Socialistický destrukcionismus V - Pracovní legislativa

Mises.cz: 04. června 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Mezi prostředky destrukcionistické politiky patří právní ochrana pracujících k těm relativně méně škodlivým. Přesto tento aspekt sociální politiky je obzvlášť významným výsledkem destrukcionistického myšlení.

Obhájci legislativní ochrany pracujících rádi uvažují o analogii této problematiky se situací, která vedla v 18. století k opatřením na ochranu pracujících vázaných ve feudálním systému. V té době byly pracovní povinnosti rolníků kontinuálně redukovány intervencemi centrální vlády ve snaze zrušit nevolnictví krok po kroku. Dnešní pracovní legislativa je těmito lidmi pokládaná za pokus vysvobodit moderní proletariát od mzdového otroctví a dopřát mu existenci hodnou lidských bytostí. Toto srovnání je ovšem docela nesprávné. Snižování objemu nevolnických pracovních povinností nevedlo ke snížení, ale naopak ke zvýšení celkového objemu odvedené práce. Vynucená práce nevalné kvality byla zredukována, takže zemědělec měl čas pracovat na své vlastní půdě, nebo se nechat najmout na práci jinde. Většina opatření ve prospěch nevolníků měla za cíl zvýšit intenzitu zemědělské práce a uvolnit pracovní sílu pro průmyslovou produkci. Když tato politika nakonec vyústila v úplné zrušení roboty zemědělců, tak tím nebyla zrušena práce, ale naopak byly rozšířeny příležitosti pracovat. Účinek moderní sociální politiky je docela opačný. Regulacemi a restrikcemi pracovní doby na určitý počet hodin denně či týdně snižuje množství odvedené práce, a tudíž snižuje celkovou produkci.

Účinky opatření omezujících práci byly příliš očividné, než aby je bylo možno přehlížet. To proto se snahy o rozšíření zákonné ochrany pracujících a volání po radikální přeměně pracovních podmínek setkávaly se silným odporem. Etatističtí autoři obecně mají za to, že zkracování pracovní doby, postupná eliminace práce žen a dětí a omezení práce v noci, jsou výsledky výlučně zákonné intervence a aktivit odborových svazů.[1] Tento přístup ukazuje, že jsou stále pod vlivem názorů na charakter továrního zaměstnání, které jsou zastávány v kruzích nepřátelských k modernímu průmyslu. Podle těchto názorů, tovární průmysl má zvláštní averzi k používání plně vyškolené práce. Předpokládá se, že dává přednost zaměstnávání neškolených pracovníků, slabších žen a křehkých dětí před vyškolenými odborníky. Na jednu stranu si přeje produkovat jen podřadné komodity pro masovou spotřebu v dílnách, kde nepotřebuje zkušené zaměstnance, na druhou stranu jednoduchost pohybů u mechanické výrobní linky mu umožňuje zaměstnávat malé a fyzicky slabé. Protože se předpokládá, že továrny mohou být ziskové jen tehdy, pokud vyplácí nízké mzdy, je přirozené, že budou zaměstnávat jen neškolené pracovníky, ženy a děti a budou se pokoušet prodloužit pracovní dobu, jak jen to bude možné. Tento názor je údajně podložen odkazy na dějiny velkého továrního průmyslu.

Skutečnost je taková, že ve svých počátcích se průmyslové podniky musely spokojit s takovými pracovníky, protože mohly zaměstnávat jen lidi, kteří stáli mimo cechovní organizace. Musely přijímat neškolené ženy a děti, protože ty byly jedinou dostupnou pracovní silou, a byly nuceny uspořádat svůj výrobní proces tak, aby ho mohla obsluhovat tato podřadná pracovní síla. Mzdy vyplácené v továrnách byly nižší, než výdělky řemeslníků, protože produktivita práce byla nižší. Ze stejného důvodu zde byla delší pracovní doba, než u řemeslníků. Teprve tehdy, když byly cechovní monopoly zrušeny nebo přišly o svou pozici, mohly se začít měnit podmínky průmyslových pracujících. Když působením konkurence zmizel starší cechovní systém, tak továrny přilákaly pracovníky, kteří v něm byli dříve zaměstnaní, změnily se výrobní procesy, aby využily vyškolenou mužskou pracovní sílu a ženy a děti byly zaměstnávány ve stále menším měřítku. Mzdy vzrostly, protože produktivita zkušeného pracovníka byla větší, než produktivita žen a dětí. Dělnické rodiny zjistily, že manželka a děti již nemusí chodit do zaměstnání. Pracovní doba se zkrátila, protože intenzivnější práce efektivnějšího pracovníka umožnila lepší využití strojů, než bylo možné dosáhnout s neškolenou podřadnou pracovní silou.[2]

Kratší pracovní doba a omezení ženské a dětské práce, nakolik tento pokrok byl vidět v Německu před vypuknutím Velké války, nebyly v žádném případě vítězstvím zákonné ochrany pracujících před sobeckými podnikateli. Byly to výsledky rozvoje velkého průmyslu, který již nemusel hledat své zaměstnance na okrajích ekonomického života a přeměnil své pracovní podmínky tak, aby vyhovovaly vyškolené kvalitnější pracovní síle. Celkově vzato legislativa pouze anticipovala změny, ke kterým již docházelo, nebo uzákonila to, co již stejně bylo standardem. Zajisté se často snažila zajít dále, než stav rozvoje průmyslu umožňoval, ale v tom bývala poražena. Její nařízení bývala zkrátka ignorována, ani ne tak ze strany podnikatelů, ale ze strany samotných dělníků. Tento odpor byl o to účinnější, že byl tichý a jen málo propagovaný. Dělníci si dobře uvědomovali, že oni sami musí přímo nebo nepřímo platit za každou ochrannou regulaci. Restrikce na práci žen a dětí zatížila dělnické rozpočty stejně jako omezení kladená na zaměstnávání dospělých. Omezení nabídky práce, kterou způsobila tato opatření, vskutku zvýšila mezní produktivitu práce a tudíž mzdové sazby odpovídající jednotce produkce. Jestli tento nárůst dostatečně vykompenzoval břemeno nárůstu cen komodit, zůstává otázkou. Člověk by musel prozkoumat data každého jednotlivého případu, než by dospěl k závěru. Je pravděpodobné, že pokles produkce nemůže přinést absolutní zvýšení reálného příjmu pracujících. To zde nemusíme detailně zkoumat. O znatelném snížení nabídky práce vyvolané zákony lze totiž mluvit jen tehdy, pokud by tyto zákony byly platné také mimo hranice jediné země. Dokud tomu tak není, dokud každý stát postupuje svým vlastním způsobem a nově vznikající průmysl v rozvojových zemích, které jsou pozadu s pracovní legislativou, soupeří s průmyslem starších průmyslových států, tak pracovní legislativa nemůže zlepšit pozici dělníků na trhu práce. Úsilí o zobecnění pracovní legislativy prostřednictvím mezinárodních dohod tento nedostatek mělo napravit. Ovšem ani mezinárodní ochrana pracujících se nedostala za fázi, která by byla dosažena při normálním rozvoji průmyslu.

Přístup destrukcionismu je zřetelněji vidět v teorii, než v jejím uskutečnění. Rizika pro průmyslový rozvoj, implikovaná těmito regulacemi, do určité míry omezila pokusy uvést tuto teorii do praxe. To, že se teorie vykořisťování zaměstnanců tak rychle rozšířila a byla tak obecně přijata, je do značné míry výsledkem toho, že její autoři neváhali k popisu pracovních podmínek používat techniky, které nelze popsat jinak, než jako emocionální. Zlidovělé figurky, bezohledný podnikatel a chamtivý kapitalista na jedné straně a poctivý, těžce pracující vykořisťovaný chudák na druhé straně, se staly tak říkajíc předpokladem pro tvorbu právního systému. Zákonodárci se naučili dívat se na maření podnikatelských plánů jako na vítězství veřejného blaha nad sobeckými zájmy chamtivých jednotlivců. Dělníci byli učeni věřit, že se dřou bez odměny na zisky kapitalistů, a tak je jejich povinností vůči vlastní třídě a dějinám provádět pracovní úkony tak liknavě, jak je to možné.

Teorie mezd, z níž vycházejí obhájci právní ochrany pracujících, má mnoho nedostatků. Pohrdavě se dívají na Seniorovy argumenty proti právní regulaci pracovní doby, ale sami nepřišli s žádným relevantním vyvrácením jeho závěrů, ke kterým dospěl za předpokladu statických podmínek. Neschopnost Katedrových socialistů pochopit ekonomickou problematiku je obzvláště patrná u Brentana. Myšlenka, že by mzdy odpovídaly efektivitě práce, je naprosto vzdálena jeho pochopení. Dokonce vytvořil teorii, že vysoké mzdy zvyšují produkt práce a nízké mzdy ho snižují, ačkoliv nic snad není jasnější než fakt, že za lepší práci se platí více než za špatnou.[3] Tento omyl je očividný, když tvrdí, že zkrácení pracovní doby bylo příčinou a nikoliv výsledkem větší efektivity práce.

Marx, Engels a otcové německé sociální demokracie dobře rozuměli tomu, jak významný je pro šíření destrukcionismu boj za pracovní legislativu. Úvodní provolání 1. Internacionály říká, že desetihodinový pracovní den „nebyl jen praktickým úspěchem. Bylo to vítězství principu. Zde byla poprvé politická ekonomie buržoazie poražena politickou ekonomií pracující třídy.“[4] O dvacet let dříve Engels ještě otevřeněji připustil destrukcionistickou podstatu zákona o desetihodinové pracovní době. Řekl, že protiargumenty podnikatelů byly v podstatě pravdivé. Omezení pracovní doby v Anglii bude znamenat pokles mezd a ztrátu konkurenceschopnosti anglického průmyslu. To ho ovšem neznepokojovalo. „Přirozeně,“ dodal, „pokud by desetihodinový zákon byl izolovaným opatřením, tak by Anglii zruinoval, ale protože nezbytně vyžaduje přijetí dalších následných opatření, tak bude znamenat pokrok.“[5] Až britský průmysl podlehne zahraniční konkurenci, bude revoluce nevyhnutelná.[6] V další eseji prohlásil o zákonu o desetihodinové pracovní době: „Již to není izolované opatření, které by ochromovalo průmyslový rozvoj. Je to jeden článek v dlouhém řetězu opatření, která přemění současnou formu společnosti a postupně zničí dřívější třídní konflikt. Není to reakční, ale revoluční opatření.“[7]

Boj o pracovní legislativu je jistě velmi důležitý. Ovšem Marx, Engels a jejich liberální oponenti přecenili destruktivní účinky těchto konkrétních opatření. Destrukcionismus postupoval výrazněji na jiných frontách.

Poznámky:

1) Viz kritika této legendy od Hutta, Economica, svazek IV, str. 91 et seq.

2) To musel uznat dokonce Brentano, který jinak zcela přeceňuje výsledky pracovní legislativy. „Nedokonalé stroje nahradily otce od rodin dětskou prací … dokonalejší stroje z otců opět učinily živitele rodin a poslaly děti do škol… Znovu jsou potřeba dospělí pracovníci a užiteční jsou jenom ti, kteří se svou vyšší životní úrovní vyrovnají zvýšeným nárokům strojů.“ Brentano, Über das Verhältnis von Arbeitslohn und Arbeitszeit zur Arbeitsleistung, 2 vydání, Lipsko 1893, str. 43.

3) Brentano, Über das Verhältnis von Arbeitslohn und Arbeitszeit zur Arbeitsleistung, 2. vydání, Lipsko 1893, str. 11, 23 et seq.; Brentano, Arbeitszeit und Arbeitslohn nach dem Kriege, Jena 1919, str. 10; Stucken, Theorie der Lohnsteigerung, Schmoller Jahrbuch 45. Jahrg., str. 1152 et seq.

4) Die Inauguraladresse der Internationalen Arbeiterassoziation, editováno Kautským, Stuttgart 1922, str. 27.

5) Engels, Die Lage der arbeitenden Klasse in England, 2 vydání, Stuttgart 1892, str. 178.

6) Engels, Die Lage der arbeitenden Klasse in England, 2 vydání, Stuttgart 1892, str. 297.

7) Engels, Die englische Zehnstundenbill, Aus dem literarischen Nachlass von Karl Marx, Friedrich Engels und Ferdinand Lassalle, díl III, str. 393.