Socialistická tradice (VI. část) - Židovská a křesťanská tradice 2
Mises.cz: 08. dubna 2025, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 1
Thomas More představil obyvatele Utopie jako akceptující křesťanství, protože viděli, že „Kristus a jeho následovníci žili podle našich pravidel.“ Nakolik jsou prvky socialismu obsaženy v Evangeliích a popisu začátcích křesťanství ve Skutcích Apoštolů je otázka, kolem které se vytvořila kontroverze.
(c) Nový zákon
Thomas More představil obyvatele Utopie jako přirozeně akceptující křesťanství, protože viděli, že „Kristus a jeho následovníci žili podle našich pravidel.“ Nakolik jsou prvky socialismu obsaženy v Evangeliích a popisu začátcích křesťanství ve Skutcích Apoštolů je otázka, kolem které se vytvořila široká kontroverze. Na jednom okraji jsou Sudre a Thonissen, oddaní křesťané, kteří hleděli na socialismus a komunismus jako na ďáblovo znamení. Podle nich není ani v duchu ani v písmu Nového zákona opora pro nic tak zkaženého. Na druhé straně jsou Cabet a Beer, podle kterých je prvotní křesťanství dokonalým příkladem socialistického uspořádání. Tato otázka je sama o sobě pro současnost pravděpodobně zcela irelevantní a odpověď každopádně není tak jednoduchá, jak si představitelé těchto extrémů představují. Viděli jsme, že v Mojžíšově zákoně je předepsáno dávat almužny a podporovat charitu, ale není tam nic, co by šlo vyložit jako komunistickou nenávist k soukromému majetku. Ani v celém Starém zákoně není nic charakteristicky asketického. Asketismus podle Adlera (a v tom má pravděpodobně pravdu) pronikal do středomořského prostoru z dálného východu a výsledkem tohoto dovozu mohl být vznik sekty Esejců. Adler pozoruje, že asketismus vede k jednomu ze dvou důsledků. Může mít za důsledek zavržení bohatství a komfortu a glorifikaci chudoby jako posvátného stavu a symbolu ctnosti. Takto se zrodily některé mnišské řády a zrodili se poustevníci, kteří doufali, že se jim dostane požehnání v jiném světě, pokud se budou trápit hladem a bídou v tomto světě. Ale asketismus může vést také k zavržení samotného soukromého vlastnictví. To pak vede k vytváření určitých komunistických spolků lidí, kteří se zřekli světa a v nichž žádnému jednotlivci nepatří nic, ačkoliv komunita jako celek nemusí být vůbec chudá.
Když se začteme do Nového zákona, tak první, čeho si můžeme povšimnout, že na začátku nejsou žádné náznaky asketismu. Syn člověka v kontrastu s Janem Křtitelem (který pravděpodobně reflektoval Esejce) jí a pije, takže ho jeho nepřátelé dokonce obviňují z obžerství a pijáctví. V samotných evangeliích je obtížné najít pasáž naznačující, že život by měl být jen slzavým údolím a měli bychom se aktivně snažit vyhýbat se potěšení. Stejně pravdivé je, že pokud si porovnáme Kristova slova v různých evangeliích, tak navzdory některým rozporům není zavržen soukromý majetek nebo doporučovány společenské struktury, které by se obešly bez soukromého vlastnictví. Ježíš představuje Mojžíšův zákon – který přišel naplnit – posunutý dopředu. Doporučoval dávání almužen jako způsob, jak si zajistit přízeň Boha a zavrhoval chtivost. I přiznání, že bohatství může představovat překážku na cestě do Království Božího, je proneseno jako varování, a nikoliv jako odsouzení. Klíčovou pasáží je příběh o mladíkovi, který měl velký majetek – a pozdější rozbor od Klementa Alexandrijského, který byl pravděpodobně rozhodující pro přístup církve k této otázce. Ve světle toho, jaké pozornosti se příběhu dostalo v debatách o sociálních problémech, bude vhodné jeho detailnější prozkoumání.1 Tři body v něm jsou hodny zvláštní pozornosti. Zaprvé odpověď bohatému mladíkovi na otázku, co musí udělat, aby dosáhl věčného života, je vyjmenování Desatera přikázání. Tazatel je odkázán zpět k tradičnímu Mojžíšovu zákonu, který obsahuje respekt k majetkům druhých. Zadruhé další a přísnější rada je dána jenom proto, že dotyčný mladík tvrdil, že přikázání dodržuje už od svého mládí a dožadoval se něčeho navíc. V tomto okamžiku mu Kristus radí, aby prodal vše, co má a výtěžek rozdal chudým. V Matoušově evangeliu této radě předcházejí významná slova „Chceš-li býti dokonalý.“ Je zde tedy rozdíl mezi příkazy, které platí pro všechny a radou, která je dávána některým a je platná jen za jistých okolností. Třetí bod se objevuje v evangeliu podle Marka a je to komentář, který Kristus směřoval ke svým učedníkům poodchodu zarmouceného mladíka. Tady je na první pohled podivné opakování. „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!“ jsou Kristova první slova. A když jsou učedníci ohromeni, tak jsou obtíže bohatých zopakovány s určitou modifikací, která však podstatně mění význam výroku „jak těžké je vejít do Božího království těm, kteří se upínají k bohatství.“ To se nevztahuje jen na bohaté, ale na všechny, kteří vkládají svou důvěru do věcí z tohoto světa.
Pravdou je, že alespoň některým se zdá trochu nepatřičné zkoumat pod mikroskopem Kristova slova a hledat v nich odpověď na otázku, která ho příliš nezajímala. „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost.“ Toto je pravděpodobně nejlepším vyjádřením jádra Kristova učení. Implikace v celkovém kontextu je taková, že vedle hledání spásy jsou všechny ostatní problémy bezvýznamné. Tuto pozici obdivuhodně vyjádřil autor, kterého cituje Thonissen:
„Evangelium neobsahuje jediné slovo, které se obrací proti vlastnictví. Ježíš ani jednou nevystupuje proti domnělým nebo skutečným nespravedlnostem společenského řádu. Nepředstavuje bohaté jako utlačovatele ani chudé jako utlačované. Staví se nad tyto rozdíly, aniž by na ně útočil. Radí rezignaci jedněm, obětavost druhým, sebeobětování, lásku a milosrdenství všem.“2
Staví se nad tyto rozdíly, aniž by na ně útočil – to je nejpravdivější zhodnocení celé záležitosti. I když se práce obsahující tuto frázi datuje rokem 1848 a odvozuje ji od zapomenutého Žida, který zázrakem přežil v citacích na stranách Thonissena, tato slova jsou hodna zachování.
Bylo by ovšem marné popírat a je poctivé uznat, že do počátků křesťanství jsou přimíchány určité komunistické aspirace, které jsou pravděpodobně odvozeny od Esejců a později vstupovaly do fantazií křesťanských otců v jejich nestřežených momentech a během staletí se periodicky vracely v podobě „herezí“. Mezi evangelisty je to Lukáš, který představuje „levicové“ křídlo. Je přínosným cvičením porovnat verzi „Kázání na hoře“ jak ho podal Matouš s daleko stručnější verzí Lukáše.3
„Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské,“ říká Matouš.
„Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží,“ říká stručnější Lukášova verze.4
„Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni,“ říká Matouš.
„Blaze vám, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni,“ říká Lukáš.
Modrá tužka korektora zkrácením přetvořila spirituální hladovění na tělesnou potřebu. Pokud člověk popustí uzdu fantazii, tak si může povšimnout, že Lukáš vkládá toto požehnání (které není v Matoušovi): „Blaze vám, když vás lidé budou nenávidět a když vás vyloučí, potupí a vymažou vaše jméno jako proklaté pro Syna člověka“ – jako kdyby Marx a třídní válka již prodělávali porodní bolesti. Aniž bychom museli spoléhat na fantazii, význam má, že v Lukášovi jsou kletby a plísnění bohatých za to, že jsou bohatí: „Ale běda vám bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo. Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět. Běda, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat.“ Jeden má dojem, že promlouvá víc Lukáš než Kristus. Pohybujeme se v ekonomické úrovni a mluvíme o fyzických žaludcích. Káráme plné žaludky za to, že jsou plné a žehnáme prázdným žaludkům za to, že jsou prázdné.
Je to rovněž Lukáš ve Skutcích Apoštolů, kterému vděčíme za idylický popis prvotního působení církve v Jeruzalémě, na který se následně odkazovalo při všech nekonečných disputacích ohledně bohatství a chudoby. Pasáž ze čtvrté kapitoly Skutků je jednou ze známějších částí Písma:
„Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kteří měli pole nebo domy, prodávali je a peníze, které utržili, skládali apoštolům k nohám. Z toho se rozdávalo každému, jak potřeboval.“5
To je docela typický obraz zlatého věku. Ovšem vyvozovat z mimořádně idealizovaného konvenčního popisu, že by podobný systém komunismu byl převládajícím uspořádáním mezi prvotními křesťany, je chybou, jak ukazuje Lukáš v následné pasáži.
„Také nějaký muž, jménem Ananiáš, a jeho manželka Safira prodali svůj pozemek. Ananiáš si však s vědomím své ženy dal nějaké peníze stranou, zbytek přinesl a položil apoštolům k nohám. Ale Petr mu řekl: „Ananiáši, proč satan ovládl tvé srdce, že jsi lhal Duchu svatému a dal stranou část peněz za to pole? Bylo tvé a mohl sis je přece ponechat; a když jsi je prodal, mohl jsi s penězi naložit podle svého. Jak ses mohl odhodlat k tomuto činu? Nelhal jsi lidem, ale Bohu!“6
Zde je jasné, že Ananiáš měl možnost volby, jestli chce pole prodat nebo ne. A když ho prodal, mohl si peníze za vlastní pole klidně ponechat. Jeho chybou bylo, že předstíral, že peníze, které přinesl, jsou celou částkou, kterou obdržel. Je docela zřejmé, že se tu nejedná v žádném smyslu o systém komunismu. Jde spíše o nadšené a dobrovolné sdílení, což může být přirozené mezi členy nového a entuziastického hnutí prodchnutého duchem Mojžíšova zákona. To, že ve skutečnosti mezi prvními křesťanskými církvemi nepanoval žádný komunismus, bohatě dokazují epištoly sv. Pavla. Pavlovy dopisy mají v mnoha pasážích charakter dopisů žádajících o příspěvky. Bezpochyby jsou psány v daleko vyzrálejším stylu, než je tomu u většiny podobných dopisů, ale žádosti o příspěvky církvím v problémech to zkrátka jsou. Navíc se předpokládá, že co bude dáno, bude dáno ze svobodné vůle: „Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť radostného dárce miluje Bůh.“7
Pravděpodobné je, že popis komunistického způsobu života církve v Jeruzalémě byl pro Lukáše něco jako soreliánský mýtus.8 Jeho evangelium ho odhaluje jako levellera mezi apoštoly. Pasáž ve čtvrté kapitole Skutků pak dlouho sloužila jako slogan všem egalitářským sektám a herezím. Popis fungování tohoto komunismu samozřejmě nevznikl v době, kdy údajně měl existovat, ale až o řadu let později. Lukášův pohled na Jeruzalém a snaha vybudit štědrost prvotních křesťanů se zdá být spíše reflexí inspirativního mýtu. A ačkoliv popsal svůj ideální zlatý věk, už po pár řádcích byl nucen ho popřít.
(d) Křesťanští Otcové: obecná charakteristika
Když se podíváme na křesťanské Otce9 a jejich vztah k problematice bohatství, soukromého a společného majetku, je nutné naplánovat kurs naší plavby velmi opatrně, abychom se vyhnuli obřímu víru. V debatě o církevních Otcích, jimž jsme vymezili pouze jednu část jedné kapitoly, nemůžeme očekávat víc než jen náhodný vzorek. O obecné otázce lze ovšem říci toto: za poslední staletí se stalo zábavnou kratochvílí vyhledávat explozivní výroky církevních Otců, které měly ukazovat jejich příbuznost se socialistickými revolucionáři. To není tak obtížný úkol vzhledem k tomu, že Otcové po sobě zanechali mnoho objemných svazků na různorodá témata. Okolo roku 1850 se Thonissen bavil tím, že cupoval na kousky Pelletana, který dal dohromady podobnou revoluční antologii výroků Otců. Pokud si méně znalý čtenář otevře knihy Beera, velmi snadno odejde s dojmem, že termín „Křesťanští Otcové“ znamená zkrátka extrémně levicové socialisty. Na druhé straně George O’Brien10 s velkou dávkou střízlivosti a svědomitého výzkumu ukazuje, že církevní učitelé byli v opozici proti tomu, co bychom dnes nazvali „komunistickou doktrínou“. Pokud si cizinec na tomto výzkumném poli může dovolit vyslovit určité varování, tak zaprvé, že kdekoli uvidíme citovaný na první pohled komunistický názor některého z církevních Otců, měli bychom si ověřit jeho kontext. A nejen s ohledem na to, jestli na začátku nebo na konci dotyčného výroku nejsou náhodou vynechána slova, která by obracela celkový význam, ale především s ohledem na to, jak výrok zapadá do celkové argumentace. Zadruhé bychom takový izolovaný citát měli porovnat s tím, co dotyčný Otec mohl prohlásit o tématu jinde. To lze obvykle snadno udělat prohlédnutím rejstříku u pojmů „bohatství“, „majetek“, „boháči“ nebo „vlastnictví“. Pokud to poctivě uděláme, zjistíme, že úsudek nestranných pozorovatelů je téměř vždy na straně Thonissena a O’Briena a skoro nikdy na straně Pelletana a Beera.
O’Brien velmi přesně uvádí základní kontext, který bychom měli mít na paměti, kdykoli se snažíme proniknout ke skutečnému smyslu extrémnějších výroků Otců. Bezpochyby některé izolované věty se mohou modernímu uchu jevit socialistické či revoluční, ačkoli tak nebyly myšleny. Tři body často vedou k nedorozumění. Prvním je význam, který je ve Starém a Novém zákonu přikládán dávání almužen, a který byl přirozeně přejat církevními Otci. Ve věku, který naděje ve spásu vkládá do neohraničeného rozšiřování sociálního pojištění, je již obtížné docenit, že základní ctností bylo dávání almužen. To, že dávání almužen je cestou ke spáse a bohatí by měli mít štědré ruce, byla velmi běžná tvrzení v dobách raného křesťanství. Je očividné, že univerzální rozdávání není příliš daleko od univerzálního sdílení, a tak by nemělo být překvapením, že někteří Otcové, kteří temperamentem neodpovídali státním úředníkům vyvažujícím svá prohlášení, někdy mohli říci více, než zamýšleli.
Druhý vliv, kvůli kterému křesťanští Otcové někdy vyjádřili nekomunistickou myšlenku komunistickou frazeologií, bylo varování v Písmu před nespokojeným člověkem. Chtivost, stejně jako vražda nebo nevěra, je úderem proti společenskému rámci. Chamtivý a hrabivý člověk, který hledí jen, jak se vyšvihnout, je hlupákem, který má chybně nastavené měřítko hodnot. Miluje tento hmotný svět, a proto neuspěje v té největší zkoušce. To, že bychom měli být spokojeni s tím, co máme, je jedním z témat v Novém zákoně. Jak se chlubí apoštol Pavel: „Ne že bych si naříkal na nedostatek; naučil jsem se být spokojen s tím, co mám.“11 Je tedy tradicí Otců zavrhovat ty, kteří si z hromadění majetků učinili hlavní životní cíl, a ještě více takové, kteří majetky získávají nepoctivým nebo tyranským způsobem. Zavržení lásky k majetku může na některých místech vypadat jako zavržení majetku jako takového, protože vášnivý kazatel se pohybuje po tenké hranici. Je příznačné, že Pavlovo rčení „kořenem všeho toho zla je láska k penězům,“12 přešlo do obecného oběhu ve zkrácené a zcela ne-Pavlovské podobě, že peníze samotné představují kořen všeho zla.
Třetí a nejzávažnější příčinou nedorozumění je klasická církevní koncepce přirozeného práva a rozlišování mezi přirozeným a pozitivním právem. Odhlédněme nyní od různých škol přirozeného práva, které se liší od Stoiků přes Fyziokraty po Johna Lockea a dále. Obecně řečeno přirozené právo v církevním výkladu by mělo odrážet mysl a záměry Stvořitele, když uvedl zemi do pohybu a stvořil na ní člověka k obrazu svému. Pokud by tento stav Rajské zahrady trval, tak by si v něm všichni byli rovni. Neexistovalo by „mé“ a „tvé“, protože by všude panoval nadbytek a žili bychom v komunismu. Podle tohoto výkladu přirozeného práva Bůh dal všechny věci všem lidem, aby si je užívali společně. Tato situace by mohla znovu nastat, pokud bychom uvedli záležitosti do stavu, „v jakém byly v rukou Stvořitele“ – což je Mablyho fráze v 18. století.
Od té doby se však přihodila řada věcí. Již zde nemáme člověka ve stavu prvotní nevinnosti, ale padlého člověka, který pojedl ovoce ze stromu poznání, a jehož srdce je proradné a zoufale zkažené. A padlý člověk musí mít něco víc než jen přirozené právo. Musí být omezován pozitivním právem, občanským právem a institucemi, které by nebyly nutné, kdyby zůstal ve stavu nevinnosti. Musel být uznán soukromý majetek, donucovací instituce a tak dále. Navíc nařízení pozitivního práva nejsou sama o sobě špatná nebo hodna zavržení. Tyto záležitosti mohou být nepřímým důsledkem lidské hříšnosti, ale jsou zamýšleny jako obrana proti budoucím hříchům.13 Z toho plyne, že Otcové, aniž by zavrhovali vlastnictví, přesto občas tvrdili, že vlastnictví je výsledkem lidských hříchů. Ačkoli to vypadá, že zavrhují vlastnictví, je to často důsledek nestřeženě eliptické metody vyjadřování. Dlouze by mohli říci, že uznání vlastnictví je nutným opatřením pozitivního práva, a že pozitivní právo je nutné z důvodu zatvrzelosti lidských srdcí. Tady naneštěstí musíme přijmout jako trvalý fakt hříšného světa, ve kterém žijeme. Otcové občas nostalgicky toužili po světě, jaký by mohl existovat pod „přirozeným právem“. V takové náladě pak popisovali, jak šťastní bychom byli, kdybychom se mohli dělit o všechny věci nebo žít podle Lukášova obrazu (ať už pravdivého nebo imaginárního) prvotní církve v Jeruzalémě. To jsou obecně pouhé sny závisející na hypotetickém a nerealizovatelném „kdyby“, a nikoli konkrétní návrhy předkládané k aktivnímu zvážení.
Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy, na další část se můžete těšit zase za týden.
Odkazy:
1) Matouš, 19:16-26; Marek, 10:17-27; Lukáš, 18:18-27.
2) Thonissen, Le Socialisme dans le Passé, str. 59.
3) Matouš, 5; Lukáš 6:20-26.
4) Zajímavá je verze v Barnabášově Evangeliu: „Požehnaní jsou chudí, kteří skutečně nenávidí potěšení světa, protože těm se dostane hojnost potěšení v království Božím.“
5) Skutky 4:34-35. Viz také Skutky 2:44.
6) Skutky 5:1-4.
7) 2 Korintským 9:7.
8) Viz kapitola o Syndikalismu.
9) Křesťanští otcové nebo církevní otcové je označení pro skupinu teologů a autorů křesťanského starověku, jejichž svědectví pokládá církev za zvláště závažné pro víru. Časové rozmezí je přibližně od druhého do šestého století n. l.
10) O’Brien: An Essay on Mediaeval Economic Teaching.
11) Filipským, 4:11.
12) Timoteovi, 6:10.
13) Srov. Sv. Pavel: „Jak je to potom se zákonem? Byl přidán kvůli proviněním jen do doby, než přijde ten zaslíbený potomek; byl vyhlášen anděly a svěřen lidskému prostředníku.“ (Galatským, 3:19.)