Socialistický destrukcionismus XI - Inflace

Mises.cz: 15. července 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 1

Inflace je posledním slovem destrukcionismu. Bolševici, s nenapodobitelným darem vydávat své porážky za vítězství, prezentují inflační politiku jako úsilí o zničení kapitalismu zničením instituce peněz. Ačkoliv je inflace pro kapitalismus vskutku destruktivní, tak neodstraňuje soukromé vlastnictví. Působí velké změny v rozložení majetku a příjmů, ničí citlivý mechanismus produkce založený na dělbě práce, způsobuje návrat k hospodaření za podmínek barteru. Inflace nedokáže nic vytvořit, a dokonce ani socialistický řád společnosti.

Zničením základu pro porovnávání hodnoty – možnosti kalkulace s jedním společným jmenovatelem, který, alespoň v krátkých obdobích, nefluktuuje příliš divoce – inflace otřásá systémem peněžní kalkulace, tím nejdůležitějším nástrojem ekonomického jednání, který kdy vznikl. Dokud se inflace drží v určitých mezích, tak je výtečnou psychologickou oporou hospodářských politik, které žijí ze spotřeby kapitálu. V systému obvyklého kapitalistického vedení účetnictví vytváří inflace iluzi zisků tam, kde jsou ve skutečnosti ztráty. Protože lidé vycházejí z nominálních sum minulých nákladů, tak jejich současné odpisy z fixního kapitálu jsou příliš malé, a protože berou zvýšení hodnoty oběžného kapitálu jako skutečné, tak vykazují zisky tam, kde by účty vedené ve stabilnější měně odhalily ztráty.[1] Toto zcela jistě reálně nezahladí účinky špatných politik, válek a revolucí. Pouze je skryje před zraky většiny. Lidé vykazují zisky, myslí si, že žijí v období ekonomického růstu a nakonec také aplaudují moudrým politikám, které očividně pomáhají zbohatnout celému národu.

Ovšem v okamžiku, kdy inflace dosáhne určité velikosti, se obrázek promění. Její destrukcionismus se začne projevovat nejen nepřímo, maskováním účinků špatných politik a chybných investičních rozhodnutí, ale stává se sám o sobě tou největší hrozbou. Vede všechny k tomu, aby spotřebovávali svá jmění. Odrazuje lidi od vytváření peněžních úspor, tudíž ztěžuje formování nového kapitálu. Podporuje konfiskační politiky zdanění. Depreciace měny zvyšuje nominální hodnotu komodit a účetní hodnoty změn v kapitálu, které daňová zpráva pokládá za vzrůst příjmů a majetku – což je pak právním základem pro konfiskaci větší části z majetku a příjmů. Odkazy na očividně vysoké zisky spekulantů jsou pak dalším výtečným prostředkem vzbuzování lidového hněvu. V prostředí vysoké inflace lze snadno popsat veškerou podnikatelskou činnost jako podvádění, profitování z lidské důvěřivosti, lichvu a parazitismus. Chaos, který následuje kolaps měnového systému, je výtečnou příležitostí pro dokonání díla destrukce.

Destrukcionistické politiky intervencionismu a socialismu přivedly svět do veliké bídy. Politikové jsou bezmocní tváří v tvář krizi, kterou vytvořili. Nedokáží z ní nabídnout jinou cestu, než více inflace, nebo, jak se dnes říká, reflace. Hospodářský život má být „znovu nastartován“ tvorbou nových bankovních úvěrů (tedy dalšími „oběžnými“ úvěry), jak požadují ti umírněnější, nebo vydáváním dalších vládních papírových peněz, což je radikální program.

Ovšem zvyšování množství peněz a fiduciárních prostředků nezpůsobí zbohatnutí světa ani neopraví to, co se destrukcionismu podařilo zničit. Je sice pravda, že expanze úvěrů vede nejdříve k hospodářskému oživení, ovšem tohle oživení dříve či později musí zkolabovat a přinést další ekonomickou depresi. Triky prováděné s bankovnictvím a měnou mohou přinést pouze dočasnou a povrchní úlevu. V delším období vystavují země a národy o to větší katastrofě. Škody, které tyto metody působí na národním blahobytu, jsou o to větší, oč déle se dařilo klamat lidi iluzemi prosperity, kterou neustálá tvorba úvěrů vyvolala.[2]

Poznámky:

1) Viz můj Nation, Staat und Wirtschaft, str. 129 et seq.

2) Viz moje Theory of Money and Credit, Londýn 1934, str. 339 et seq.; také Geldwertstabilisierung und Konjunkturpolitik, Jena 1928, str. 43 et seq.