Socialistický destrukcionismus VIII - Pojištění v nezaměstnanosti

Mises.cz: 24. června 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Podpora poskytovaná nezaměstnaným se ukázala být jednou z nejúčinnějších zbraní destrukcionismu.

Důvody, kvůli kterým vzniklo pojištění v nezaměstnanosti, jsou tytéž jako důvody pro pojištění proti nemoci a nehodě. Nezaměstnanost je pokládána za nešťastnou náhodu, která může člověka postihnout podobně jako lavina. Nikoho nenapadlo, že nedostatek mezd je lepším popisem situace než nedostatek zaměstnání, protože to, co nezaměstnanému chybí, není práce, ale odměna za práci. Situace nezaměstnaných není taková, že by nemohli najít práci, ale že nejsou ochotni pracovat za takovou výši mzdy, která by je mohla dostat na pracovní trh, kde je poptávka po té práci, kterou jsou schopni a ochotni dělat.

Hodnota zdravotního a úrazového pojištění je problematická z toho důvodu, že samotná pojištěná osoba si svým jednáním může přivodit nebo může zintenzivnit okolnosti, proti kterým je pojištěná. Ovšem v případě pojištění v nezaměstnanosti tyto podmínky pojistné události vůbec nemohou nastat, pokud to pojištěná osoba nebude chtít. Pokud by lidé nejednali jako odboráři, ale snížili své požadavky, přesunuli se do jiné oblasti a změnili své povolání podle požadavků pracovního trhu, tak by vždy práci nalezli. Dokud nežijeme v ráji, ale ve skutečném světě, tak práce bude vždy vzácným statkem a vždy bude existovat neuspokojená poptávka po práci. Nezaměstnanost je problém mezd, nikoliv toho, že by nebylo co dělat. Je nemožné pojistit se proti nezaměstnanosti, stejně jako by bylo nemožné pojistit se proti neprodání určitých komodit.

Pojištění v nezaměstnanosti je chybný název. Základ pro takové pojištění nemůže existovat. Většina zemí to také připouští a místo „pojištění“ nyní existuje „podpora“. Ta umožňuje odborům udržovat mzdové sazby v takové výši, při kterých lze zaměstnat jen část z těch, co hledají práci. Podpora v nezaměstnanosti je přesně tím opatřením, kvůli kterému vznikla masová nezaměstnanost jako trvalý fenomén. V současné době mnoho evropských zemí vydává na tyto účely sumy, které výrazně převyšují kapacity jejich veřejných financí.

Fakt, že téměř v každé zemi dnes existuje permanentní masová nezaměstnanost, je veřejným míněním pokládán za rozhodující důkaz toho, že kapitalismus nedokáže řešit ekonomický problém a státní zásahy, totalitní plánování a socialismus jsou tudíž nezbytné. A tento argument je pokládán za nevyvratitelný v okamžiku, kdy lidé zjišťují, že jedinou velkou zemí, která netrpí masovou nezaměstnaností, je komunistické Rusko. Logika tohoto argumentu je velmi slabá. Nezaměstnanost v kapitalistických zemích je způsobena tím, že vlády společně s odbory usilují o udržení úrovně mezd, která není v souladu s existující produktivitou práce. Je pravdou, že v Rusku nevidíme žádnou masovou nezaměstnanost. Avšak životní standard ruského dělníka je nižší, než je standard nezaměstnaného na podpoře v kapitalistických západních zemích. Kdyby britští nebo kontinentální pracující byli ochotni přijmout takto nízké mzdy, tak by nezaměstnanost v jejich zemích zmizela také. Nezaměstnanost v kapitalistických zemích není důkazem neefektivity kapitalistického systému, ani absence nezaměstnanosti v Rusku není důkazem efektivity komunistického systému. Fakt, že existuje fenomén permanentní nezaměstnanosti ve většině kapitalistických zemí, je nicméně tou nejvážnější hrozbou pro pokračování kapitalistického systému. Trvalá nezaměstnanost ničí morální základy společenského řádu. Mladí lidé, kteří poté, co dokončili svou přípravu na práci, jsou nuceni zůstat v nečinnosti, tvoří živnou půdu pro ta nejradikálnější politická hnutí. Z jejich řad se rekrutují vojáci budoucích revolucí.

To je skutečnou tragédií naší situace. Stoupenci odborových svazů a sociálních politik upřímně věří tomu, že neexistuje jiný způsob, jak zajistit masám udržení dostatečné životní úrovně, než je sociální politika a podpora odborů. Nechápou, že jsou to právě tyto jejich snahy zvýšit mzdy nad tržní úroveň, která odpovídá mezní produktivitě práce, co musí vést k nezaměstnanosti části pracovní síly, a že podpory v nezaměstnanosti nebudou mít žádný jiný účinek, než je prodloužení doby nezaměstnanosti. Nechápou, že léčba, kterou doporučují na pomoc obětem – podpory a veřejné práce – vede ke spotřebě kapitálu a tato spotřeba kapitálu nemůže mít jiný výsledek, než další pokles úrovně reálných mezd. Za současných podmínek je jasné, že by nebylo politicky možné zrušit podpory v nezaměstnanosti a další opatření, jako jsou například veřejné práce, v jednom jediném kroku. To je vskutku jedním ze základních problémů, který vytvářejí všechny druhy intervencí. Je nesmírně obtížné zvrátit tento proces, jakmile se dal jednou do pohybu. Rušení intervencionistických opatření vede k problémům, které je nemožné vyřešit tak, aby výsledek byl uspokojivý pro všechny strany a zájmové skupiny. V současné době je nejvyšším stupněm politického umění najít cestu z labyrintu intervencionistických opatření. To, k čemu docházelo v posledních letech, nebylo nic jiného než pokusy zamaskovat výsledky hospodářských politik, které vedly ke snížení produktivity práce. Co dnes potřebujeme je návrat k politice, která dá prostor jejímu opětovnému zvyšování. To znamená mimo jiné opuštění politiky protekcionismu a intervencionismu, volný pohyb pracovních sil mezi jednotlivými průmyslovými odvětvími a mezi jednotlivými zeměmi.

Není to kapitalismus, který by byl zodpovědný za zlo permanentní masové nezaměstnanosti, ale politiky, které paralyzovaly jeho fungování.