Sociolog Jan Keller a ekonomové jako obhájci otrokářství

Mises.cz: 06. února 2016, HynekRk, komentářů: 14

Víte, že podle sociologa profesora Jana Kellera jsou ekonomové v podstatě obhájci otroctví? Ne, pak neznáte jeho odborný výklad v jeho knize "Abeceda prosperity" pod heslem "Lidský zdroj". Ekonomové prý přišli s termínem "lidský zdroj" a tento termín používají. K tomu Keller ve své knize píše: "Jestliže jsou lidé obyčejnými zdroji, pak je možné, ba dokonce vyloženě nutné a záslužné je libovolným způsobem využít. Jestliže ovšem platí také naopak, že některé zdroje jsou lidské, pak to znamená, že to nejsou obyčejné věci, a tedy bychom je vlastně neměli využívat tak volně a bez zábran jako cokoli jiného. Ekonomové, kteří vynalezli výraz "lidské zdroje", a také ti jejich kolegové, kteří ho dále bezmyšlenkovitě papouškují ve svých odborných studiích, pravděpodobně vůbec netuší, že se dopouštějí toho nejhoršího [čili zřejmě i něčeho horšího než je vražda, pozn. autora], čeho se jen člověk může dopustit. Smíchávají věci, jež měly zůstat navždy oddělené. Jak ukázal už Emile Durkheim, podstatou kulturnosti člověka je schopnost odlišovat věci světské a věci posvátné. Zatímco ty první lze libovolně využívat, ty druhé musejí zůstat stranou každého jednání orientovaného na pouhý zisk. Musejí zůstat předmětem zcela nepraktické účty. Zatímco termín "zdroje" patří do oblasti profánního, vše specificky lidské má náležet do oblasti "posvátné". Je to jediný způsob, jakým dokážeme svoji kulturnost uchránit. ... Jediným právem jakéhokoliv zdroje ve skutečnosti je nechat se beze zbytku využít pro zvýšení užitku toho, kdo ho takto využít dokáže." [1] Stěží nelze z těchto citací nenabýt dojmu, že lidské zdroje jsou něco, co je využíváno podobně jako nějaké neživé věci nebo dobytek. Od toho už není daleko k otroctví. Zvláště pokud se mistr Jan nezmínil o tom, že lidé za svoji práci dostávají odměnu v podobě mezd a platů, a že mohou změnit svého zaměstnavatele či začít sami podnikat nebo přestat nabízet své služby na trhu. Ale vypíchnout jen něco a na druhé zapomenout nebo to neuvést, to je standartní mistrova taktika.

Ve stejném heslu Kellerovy knihy je i něco k racionalitě v ekonomii na příkladu lidského vědění a ochotě se celoživotně vzdělávat, kdy lze tyto věci dle ekonomů na trhu zpeněžit: "Z hlediska neekonoma to už takové vyznamenání není. Podle tohoto tvrzení totiž naše vědění, vzdělání a celkové kultura mají smysl pouze v případě, že z nich dokážeme vymačkat maximálními penězi vyjádřitelný užitek. Vědění, které nelze ani zprostředkovaně nijak zpeněžit, je nejen zbytečné, ale vlastně i škodlivé. Zabírá nám ty kapacity paměti, jež by jinak bylo možno využít nějak praktičtěji. Jeho osvojení nás připravilo o čas, který jsme z hlediska výnosnosti zcela nezodpovědně promrhali." [2] Prvně se tedy v této stati podíváme na racionalitu a pak na tzv. lidské zdroje.

Racionalita

S racionalitou v ekonomii to není zase tak hrozné, jak uvádí mistr Jan. Například, co se týče dnes populární migrace, tak ekonomové často počítají s duševními přínosy a náklady, než aby se omezovali jen na finanční příjmy: "Indie je "přelidněná" pouze proto, že se její občané nestěhují do zahraničí, nebo že je ostatní státy nechtějí přijímat. Platí-li první varianta, pak se jedná o dobrovolnou volbu obyvatel Indie přijímat nižší mzdy a mít psychický požitek z toho, že mohou zůstat v Indii." [3] Dokonce i obyčejný mainstreamový "Ekonomický slovník s odborným výkladem česky a anglicky" uvádí pod heslem "Ekonomicky se chovající člověk" následující: "Model racionálně se chovajícího smyšleného člověka. Vždy maximalizuje prospěch porovnáním nákladů a výnosů při své chování." [4] Není zde napsáno, že jde jen o finanční náklady a výnosy. Typickým příkladem, kterým se ekonomie zabývá, je to, že lidé porovnávají své příjmy z práce s náklady obětované příležitosti ve formě ztráty volného času, přičemž tyto náklady jsou samozřejmě duševního rázu [5].

Ekonomové rakouské ekonomické školy pak racionalitu definují následujícím způsobem: "Každé jednání je pokusem zaměnit uspokojivý stav věcí za stav uspokojivější. Jednající se nachází (nebo si myslí, že se nachází) v nedokonalém stavu a očekává, že se dosažením nejnaléhavěji pociťovaných cílů ocitne ve stavu lepším." Jinde se píše k potřebám člověka: "...objevuje se trvale před každým člověkem vyhlídka na zlepšení jeho údělu, na dosažení vyšší hodnoty, než jaké se vzdává, tj. na dosažení duševního zisku." Jde zde o maximalizaci duševního důchodu či duševního příjmu [6]. Čili není zde omezení jen na uspokojivý finanční stav věcí či stav finančně uspokojivější. Jde o obecnější záležitost. Obecně lze shrnout, že racionalita je snaha člověka sledováním nějakých cílů zlepšit svůj stav, duševní nebo finanční (či obojí).

Za pravdu lze dát profesoru Kellerovi v tom, že jsou skutečně takoví ekonomové, kteří provedou cost benefit analýzu nějaké aktivity a určí při ní finanční výnosy a náklady a místo toho, aby tito ekonomové vydali nějaké doporučení lidem tak, aby tito lidé měli informace o finančních výnosech a nákladech dané aktivity a použili je jako doplněk ke svým zvažovaným duševním výnosům a nákladům z dané aktivity a utvořili si z nich nějaké vlastní souhrnné subjektivní výnosy a náklady, tak tito ekonomové přijdou za svojí vládou a doporučí jí jaký zavést zákon či nařízení, které se pak vnutí všem lidem. Ovšem nelze házet všechny ekonomy do stejného pytle, jsou ekonomové, kteří takové metody odmítají, někteří dokonce dost ostře.

Otroctví

Mnohem spornější je Kellerovo obvinění ekonomů až téměř z otroctví. Ekonomie jako věda se konstituovala během 19. století v Evropě. V té době již otrokářství přímo ve vyspělé Evropě prakticky neexistovalo. V koloniích a severní Americe tomu bylo ovšem jinak. Možná z toho důvodu, že se ekonomie konstituovala v Evropě, se fenoménu otroctví tolik ekonomů nevěnovalo. Zalistujeme-li však v "Dějinách ekonomických teorií" od ekonoma profesora Milana Sojky, tak v části věnované předchůdcům klasické politické ekonomie (tato ovládla v podstatě ekonomii v 19. věku) se již něco k problému otroctví můžeme dočíst. Například obchodník 17. století Dudley North tvrdil, že pokud se dá jednotlivcům svoboda, budu tito ekonomicky prosperovat. Mnohem známější filozof a teoretik státu a práva John Locke tvrdil, že člověk má mít přirozené právo na plody své vlastní práce [a své tělo, pozn. autora] [7]. Což je ve zřejmém rozporu s otroctvím. Podobně pro 19. století platilo, že: "Individualismus, přirozená práva a volné trhy logicky spěchaly k agitaci pro rozšíření občanských a politických práv pro ty, jejichž svoboda a taktéž moc byla omezena - například pro otroky, nevolníky a ženy." [8] Ve 20. století otroctví jako instituce prakticky zcela zmizelo, vyjma období velkých socialistických vlád komunismu a nacionálního socialismu. Obecně se dostalo otroctví odsouzení a zavržení. Za této situace se k otroctví ekonomové přestali vyjadřovat (s ohledem na zmíněné socialistické režimy je to možná škoda). Výjimkou je třeba ekonom a libertarián M. N. Rothbard, který se však významně zabýval vedle ekonomie i etikou, ten ve svém pojednání o ekonomii píše k otroctví následující: "Jak jsme uvedli, ve svobodné společnosti je každý člověk vlastníkem sama sebe. Žádný člověk není oprávněn vlastnit tělo nebo mysl někoho jiného, neboť to je podstatou otroctví." [9] Ekonom Ludwig von Mises pak uvedl utilitaristický argument, který může shrnovat pozici ekonomie k otroctví a nevolnictví: "Když se proti těm, kdo se zastávali odstranění nesvobody jen z obecně filantropických úvah, argumentovalo, že zachování systému je také v zájmu nevolníků, nebyli schopni odpovědět nic kloudného. Neboť proti této námitce ve prospěch nesvobody existuje jen jeden argument, který přebíjí všechny ostatní, a také nad ním skutečně zvítězil: totiž že svobodná práce je neskonale produktivnější než práce vykonávaná nesvobodnými [10]. Paradoxně to byli jen ekonomové, jejichž názory jsou blízké názorům profesora Kellera, jako byl J. K. Galbraith (toho Keller zná, protože ho cituje) nebo M. Abramovitz, kteří odsuzovali volný čas, a tím pádem se blížili něčemu na způsob otroctví [11].

Konečně termín lidský zdroj je spíše termínem z oblasti personalistiky a managementu. V ekonomii se používá převážně termín práce (labour). A ta je označována za zdroj nebo častěji výrobní faktor. Možná ale někdo ekonomii, management a personalistiku nerozlišuje. "Ekonomický slovník s odborným výkladem česky a anglicky" uvádí termíny "Lidský kapitál" - tj. kvalifikace, znalosti a dovednosti lidí (dodejme, že tento kapitál přirozeně patří samotnému člověku a je jeho nejsoukromějším vlastnictvím) - nebo termín "Pracovní síly" [12]. Termín lidský zdroj tento slovník vůbec nezná.

Není to ale naopak samotný profesor Keller, který na řadu občanů hledí jako na zřejmě infantilní zdroje, kterým se dá pomocí reklamy podsunout cokoliv? Tvrdí třeba, že: "Reklama je dnes jednou z mála posvátných věcí, jež nám ještě zbyly, a není radno mluvit o ní neuctivě. Každý má ostatně právo na to být manipulován způsobem, který mu osobně nejvíce vyhovuje. U nás zabírají froté ručníky, korálové útesy a splachující panovník. U méně kulturních národů je to jistě mnohem, mnohem horší." [13] V hesle "Stachanovci konzumu" Kellerovy knihy pak praví: "Stachanovci konzumu jsou hrdiny dneška, protože bez nich a bez jejich každodenního nasazení by ekonomika těžce stagnovala. A proto zítra nafasují ještě větší vozíky a bude jim aplikována ještě mámivější dávka reklamy, aby mohli do slojí, v nichž se rozhoduje o našem zítřku, vyrážet ještě častěji a neúnavněji." [14] Chybí ještě jen dodat, že samozřejmě takovéto lidské zdroje musí být řádně vedeny k nápravě blahosklonnými a moudrými sociology k nadějnějším zítřkům, kdy budou jednat zcela v intencích svých sociologických fýrerů, vzdají se svých potřeb ve prospěch těchto fýrerů a stanou se teprve tak zcela opravdově "svobodnými".

[1] Keller, s. 62-63.
[2] Ibid, s. 62.
[3] Rothbard-Ekonomie státních zásahů, s. 139.
[4] Fialová, s. 75.
[5] Rothbard-Ekonomie státních zásahů, s. 196.
[6] Rothbard-Zásady ekonomie, s. 12 a 46.
[7] Sojka, s. 40-41.
[8] Boaz, s. 37.
[9] Rothbard-Zásady ekonomie, s. 124.
[10] Mises, s. 29.
[11] Rothbard-Zásady ekonomie, s. 734.
[12] Fialová, s. 147, 181 a 211.
[13] Keller, s. 126.
[14] Ibid, s. 140. Zvlášť patrné obvinění lidí (vyjma sebe sama a svých stoupenců) z infantilnosti je patrné na s. 43-44.

Literatura:
• BOAZ, D. Liberalismus v teorii a politice. Praha: Liberální institut 2002, ISBN 80-86389-23-5.
• FIALOVÁ, H. - FIALA, J. Ekonomický slovník s odborným výkladem česky a anglicky. Praha: Aplus 2009, ISBN 978-80-903804-4-8.
• KELLER, J. Abeceda prosperity. 4. rozš. vyd. Brno: Doplněk 2010, ISBN 978-80-7239-249-0.
• MISES, v. L. Liberalismus. Praha: Liberální institut - Ekopress 1998, ISBN 80-86119-08-4.
• ROTHBARD, M. N. Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institut 2001, ISBN 80-86389-10-3.
• ROTHBARD, M. N. Zásady ekonomie. Praha: Liberální institut 2005, ISBN 80-86389-27-8.
• SOJKA, M. Dějiny ekonomických teorií. Praha: Havlíček Brain Team 2010, ISBN 978-80-87109-21-2.

Původně vyšlo na www.bawerk.eu.