Socialistický destrukcionismus XII - Marxismus a destrukcionismus

Mises.cz: 22. července 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 1

Socialismus neusiluje o destrukci společnosti vědomě. Věří tomu, že vytvoří lepší formu společnosti. Ovšem socialistická společnost je nemožná, takže každý krok směrem k ní, musí společnost ničit.

Jsou to dějiny marxistického socialismu, které nejjasněji ukazují, že každá socialistická politika musí vést k destrukcionismu. Marxismus popsal kapitalismus jako nevyhnutelný předstupeň na cestě k socialismu a vzhlíží k příchodu nové společnosti jako k výsledku naplnění kapitalismu. Kdybychom se postavili za tuto část Marxovy teorie – a je pravdou, že Marx napsal také mnoho jiných věcí, které jsou s tímto naprosto nekompatibilní – pak můžeme hodnotit politiku stran, které se dnes k Marxovi hlásí, jako naprosto nemarxistickou. Marxisté by v první řadě měli bojovat proti všemu, co brání úplnému rozvoji kapitalismu. Měli by protestovat proti zakládání odborových svazů a proti jejich metodám, měli by hlasovat proti pracovní legislativě, měli by se bouřit proti povinnému sociálnímu pojištění a pojištění v nezaměstnanosti, proti majetkovým daním; měli by bojovat proti zákonům, které omezují fungování akciových a komoditních burz, proti politice, která reguluje kartely a trusty; měli by kritizovat inflacionismus. Ovšem ve skutečnosti dělají pravý opak toho všeho. Opakují sice Marxova opovržlivá slova na adresu „buržoazně-reformní“ politiky, ale nevyvodili z nich nevyhnutelné závěry. Marxisté, kteří se na počátku chtěli definitivně odstřihnout od politiky všech stran prosazujících předkapitalistické ekonomické ideje, dorazili nakonec k naprosto totožné pozici.

Boj mezi marxisty a stranami, které samy sebe nazývají antimarxistické, je na obou stranách veden s takovou zuřivostí, že by člověk mohl snadno podlehnout dojmu, že jsou jejich názory nesmiřitelné. Tak tomu v žádném případě není. Marxismus a Nacionální socialismus se naprosto shodnou na své opozici vůči liberalismu a kapitalistickému hospodářskému řádu. Obě strany si přejí uskutečnit socialistický řád společnosti. Odlišnost jejich programů spočívá jenom v tom, že kreslí svůj vlastní obrázek budoucího socialistického státu. Lze snadno ukázat, že to jsou nepodstatné rozdíly. Je pravdou, že hlavní požadavky nacionálně socialistické agitace mohou znít laikovi odlišně od marxistické agitace. Zatímco marxisté mluví o zrušení komoditního charakteru práce, nacionální socialisté mluví o zrušení úrokového otroctví (Brechung der Zinsknechtschaft). Zatímco marxisté obviňují za všechna zla „kapitalisty“, nacionální socialisté se vyjadřují konkrétněji svým pokřikem „smrt Židům“ (Juda verrecke).[1]

Marxismus, nacionální socialismus a další antikapitalistické strany vskutku nerozděluje jen zášť mezi jednotlivými klikami a osobní resentimenty, ale také problémy metafyziky a životního stylu. Ale shodují se na naprosto klíčovém bodě pro přeměnu společenského řádu: odmítají soukromé vlastnictví výrobních prostředků a přejí si socialistický společenský řád. Je pravdou, že cesty, kterými se k tomuto společnému cíli chtějí vydat, vedou rovnoběžně jen v určitých úsecích. Ale také tam, kde se tyto cesty rozcházejí, zůstávají na sousedících územích.

Není nijak překvapivé, že navzdory tomuto blízkému vztahu spolu tyto strany bojují s mimořádnou zarputilostí. V socialistické společnosti čeká politické menšiny pouze jeden jediný osud. Jak by se asi nacionálním socialistům vedlo pod vládou bolševiků, nebo bolševikům pod vládou nacionálních socialistů?

Výsledky destrukcionistické politiky jsou stále stejné, navzdory různým vlajkám a sloganům, pod kterými jsou prováděny. Ať už se k moci dostanou protagonisté jedné nebo druhé strany, vždy bez váhání obětují zítřek ve prospěch dneška. Budou spotřebovávat kapitál až do posledního drobečku.[2]

Poznámky:

1) Kritika Nacionálně-socialistické doktríny viz moje Kritik des Interventionismus, Jena 1929, str. 91 et seq.; také Karl Wagner, Brechung der Zinsknechtschaft, Jahrbücher für Nationalökonomie und Statistik, třetí řada, díl LXXIII, str. 790 et seq.

2) Nejlepší charakteristiku destrukcionismu lze nalézt ve slovech, kterými Stourm popsal finanční politiku Jakobínů: „L’esprit financier des jacobins consista exclusivement en ceci: épuiser à outrance le présent, en sacrifiant l’avenir. Le lendemain ne compta jamais pour eux: les affaires furent menées chaque jour comme s’il s’agissait du dernier: tel fut le caractère distinctif de tous les actes de la Révolution. Tel est aussi le secret de son étonnante durée: la déprédation quotidienne des réserves accumulées chez une nation riche et puissante fit surgir des ressources inattendues, dépassant toute prévision.“ Další Stourmův popis lze aplikovat slovo od slova na německou inflační politiku roku 1923: „Les assignats, tant qu’ils valurent quelque chose, si peu que ce fût, inondèrent le pays en quantités sans cesse progressives. La perspective de la faillite n’arrêta pas un seul instant les émissions. Elles ne cessèrent que sur le refus absolu du public d’accepter, même à vil prix, n’importe quelle sorte de papier-monnaie.“ Stourm, Les Finances de l’ Ancien Régime et de la Révolution, Paříž 1885, díl II, str. 388.