Socialistický destrukcionismus VII - Odbory

Mises.cz: 17. června 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Základní otázkou, kterou bychom si měli klást v souvislosti s odborovým hnutím, je to, jestli zaměstnanci v tržní ekonomice mohou prostřednictvím sdružování a kolektivního vyjednávání dosáhnout trvale vyšších reálných mezd. Na tuto otázku ekonomická teorie – jak klasická (včetně marxistického křídla), tak moderní (včetně socialistického křídla) – odpovídá kategorické ne. Veřejné mínění věří tomu, že důkazem efektivity odborového hnutí je rostoucí životní standard mas během posledních sta let. Ekonomové ovšem vysvětlují tento fakt naprosto odlišným způsobem. Podle ekonomické teorie je rozhodujícím faktorem v tomto zlepšování životní úrovně postupující akumulace kapitálu a s ní související rostoucí mezní produktivita práce. Není pochyb o tom, že musíme přikládat větší váhu pohledu ekonomů, který je podložený skutečným průběhem událostí, než naivní víře lidí, kteří argumentují post hoc ergo propter hoc. Je pravdou, že tento zásadní bod byl zcela nepochopen tisícovkami poctivých odborových vůdců, kteří zasvětili svou životní práci organizaci odborových svazů a mnoha prominentními filantropy, kteří obhajovali odborové hnutí jako základ budoucí společnosti. Je skutečnou tragédií kapitalistického věku, že tento přístup se ukázal jako chybný a odborové hnutí se zvrhlo v jednu z nejdůležitějších zbraní destrukcionistické politiky.

Socialistická ideologie úspěšně zamlžila povahu a charakter odborového hnutí, takže dnes je pro mnoho lidí obtížné porozumět tomu, co odbory jsou a v čem jejich činnost spočívá. Lidé dnes stále inklinují k tomu, dívat se na problém dělnických organizací, jako by šlo o otázku svobodného sdružování se a práva na stávku. Ovšem již několik desetiletí tomu tak není. Nikdo nezpochybňuje právo pracovníků vytvářet organizace a právo přestat pracovat, i když to znamená porušení pracovní smlouvy. Žádný legislativní systém v západních zemích jim neupírá toto právo, protože škody, plynoucí z toho, že některý pracovník přestane pracovat, nemají velký význam. Ani nejextrémnější obhájce destrukcionismu se tedy neobtěžoval nárokovat pro pracující právo porušovat smluvní podmínky podle libosti. Když se nedávno v některých zemích, mimo jiné ve Velké Británii, kolébce moderního odborového hnutí, pokusili omezit moc odborářů, tak účelem nebylo odstranit to, co je pokládáno za nepolitickou odborovou akci. Zákon z roku 1927 se pokusil zakázat generální stávky a sympatizující stávky, ale žádným způsobem nezasáhl do možnosti stávkovat za lepší platové podmínky.

Generální stávka byla vždy pokládána svými přívrženci a odpůrci za revoluční opatření, nebo dokonce za základ revoluce samotné. Hlavním prvkem generální stávky je více či méně úplná paralýza hospodářského života země, aby bylo dosaženo určitých cílů. Jak účinnou může generální stávka být, se ukázalo v situaci, kdy byl Kappův puč, podporovaný jak německou armádou, tak ilegálními ozbrojenými silami, který donutil německou vládu uprchnout z hlavního města, poražen několika dny generální stávky. V tomto případě byla generální stávka použita jako zbraň na ochranu demokracie. Jestli člověk sympatizuje s politickými cíli odborových svazů nebo nikoliv, je však vedlejší. Faktem je, že v zemi, kde jsou odbory dost silné, aby podle své libosti vyvolaly generální stávku, přechází nejvyšší moc do rukou odborových předáků a ztrácí jí parlament a na něm závislá vláda.

Bylo to pochopení skutečného smyslu odborů a jejich fungování, co inspirovalo francouzské syndikalisty a jejich základní myšlenku, že násilí je prostředkem, kterého musí politické strany využít, chtějí-li se dostat k moci. Nemělo by být nikdy zapomenuto, že filosofie násilí, která nahradila smířlivé učení liberalismu a demokracie, měla svůj počátek ve filosofii odborového hnutí. Glorifikace násilí, která je charakteristická pro ruský komunismus, italský fašismus a německý nacismus, a která dnes vážně ohrožuje všechny demokratické vlády, má svůj původ v učení revolučních syndikalistů. Podstatou problému odborů je donucení ke členství a ke stávce. Odbory si přisvojují právo vyhnat ze zaměstnání všechny ty, co se k nim odmítají připojit. Přisvojují si právo zastavit práci podle libosti a zamezit komukoliv, aby nastoupil na místo stávkujících. Přisvojují si právo použít násilí proti každému, kdo by se protivil jejich rozhodnutí a zorganizovat takovou násilnou akci, aby jejich úspěch byl zaručený.

Každá organizace se stává těžkopádnější a opatrnější s tím, jak lidé v jejím vedení stárnou. Bojovná sdružení ztrácejí svůj útočný zápal a schopnost překvapit nepřítele rychlou akcí. Armády vojenských mocností, obzvláště armády Rakouska a Pruska, se znovu a znovu musely učit, že vítězství je obtížné dosáhnout pod starými vůdci. Odbory nejsou výjimkou z tohoto pravidla. Tak došlo k tomu, že některé ze starých a plně rozvinutých odborových svazů ztratily na čas svůj destrukcionismus, útočnost a bojový revoluční zápal. Když stárnoucí odporují destruktivní politice neklidného mládí, může se předchozí nástroj destrukce stát nástrojem podporujícím udržení status quo. Na tomto základě radikálové neustále kritizovali odbory a tento důvod také odboroví vůdci předložili, když chtěli získat politickou podporu pro zavedení zákonů o povinném odborovém členství. Tyto přestávky k nadechnutí byly v průběhu destruktivních odborových bojů vždy krátké. Znovu a znovu se dostávali do čela ti, kteří hlásali pokračování v boji proti kapitalistickému společenskému řádu. Násilné elementy buď vytěsnily staré odborové vůdce, nebo založily nové organizace na místo bývalých. Nemůže tomu ani být jinak. Aby byly konzistentní s ideou, na které vznikly, mohou odbory fungovat jen jako zbraň destrukce. Vzájemná solidarita členů odborových svazů, kteří jsou ve skutečnosti v pozici vzájemných konkurentů, se dá založit jen na myšlence společné války proti společenskému řádu založenému na soukromém vlastnictví. Je to tato základní myšlenka a nikoliv pouze praxe odborů, která je destrukcionistická.

Základním prvkem odborů je povinné členství. Členové odborů odmítají spolupracovat s těmi, kteří nepatří k jejich organizaci. Vylučují nečleny z práce hrozbou stávky nebo nakonec stávkou. Těm, kteří se odmítají připojit k odborům, je vyhrožováno a někdy jsou napadáni. Není nutné vysvětlovat, že to implikuje drastické porušování svobody jednotlivců. Dokonce ani sofistiky obhájců odborů nezměnily veřejné mínění v tomto bodu. Když se čas od času nějakému případu násilí proti nečlenovi odborů dostane publicity, také noviny, které jinak více či méně sympatizují se socialismem, vyjádří svůj protest.

Hlavní zbraní odborů je stávka. Musíme mít na paměti, že taková stávka bývá činem násilného přinucení. Obvykle totiž obsahuje výhrůžku proti všem, kteří by mohli jednat proti záměru stávkujících. Účelu stávky by nebylo dosaženo, kdyby podnikatel dokázal zaměstnat na místech stávkujících jiné pracovníky, nebo kdyby se ke stávce nepřipojila část zaměstnanců. Právo na stávku tedy ve skutečnosti znamená právo postupovat proti stávkokazům primitivním násilím. Jak tohoto práva odbory v různých zemích dosáhly, nás na tomto místě nemusí zajímat. Postačí říci, že v uplynulých desetiletích ho dosáhly všude. Často nikoliv explicitním jazykem legislativy, ale tichou tolerancí ze strany veřejných autorit a představitelů zákona. Již roky nebylo možné zlomit stávku v jakékoliv části Evropy zaměstnáním stávkokazů. Bylo možné se alespoň vyhnout stávkám na železnicích, v elektrárnách a vodovodních službách a v zásobování základními potravinami. Ale zde nakonec také zvítězil destrukcionismus.

Nikdo nikdy seriózně nepochyboval o destrukcionistické funkci odborů. Neexistuje teorie mezd, z níž by plynulo, že odbory mohou dosáhnout trvalého zvýšení reálných mezd pracujících. Marx byl určitě velmi vzdálen tomu připustit, že by odbory měly pozitivní účinek na mzdy. V proslovu 1865 před generálním výborem Internacionály[1] se snažil přesvědčit své soudruhy o spojenectví s odborovými svazy. Jeho úvodní slova odhalují hlavní motivaci pro tento krok. Názor, že zvýšení mezd nelze dosáhnout stávkami – který ve Francii hlásali Proudhonisté a v Německu Lassalovci – je, jak říká, „velmi nepopulární mezi pracujícími“. Do hry se tak musely znovu zapojit jeho schopnosti politického taktika, které mu o rok dříve v jeho „Inauguračním proslovu“ umožnily spojit do jednoho programu ty nejrůznější a často naprosto protichůdné názory na podstatu, cíle a úkoly hnutí pracujících. Byl odhodlán dosáhnout spojenectví odborářského hnutí s Internacionálou, a tak vyprodukoval naprosté maximum, které bylo možné říci ve prospěch odborů. Přesto byl dost opatrný, aby nebyl spojován s tvrzením, že činností odborů lze přímo vylepšit ekonomické podmínky pracujících. Podle jeho názoru je hlavním úkolem odborů stanout v čele boje proti kapitalismu. Pozice, kterou jim připisuje, neponechává pochybnosti o výsledcích, které očekával od jejich akce. „Na místo konzervativního sloganu: „Spravedlivou mzdu za dobře odvedenou práci“, by na své prapory měli dát: „Zrušení mzdového systému“. Jejich činnost se často míjí svým cílem, protože se omezují na partyzánskou válku proti důsledkům současného systému, na místo, aby pracovali na jeho transformaci a využili svou organizovanou moc pro konečnou emancipaci pracující třídy; tedy pro zrušení mzdového systému.“[2] Marx stěží mohl vyjádřit jasněji, že v odborovém hnutí nevidí nic víc, než nástroj pro zničení kapitalistického společenského řádu. Bylo na „realistických“ ekonomech a marxistických revizionistech, aby začali tvrdit, že odborová činnost byla schopná zvýšit mzdy pracujících nad úroveň, jakou by měly bez odborů. O těchto tvrzeních se není potřeba nijak zvlášť dohadovat, protože nikdo se ani nepokusil rozvinout z nich nějakou ucelenou teorii. Jsou to tvrzení, která jsou vždy pronášena bez odkazu na vzájemnou provázanost ekonomických faktorů a bez jakéhokoliv důkazu.

Politika stávek, násilných demonstrací a sabotáží si nemůže dělat jakýkoliv nárok na zásluhy o zlepšení materiálních podmínek pracujících.[3] Naopak pomáhala otřást základy kapitalistické ekonomiky, v níž se úděl všech až po toho nejchudšího dělníka neustále zlepšoval. A nepůsobila ani v zájmu socialismu, ale v zájmu syndikalismu.

Pokud pracující v běžných odvětvích uspějí se svými požadavky na vyšší mzdy nad úrovní tržní rovnováhy, tak to uvede do pohybu síly, které nakonec situaci přizpůsobí této narušené rovnováze. Pokud ovšem mají pracující v životně důležitých odvětvích možnost vynucovat si stávkou svoje požadavky, tak je situace naprosto odlišná. Bylo by zavádějící mluvit o těchto pracujících jako o monopolistech, protože tento problém leží mimo oblast ekonomických monopolů. Pokud začnou stávkovat zaměstnanci veškeré přepravní infrastruktury a jsou schopni zamezit jakýmkoliv akcím, které by mohly oslabit zamýšlený efekt jejich stávky, pak se stávají absolutními tyrany na teritoriu pod svojí vládou. Člověk může samozřejmě tvrdit, že tuto moc budou využívat jen střídmě, ale to nic nemění na faktu, že tuto moc mají. Pokud to tak je, tak v zemi zůstávají jen dvě třídy lidí: členové odborů v odvětvích nezbytných k životu a zbytek lidí, kteří jsou jejich bezprávnými otroky. Nastává tak situace, kdy „nepostradatelný pracující dominuje zbývajícím třídám vládou násilí.“[4]

Když mluvíme o moci, bude na tomto místě vhodné se podívat na to, na čem je tato moc založena. Moc pracujících organizovaných v odborových svazech, před kterou se dnes třese celý svět, má tytéž základy, jako moc jakéhokoliv tyrana. Není ničím jiným, než produktem lidských ideologií. Desetiletí byli lidé zpracováváni propagandou, která jim říkala, že odbory jsou nutné a užitečné pro jednotlivce stejně jako pro společnost, že pouze zkažená chamtivost vykořisťovatelů může myslet na boj proti odborům, že při stávce jsou stávkující vždycky v právu, že není větší hanby, než stávkokaz, a že snaha ochránit před násilím ze strany odborářů ty, kteří jsou ochotni pracovat, je protispolečenská. Generace, které vyrostly v minulých dekádách, byly již od nejrannějšího dětství učeny tomu, že členství v odborech je pro pracujícího nejdůležitější společenskou povinností. Stávka pro ně znamená posvátnou akci, společenský obřad. Na této ideologii spočívá moc odborářů. Zlomí se, jakmile bude její teorie společenské užitečnosti nahrazena realističtějším pohledem na společenské dopady činnosti odborů. Jsou to tedy přesně nejmocnější odborové svazy, které by měly být vedeny k užívání moci spíše výjimečně, protože kdyby ve společnosti vyvolávaly příliš často příliš velké napětí, tak by to lidi mohlo vést k bádání nad podstatou a výsledky odborového hnutí a k přezkoumání a odmítnutí jeho teorií. To samozřejmě platilo a platí pro všechny, kdo drží moc, nejen pro odborové svazy.

Jedna věc je jistá: kdyby někdy nastala důkladná veřejná debata o právu na stávku zaměstnanců v životně významných odvětvích, tak by celá teorie násilného stávkování brzy zkolabovala a takové stávkokazecké organizace, jako „Technische Nothilfe“ by dostaly veřejnou podporu, které se dnes dostává stávkujícím. Je možné, že nastalý konflikt by společnost zničil. Na druhé straně je jisté, že společnost, která zachová odborové hnutí v jeho současné podobě, zničí samu sebe.

Poznámky:

1) Proslov v německém překladu byl publikován Bernsteinem pod názvem Lohn Preis und Profit. Cituji z 3. vydání, Frankfurt 1910.

2) Lohn Preis und Profit, 3. vydání, Frankfurt 1910, str. 46.

3) Adolf Weber, Der Kampf zwischen Kapital und Arbeit, 3. a 4. vydání, Tübingen 1921, str. 384 et seq.; Robbins, Wages, Londýn 1926, str. 58 et seq.; Hutt, The Theory of Collective Bargaining, Londýn 1930, str. I et seq.; také moje Kritik des Interventionismus, Jena 1929, str. 12 et seq.; 79 et seq.; 133 et seq.

4) Kautský, citován Dietzelem, Ausbeutung der Arbeiterklasse durch Arbeitergruppen, Deutsche Arbeit, 4. Jahrg., 1919, str. 145 et seq.