Sociologie kultu Ayn Randové - (II/II)

Mises.cz: 28. prosince 2015, Murray N. Rothbard (přidal Tomáš Macháček), komentářů: 3

Vyobcování a čistky 

Již jsme se zmínili o vyobcování a „čistkách“ v randistickém hnutí. Exkomunikace často, obzvláště v případě důležitých randistů, probíhala až rituálním způsobem. Zrádce byl rázně vyzván, aby se dostavil k „soudu“ a vyslechl obvinění. Pokud odmítl (což udělal, pokud mu zbyla jen špetka sebeúcty), pokračoval soud in absentia a všichni zúčastnění postupně předčítali obvinění proti vyloučenému členovi (opět způsobem až děsivě připomínajícím román 1984). Ve chvíli, kdy byl jeho nevyhnutelný osud zpečetěn, byl nejčastěji jeho nejbližším přítelem sepsán hořký a okázalý dopis, v němž byl odpadlík navždy zatracen a vyhnán z ráje rozumu a reality. Přiřknutí hlavní role při soudu kacíře jeho nejbližšímu příteli bylo samozřejmě důležité, neboť to byl způsob, jak ho přinutit, aby prokázal svou oddanost Randové a očistil se tak od jakéhokoliv spojení s odpadlíkem. Říká se, že když byl vyloučen Branden, poslal mu jeden z jeho bývalých nejbližších přátel v New Yorku dopis, v němž tvrdil, že jediná morální věc, kterou může udělat, je spáchat sebevraždu – zvláštní postoj pro filosofii, jejímž základem je život a jednotlivec. 

Přerušení styků s odpadlíkem, i když to byl jeden z nejbližších přátel, muselo být nekompromisní, trvalé a úplné. Jedna žena, vysoce postavená v randistické hierarchii, tak jednou zaměstnala randistickou dívku jako svou asistentku při editování časopisu. Když pak byla žena vyloučena z hnutí, odmítla s ní její asistentka s výjimkou čistě pracovních témat hovořit – a tento postoj navzdory napětí, jež muselo v kanceláři panovat, nezměnila. 

Pro všechny skupiny, v nichž dochází k honům na čarodějnice, platí, že největším hříchem není ani tak ono vlastní provinění, jako spíš neochota uznat a schválit samotný proces odsouzení kacíře. Barbara Brandenová takto sama uvádí, že největší hřích spáchala, když se odmítla zúčastnit svého vlastního „soudu“ a uznat tak jeho legitimitu. Jiní vyloučení se vyjádřili v obdobném smyslu. 

Nikoho by nemělo překvapovat zjištění, že narozdíl od většiny jiných psychoterapií, objektivističtí psychoterapeuti vykonávali funkci strážců morálky hnutí. „Nemorální“ pacienti byli z terapie vypovězeni. Tyto praktiky dosáhly svého vrcholu, když byli pacienti z objektivistických psychoterapií vypovídáni jen proto, že se zeptali na důvod rozchodu Randové a Brandena. 

Odtržený od světa, od faktů, myšlenek či lidí, kteří by se mohli odchýlit od oficiálních randistických názorů, držen v šachu obdivem k Randové a jejím „pomazaným“ žákům a současně vystaven jejich teroru, vznikl pochmurný, robotický a neradostný Randistický Člověk. 

Formovací procesy kultu byly při tvorbě Nového Randistického Člověka úspěšné – a to na tak dlouho, dokud muž či žena zůstávali v hnutí. Pomocí těchto formovacích procesů byli lidé neustále přeměňováni z rozličných a často sympatických mužů a žen v pochmurné, nervózní a nepřátelské pozéry, jejichž osobnosti mohly být jednoduše shrnuty do slova „robotické“. Randisté jako roboti přednášeli své slogany obvykle přitom napodobujíce gesta a zvyky Nathaniela a Barbary Brandenových. Kromě toho kopírovali i jejich kultovní pohled na hrdiny a hrdinky z randistické beletrie. Pokud někdo kritizoval Randovou či její žáky, nebo předkládal randistům argumenty, na něž nedokázali reagovat, nasadili útočný tón a se slovy „Jak se vůbec opovažujete takhle o ní mluvit?“ se rázně otočili a odkráčeli. Úsměv, ani mnoho dalších projevů lidskosti, nebylo možno na jejich rituálně strnulém obličeji spatřit. Mnoho mladých mužů se snažilo vypadat jako přesné kopie Brandena a mladé ženy se snažily být jako Barbara Brandenová, včetně, od samotné Ayn Randové okoukané, vysoko držené cigaretové špičky, která měla symbolizovat vysoké morální standardy hrdinek z knih Randové a jejich zbraň – pohrdání. 

Syn Randové 

Někteří randisté napodobovali svého vůdce tím, že si změnili svá jména z ruských či židovských na údajně tvrdší a heroičtější anglosaská. Branden si například změnil své jméno z Blumenthal; nebude asi náhoda, jak poukázala Nora Ephronová, že při prohození některých písmen v jeho novém jméně dostaneme B-E-N-R-A-N-D, což v hebrejštině znamená „syn Randové“. Jedna randistická dívka s polským jménem začínajícím na „G-r“ jednoho dne oznámila, že si změní jméno. Jeden člověk se smyslem pro humor, svědek tohoto prohlášení, se s kamennou tváří zeptal, zda si mění jméno na „Grand“, a ona ve vší vážnosti odpověděla, že ne, že si ho mění na „Grant“ – jak onen svědek později podotkl, bylo ono „t“ podle všeho jediným projevem nezávislosti. 

Pokud „nejracionálnějším“ způsobem chování bylo vypadat, mluvit a dokonce se jmenovat jako vysoce postavení randisté, a nejracionálnější aktivitou bylo být s nimi co nejvíce v kontaktu, pak racionálním místem k životu bylo zcela jistě bydliště co možná nejblíže vůdců. Typický newyorský randista tak po svém připojení k hnutí opustil rodiče a našel si bydlení v co největší blízkosti Randové. Výsledkem bylo, že téměř celé newyorské hnutí žilo v několika málo blocích v okolí 30. východní ulice na Manhattanu, mnoho vůdců dokonce ve stejném domě jako Randová. 

Pokud byl jedním důvodem extrémně velkého odlivu z řad randistů trvalý a intenzivní psychologický tlak, pak dalším důvodem bylo, že hnutí mělo striktní názor doslova na všechno, od estetiky, přes historii až k epistemologii. To mělo zejména ten následek, že odchýlení se od oficiálních názorů bylo velmi snadné: Například preferovat Bacha před Rachmaninovem znamenalo vystavit se obvinění z víry ve zlo. Pokud nebyla napravena sebekritikou a psychoterapeutickým vymýváním mozku, mohla tato odchylka vést až k vyhnání z hnutí. Je také třeba zmínit, že vytváření striktního názoru na každou oblast života a myšlení bylo velmi obtížné, obzvláště pokud byli tvůrci „názorových linií“ v těchto různých disciplínách z velké míry nevzdělaní, což byl případ právě Randové a jejích nejvýše postavených stoupenců. Randová přiznala, že čtení nebylo právě její silnou stránkou a členům hnutí samozřejmě nebylo povoleno číst díla ze skutečného světa plného kacířství, i když byli ochotni tato díla číst. A tak se mladý konvertita (a mladí byli skoro všichni), poté co se dozvěděl něco více o oblasti svého zájmu, začal vzpouzet. Historik, přitom jak pronikal hlouběji do svého oboru, mohl být jen stěží spokojen s dávno překonanými burkhardtiánskými klišé o renesanci nebo nesmysly o Otcích zakladatelích. A pokud začal člen hnutí odhalovat, že se Randová mýlila v jeho oboru či daný problém velmi zjednodušila, draly se napovrch zásadní pochybnosti o její neomylnosti i v jiných oblastech. 

Racionální tabák 

Všezahrnující povaha randistických oficiálních názorů může být ilustrována příhodou, kdy se jeden můj přítel zeptal jednoho vysoce postaveného randisty, zda existuje postoj hnutí k nějaké otázce, s nímž by nesouhlasil. Po několika minutách usilovného přemýšlení odvětil: „No, ne úplně rozumím jejich postoji ke kouření.“ V úžasu nad tím, že má randistický kult vůbec nějaký postoj ke kouření, přítel na randistu přitlačil: „Oni mají oficiální postoj i ke kouření? A jaký?“ Randista odpověděl, že kouření je podle kultu morální závazek. Sám jsem zažil, že se mě jednou jeden vrcholný randista poněkud ostře zeptal: „Jak je možné, že nekouříte?“ Když jsem odvětil, že jsem již dříve zjistil, že jsem alergický na kouř, randista se uklidnil: „Aha, pak je to v pořádku.“ Oficiálním zdůvodněním, proč byla z kouření udělána morální povinnost, byla věta v Atlas Shrugged, kde hrdinka mluví o zapálené cigaretě jako symbolu ohně mysli, plamene tvůrčího myšlení. (Člověk by myslel, že držet zapálenou sirku bude ze symbolických důvodů dostačující.) Lze se ale domnívat, že skutečným důvodem bylo, stejně jako v mnoha jiných oblastech randistické teorie, počínaje Rachmaninovem, přes Victora Huga až po step, že Randová zkrátka ráda kouřila a cítila potřebu pátrat po takovém filosofickém systému, jenž by její osobní rozmary učinil nejen morálními, ale navíc je povýšil na morální povinnost všech, kteří dychtí po racionalitě. 

I přes množství randistických oficiálních názorů, které zahrnovaly všechny aspekty života, a navzdory skutečnosti že všechny základní premisy byly odsouhlaseny vedením a randisté zjišťovali u vedení, kdo je „in“ a kdo „out“, bylo nutné mít nějaký „soudní“ mechanismus k řešení konkrétních případů a k zajištění přesného plnění příkazů. Nikdo nemohl být v žádné otázce nestranný. Soudním mechanismem používaným pro řešení konkrétních sporů byla, jak je v případě kultů zvykem, pozice v randistické hierarchii. Dalo by se říci, že výše postavený randista měl a priori pravdu, níže postavený se mýlil, a každé rozhodnutí, ačkoliv se nemuselo zdát zcela odpovídající randistické úctě k Rozumu, ze strany vedení musel přijmout. 

Jeden humorný případ ilustruje toto rozhodování podle pozice v hierarchii. Jednou se rozhořel spor mezi dvěma certifikovanými a vysoce postavenými randisty označenými objektivistickým psychoterapeutem za racionální. Přesněji řečeno, jedna byla sekretářkou druhého. Sekretářka šla za svým šéfem a žádala zvýšení platu, které racionálně odvodila jako spravedlivé. Šéf však naopak rozhodl, že je nekompetentní, a propustil ji. Nyní tu tedy byl spor, konflikt zájmů, mezi dvěma kvalifikovanými randisty. Jak měli ostatní členové rozhodnout, kdo má pravdu a je tedy racionální, a kdo pravdu nemá, je iracionální, a tedy kandidát na vyloučení? Ve skupině opravdu racionálních lidí by samozřejmě nebylo povinností nikoho zaujímat jakékoliv stanovisko, s výjimkou samotných účastníků sporu, kteří jako jediní znali veškerá fakta. Ale tento způsob nestrannosti není v žádném kultu, randisty nevyjímaje, povolen. Vedeni nutností měřit všem stejným metrem, rozřešili celý spor jediným možným způsobem: skrze postavení v hierarchii. Šéf měl náhodou vyšší postavení, takže sekretářka nejenže ztratila práci, ale navíc byla vyloučena z randistického hnutí. 

Pyramida 

Randistické hnutí bylo striktně hierarchické. Na vrcholku pyramidy byla samozřejmě samotná Randová, Finální Arbitr všech sporů. Branden, jmenovaný jejím „intelektuálním dědicem“ a sv. Pavlem hnutí, byl číslem 2. Na třetím místě v hierarchii byl úzký kruh, starší žáci, kteří vstoupili do hnutí ještě před vydáním Atlas Shrugged. Protože konvertovali na základě čtení jejího předchozího románu The Fountainhead publikovaného v roce 1943, byl kruh v hnutí nazýván jako „třída ’43“. Existovalo ještě neoficiální označení, jež prozrazovalo mnohem více: „kolektiv starších.“ Toto označení mělo „podtrhnout“ individualitu každého z randistických členů; ve skutečnosti to však byla ironie v ironii, neboť randistické hnutí bylo ve skutečnosti „kolektivem“ v každém smyslu tohoto slova. K pevnosti vazeb mezi členy kolektivu starších přispívalo, že všichni byli z jedné kanadsko-židovské rodiny, příbuzní Nathaniela nebo Barbary Brandenových. Například tam byla Nathanova sestra Elaine Kalbermanová; jeho švagr Harry Kalberman; jeho bratranec Dr. Allan Blumenthal, který po Brandenově vyloučení převzal funkci vrchního objektivistického psychoterapeuta; Barbary bratranec Leonard Piekoff; a Joan Mitchellová, žena Allana Blumenthala. Příbuzenské pouto Alana Greenspana k ostatním bylo mnohem slabší, byl pouze bývalým manželem Joan Mitchellové. Jedinou členkou třídy ’43 bez příbuzenských vztahů k ostatním byla Mary Ann Rukovina, která se dostala do vedení jako spolubydlící Joan Mitchellové. 

Toto tedy byli stoupenci před vydáním Atlas Shrugged. Po jeho vydání začal Branden přednášet a tato činnost dala brzy vzniknout Institutu Nathaniela Brandena (NBI), organizační paži hnutí. NBI byl založen v symbolu heroismu – Empire State Building, ačkoliv sídlil neheroicky v suterénu. V New Yorku přednášeli osobně, mimo New York mělo každé město či region jmenovaného představitele NBI, jehož úkolem bylo přednášky nahrávat. Představitelé NBI byli obvykle nejvíce robotičtí a nejvěrnější randisté v dané oblasti, a tak zde docházelo k pokusům, ačkoliv často ne zcela úspěšně, reprodukovat atmosféru úcty a poslušnosti prostupující mateřskou sekci v New Yorku. Existovala snaha přeměnit čtenáře bestsellerů Ayn Randové ve věrné stoupence, kteří si nejprve objednají The Objectivist, a potom budou v oblasti, kde žijí, navštěvovat (na kazetách nahrané) přednášky NBI. Pokud proudily ven z NBI k členům hnutí časopisy, kazety a doporučené knihy, plynuly nevyhnutelně opačným směrem peníze a služby dobrovolníků, poplatky za psychoterapie nevyjímaje. 

Z toho, co jsme uvedli, je zřejmé, že struktura a vnitřní učení randistického hnutí (učení, které ve skutečnosti v hnutí působí), byla diametrálně odlišná od učení vnějšího spočívajícího na filosofii individuality, nezávislosti, a všeobecného uznání vlastní mysli a rozumu jako jediné autority. Ještě jsme se však detailně nezaměřili na ústřední axiom vnitřního učení randistického hnutí, implicitní předpoklad, skrytou agendu, která zajišťovala a vynucovala nezpochybňovanou loajalitu žáků. Tímto ústředním axiomem bylo tvrzení, že „Ayn Randová je největší osobnost, která kdy žila či bude žít.“ Pokud je Ayn Randová největší osobnost všech dob, pak z toho plyne, že zná správnou odpověď na každou otázku, nebo přinejmenším bude mít vždy mnohem pravděpodobněji pravdu v porovnání s pouhým žákem, jenž nedisponuje takovou všeobjímající velikostí. 

Typické pro tento postoj bylo setkání mladých vysoce postavených randistů, kterého se zúčastnil jeden můj přítel. Setkání se zvrhlo ve sled svědectví, během nichž každý ze zúčastněných potvrzoval nezvratný vliv Ayn Randové na svůj život. Jak jeden z nich vysvětlil: „Ayn Randová vnesla do mého života znalost, že A je A, a že 2 a 2 jsou 4.“ Jeden notoricky vzpurný člen, jenž zrovna opuštěl hnutí, napsal v randistickém stylu parodii, filosofický „důkaz“, že Ayn Randová je Bůh. Když o tom slyšel jeden čelný randista, upřímně zmaten se zeptal: „Žertuje, že ano?“ 

Mezi randisty docházelo ke sporům ohledně jejich velikosti a postavení. Všeobecně se souhlasilo, že Randová je největší osobnost všech dob. Pak probíhaly přátelské pře o přesné zařazení Brandena mezi největší myslitele všech dob. Někteří zastávali názor, že Branden je druhou největší osobností všech dob; jiní zas, že se Branden přetahuje o druhé místo s Aristotelem. Takový byl tedy rozsah povoleného nesouhlasu uvnitř randistického hnutí. 

Ústřední axiom velikosti Randové byl přijímán díky jejímu nepochybnému osobnímu charisma, podporovanému aurou neotřesitelné arogance a sebevědomí. Bylo to právě charisma a arogance, které byly částečně napodobovány jejími čelnými žáky. A protože řadový člen hnutí v hloubi své duše věděl, že není vševědoucí ani zcela sebevědomý, bylo pro něj velmi snadné podřídit svou vlastní vůli a svůj intelekt Randové. Randová se stala živoucím ztělesněním Rozumu a Reality a byla schopna silou své osobnosti navodit v myslích svých žáků pocit, že nejvyšší hodnotou je vysloužit si její pochvalu a největším hříchem je vyvolat její nelibost. Nehynoucí důvěra v prvotřídní originalitu Randové byla samozřejmě posilována tím, že stoupenci nečetli (nebo nemohli číst) žádná taková díla, ve kterých by zjistili, že někdo již tytéž věci tvrdil dlouho před ní. 

Vyhnání z ráje 

Kult Ayn Randové rostl a vzkvétal až do nezvratného rozporu mezi Největší a Druhým největším, až do vyhnání Satana z Ráje na podzim roku 1968. Rozkol mezi Randovou a Brandenem zničil NBI a s ním padlo také organizované randistické hnutí. Randová neprojevila schopnost ani touhu posbírat zbylé střípky a znovu z nich sestavit podobnou organizaci. The Objectivist se změnil zpátky na The Ayn Rand Letter, a i ten již dnes zmizel. 

Se zánikem NBI byli poprvé za poslední desetiletí členové kultu zanecháni bez cíle pouze se svými myšlenkami. Jejich osobnosti se zpravidla samy vrátily zpět k jejich nerobotickým předrandistickým já. Kult ale přesto po sobě zanechal několik nešťastných odkazů. Na prvním místě to byl problém, který Thomisté nazývají nepřekonatelnou nevědomostí. Mnoho exkultistů totiž zůstalo prosyceno randistickou vírou, že každý jednotlivec je a priori vybaven prostředky k odhalení pravdy – necítili tudíž žádnou potřebu studovat konkrétní fakta o reálném světě, ať už v oblasti moderní historie či společenských věd. Vybaveni prvotními axiomatickými principy, necítí mnoho exrandistů potřebu učit se něco jiného. Dlouhotrvající období randistického přílišného sebevědomí navíc mnoha bývalým členům hnutí vnuklo myšlenku, že každý z nich je schopen a oprávněn a priori rozvíjet celistvou filosofii života a světa. Takové výstřelky jako „Studenti objektivismu za racionální bestialitu“ nejsou daleko od bizarností mnoha neorandistických filosofií, kázajících hrstce fanatických stoupenců. Na druhou stranu se však objevila jiná, pochopitelná, avšak nešťastná reakce. Po mnoha letech podřízenosti randistickému diktátu ve jménu „rozumu“, se u několika exkultistů projevuje efekt kyvadla – zcela odmítnout rozum a myšlení ve jménu hédonistického vzrušení a rozmařilosti. 

Naši analýzu randistického kultu zakončíme připomínkou, že máme co do činění s extrémní příkladem rozporu mezi vnějším a vnitřním učením, kdy ve jménu individuality, rozumu a svobody kázal kult něco zcela odlišného. Kult Randové se nestaral o individualitu a rozum každého jednotlivce, ale pouze o individualitu a rozum Ayn Randové. Jediná osobnost, která rozkvétala a vysávala tím všechny ostatní, byla sama Ayn Randová; kdokoliv jiný byl pro ní pouhým číslem. 

Slavné odsouzení Stalinova kultu Nikolajem Bucharinem, maskované v Rusku třicátých let za kritiku jezuitského řádu, se nezdá být nikterak přehnaná, je-li využita k zobrazení randistické reality: Bylo správně připomenuto, že na světě neexistuje zlo, pro nějž by nebylo možné nalézt ideologické zdůvodnění. Jezuitský král, Loyola, vyvinul teorii podřízenosti, teorii „mrtvolné disciplíny“, kdy každý člen řádu musí svého nadřízeného poslouchat „jako mrtvola, kterou lze nasměrovat každým směrem, jako klacek, který následuje každý pohyb, jako kus vosku, který lze vytvarovat a protáhnout všemi směry“ ... Tato mrtvola se vyznačuje třemi stupni dokonalosti: výkonem podřízenosti, podřízeností vůle a podřízeností rozumu. Je-li dosaženo posledního stupně, kdy člověk zavrhne veškeré své přesvědčení a nahradí je neochvějnou poslušností, získáváte stoprocentního jezuitu.(3) 

Všimli jsme si, že existoval nepochopitelný rozpor ve strategii randistického hnutí. Členové hnutí totiž na jednu stranu neměli povoleno číst díla jiných lidí či mluvit s nimi, ačkoliv k nim tito lidé mohli mít jakožto libertariáni nebo objektivisté hodně blízko. V rámci širšího racionálního či libertariánského hnutí zastávali randisté stoprocentní ultrasektářský postoj. A přesto se randistická strategie drasticky změnila, když šlo o otázky většího politického světa, a Randová a její žáci byli ochotni podporovat a pracovat s politiky, kteří mohli být jen o milimetr konzervativnější než jejich oponenti. Zdá se, že ve větším světě byl zájem o čistotu a principy zcela opuštěn. Proto Randová z celého srdce podporovala Goldwatera, Nixona a Forda, a dokonce i senátory Henryho Jacksona a Daniela P. Moynihana. 

Ani Svoboda, ani Rozum 

Zdá se, že existuje pouze jedno vysvětlení rozporu mezi randistickou strategií extrémního sektářství v rámci libertariánského hnutí, a extrémním oportunismem a ochotou spojovat se s jen mírně konzervativnějšími představiteli státu. Tímto vysvětlením je, jak také potvrzuje zbytek naší analýzy kultu, že vládnoucím principem randistického hnutí nebyla individuální svoboda – jak se to mohlo mnoha mladým členům zdát – nýbrž spíše osobní moc Ayn Randové a jejích čelných žáků. Moc uvnitř hnutí totiž mohla být zajištěna totalitářskou izolací a kontrolou nad myšlenkami a životy členů; taková taktika by ale ve světě mimo hnutí nefungovala, tam bylo možno získat moc jen přízní s prezidentem a jeho blízkými. 

Moc, ne svoboda či rozum, byla tedy ústředním cílem randistického hnutí. Hlavním poselstvím historie hnutí tedy pro libertariány je, že „se to může stát i tady“, že i libertariáni, navzdory výslovné úctě k rozumu a individualitě, mohou podlehnout mystickému a totalitářskému kultismu, provázejícímu jiná ideologická stejně jako náboženská hnutí. Doufejme, že libertariáni, poté co byli jednou zasaženi tímto virem, budou již v budoucnu imunní.

(3) Nikolai Bukharin, Finance Capital in Papal Robes: A Challenge (New York: Friends of the Soviet Union, n.d.), str. 10–11. Také viz. Evers, "Lenin and his Critics," str. 15.