Socialistická tradice (IX. část) - Utopie a utopisté 2

Mises.cz: 29. dubna 2025, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

(b) Campanella: Sluneční stát

Campanellův Sluneční stát je často čten jako dodatek k Utopii. Představuje nám ideální stát, který je zajímavý svými podobnostmi a rozdíly proti Utopii. Tommaso Campanella (1568-1639) byl dominikánským mnichem, který pod vlivem proroctví Jáchyma z Fiore a vlastních astrologických pozorování hlásal v roce 1599 příchod konce světa a zrození nového zlatého věku. Důsledkem toho byl španělskou inkvizicí obžalován z kacířství a v žalářích strávil 27 let. Jeho literární tvorba (ke které patří také obrana Galilea, 1616) je vedlejším produktem jeho věznění.

V rozvláčném díle je Sluneční stát ještě daleko více než Utopie obklopen mrazivou atmosférou nereality. Je obtížné brát vážně hlavního vládce jménem Hoh s jeho třemi podřízenými knížaty pojmenovanými Pon, Sin a Mor – jména hodící se jako výplň do rohů křížovky. I pokud si tato jména přeložíme jako Metafyzika, Moc, Moudrost a Láska, tak zůstávají poněkud nelidští. Je dobré vědět, že čemukoliv je Hoh nakloněn, tak Pon, Sin a Mor souhlasí. To je charakteristické pro totalitní země. Nemusíme se probírat všemi úředníky, kteří se jmenují Cudnost, Pevnost, Vděčnost, Střízlivost a tak dále. Obsahuje rozvláčný popis města samotného a jeho zdí. Na zdech jsou zaznamenány veškeré znalosti a věda, a tak se obyvatelé města vzdělávají. To nezní jako úplně absurdní nápad. Pokud bychom například stěny metra vyzdobili matematickými příklady, mohlo by to mít určitý efekt, ačkoliv by to mohlo být nepříjemné těm, kteří jedou opačným směrem.

Zde je další státní uspořádání, které se povzneslo nad nutnost soukromého majetku a zespolečenštění vlastnictví dovedlo až do sporného bodu společných manželek. V Campanellovi je možné identifikovat několik významných myšlenek. Zaprvé klade velmi jasně a precizně důraz na konflikt mezi individuálními a společnými zájmy. Dále na skutečnost, že individualistický instinkt má svůj původ v rodině:

„Říká se, že veškerý soukromý majetek je získáván a vylepšován z toho důvodu, že každý má svůj vlastní domov s manželkou a dětmi. Z toho pramení sebeláska. Když vychováváme syny k bohatství a důstojnosti a chceme jim dědictvím zanechat velké bohatství, jsme připraveni buď urvat majetek státu, když vládneme mocí, která patří k bohatství a hodnosti, nebo být lakomí, lstiví a pokrytečtí, pokud máme prázdné měšce a neslavné předky. Pokud ovšem odstraníme tuto sebelásku, tak zůstane pouze láska ke státu.“¹

Tato pasáž představuje pokračování myšlenkové linie počínající u Platóna a jdoucí přes Fouriera dále do budoucnosti. Rodina je hlavní překážkou na cestě k vytvoření socialistického a komunistického státu. Uvnitř většího společenství, v jehož rámci by si všichni lidé měli být rovni a všichni by měli být bratry v obrazném smyslu, jsou tato malá společenství, kde jsou si lidé bratry v doslovném významu. A jak viděli Platón i Campanella, oddanost rodině je v rozporu s kompletní oddaností státu a veřejnému zájmu.

V Campanellovi jsou také velmi rané náznaky eugenického smýšlení při úvahách o tom, že děti by měly být vytvářeny tak, aby patřily státu a nebyly primárně zájmem svých rodičů. „Vskutku, vysmívají se nám ti, kteří jeví takovou péči o šlechtění koní a psů, ale zanedbávají šlechtění lidských bytostí.“² Detailněji úvahu popisuje takto:

„Navíc by rasa měla být řízena pro dobro státu, a ne pro dobro soukromých osob. Musí být poslušni soudců. Popírají to, co tvrdíme my, totiž, že pro člověka je přirozené uznávat své potomky a vzdělávat je, užívat svou ženu, svůj dům a děti jako své vlastní. Neboť říkají, že děti jsou plozeny pro zachování druhu, a ne pro individuální potěšení, jak tvrdí i svatý Tomáš.“³

Stát zosobněný záhadným Morem (Láskou) zodpovídá za výchovu dětí, protože „jednotlivci většinou vzdělávají a vychovávají děti chybně.“⁴

Dalším významným bodem v Campanellovi je vztah k práci. V původní Utopii všichni pracovali a pro nepříjemné činnosti byli otroci. Campanella ruší otroctví a zdůrazňuje důstojnost veškeré práce. V protikladu k našim představám vznešenosti, ve Slunečním státě „považují za vznešeného toho, kdo se věnoval studiu nejvíce různých umění a kdo ví, jak je moudře aplikovat“ a vysmívají se nám za to, že pracující pokládáme za málo vznešené.⁵  „Veškerou práci berou jako sportovní disciplíny.“ Nikdo nepovažuje obsluhu u stolu nebo práci v kuchyni za zaměstnání pod svou důstojnost. I nepříjemné práce Thomase Mora jsou tu čestné. Pracovní doba je zkrácena na čtyři hodiny denně a zbytek času je tráven „radostným učením“ a dalšími zábavami. Panuje tu zákaz her hraných vsedě. Podle tohoto kritéria by byl povolený kulečník, ale šachy zakázané. To jsou obyvatelé Slunečního státu. „Bohatí, protože po ničem netouží, chudí, protože nic nemají. V důsledku toho nejsou otroky okolností, ale jejich okolnosti jim slouží.“⁶ 
 

(c) Fénelon

Mezi dalšími autory prvních Utopií si ještě krátkou zmínku zasluhuje François Fénelon (1651-1715), arcibiskup z Cambrai a vychovatel vnuka Ludvíka XIV. Fénelon byl podle několika pasáží v Les Aventures de Télémaque (Příhody Telemachovy) prohlašován za sympatizanta s komunismem. Ačkoliv se těšila velkému obdivu od soudobých autorit, Télémaque je pro oči moderního čtenáře velmi podivnou knihou. Je to pedagogický román sepsaný v rámci výuky mladého vévody Burgundského. Fénelon, který chce zabít dvě mouchy jednou knihou, v ní kombinuje lekci z klasické antické mytologie s takovými mravními a politickými ponaučeními, která mu přišla vhodná k předání budoucímu králi. Významná autorita francouzské literatury prohlásila: aby si člověk vychutnal kouzlo Télémaque, musí ji číst v nevinnosti raného mládí. Vévoda pravděpodobně splňoval tuto podmínku. V knize jsou navštíveny dokonce dvě Utopie. První je La Bétique na konci VII. knihy a druhá je město Salente popisované v knize X. a XVII. Ani u jedné se nezdržíme dlouho.

Šťastná země La Bétique je jedním z případů, kdy Utopie vznikla působením mimořádně příznivých přírodních podmínek, které se projevují její idylickou polohou a podnebím, jaké jinde nenajdeme. Nebe je neustále modré a klidné, zimy krátké a letní vedra jsou mírněna čerstvým větrem. Roční období jsou šťastným manželstvím mezi jarem a podzimem. V důsledku toho se úroda sklízí dvakrát do roka. Aleje podél cest jsou věčně zelené. Horské svahy jsou plné dobytka. Musíme uznat, že takové podmínky představují jistou počáteční výhodu. 

Navzdory všemu přírodnímu bohatství, které je obklopuje, jsou obyvatelé La Bétique zcela spokojeni se svým prostým životním stylem. Mají hojnost zlata a stříbra, ze kterých vyrábějí pluhy – čestnější užití těchto kovů než v Utopii. Jejich klima jim umožňuje obejít se bez domů, a nebýt určitých tradičních konvencí, obešli by se i bez oblečení. Myslí si, že se příliš těsně vážeme k jednomu místu, když si stavíme domy, které nás přežijí. Na tomto šťastném místě lidé žijí, aniž by rozdělili půdu na jednotlivé lány a všude hospodaří společně. Staví si stany, které pak přesunou o kus dál, když vyčerpají okolní pastviny. Ze svého života odstranili marnivé bohatství a podvodná potěšení. Neholdují ani alkoholu, ani válce a seznam jejich ctností nemá konce. Mezi obyvateli La Bétique není ani pýcha, ani povýšenost, ani podvody, ani touha rozšiřovat vlastní majetek.

Tato představa možná naplnila fantazii mladičkého vévody, ale našim sofistikovanějším uším zní poněkud chabě. Utopii závisející na příznivém klimatu umožňující obejít se bez domů a oblečení, zajisté nelze zrealizovat nikde jinde. Ačkoliv by bylo nerozumné po váženém arcibiskupovi chtít, aby četl Malthuse, tak malthusiánská otázka stability takové společnosti ho napadnout mohla. To, co Fénelon popisuje v La Bétique, je Rajská zahrada v poněkud rozšířeném a vylepšeném vydání. A do té se, už jen kvůli Cherubínovi s ohnivým mečem, nikdy nevrátíme. 

Město Salente není až tak popisem Utopie, jako návodem, jak ve státě obnovit podmínky pro zdravý a spokojený vývoj. Je to samozřejmě Fénelon, který promlouvá ústy Mentora, a byť jeho rady jsou dávány Telemachovi a Indoménéovi (vládci města), jsou zamýšleny pro mladého vévodu. Zahraniční obchod, který přináší zbytečný luxus, má být zakázán. Stejně tak má být zakázáno nošení šperků ze zlata a stříbra. Má být obnovena vznešená úspornost a prostota, která se má týkat i potěchy jídelního stolu stejně jako ostatních věcí. Indoménéus (který je konec konců králem) smí pít místní víno, ale ve velmi malém množství. Fénelon, možná s ohledem na mladého vévodu, jeví vůči vínu docela velké předsudky. Lepší a méně zaujatý autor o vínu prohlásil, že promění každou myšlenku na veselí a radost, takže člověk zapomene na smutek a dluhy. Jemná hudba, nadbyteční obchodníci, příliš zdobný nábytek, to vše je obětováno šetrnosti. V důsledku toho obyvatelé Salenta, kteří si dříve stěžovali na svou chudobu, nyní zažívají pocit blahobytu. „Podvodné bohatství je ochudilo a stali se bohatými úměrně tomu, jak nacházeli odvahu obejít se bez něho.“ To, že můžeme dosáhnout pocitu blahobytu, když omezíme rozsah našich tužeb, je staromódní poučení, které vždy zůstane v platnosti.

Pokud by šlo jen o tohle, neopravňovalo by nás to k zařazení Fénelona do této knihy. Ovšem význam některých vlastností Salenta je zřejmější, když se podíváme do jeho venkovského okolí. Zde máme filosofii agrarismu, která poté sahá až k fyziokratům. Půda byla zanedbávána, a tudíž všichni nadbyteční obyvatelé Salenta musí být přesunuti zpět na venkov. Doplní je ještě občané z okolních států – na těžkou práci, protože zapuzení úředníci z hlavního města by pravděpodobně nebyli efektivními zemědělci. Pokud s nimi bude zacházeno slušně, co se týče zdanění a budou podporováni v tom, aby uzavírali sňatky, tak půjde všechno jako po drátkách. K tomu Fénelon argumentuje v pasáži, která by mohla být ve fyziokratickém pojednání:

„Půda není nikdy nevděčná. Vždy vyživuje svým ovocem ty, kteří ji pečlivě kultivují. Odmítá své dary pouze těm, kteří se obávají věnovat ji své úsilí. Čím více dětí sedláci mají, tím jsou bohatší… protože děti jim vypomáhají už od mladého věku.“

Následují obrazy venkovské idylky, ve které nechybí ani pasáčkova flétna. V žádné fázi není venkovský život neatraktivní a očividně v něm nejsou žádné meze. „Sama příroda by čerpala ze svého úrodného poprsí vše, co může vyžadovat nekonečné množství skromných a pracovitých lidí.“ Existuje nějaká snadnější cesta do Utopie?

Ovšem po obrácení dvou stran se Utopie otřásá. Indoménés, který má své pochybnosti, položí otázku, jestli, když poddaní budou žít v takovém míru a hojnosti, nebudou zkaženi pokušením požitků a neobrátí se nakonec proti svému králi. Na to Mentor s pozoruhodně krátkou pamětí odpovídá, že ačkoliv bude hojnost, lidé budou mít jen tolik, kolik je nezbytné. Tato hojnost navíc bude postupně zmenšována skrze manželství a rozmnožování rodin. Půda pro každou početnou rodinu se bude zmenšovat, takže jí budou muset kultivovat „neúnavnou prací.“ K tomu dodává: „Budou mít hojnost chleba, ale budou mít jen chléb a plody své půdy, kterou v potu tváře obdělali.“

Na takové zmatené myšlenky by se Malthus jistě s radostí vrhnul a vyzval dobrotivého arcibiskupa, aby si zkusil představit, jak bude příběh jeho salentských pokračovat třeba dalších padesát let. Přesto, pokud je ve Fénelonovi po této stránce jen málo pozitivního obsahu, je zajímavý jako příklad těch, kteří se ke své Utopii dostávají až příliš snadno. Pokud stavíme na předpokladech zázračného klimatu a neomezených darů přírody, pokud předpokládáme, že lidé budou z hlediska vyššího mravního principu připraveni zříci se svého luxusu a věnovat se nekonečné dřině za dostatečný chléb, tak Utopii není ve fantazii obtížné vytvořit. Lekce, kterou se Fénelon snaží předat (a nemůžeme nikdy zapomínat na to, že jejím příjemcem měl být budoucí král Francie) zní, že luxus je zlem, prostota je žádoucí a prosperující zemědělství je základním prvkem zdravého státu. Většina populace by pak měla žít na venkově, a nikoliv ve městech, což by mělo být cílem národní politiky. Při vyučování, že pluh by měl být vysoce ctěn, je Fénelon zkrátka fyziokratem zrozeným ve své době.

Bylo by asi zbytečné, třebaže zajímavé, rozšiřovat další přehled o Utopiích. Od doby Thomase Mora až do dneška se jich zrodilo celkem dost a většina je přirozeně okořeněná idejemi z té či oné školy socialismu. Morrisovy News from Nowhere jsou okouzlujícím literárním dílem. Bellamyho Looking Backward je na hraně dystopie s vulgárním a neatraktivním státním socialismem. Cabetova Voyage en Icarie, která byla ve své době tak vlivná, je primárně propaganda. Freiland od Theodora Hertzky je také hlavně propaganda se specifickým účelem, která dnes již zastarala. Lord Lytton, který vyzkoušel všechno, měl potřebu napsat i The Coming Race or the New Utopia. A pan H. G. Wells je také součástí komunity.

Ačkoliv nebudeme tuto kapitolu rozšiřovat o další autory, upozorníme alespoň na jednu jejich obecnou vlastnost. Utopie se nestaly ani tak kritikou našeho společenského zřízení a způsobu vlády, jako kritikou lidské povahy. Lidé jsou moc sobečtí, takže preferují svoje vlastní manželky a děti před manželkami a dětmi jiných lidí. Lidé jsou bláhoví a chamtiví a žádostiví nízkých potěšení. Zapomínají na to, že:

Tituly, stavy rodinné,

Jmění, jak banka v Londýně,

nedají blaženosti.

A nahrabané peníze

či mrtvé lpění na knize,

zůstanou bez radosti.⁷

V důsledku toho nám tvůrci Utopií nedávají nahlédnout pouze na dokonalý stát, ale na dokonalého člověka. V určitém smyslu by se toto dalo označit za „podvod“, protože tím si architekti Utopií ohromně zjednodušili život. Na druhé straně tato kritika lidské povahy je možná pointou celého žánru. Máme nedokonalý svět a nedokonalou společnost mimo jiné proto, že jsme velmi nedokonalí muži a nedokonalé ženy. Nemůžeme mít pozemský ráj, pokud si nezasloužíme žít v pozemském ráji. Mravní a politická obnova tedy nejsou oddělené problémy, ale jeden problém.

Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy, na další část se můžete těšit zase za týden.

Odkazy:

1) The City of the Sun, str. 225 (přetištěno v Ideal Commonwealths, Universal Library).
2) Str. 224.
3) Str. 235.
4) Str. 236.
5) Str. 228.
6) Str. 238.
7) Emil Burns: List Davidovi, příteli básníkovi. (Sbírka Darebné Verše, přeložil Jiří Valja.)