Socialistický destrukcionismus I - Podstata destrukcionismu

Mises.cz: 13. května 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 1

PRO socialisty znamená příchod socialismu posun od iracionální k racionální ekonomice. V socialismu plánované řízení ekonomického života nahradí výrobní anarchii. Stát, který je považován za vtělení rozumu, zaujme místo konfliktních cílů nerozumných jednotlivců starajících se jen o sebe. Spravedlivé rozdělování zisku nahradí nespravedlivé. Potřeby a bída zmizí a zůstane bohatství pro všechny. Před našima očima se rozprostírá obraz ráje. Ráje, do kterého musíme podle zákona historického vývoje my, nebo alespoň naši potomci, dospět. Veškerý historický vývoj vede do této zaslíbené země a vše, co se stalo v minulosti, pouze připravovalo cestu k naší spáse.

Takto naši současníci vnímají socialismus. Proto věří v jeho nadřazenost. Je chybou myslet si, že socialistická ideologie ovládá jen ty strany, které samy sebe nazývají socialistické, nebo – což má dnes obecně tentýž význam – „sociální“. Všechny hlavní politické strany dneška přijaly socialistické ideje. Dokonce vyhlášení protivníci socialismu nedokáží vystoupit z jeho stínu. I oni jsou přesvědčeni, že státní plánování je racionálnější než kapitalistické, že zaručuje spravedlivější rozdělení příjmů, a že historický vývoj nevyhnutelně směruje lidstvo tímto směrem. Když oponují socialismu, tak to činí v tom smyslu, že hájí své vlastní soukromé zájmy a bojují proti vývoji, který je z hlediska obecného blaha žádoucí a je založen na jediném eticky přijatelném principu. Ve svých srdcích jsou pak přesvědčeni o marnosti svého odporu.

Přesto socialistické ideje nejsou ničím víc, než grandiózní racionalizací drobných záští. Žádná ze socialistických teorií neobstála před vědeckou kritikou a všechny jeho dedukce mají chybné základy. Socialistický popis kapitalistické ekonomiky je naprosto mylný. Socialistické plány uspořádání budoucího společenského řádu jsou vnitřně rozporné, a tudíž neuskutečnitelné. Nejen, že socialismus selhává při racionalizaci hospodářského procesu, ale zcela ruší základy společenské spolupráce. To, že by přinesl spravedlnost, je pouze arbitrární tvrzení, založené na chybné interpretaci toho, co se odehrává v kapitalistické ekonomice. To, že historický vývoj nám mimo socialismus nenabízí žádnou jinou alternativu, je potom proroctvím, které se liší od chiliastických snů dřívějších křesťanských sektářů jen tím, že se prohlašuje za „vědecké“.

Socialismus zkrátka není tím, čím předstírá být. Není cestou do lepšího a spravedlivějšího světa, ale ničitelem toho, co během tisíce let civilizačního vývoje vzniklo. Esencí socialismu je destrukce. Socialismus nic netvoří, ale pouze spotřebovává vše, co vytvořil společenský řád založený na soukromém vlastnictví. Socialistický společenský řád může existovat pouze jako socialistický fragment uprostřed hospodářského řádu založeného na soukromém vlastnictví, takže každý krok směrem k socialismu znamená vyčerpávání a destrukci toho, co již existuje.

Politika destrukcionismu znamená spotřebu kapitálu. Tento fakt si uvědomuje jen hrstka lidí. Spotřebu kapitálu lze odhalit statisticky a lze jí pochopit intelektuálně, ale přesto není zřetelná každému. Uvědomovat si slabiny politiky, která zvyšuje spotřebu mas na úkor existujících kapitálových zásob, a tedy obětovává budoucnost ve prospěch současnosti, vyžaduje hlubší vhled, než lze čekat od rozhazovačných politiků, které veřejnost volí do úřadů. Dokud budou stát stěny továrních budov a vlaky budou jezdit, tak se jim bude zdát, že je všechno v pořádku. Rostoucí obtíže udržování vyššího životního standardu jsou připisovány různým příčinám, ale nikdy faktu, že je prováděna politika spotřeby kapitálu.

Problém spotřeby kapitálu je jedním z klíčových problémů socialistické hospodářské politiky. Nebezpečí spotřeby kapitálu je obzvláště velké tam, kde demagogové mohou nejsnáze dosáhnout úspěchu zvýšením spotřeby na hlavu na úkor formování nového kapitálu a opotřebení kapitálu stávajícího.

Podstata kapitalistické společnosti je v tom, že v ní neustále probíhá formování nového kapitálu. Čím větší je kapitálový fond, tím větší je mezní produktivita práce a tím vyšší jsou absolutní a relativní mzdy. Postupné formování kapitálu je jedinou cestou, jak společnost může zvyšovat množství spotřebovávaných statků, aniž by ohrozila produkci statků v budoucnosti. Je to jediný způsob, jak zvýšit spotřebu současného pracujícího, aniž by utrpěl škody budoucí pracující. Liberalismus měl tedy za to, že postupné formování kapitálu je jediný prostředek, kterým lze zlepšit životní standard širokých mas obyvatelstva. Socialismus chce dosáhnout tohoto cíle jiným způsobem. Ve výsledku socialistické politiky znamenají zvýšení současného blahobytu za cenu snížení blahobytu v budoucnosti. Politika liberalismu je politikou šetrného otce, který šetří a staví pro sebe a své potomky. Politika destrukcionismu je politikou marnotratného syna, který rozhází a spotřebuje všechno své dědictví bez ohledu na budoucnost.