemu dojde, když cestuje více lidí společně a útraty hradí ze společného měšce. Jsou to přesně ty případy, kdy se lidé snaží o něco společného podělit, kde dojde k hádkám. Dále Aristoteles otvírá věčnou debatu o otázkách motivací k činnosti v konfliktu s lákadlem lenosti. Ti, kteří si myslí, že spotřebovávají méně a pracují více (což je většina lidstva) si budou stěžovat na ty, co si užívají více a pracují méně. Jak vidíme, tak Aristoteles popisoval lidi takové, jací existují.¹⁵

Pokud se přesuneme od kritiky komunismu k obraně vlastnických práv, tak Aristoteles říká (a je to moudré pozorování, které lze aplikovat na řadu případů), že kritikové soukromého vlastnictví ve skutečnosti nekritizují existenci vlastnických práv jako takových, ale defekty v lidské povaze. Jeho argumentem je, že vlastnictví odpovídá něčemu v lidské povaze: „existuje nevyslovitelná výhoda v pocitu soukromého vlastnictví“. A opět: „láska, kterou každý jednotlivec chová sám k sobě, není bezdůvodná“. Při obraně vlastnictví, které odpovídá „přirozenému“ instinktu, ovšem není Aristoteles zaslepeným obráncem status quo. Preferuje stávající systém, ale ten by měl být „zkrášlený mravním tónem těch, kteří v něm žijí a systémem moudrých zákonů“. Poněkud vágně navrhuje, že by soukromé vlastnictví bylo možné zkombinovat s obecným užíváním mezi přáteli a souhlasně cituje praxi ve Spartě, kde bez velkých ceremonií občané mohou využívat cizí koně a otroky. Co se týče litery zákona, vlastnictví by mělo zůstat soukromé, ale v praxi může být užíváno společně. Úkolem zákonodárce by mělo být podpořit v občanech přijetí těchto způsobů. To je známé řešení, které se čas od času v dějinách opakuje: přijmout existenci soukromého vlastnictví a snažit se korigovat možná zneužití rozvojem smyslu pro veřejnou odpovědnost.

Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy, na další část se můžete těšit zase za týden.
 

Odkazy:

1) Platón, Ústava, Praha 2001, kniha V, str. 156-157, (překlad František Novotný).
2) Platón, Ústava, Praha 2001, kniha II, str. 51.
3) Platón, Ústava, Praha 2001, kniha III, str. 106-107.
4) Beer: Social Struggles in Antiquity, str. 97.
5) Aristoteles: Politika, kniha II, kapitola 5.
6) Barker: Political Thought of Plato and Aristotle, str. 140.
7) Pöhlmann: Geschichte des antiken Kommunismus und Sozialismus, díl 1, str. 295.
8) Platón, Ústava, Praha 2001, kniha IV, str. 115.
9) Platón, Ústava, Praha 2001, kniha V, str. 158.
10) Aristoteles: Politika, kniha II, kapitola 3.
11) Platón, Ústava, Praha 2001, kniha V, str. 159-160.
12) Aristoteles: Politika, kniha II, kapitola 5.
13) Platón, Ústava, Praha 2001, kniha V, str. 159.
14) Platón: Platonovy zákony, Praha 1925, kniha V, str. 175-176, (překlad Václav Sládek).
15) Aristoteles: Politika, kniha II, kapitola 2.