Mises.cz

Mises.cz

Socialistický destrukcionismus II - Demagogie

O Karlu Marxovi jako mysliteli a ideologii marxismu v praktickém užití.

Pro marxisty spočívá Marxova hlavní zásluha ve faktu, že pozvedl proletariát k třídnímu uvědomění. Před ním vedly socialistické ideje svou akademickou existenci v dílech utopistů a v úzkých kroužcích jejich následovníků. Ale spojením těchto idejí s revolučním dělnickým hnutím, které do té doby mělo jen malicherné buržoazní cíle, Marx položil základy proletářského hnutí. Toto hnutí, jak socialisté věří, bude žít, dokud nenaplní své historické poslání – zavedení socialistického společenského řádu.

Marx podle nich objevil dynamické zákony kapitalistické společnosti a za pomoci teorie historické evoluce definoval cíle moderního socialistického hnutí jako nevyhnutelný výsledek této evoluce. Prý dokázal, že proletariát může osvobodit sám sebe jakožto třídu pouze zrušením třídního konfliktu a při tom umožní vznik společnosti, v níž „svobodný rozvoj každého jednotlivce je podmínkou pro svobodný rozvoj všech.“

Extatičtí fanouškové vidí Marxe jako jednu z heroických postav světových dějin a řadí ho k těm největším ekonomům, sociologům a dokonce mezi nejslavnější filosofy. Nepředpojatý pozorovatel se dívá na Marxovo dílo jinýma očima. Jako ekonom Marx zcela postrádal originalitu. Byl následovníkem klasické politické ekonomie, ale zcela postrádal schopnost přistupovat k zásadním ekonomickým problémům bez politických předsudků. Na vše se díval skrze brýle agitátora, který zvažuje prvně a především účinek svých tvrzení na lidovou mysl. A ani v tom nebyl originální, protože angličtí socialističtí obránci Práva na celý produkt práce, kteří svými pamflety v třetím a čtvrtém desetiletí 19. století připravili cestu Chartismu, jeho systém již anticipovali ve všem podstatném. Navíc měl tu smůlu, že mu zcela unikla revoluce v teoretické ekonomii, která se odehrála v době, kdy pracoval na svém systému. Změna paradigmatu, která o sobě dala vědět krátce po vydání prvního dílu Das Kapital. Výsledkem bylo, že pozdější díly Kapitálu v době svého vydání již ztratily kontakt s moderní vědou. To byla smůla, která zasáhla jeho domýšlivé stoupence obzvlášť tvrdě. Od samého počátku se museli spokojit pouze s neplodným přemíláním díla svého mistra. Plaše se vyhýbali jakémukoliv kontaktu s moderní teorií hodnoty. Jako sociolog a filosof dějin nebyl Marx nikdy ničím více, než schopným agitátorem, píšícím pro každodenní potřeby své strany. Materialistická koncepce dějin je z vědeckého hlediska bezcenná; navíc jí Marx nikdy nezpracoval exaktně, ale používal jí v rozličných vzájemně nekompatibilních formách. Jeho filosofie je hegeliánská. Je pouze jedním z mnoha spisovatelů své doby, dnes většinou zapomenutých, kteří aplikovali metodu dialektiky na všechny vědní obory. Musela uplynout desetiletí, než si lidé troufli nazvat ho filosofem a umístit ho po bok jiných velkých myslitelů.

Jako spisovatel byl Marx suchým, pedantickým a těžkopádným. Dar srozumitelného vyjadřování mu byl odepřen. Pouze v politických polemikách se mu dařilo vytvořit silný efekt a také zde pouze prostřednictvím oslnivých antitezí a frází, které si lze lehce zapamatovat, vět, které skrze hru se slovy zakrývají svou vlastní prázdnotu. V polemice se nezdráhal používat podpásových úderů. Místo vyvracení se snažil urážet.[1] Zde jeho žáci (jeho škola ve skutečnosti existuje pouze v Německu a východní Evropě, zvláště Rusku) také věrně napodobují příklad svého mistra a útočí na své oponenty, ale nikdy se nepokoušejí vyvrátit jejich argumentaci.

Marxova originalita a historický význam leží zcela na poli politické techniky. Rozpoznal ohromnou sociální moc, která může být dosažena oslovením velkých mas dělníků shromážděných v továrenských dílnách; a hledal a nalezl slogany, kterými sjednotil tyto masy do koherentního hnutí. Vyprodukoval fráze, které vedly lidi jinak lhostejné k politice k útoku na soukromé vlastnictví. Hlásal doktrínu spasení, která racionalizovala jejich zášť a přetvořila závist a pomstychtivost do úkolu stanoveném světovou historií. Inspiroval je uvědoměním o jejich úkolu a jejich oslavou jakožto těch, kteří v sobě nesou budoucnost lidské rasy. Rychlé šíření socialismu bylo srovnáváno se šířením křesťanství. Patřičnější by možná bylo přirovnání k islámu, který inspiroval syny pouště ke zpustošení dávných civilizací, oblékl jejich destruktivní zuřivost pláštěm etické ideologie a vyztužil jejich odvahu rigidním fatalismem.[2]

V jádru je Marxismus doktrínou o identitě zájmu všech proletářů. Ovšem jako jednotlivec zažívá pracující denně ostrý konkurenční konflikt s ostatními pracujícími a s těmi, kteří jsou připraveni nastoupit na jeho místo. Spolu se svými soudruhy ve svém oboru soutěží s pracovníky jiných oborů o spotřebitele produktů, na jejichž výrobě se podílí. Tváří v tvář těmto faktům musí být probuzeny všechny jeho vášně, aby ho přiměly hledat spásu v jednotě s ostatními pracujícími. To však není tak obtížné; vždy lze snadno vyburcovat to zlé v lidském srdci. A přece Marx dosáhl více: dodal zášti obyčejného člověka nimbus vědy a tak jí učinil atraktivní také pro ty, kteří žijí na vyšší intelektuální a etické úrovni. Každé socialistické hnutí si v tomto ohledu půjčuje od Marxe při adaptaci doktríny pro své zvláštní potřeby.

Marx byl génius co se týče užívání demagogických technik. Nalezl příznivý historický okamžik pro vznik masového politického hnutí a místo, z něhož se mohl postavit do čela tohoto hnutí. Pro něho byla veškerá politika pokračováním války jinými prostředky. Jeho politické umění byla vždy politická taktika. Socialistické strany, které svůj původ mohou vystopovat zpět k Marxovi, si udržely tento odkaz, stejně jako ho převzaly strany, které vznikly podle jejich vzoru. Propracovaly techniky agitace, techniky získávání hlasů a duší, vybičování vzrušení elektorátu masovými demonstracemi a teroristickými akcemi. Zvládnout tyto techniky vyžaduje roky pilného studia. Na všech stranických konferencích a ve stranické literatuře marxisté tudíž věnují největší pozornost otázkám organizace a politické taktiky. Ve skutečnosti, pokud bychom chtěli být přesnější, tak musíme připustit, že stranické marxisty všechno zajímá jen z hlediska toho, jak by se to dalo využít pro nejrychlejší a nejdůkladnější uchopení politické moci a tento zájem je pohlcuje natolik, že se v podstatě nevěnují ničemu jinému.

Tento militaristický přístup k politice, v němž můžeme vidět vnitřní afinity marxismu s pruským a ruským etatismem, si rychle našel stoupence. Dnešní strany kontinentální Evropy převzaly nejen marxistickou ideologii, ale také stranicko-mocenskou taktiku. Obzvláště strany, které byly postaveny na podpoře určitého partikulárního zájmu, jako jsou agrární strany, živnostnické strany průmyslové střední třídy, atd. užívají marxistické doktríny třídního konfliktu pro svoje vlastní účely. V podstatě všechno, co hlásají a co dělají, převzaly z marxismu.

Porážku liberální ideologie tak nešlo oddálit. Liberalismus se úzkostlivě vyhýbal všem politickým lstem. Zcela se spoléhal na vnitřní vitalitu svých idejí a jejich přesvědčivost a pohrdal jinými prostředky politických konfliktů. Nikdy si neosvojil politické taktiky a nikdy se nesnížil k demagogii. Starý liberalismus byl skrz na skrz čestný a věrný svým principům. Proto ho jeho protivníci nazvali „doktrinářským“.

Dnes je potřeba podrobit staré liberální principy důkladnému přezkoumání. Věda se za posledních sto let zcela změnila a dnes je nutné znovu položit obecné sociologické a ekonomické základy liberálních doktrín. U mnoha otázek se liberalismus nedostal až k logickým závěrům. Existuje mnoho volných konců, které je třeba splést dohromady.[3] Ovšem způsob politické aktivity liberalismu se změnit nesmí. I nadále musíme pokládat veškerou společenskou spolupráci za emanaci racionality rozpoznaného užitku, v níž je veškerá moc založena na veřejném mínění a nelze podniknout žádnou mocenskou akci, která by zamezila svobodným rozhodnutím myslících lidí. Liberalismus ví, že společnost se může rozvíjet jen tehdy, když lidé rozpoznají výhody společenské spolupráce; že ani Bůh, ani Osud neurčují budoucnost lidské rasy, ale jen lidé sami. Když se národy zaslepeně vydaly cestou destrukcionismu, tak se liberalismus musí snažit je osvítit. Ale i když jeho varování neuslyší, ať už proto, že jsou hluší, nebo proto, že je varující hlas příliš slabý, nelze se pokoušet je svést ke správnému jednání taktickými a demagogickými postupy. Společnost lze demagogií pouze zničit, ale nikdy jí těmito prostředky nelze vystavět.


Poznámky:

1) Viz například v Das Kapital poznámky k Benthamovi: „nejdomáčtější banalita,“ „pouze okopírovaná stupidita,“ „brak,“ „génius buržoazní stupidity“ (Díl I, str. 573); k Malthusovi, „žákovsky povrchní a klerikálně nabubřelé plagiátorství“ (Díl I, str. 580).

2) Tudíž Marxismus se snadno spojuje s islámským fanatismem. Pln pýchy marxista Otto Bauer vykřikuje: „V Turkmenistánu a Azerbajdžánu stojí Marxovy pomníky naproti mešitám a Mulláhové v Persii mísí citáty z Marxe s pasážemi z Koránu, když svolávají lid do Svaté války proti evropskému imperialismu.“ Viz. Otto Bauer, Marx als Mahnung (Der Kampf, XVI, 1923, str. 83).

3) Viz. můj Liberalismus, Jena 1927.

 

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed